Stavět pro orangutany a lidi je stejné

Josef Klika a Pavel Ullmann

Architektonický ateliér AND vznikl už v roce 1991 a na svém kontě má řadu staveb, které zcela jistě znáte. Mimo džungle nemocničních chodeb navrhovali i pavilon indonéské džungle v pražské zoo, unikátní stavbu nejen v kontextu České republiky, ale celé Evropy. Před pár dny dokončili další část pražské zoo, a to Rákosův pavilon. Co je na něm výjimečného? A koho v tomto pavilonu potkáte?

AND architektonický ateliér je na světě déle než Česká republika. Jak vypadaly vaše architektonické začátky a kam jste se za téměř 30 let existence posunuli?
Pavel Ullmann: Architektura je dovednost, stejně jako například tenis. Nenaučíte se ho hrát jen tím, že o něm budete číst. Učíte se tím, že jej budete hrát a časem se zdokonalíte. V devadesátých letech se hodně stavělo a my byli v práci skoro pořád. Ať už jsme jezdili po stavbách nebo hodiny a hodiny řešili detaily návrhů. Takto jsme se ten náš tenis naučili. Mnoho nám také dala spolupráce se skvělými odborníky, ať už to byli klienti, poradci, mentoři nebo spolupracovníci. Začátkem milénia jsme pak přivítali nové mladé kolegy, kteří byli plní elánu a svěžích myšlenek. Dnes už některým z nás navrhování nestačí, a tak učíme na vysokých školách, abychom to, co jsme se za ty léta naučili, mohli předat dál.

Kolik vás teď v týmu je? Pracujete všichni společně, nebo jste každý expert na něco jiného?
Josef Klika: Je nás nyní devět, a to napříč věkovými kategoriemi. Je skvělé, že jsme každý jiný. Hodně nám záleží na týmové spolupráci. Když něco navrhujeme, scházíme se vždycky všichni a dlouze probíráme jednotlivé aspekty návrhu.

Váš ateliér dává důraz na spojení přírody, zvířat, kultur a člověka. To zní skoro jako vyšší poslání. Co vás vedlo k tomuto zaměření?
PU: Vše to začalo u nemocnic. Pár jsme jich navrhli a postavili. Tím jsme získali praktické zkušenosti i s plánováním celých nemocničních areálů. Dál se nám do toho přidalo pár parků, pak i jeden psí útulek. Jednoho dne pak pražská zoo potřebovala na projekt někoho, kdo má zkušenosti s krajinářskými projekty a zemědělskými stavbami pro zvířata. Tak to všechno začalo. Zoo je úžasná kulturní instituce, která tyto věci spojuje a nás baví, že toho můžeme být součástí.

Pavilon Indonéské džungle ZOO Praha, realizace 2002-04

Mezi vaše projekty se řadí různé expozice a pavilony v zoo Praha či Brno, zahrady Kuksu, spousta městských parků, návštěvnická centra národního parku Šumava nebo evropsky významné lokality Želivka. Na který projekt vzpomínáte v ateliéru nejraději a který byl největší výzvou?
PU: Nejsložitější stavba, na které jsme kdy pracovali, byla bezesporu Indonéská džungle, která je zároveň jednou z nejvýznamnějších staveb České republiky za posledních 30 let. A kterou máme nejraději? Každý z nás by asi řekl nějakou jinou stavbu, na které se podílel. Vždyť od prvních skic po otevření pavilonu nebo návštěvnického střediska strávíte s prací na projektu a při výstavbě kolem pěti let svého života.

Před pár dny otevřel nový Rákosův pavilon v pražské zoologické zahradě, který jste v AND ateliéru navrhovali. Čím byl tento pavilon specifický?
JK: Každý pavilon v zoo je v tom nejlepším slova smyslu první svého druhu. Rákosův pavilon má navíc těch zvláštností hned několik: například neuvěřitelného sponzora Stanislava Rákose, který jako zapálený chovatel a milovník papoušků daroval na stavbu částku v řádech milionů korun. To se předtím nikdy nestalo, lidé rádi adoptují zvířata, ale takto velký dar je opravdu jedinečný. Další vzácností jsou pak i samotní obyvatelé pavilonu. Ara Learův je ohrožený druh papouška známý jen z malého území brazilské caatingy (jihoamerická buš, pozn. redakce). V Praze se ocitl díky pašerákům, kterým byli papoušci zabaveni, a pražská zoo se nyní bude snažit o odchov.

Můžete přiblížit koncept celého pavilonu?
JK: Velkou výzvou při návrhu byl prostor: pavilon je z jedné strany ohraničen cestou, z druhé svahem. Proto jsme pavilon skryli za nenápadnou kamennou zdí přirozeně doplňující kamenné viničné zídky ve svahu nad ním. Uvnitř je osm expozic nabízejících různé pohledy do ptačí říše. Dvě voliéry, z nichž jedna je průchozí, vnitřní volně přístupný tropický skleník a pět kukátkových expozic. Všechny expozice mají skvělou uměleckou i botanickou část, vznikly dokonalé scenérie, navržené podle charakteru jednotlivých krajin.

Rákosův pavilon ZOO Praha, realizace 2014-19

Základní kámen stavby byl položen už v listopadu 2014. Co stavbu protáhlo?
PU: Tento pavilon papoušků je v evropském měřítku výjimečný. Samotná stavba pavilonu byla hotova už před necelými dvěma lety. Pak v ní probíhaly v dostatečném předstihu výsadby rostlin, které se před vypuštěním ptačích obyvatel musely rozrůst tak, aby odolaly všetečnému zájmu jejich silných zobáků. V neposlední řadě byly důvodem i práce na přípravě a stavbě sousední expozice Australské fauny, která doposud přístup návštěvníků znemožňovala.

Kromě toho, že pavilon nabízí různé biomy, jsou papoušci chováni v prostředí s rostlinami z jejich domoviny. A jak už jste zmiňoval, je možné otevřít i okna expozic, takže papoušci mají přístup k přímému slunečnímu světlu z bezpečí interiéru. To si jistě žádá velkou spolupráci s botaniky, ornitology, ale i s celou zoo. Jak tato kooperace probíhala?
PU: Spolupráce s odborníky v zoo je zcela zásadní. Na projektech se vždy podílí mnoho lidí, a zde je nutné jmenovat alespoň ty hlavní: kurátor chovu ptáků Antonín Vaidl byl pro návrh stěžejní postavou, realizující výtvarníci v čele s Kryštofem Krejčou a Romanem Hudziecem, odpovědný zahradník paní Kateřina Chvostová s manželem Eduardem Chvostou, vedoucí stavebního oddělení pan Jiří Kotek a samozřejmě pan ředitel Miroslav Bobek. Při přípravách projektu i jeho realizaci jsme se od těchto lidí mnohé naučili, a právě jejich přičiněním je pavilon tak skvělý. U nás v Čechách se obecně málo chválí, a takový významný pavilon by byl dobrou příležitostí pro ocenění mnoha dalších zúčastněných. Chtěl bych jim tímto ještě jednou poděkovat.

Zázemí Expozice hrochů a antilop ZOO Praha, realizace 2010-13

Na co nesmíte jako architekti zapomenout při tvorbě domova například gaviálů či jiných exotických živočichů?
JK: Jako architekti musíme do projektů začlenit speciální nároky zvířat, rostlin, ale i technologií, konstrukcí, a nakonec i návštěvníků. Nesmíme ale zapomenout, že v zoo pracujeme s živými organismy – architektura musí být natolik variabilní, aby se uměla přizpůsobit růstu rostlin, narození mláďat, výměně substrátů. Fatální by bylo například opomenout prostor pro běžnou i veterinární péči o zvířata, ale i možnou změnu chovaných druhů. Pavilon tedy není hotový okamžikem dokončení, přestřihnutím pásky a slavnostním otevřením, ale tvoří nástroj, se kterým chovatelé pracují tak, jak se vyvíjí život zvířat nebo rostlin. Je to dílna, do které coby návštěvník nahlížíte jako do živé galerie.

Kromě velkých zakázek, jako například již zmiňovaná Indonéská džungle nebo Údolí slonů v pražské zoo, projektujete i rodinné vily. Dá se zkušenost ze stavby domova pro orangutany vůbec nějak přenést na stavbu rodinných obydlí?
JK: Samozřejmě, je to úplně totéž (smích). Ale bez legrace, architektonické postupy jsou obdobné. Zvířata nás dokonce mohou v mnohém poučit, protože je u nich třeba soustředit se na skutečně podstatné, nikoli formální náležitosti. Příroda se neřídí vyhláškami ani designovými styly.

Návštěvnické centrum Srní, realizace 2013-15

Vaše návštěvnická centra, například národního parku Šumava v Srní, pomáhají vytvořit prostor pro vzdělávání široké veřejnosti a přibližují tak českou krajinu lidem. Jak vnímáte české enviromentální problémy jako architekti? Snažíte se ve svých projektech zohlednit udržitelnost?
PU: My rozumíme pojmu udržitelnost jako péči, respektu a smyslu věcí. U staveb i lidí. Když něco nebo někoho zanedbáváte, stavba nebo spolupráce se stane neudržitelnou. Příroda je nádherná, zaslouží si respekt, a je o ni třeba pečovat. Architektura musí mít řád a smysl. A příroda plus architektura, to je životní prostředí nás všech.