Toyo Ito a Mutsuro Sasaki - symbióza architektury a konstrukce
Není snadné psát o jiných kulturách. Obzvlášť pak pro Středoevropana, který by rád přinesl zprávu o architektonickém dění v dalekém Japonsku. V našem sousedství přece existují neméně zajímavé stavby nebo příklady spolupráce inženýra s architektem. Jen ve městě nad Temží působí v současnosti taková jména jako Cecil Balmond 1), Hanif Kara nebo Jane Wernick. Všichni tito inženýři přednášejí na prestižních architektonických školách a podílejí se na projektech světoznámých tvůrců. Anebo stačí pohlédnout do bohaté evropské minulosti a připomenout si osobnosti jako Ove Arup 2), Peter Rice nebo Edmond Happold.
Lidem je přirozené hledat nové možnosti a objevovat věci dosud nepoznané. Po uplynulém desetiletí plného architektonických výstřelků a extravagancí se začíná pozornost veřejnosti obracet k japonské dovednosti dosáhnout minimálními prostředky působivého výsledku, který však neruší a jen nepatrně vyčnívá ze svého okolí. Je rovněž zajímavé, jak se lidé po celém světě snaží dosáhnout stejného výsledku odlišnými prostředky. Kupříkladu idea geometrické abstrakce je v evropském prostředí chápána lineárně, zatímco pro japonskou tradiční představu o abstrakci jsou užívány křivkové tvary. Podobně je na tom naše chápání symetrie a japonská nesouměrná estetika.3) Odlišné pohledy dokazují, že existuje více než jen jedno správné řešení. Japonská kultura je nám natolik vzdálená, že se řešení obdobných úloh, nebudou odlišovat v pouhých drobnostech.
Japonská města se Evropanům jeví jako nediferencovaná, neutrální a neustále se proměňující kompaktní forma, která se může kdykoliv a bez jakéhokoliv omezení rozrůstat libovolným směrem. Díky častým zemětřesením v japonské kultuře postrádají ideu pevné a mohutné architektury navržené, aby přečkala co nejdéle. Stavby jsou v periodě krátkých dvaceti let bourány a nahrazovány novými formami a funkcemi. Japonská města se tak neustále mění, aniž by však ztratila svůj základní koncept: neutrální a fragmentární soustava bez jakýchkoliv vztažných bodů s výjimkou komunikačního a dopravního systému.4) Toyo Ito přirovnává Tokio k soustavě mikročipů, které vzájemně sdílí jen nehmotnou fluiditu a také fakt, že je vytvořeno z mnoha vrstev.5)
Tvorba Toyo Ito asi dokáže nejlépe vystihnou esenci japonských měst založených na neutrálnímu podkladním systému, kam může být aplikováno jakékoliv architektonické dílo. Itovo popírání forem, neurčitost, transparence je totiž daleko bližší mentalitě japonských měst než jasně definované a provokativní stavby Araty Isozaki nebo Tadao Ando. Kenneth Frampton již koncem sedmdesátých letech napsal, že by bylo mylné považovat Ita za populistu a namísto toho bychom měli oceňovat jemnou citlivost vyjadřovanou v jeho dílech.6) Framptonova slova platí stále a v dnešní dnešní době jsou možná ještě aktuálnější.
Koji Taki, japonský filozof a dlouholetý Itův přítel, zase poukazuje na to, že Ito byl jedním z mála architektů schopných rozeznat, že architektura vychází z prožitků společnosti ve spojitosti s technikou, a architekt je tou osobou, která je způsobilá přeložit tyto rozmanité prvky do nových prostorových modelů.7) Taki dále vyjmenovává pět kapitol Calvinovy knihy Americké přednášky 8) (lehkost, rychlost, přesnost, patrnost, různorodost), které až nápadně připomínají pojmy užívané Item při popisování svého vlastního architektonického bádání.
Komplexnost současného japonského světa pravděpodobně nejlépe vystihuje společné dílo architekta Toyo Ito a jeho hlavního inženýra Mutsuro Sasaki. O významu tohoto inženýra může svědčit publikace a výstava, kterou mu na počátku letošního roku věnovali na půdě prestižní londýnské školy Architectural Association. Toyo Ito dokonce prohlašuje, že se díky němu změnilo jeho architektonické myšlení.9) přiblížení současné japonské architektury tak kupodivu dokáže nejlépe posloužit osoba statika Matsuro Sasaki. Na výčtu jeho spoluprací lze nalézt nejvýznamnější jména všech tří architektonických generací: představitele klasické postmoderny Aratu Isozakiho, nejvýraznějšího představitele současné japonské architektury Toyo Ito a z nastupující generace je to Ryue Nishizawa.10)
Toyo Ito mnozí považují za nejvíce inovativního japonského architekta dneška. Jeho kancelář, založená již v roce 1971, přicházela s celou řadou zajímavých projektů, avšak za zlomový bod jeho kariéry je považována mediatéka v Sendai, k níž byl kvůli složitosti konstrukce přizván právě Mutsuro Sasaki. Jako prvotní inspirace architektovi posloužily plovoucí mořské chaluhy. Když se Sasakimu dostaly do rukou první skici soutěžního návrhu, tak byl imponovaný architektovou vizí, ale zároveň se obával nereálnosti celého projektu. Z kresby, kde několik nesouměrných trubek podpírá tenké destičky stropů, inženýr nakonec vytvořil třináct unikátních mřížových struktur z trubek vynášejících sedm čtyřiceticentimetrových čtvercových stropů o straně 50 metrů. Nikdy předtím nebylo nic podobného zrealizováno. S nadsázkou lze však říct, že je od Sasakiho podobný výkon pokaždé očekáván. Každý z jeho návrhů totiž není ničím jiným než malou inženýrskou revolucí. Sasaki mění tradiční empirické metody za nové druhy tvarových analýz využívajících principů evoluce a samoorganizace živých tvorů. Za použití počítačové metody ESO (pokročilé optimalizace evolučních struktur) je forma následně uzpůsobena tak, aby vytvářela racionální strukturální tvary 11). Prostřednictvím opakujících se nelineárních analýz začnete organicky vývoj stavební formy vnímat v celé její struktuře založené na vztahu mezi jejím tvarem a automatickou reakcí. Výsledná architektura se v konstrukčním prostředí rozpouští a proudí – je 'tekoucí strukturou'.12)
Před dvěma lety napsal Akihisa Hirata článek pro japonský časopis a+u.13) Popsal v něm způsob práce v Itově ateliéru, kde dostal příležitost strávit několik měsíců jako praktikant. Itovy nečinilo jakékoliv obtíže pracovat současně na dvou diametrálně odlišných projektech. Tokijský obchodní dům Tod's i kulturní fórum do belgického Gentu sice využívaly jako hlavní nosnou konstrukci železobeton, ale zatímco první projekt pracoval s lineárním motivem abstrahované koruny stromu převedené do obalové plochy nosného pláště, tak druhý návrh tvořila složitá prostorová konstrukce vycházející z křivek několikátého stupně a amorfních tvarů.
V tomto článku následují dva aktuální příklady staveb, které vznikly ve spolupráci architekta Toyo Ito s inženýrem Mutsuro Sasaki. Odvážné betonové konstrukce univerzitní knihovny Tama a krematoria v Kakamigahara vznikaly také v přibližně stejném období a pro nosnou konstrukci si její autoři zvolili stejný materiál, ale opět se od sebe tyto realizace velmi odlišují. To jen potvrzuje slova Andrey Maffei, že je těžké Ita zařadit do nějakého přesného a pevného proudu myšlenek. Jeho hlavním úmyslem není prozkoumávat pouze jediný směr nebo vytvořit svůj vlastní formální “styl“, který by pak všude používal. Jeho výzkum začíná bedlivým pozorováním konzumní japonské společnosti a výkladem jejího sociálního kontextu.14)
Poznámky:
1) Obsáhlé informace o dvorním inženýrovi Rema Koolhaase viz. Petr Šmídek: Cecil Balmond - za hranicí běžného inženýrství, Stavba 2/2007 s. 76-79
2) Příběh člověka, který po sobě zanechal inženýrské impérium s více 9000 zaměstnanci viz. Peter Jones: Ove Arup: Masterbuilder of Twentieth Century, Yale University Press, New Haven 2006
3) Tuto rozdílnost konkrétně popisuje nedávno zesnulý japonský architekt Kisho Kurokawa na svém projektu přístavby nového křídla Van Goghova muzea v Amsterdamu, kde vlastním jazykem reagoval na modernistickou stavbu G.T. Rietvelda.
4) Andrea Maffei: Toyo Ito, the Works, Electa, Miláno 2001, s.9-18, ISBN 1-904313-01-9
5) Toyo Ito: Architecture in a Simulated City, Kenchiku Bunka, 12/1991
6) Kenneth Frampton: The New Vawe of Japanese Architecture, Institute for Architecture and Urban Studies, 1978
7) Koji Taki: Architecture is No Longer “Architecture“ in A. Maffei: T. Ito works, projects, writings, Miláno 2001, s.19-25
8) Italo Calvino: Americké přednášky: Šest poznámek pro příští tisíciletí, Prostor 1999, ISBN 80-7260-006-0
9) „Je mi jasné, že se mé architektonické myšlení změnilo ihned, jakmile jsme tě angažovali do práce na Sendai.“ T. Ito in: Mutsuro Sasaki: Morphogenesis of Flux Structure
10) Jen v uplynulém roce se Sasaki podílel na těchto projektech SANAA: kancelářská budova Novartis v Basileji, skleněný pavilon pro Toledo Museum of Art v Ohiu nebo The New New Museum v New Yorku, které bude otevřeno 1. prosince 2007.
11) Jeff M. Hammond: Mutsuro Sasaki: Flux Structure, Metropolis Tokyo, čl.589
12) Mutsuro Sasaki: Morphogenesis of Flux Structure, AA, London 2006, ISBN 978-1-902902-57-9
13) Akihisa Hirata: Ghent and TOD’S: Coincidence of Opposites, a+u 417, 06/2005
14) Andrea Maffei: Toyo Ito, the Works, Electa, Miláno 2001, s.9
Lidem je přirozené hledat nové možnosti a objevovat věci dosud nepoznané. Po uplynulém desetiletí plného architektonických výstřelků a extravagancí se začíná pozornost veřejnosti obracet k japonské dovednosti dosáhnout minimálními prostředky působivého výsledku, který však neruší a jen nepatrně vyčnívá ze svého okolí. Je rovněž zajímavé, jak se lidé po celém světě snaží dosáhnout stejného výsledku odlišnými prostředky. Kupříkladu idea geometrické abstrakce je v evropském prostředí chápána lineárně, zatímco pro japonskou tradiční představu o abstrakci jsou užívány křivkové tvary. Podobně je na tom naše chápání symetrie a japonská nesouměrná estetika.3) Odlišné pohledy dokazují, že existuje více než jen jedno správné řešení. Japonská kultura je nám natolik vzdálená, že se řešení obdobných úloh, nebudou odlišovat v pouhých drobnostech.
Japonská města se Evropanům jeví jako nediferencovaná, neutrální a neustále se proměňující kompaktní forma, která se může kdykoliv a bez jakéhokoliv omezení rozrůstat libovolným směrem. Díky častým zemětřesením v japonské kultuře postrádají ideu pevné a mohutné architektury navržené, aby přečkala co nejdéle. Stavby jsou v periodě krátkých dvaceti let bourány a nahrazovány novými formami a funkcemi. Japonská města se tak neustále mění, aniž by však ztratila svůj základní koncept: neutrální a fragmentární soustava bez jakýchkoliv vztažných bodů s výjimkou komunikačního a dopravního systému.4) Toyo Ito přirovnává Tokio k soustavě mikročipů, které vzájemně sdílí jen nehmotnou fluiditu a také fakt, že je vytvořeno z mnoha vrstev.5)
Tvorba Toyo Ito asi dokáže nejlépe vystihnou esenci japonských měst založených na neutrálnímu podkladním systému, kam může být aplikováno jakékoliv architektonické dílo. Itovo popírání forem, neurčitost, transparence je totiž daleko bližší mentalitě japonských měst než jasně definované a provokativní stavby Araty Isozaki nebo Tadao Ando. Kenneth Frampton již koncem sedmdesátých letech napsal, že by bylo mylné považovat Ita za populistu a namísto toho bychom měli oceňovat jemnou citlivost vyjadřovanou v jeho dílech.6) Framptonova slova platí stále a v dnešní dnešní době jsou možná ještě aktuálnější.
Koji Taki, japonský filozof a dlouholetý Itův přítel, zase poukazuje na to, že Ito byl jedním z mála architektů schopných rozeznat, že architektura vychází z prožitků společnosti ve spojitosti s technikou, a architekt je tou osobou, která je způsobilá přeložit tyto rozmanité prvky do nových prostorových modelů.7) Taki dále vyjmenovává pět kapitol Calvinovy knihy Americké přednášky 8) (lehkost, rychlost, přesnost, patrnost, různorodost), které až nápadně připomínají pojmy užívané Item při popisování svého vlastního architektonického bádání.
Komplexnost současného japonského světa pravděpodobně nejlépe vystihuje společné dílo architekta Toyo Ito a jeho hlavního inženýra Mutsuro Sasaki. O významu tohoto inženýra může svědčit publikace a výstava, kterou mu na počátku letošního roku věnovali na půdě prestižní londýnské školy Architectural Association. Toyo Ito dokonce prohlašuje, že se díky němu změnilo jeho architektonické myšlení.9) přiblížení současné japonské architektury tak kupodivu dokáže nejlépe posloužit osoba statika Matsuro Sasaki. Na výčtu jeho spoluprací lze nalézt nejvýznamnější jména všech tří architektonických generací: představitele klasické postmoderny Aratu Isozakiho, nejvýraznějšího představitele současné japonské architektury Toyo Ito a z nastupující generace je to Ryue Nishizawa.10)
Toyo Ito mnozí považují za nejvíce inovativního japonského architekta dneška. Jeho kancelář, založená již v roce 1971, přicházela s celou řadou zajímavých projektů, avšak za zlomový bod jeho kariéry je považována mediatéka v Sendai, k níž byl kvůli složitosti konstrukce přizván právě Mutsuro Sasaki. Jako prvotní inspirace architektovi posloužily plovoucí mořské chaluhy. Když se Sasakimu dostaly do rukou první skici soutěžního návrhu, tak byl imponovaný architektovou vizí, ale zároveň se obával nereálnosti celého projektu. Z kresby, kde několik nesouměrných trubek podpírá tenké destičky stropů, inženýr nakonec vytvořil třináct unikátních mřížových struktur z trubek vynášejících sedm čtyřiceticentimetrových čtvercových stropů o straně 50 metrů. Nikdy předtím nebylo nic podobného zrealizováno. S nadsázkou lze však říct, že je od Sasakiho podobný výkon pokaždé očekáván. Každý z jeho návrhů totiž není ničím jiným než malou inženýrskou revolucí. Sasaki mění tradiční empirické metody za nové druhy tvarových analýz využívajících principů evoluce a samoorganizace živých tvorů. Za použití počítačové metody ESO (pokročilé optimalizace evolučních struktur) je forma následně uzpůsobena tak, aby vytvářela racionální strukturální tvary 11). Prostřednictvím opakujících se nelineárních analýz začnete organicky vývoj stavební formy vnímat v celé její struktuře založené na vztahu mezi jejím tvarem a automatickou reakcí. Výsledná architektura se v konstrukčním prostředí rozpouští a proudí – je 'tekoucí strukturou'.12)
Před dvěma lety napsal Akihisa Hirata článek pro japonský časopis a+u.13) Popsal v něm způsob práce v Itově ateliéru, kde dostal příležitost strávit několik měsíců jako praktikant. Itovy nečinilo jakékoliv obtíže pracovat současně na dvou diametrálně odlišných projektech. Tokijský obchodní dům Tod's i kulturní fórum do belgického Gentu sice využívaly jako hlavní nosnou konstrukci železobeton, ale zatímco první projekt pracoval s lineárním motivem abstrahované koruny stromu převedené do obalové plochy nosného pláště, tak druhý návrh tvořila složitá prostorová konstrukce vycházející z křivek několikátého stupně a amorfních tvarů.
V tomto článku následují dva aktuální příklady staveb, které vznikly ve spolupráci architekta Toyo Ito s inženýrem Mutsuro Sasaki. Odvážné betonové konstrukce univerzitní knihovny Tama a krematoria v Kakamigahara vznikaly také v přibližně stejném období a pro nosnou konstrukci si její autoři zvolili stejný materiál, ale opět se od sebe tyto realizace velmi odlišují. To jen potvrzuje slova Andrey Maffei, že je těžké Ita zařadit do nějakého přesného a pevného proudu myšlenek. Jeho hlavním úmyslem není prozkoumávat pouze jediný směr nebo vytvořit svůj vlastní formální “styl“, který by pak všude používal. Jeho výzkum začíná bedlivým pozorováním konzumní japonské společnosti a výkladem jejího sociálního kontextu.14)
Psáno pro časopis Beton 5/2007, s.62-65
Poznámky:
1) Obsáhlé informace o dvorním inženýrovi Rema Koolhaase viz. Petr Šmídek: Cecil Balmond - za hranicí běžného inženýrství, Stavba 2/2007 s. 76-79
2) Příběh člověka, který po sobě zanechal inženýrské impérium s více 9000 zaměstnanci viz. Peter Jones: Ove Arup: Masterbuilder of Twentieth Century, Yale University Press, New Haven 2006
3) Tuto rozdílnost konkrétně popisuje nedávno zesnulý japonský architekt Kisho Kurokawa na svém projektu přístavby nového křídla Van Goghova muzea v Amsterdamu, kde vlastním jazykem reagoval na modernistickou stavbu G.T. Rietvelda.
4) Andrea Maffei: Toyo Ito, the Works, Electa, Miláno 2001, s.9-18, ISBN 1-904313-01-9
5) Toyo Ito: Architecture in a Simulated City, Kenchiku Bunka, 12/1991
6) Kenneth Frampton: The New Vawe of Japanese Architecture, Institute for Architecture and Urban Studies, 1978
7) Koji Taki: Architecture is No Longer “Architecture“ in A. Maffei: T. Ito works, projects, writings, Miláno 2001, s.19-25
8) Italo Calvino: Americké přednášky: Šest poznámek pro příští tisíciletí, Prostor 1999, ISBN 80-7260-006-0
9) „Je mi jasné, že se mé architektonické myšlení změnilo ihned, jakmile jsme tě angažovali do práce na Sendai.“ T. Ito in: Mutsuro Sasaki: Morphogenesis of Flux Structure
10) Jen v uplynulém roce se Sasaki podílel na těchto projektech SANAA: kancelářská budova Novartis v Basileji, skleněný pavilon pro Toledo Museum of Art v Ohiu nebo The New New Museum v New Yorku, které bude otevřeno 1. prosince 2007.
11) Jeff M. Hammond: Mutsuro Sasaki: Flux Structure, Metropolis Tokyo, čl.589
12) Mutsuro Sasaki: Morphogenesis of Flux Structure, AA, London 2006, ISBN 978-1-902902-57-9
13) Akihisa Hirata: Ghent and TOD’S: Coincidence of Opposites, a+u 417, 06/2005
14) Andrea Maffei: Toyo Ito, the Works, Electa, Miláno 2001, s.9
0 comments
add comment
