Jan Kotěra - zakládající osobnost moderní české architektury

Praha - Dožil se pouhých 51 let, přesto zanechal brněnský rodák Jan Kotěra v historii české architektury nesmazatelnou stopu. Propagátor nových architektonických trendů i pedagog, který zemřel před 100 lety, 17. dubna 1923, navrhl ceněnou budovu Muzea východních Čech v Hradci Králové, Národní dům v Prostějově či Trmalovu vilu v pražských Strašnicích. Na pražské akademii učil Bohuslava Fuchse nebo Josefa Gočára a do Prahy ještě před první světovou válkou přivedl svého přítele z dob vídeňských studií Josipa Plečnika. Kromě projektování budov se věnoval rovněž designu (tramvají nebo osobních vagónů pro železnici z Ringhofferovy továrny) a návrhům nábytku či skla.

"Významným tématem bylo Kotěrovo spojení s politikou a práce pro stát – nejprve rakouskouherský, později československý. Jak se ukázalo, daleko úspěšnější byl v naplňování rakouskouherské reprezentace než ve vytváření nového stylu Československa, přestože i tyto ambice měl a pracoval hned na dvou významných popřevratových zakázkách: na bytu prezidenta Masaryka na Pražském hradě a na projektu megalomanské vládní čtvrti. Oba projekty ale zůstaly jen na papíře," napsala editorka Helena Čapková v monografii "Mýtus architekta: Jan Kotěra 150" z roku 2021.

Absolvent vídeňské akademie, kde studoval u význačného představitele rakouské secese Otto Wagnera, se od počátku kariéry snažil, aby jeho stavby byly účelné. Boj proti přebujelé dekorativnosti historizující architektury té doby ale dobové publikum, a to nejen laické, zprvu úplně nepřijalo. "No tak. To je ten spasitel z Vídně! Jako by to pes 'voblízal'!" reagoval architekt Josef Hlávka na Kotěrovu první realizaci v Praze, fasádu Peterkova domu v dolní části Václavského náměstí.

Tvůrce, kterému v době dokončení jeho pražské prvotiny roku 1900 ještě nebylo 30 let, ale kritika nezastavila. To, že umí bourat zažité postupy, dokázal i tím, že si už v roce 1898 po návratu z Vídně sám našel profesorské místo na pražské uměleckoprůmyslové škole. Z ní v roce 1910 plynule přešel vyučovat do nově vytvořené speciální školy architektury na Akademii výtvarných umění.

Kotěra vychoval novou generaci mladých pokrokových architektů, k nimž patří klíčové postavy české architektury první poloviny 20. století, jako jsou Josef Gočár, Otakar Novotný, Jaroslav Rössler, Bohuslav Fuchs, František Lydie Gahura či Jan Zázvorka.

A sám jim šel příkladem, ačkoli třeba secesní dekorativnost opustil definitivně až po roce 1904, kdy se podílel na českém pavilonu na světové výstavě v americkém St. Louis. Například Trmalova vila v Praze Strašnicích (dokončena 1902) ještě obsahovala řadu folklorních prvků včetně vyřezávaného zábradlí. Už krátce poté ale vznikly v Kotěrově ateliéru stavby, jež pomohly příchodu moderny v českém prostředí - ať už vodárna v Michli nebo architektova vlastní vila na Vinohradech.

V obou případech použil Jan Kotěra prvky, které nechybějí ani na jeho nejslavnější stavbě, královéhradeckém muzeu, dokončenému roku 1912. Monumentální budova na labském nábřeží ale nebyla první Kotěrovou stavbou ve východočeské metropoli. Už o deset let dříve využil příležitosti dané mu pokrokovým primátorem Františkem Ulrichem a nedaleko břehu Labe vystavěl v secesním duchu Okresní dům. Jedno z nejlepších děl Kotěrova raného období dnes slouží jako hotel.

Budovu hradeckého muzea ale Kotěra založil na zcela jiném přístupu a právem se z ní stal symbol nastupující české moderny. Dvoupatrovou budovu, nedávno citlivě renovovanou, zdobí režné zdivo z červených pálených cihel, které je tu a tam přerušené úzkým pásem hladké omítky. Jan Kotěra se přitom nezabýval pouze samotnou stavbou, ale stejně zodpovědně současně řešil i urbanistické detaily jejího okolí. Významně tím přispěl k tomu, že Hradec Králové býval nazýván "salonem republiky".

Počátek 20. století byl pro Kotěru bezesporu nejšťastnějším obdobím. Před první světovou válkou navrhl průčelí a interiéry paláce Všeobecného penzijního ústavu na pražském vltavském nábřeží (dnes v něm sídlí Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) nebo obchodní dům Mozarteum v Jungmannově ulici, jehož fasáda patro po patře ustupuje. Nástup první světové války i architektovo horšící se zdraví ale způsobily, že pozdější projekty Jana Kotěry zůstaly většinou jen na papíře.

Za války ale navrhl i později realizovanou dělnickou kolonii pro zlínského továrníka Tomáše Baťu, při které navázal na své starší a menší řešení v Lounech a Záběhlicích. Dalším z vrcholů Kotěrovy tvorby se měla stát nová budova pražských práv, kterou se zabýval už od roku 1907 a v roce 1920 dokonce vyhrál soutěž. Vážně nemocný Jan Kotěra se ale už realizace nedožil, projekt s pozměněným interiérem dokončil až architekt Ladislav Machoň a práva se studentům otevřela na přelomu 20. a 30. let.

Jan Kotěra se narodil 18. prosince 1871 v česko-německé rodině v Brně, od dětství ale žil v Čechách. Studoval německé školy v Ústí nad Labem a Plzni, kde také absolvoval odbornou stavitelskou školu, později díky podpoře potomka bývalého šlechtického rodu Jana Mladoty ze Solopisk zamířil na vídeňskou Akademii výtvarných umění.