Anastomosis aneb O dnešních městech a jedné růži…

Petr Hájek (* 18.4.1970 - Karlovy Vary) 1988–95 Fakulta architektury ČVUT 1995–98 Škola Architektury AVU od 2004 lektor na Fakultě architektury ČVUT Atelier Petra Hájka a Jaroslava Hulína 2010 založil Laboratoř experimentální architektury 2010 jmenován docentem na FA ČVUT v Praze

Nebývá zvykem, aby se studentské práce probojovaly do prestižní galerie. V Praze tomu bylo nedávno jinak.
Výstava nazvaná Anastomosis představila veřejnosti projekty ateliéru Hájek-Hulín Ústavu navrhování III Fakulty architektury ČVUT. V pražské galerii DOX mohli návštěvníci zhlédnout 65 konkrétních návrhů pro čtyři městské lokality. Kromě propojení pražského Karlína a Žižkova se studenti zaměřili na spojení Holešovic a Karlína přes ostrov Štvanici a řešili také prostor pod parkem na Letné. V Karlových Varech měli najít nový smysl pro betonová koryta, která vedou od řeky, z lázeňské kolonády na poutní místo Tři kříže a dnes jsou prázdná a zasypaná odpadem. Každá lokalita byla prezentována 16 řešeními – modely, které doplňovaly vizualizace a plány.
Kromě rozhovoru s Petrem Hájkem – vedoucím ateliéru na FA, zakládajícím členem HŠH a současným lídrem kanceláře Petr Hájek Architekti – představujeme také čtyři studentské projekty z výstavy.

Archiweb: Jak byste vaši expozici charakterizoval?
Petr Hájek: Představovala určité shrnutí posledních dvou let našeho školního ateliéru. Vedu ho společně s Jaroslavem Hulínem a zabýváme se výzkumem v oblasti urbanismu. Cílem naší práce bylo na konkrétních situacích prověřit novou metodu pro plánování rozvoje města, kterou jsme později nazvali anastomosis.

Co vás přivedlo k volbě latinského názvu?
Hledal jsem termín, který by nejlépe vystihoval podstatu našeho přemýšlení o městě. Do úvahy připadalo propojování města, ale potřebovali jsme něco, co by nabízelo určitý přesah a nebylo jen technicky popisné. Vybavil jsem si jednu debatu lékařů v nemocnici, kde mě zaujalo slovo anastomóza. Když jsem se zeptal na význam, dozvěděl jsem se, že jde o propojení v organismu. Ale našel jsem v něm ještě jedno zajímavé spojení: zní trochu jako metropolis, tedy jako by mělo souvislost s městem. A my v našich úvahách používáme často příměr města jako organismu. Takže to do sebe zapadlo.

Mluvíte o vaší nové strategii plánování městského rozvoje. Mohl byste ji přiblížit?
Historické centrum středoevropského města se postupně vylidňuje a stává se skansenem pro turisty a luxusními adresami. Obyvatelé se stěhují do levnějších okrajových částí, město se dramaticky rozrůstá a požírá okolní krajinu. Jednou z možností jak této situaci čelit a rozpínání omezit, je města zahušťovat. Zjednodušeně řečeno dát tyto okraje zpátky dovnitř. To ale stále znamená budovat nové a nové stavby. My jsme se tentokrát ve svých úvahách vydali opačným směrem. Nechceme město nákladně dostavovat, ale cílenými zásahy aktivovat jeho vnitřní rezervy.

Jaká je tedy vaše konkrétní představa?
Trochu provokativně vycházíme z faktu, že město je tzv. evolučně zamrzlé. Z hlediska urbanismu a infrastruktury pevně definované. Že už obsahuje vše, co k životu jeho obyvatel potřebuje. Divadla, kina, školy, parky, náměstí….a jen tuto svou nabídku a možnosti dostatečně efektivně nevyužívá. Ve svém důsledku jako by město přestávalo fungovat jako celek. Jeho rozpojenost je někdy způsobená topografií, jindy zase politickými hranicemi atd. Tuto situaci se pokoušíme změnit právě metodou propojení toho, co už město má. Propojení nám umožní město prokrvovat a efektivně využívat jako jeden celistvý organismus. Zkrátka chceme nastartovat regenerační proces pomocí propojek – anastomosis.

Mohl byste tuto propojku zobrazit na nějakém konkrétním příkladu?
Mezi Žižkovem a Karlínem je tunel, kterým projde čtyři až osm tisíc lidí tam a zpátky… V Karlíně žije asi dvanáct tisíc lidí, na Žižkově padesát, takže tunel je důležitá spojka. Osobně ho považuji za ne moc příjemný, ale mnozí se místa dokonce bojí. Hlavně v noci. Takže určitý typ služeb, které by žižkovští obyvatelé mohli například využívat v Karlíně, nevyužijí. A současně víme, že v Karlíně ale i na Žižkově se budují stále nové obchodní plochy. Ty většinou nepotřebují žádná okna a zabírají velké stavební objemy. Představte si, že by se z tunelu stala obchodní pasáž-podzemní ulice, která by lemovala cestu Karlín – Žižkov. Takže tudy můžete procházet 24 hodin denně a tunel by se nevyužíval jen jako spojnice z bodu A do bodu B. A zároveň by se uvolnila plocha pro městské funkce, které se bez přirozeného světla neobejdou. Nejenže aktivujete propojení obou čtvrtí a umožníte jeho obyvatelům pohodlněji využívat nabídku v různých částech města, ale také zhodnotíte propojení samotné. Nebo plánovaný most Karlín – Holešovice v místě ostrova Štvanice. Mluví se o mostu, což je investice v řádu možná i stovek miliónů. Ale jde přece o propojení dvou břehů a to lze udělat třeba i o mnoho levnějším přívozem…

OBEC DNES

Dovolte odbočku: čím to je, že se takové věci nerealizují?
Asi se tímto směrem nepřemýšlí a nehledá. A proto jsme mimo jiné udělali výstavu. Abychom otevřeli diskusi. A abychom do ní vtáhli nejen veřejnost, ale i politiky, kteří mají mandát o těchto tématech jednat. Ale asi je to naivní představa, protože na výstavu chodí hlavně veřejnost a ze strany politiků jsme nějaký velký zájem nezaznamenali. Výjimkou jsou pražský primátor Bohuslav Svoboda a jeho náměstek Tomáš Hudeček a Petra Kolínská zastupitelka z Prahy 6.



Neleží obecnější důvod v oslabení společenské dohody v obci?
Možná, že jsme svědky postupného vyčerpávání vztahu k městu. Možná trávíme svůj volný čas intenzivněji na horách nebo u moře. Tedy raději mimo město. A to je logika celé věci. Protože, jestliže je mým cílem netrávit čas ve městě, ale někde jinde, pak můj vztah k městu je daný: nezajímá mě, ale zajímají mě jen prostředky, za které si koupím čas někde jinde…

ŠKOLA

Vraťme se na výstavu, resp. do vašeho školního ateliéru. Uvažujete o tom, že tyto návrhy nabídnete k městu k realizaci?
Určitě ne, není to našim cílem. Pohybujeme se v akademickém prostředí a naším záměrem je téma zkoumat a prověřovat. Našimi tématy se zabýváme čistě v ideové rovině a jejich význam vnímáme v hledání cesty k řešení problémů. Používáme je také jako nástroj, na kterém učíme metodu přemýšlení.

Nicméně, zkoumají studenti také potenciál realizovatelnosti svých návrhů z hlediska nákladů? Čili finanční náročnost hypotetické realizace?
Uvažovat o ekonomické bilanci je jedno z našich kritérií při tvorbě návrhu. Bohužel se tomu po pravdě systematicky nevěnujeme u všech projektů. Snažíme se alespoň najít obdobný projekt a následně srovnat jeho finanční náklady. Tedy těch, jejichž náklady, resp. ekonomické bilance jsou známé… Ale jdeme také hlouběji, a to hlavně otázkami, směřovanými v průběhu práce na návrhu. Čili, v případě mostu například: Proč most? Nejsou jiné efektivnější řešení? Co třeba použít lanovku?



Prověřování zadání je určitě významným myšlenkovým vkladem architekta… Na druhé straně se může stát, že se student ve vašem ateliéru vyhne projektování mostu, což je, předpokládám, významná součást typologických znalostí absolventa…
Naším cílem není typologické cvičení. Předpokládáme, že si student typologii ke svému programu nastuduje sám. Je to stejné jako v praxi. Nemůžete projít školením pro všechny typy budov. Důležitá je metoda, kterou navrhujete a výsledek vaší práce.

Buď jak buď, jako byste principem zpochybňování zadání vlastně navrhovali: nestavět! Jenže, není základním smyslem architektury právě stavění nebo rekonstruování?
Tak to úplně není. Hledáme co nejlepší odpověď na zadání. Naše anastomosis je také stavění. Dopad má však hlavně na okolní území. Řešíme tunel, ale ovlivňujeme celé území Karlína a Žižkova. Když to přeženu, jedním domem chceme dokázat to, co deseti. Jde nám o významnou redukci prostřednictvím cílených stavebních zásahů.

LEA

Zmiňujete se zde o vědeckém přístupu, na výstavě jste zveřejnili informaci o založení Laboratoře experimentální architektury. Mohl byste ideu architektonické laboratoře vysvětlit?
Začínali jsme s kolegy tušit, že k tématům, která nás zajímají, nám chybí teoretické zázemí. Takže vznikla platforma LEA – Laboratoř experimentální architektury. Původně jsem usiloval o její založení na fakultě, ale nakonec jsme ji museli ustavit mimo školu. Pomáhá nám dlouhodobě definovat okruhy problémů, kterými se chceme zabývat… A pomáhá nakonec definovat i samo zadání. Čili jde o něco jako základní výzkum, který předurčuje témata pro školní zadání nebo můj projekční ateliér. Zabýváme se tématy spektrografické analýzy, takzvanými neviditelnými městy, kvantovým městem, hraničními domy a teď také řekou Vltavou. Což je mimo jiné i zadání pro náš školní ateliér pro příští tři roky.



Kde výsledky vašeho zkoumání využíváte?
Jednak pro potřeby mé práce v mém vlastním ateliéru, ale některé problémy sleduje i náš školní ateliér. Na konkrétních lokalitách a na základě konkrétního zadání studenti tyto otázky prověřují v rámci aplikovaného výzkumu. Koneckonců na výstavě v Doxu jako byste pozoroval určité vzorky – asi jako v továrně, kde byste viděl testy výrobků. Těch, které se povedly až po ty, které se nepovedly. Nicméně obrábí problém.
LEA se pokouší vytvářet teoretické zázemí pro to, co ve škole testujeme na konkrétních úkolech a konkrétních zadáních. A skrz to, co testujeme na škole, se dostáváme zpátky do teorie. Jedno ovlivňuje druhé.

Mimochodem, jak se díváte na věčný spor zastánců architektury jako umění a těch co ji považují za vědu?
Nevím, zda je to pravda, ale slyšel jsem příběh, že když Watson a Crick hledali strukturu uspořádání DNA a nevědělo se, jak vypadá, přizvali si sochaře. Protože tušili, že ta věc má svou vnitřní krásu jako vše, co stvořila příroda. Oslovili sochaře, aby citem doplnil chybějící kameny do mozaiky. Věda je podle mě princip nebo metoda, jak dojít k cíli. Děláme to stejně. Pracujeme a necháváme se inspirovat i jinými obory. Podle mě je chyba redukovat architekturu pouze na stavitelství. Pojem zamrzlá evoluce jsme si stejně jako anastomosis vypůjčili z vědy, konkrétně z biologie.

Můžete to rozvést?
Je z krásné knihy, která má v názvu právě tento termín. Knihu Zamrzlá evoluce napsal Jaroslav Flegr a nabízí zde určitý kritický pohled na Darwinovu teorii. Nepopírá ji, ale vlastně říká, že je to vše možná trochu jinak. Říká, že biologické druhy po určité době dosáhnou fáze, kdy se evolučně zafixují – zamrznou. Už se nemohou dále vyvíjet.
Myslím, že to platí v podstatě i pro město. Po určité fázi vývoje přestalo být pružné.



Jedním dechem hovoříte o ateliéru fakultním i o vašem ateliéru soukromém. Vnímáte nějaký rozdíl mezi systematikou jejich fungování?
Osobně jej nevidím. V podstatě se u nás pracovní metody v praktickém a ve školním ateliéru neliší. Návrhy vznikají jako společná práce. Občas se samozřejmě setkám s názorem, že student by si na řešení měl přijít sám… Že by ho měl učitel hodit do vody, ať plave. Ale podle mě žádný učitel neumí naučit studenta víc, než sám ví a k čemu ho dokáže inspirovat. Prošel jsem školením Aleny Šrámkové a Emila Přikryla. A u nich jsem vždy cítil, že na věcech pracujeme spolu. Nešlo o to, jestli je jedna věc dobře a druhá špatně. Šlo o to, jak se tato věc utváří, jak se obrábí a jak se zpochybňuje. Stejně, jako když si člověk představí Petriho misky a vědce, který má bakterie a hledá účinnou látku k zastavení jejich množení. Musí vyzkoušet různé druhy řešení. Podobně jako my.
Našim dalším cílem je, aby studenti propadli profesi a aby si ji zamilovali. A aby jí dokázali obětovat významnou část života. Protože jen tak ji budou moci dělat dobře. Ostatní jsou jen prostředky.

Jak toho dosahujete?
Především jim dáváme hodně práce, aby se architektuře mohli opravdu věnovat. Takže, když tu práci naložíme, nemohou už dělat takřka nic jiného. (smích) Někdy se také trochu změní...

Co si pod tím má čtenář představit?
Jinak řečeno: změní žebříček hodnot. Změní se jejich životní preference. A investice do toho možná nejcennějšího, co člověk má. A to je čas, který má v životě k dispozici. Takže nakonec ho investují do práce. Jak psal Exupery, jde o čas, který té růži věnuji; proto ji mám tak rád.

Děkuji za rozhovor.
Jiří Horský