Rozhovor se SENAA architekti

Kdy jste si začali poprvé uvědomovat, že existuje něco jako architektura?
VN: Nejspíš už na základní škole, kdy jsem slepoval papírové modely z časopisu ABC, které tehdy připravoval architekt Richard Vyškovský. Zapáleně jsem lepil od malých chaloupek, domečků, až po celou městskou památkou rezervaci.
JS: Byl jsem na tom podobně a jako malý lepil modely letadel. K architektuře jsem se dostal ob jednu generaci přes dědu, který měl rád Gočárovy stavby, fotil je, natáčel a psal si k tomu filmové scénáře. V 60. letech společně s hanáckým architektem Pavlovským zrekonstruoval grunt na vesnici u Prostějova. Při navrhování se nechali volně inspirovat F.L.Wrightem. Použili kamenné zdi, trámové stropy nebo velká okna. Lidé v okolí si mysleli, že tu staví nějakou prodejnu. V tomto objektu jsem trávil prázdniny a podvědomě na mě už tehdy zapůsobil.

Na Václava měla možná zase vliv základní škola od Josefa Poláška, kterou v Kyjově navštěvoval.
VN: Architektonickou kvalitu školy jsem objevil až později. Daleko spíš to byl řadový rodinný dům, kde jsem vyrůstal. Byl to sice klasický katalogový projekt z 80. let, ale na interiér si rodiče přizvali zlínského architekta a tam šel vnímat velký posun proti tomu, v čem bydleli sousedi.

Kompletní složení týmu SENAA architekti v roce 2021.

Byl někdo, kdo vás k architektuře přivedl?
VN: Žil jsem v představě, že jde o prestižní a žádané povolání. Proto jsem si ji vybral.
JS: Přes výtvarné kroužky v lidové škole umění. Váhání mezi zahradní a klasickou architekturou vyřešily až přípravné kurzy ČVUT, které škola pořádala v jihočeských Lásenicích. Mezi účastníky kurzu jsem byl jediný, kdo chtěl jít na krajinnou architekturu. Nakonec mě strhl dav, ale při zpětném pohledu musím přiznat, že jsem byl architekturou nepolíbený a ani netušil, že máme v Brně takový klenot jako vilu Tugendhat.
VN: Soused v Kyjově, který byl architektem ve stavební firmě, se mi na gymnáziu hodně věnoval. Vzal mě do Brna, kde mi ukázal místní stavby a představil Tugendhatku.

Ze střední školy jste zkoušeli přijímačky do Brna nebo i jinam?
VN: Praha a Brno. V té době ještě neexistovala ostravská Katedra architektury.
JS: Praha, Brno a Liberec, ale tam jsem neprošel ani přes první kolo talentovek s domácími pracemi, kde očekávali nespoutaný talent a já jim posílal vydřené perspektivy. Nakonec jsem se dostal na obě zbývající a pod vlivem přípravného kurzu jsem nastoupil do Prahy, aniž bych měl představu, co očekávat. Na rozdíl od Vaška jsem studoval dlouho a na různých školách.

Městské zásahy Brno 2011

Vystudovali jste tedy shodně FA VUT.
VN: Oba jsme se potkali ve stejném kruhu v prváku, ale Honza už měl za sebou dva roky v Praze a Ostravě.
JS: V té době jsem se hledal a přemýšlel, zda bude architektura tou správnou cestou. Ateliéry, kam bych chtěl, byly pro prváky nedostupné. Současně mi přišel povolávací rozkaz na vojnu. Tak jsem přešel na ostravskou stavárnu. Tam mě pak jeden kamarád přemluvil, abych znovu zkusil talentovky do Brna, kde jsem se potkal ve stejném kruhu s Vaškem.

Co vám tato škola dala?
JS: Na začátku nás chytila dobrá vlna, kde základy navrhování učila Bára Ponešová a Radek Suchánek. Na chalupě u Oldřicha Rujbra se pořádaly workshopy. Byla tu cítit ohromná chuť a energie.

Zajímavá vlna na brněnské škole mohla být rovněž na počátku v 90. let, kdy Ivan Ruller jako děkan přizval k vedení diplomních projektů Miroslava Masáka nebo Alenu Šrámkovou.
VN: Za nás tam učili Zdeněk Fránek nebo Petr Hurník, kteří pak odešli do Liberce potažmo do Ostravy. Studium jsme prožívali nejen my, chodili jsme na všechny přednášky a cvičení, ale také učitelé v čele s Josefem Chybíkem.
JS: Petr Hurník živelně vedl urbanistické ateliéry, Karel Doležel organizoval nezapomenutelné exkurze.
VN: Nejvíce času jsme trávili v ateliéru, kde jsme se vzájemně od sebe učili. V pátém ročníku byla povinná praxe, kde každý mohl vycestovat, kam se mu zachtělo.

Rekonstrukce domu v centru Brna

Honza se tehdy rozhodl odcestovat do Ameriky.
JS: Už ve čtvrťáku jsem absolvoval Erasmus stáž na univerzitě v Brightonu, kde jsem současně pracoval na bakalářce, kterou jsem pak obhájil v Brně. Anglie mi otevřela nové obzory. V porovnání s námi se tam neprobíraly technické předměty příliš do hloubky, ale studenti tu zase pracovali s fenomenologickými tématy a nebáli se vizionářských konceptů. Erasmus mi zároveň dodal sebedůvěru, a proto jsem se rozhodl absolvovat povinnou praxi v anglicky mluvící zemi. Vytiskl jsem desítky malých portfolií a rozeslal je klasickou poštou, protože jsem věděl, že emailové žádosti končí u sekretářek a k hlavním architektům se často ani nedostanou.

Co bylo hlavním impulsem k cestě do Ameriky?
JS: Prvotním impulsem byl Karel Doležel, který tehdy uspořádal exkurzi do Zlína na Jednadvacítku a v autobuse nám ve slovenštině předčítal Karfíkovy vzpomínky, který rovněž odcestoval do Ameriky a po návratu chtěl tyto zkušenosti dál rozvíjet v československém prostředí.
Už na škole jsem prohlašoval, že není malých cílů a musíme odjet pracovat za Jiřičnou nebo ke Kaplickému. Kdy jindy podniknout odvážný krok, než teď. Nechtěl jsem zůstat v Brně ani se přesunout o sto kilometrů do Vídně.
Pracoval jsem v RoTo Architects u Michaela Rotondiho. Práci v ateliéru jsem prokládal návštěvami přednášek na univerzitě Sci-ARC. Z důvodu finanční krize mi po půlroce sdělili, že už bych u nich mohl pracovat zadarmo, tak jsem našel ateliér ZH-architects na Manhattanu, kde jsem strávil další půlrok.

Bytový dům v centru Uherského Hradiště

Vašek zase absolvoval stáž v Holandsku.
VN: Holandsko mi otevřelo oči. Po stránce vyššího kulturního povědomí, větší poptávky po našich službách a více času na řešení úkolu. Na internetu mě zaujala přečerpávací stanice Booster od amsterodamského ateliéru Group A. Posílal jsem portfólio na spousty adres, ale oni se mi ozvali jako první a zpětně zjišťuji, že to byla nejlepší volba. Do práce jsem chodil kolem ikonických staveb, které jsem znal z přednášek Karla Doležela o soudobé architektuře. Byla to skvělá škola, kde jsem se učil z reálných příkladů.

Jak se dalo při magisterském studiu pracovat?
VN: Během studií jsem chvíli pracoval pro architekty Velkovi, ale musel jsem skončit, protože jsem nestíhal školu.
JS: Vašek byl lepším studentem. Já zase více sbíral zkušenosti mimo školu. Spolupracoval jsem s Radkem Hálou, kde jsem nebyl jen v pozici kresliče, ale bral mě na stavbu i na jednání s klienty.

Rekonstrukce jihočeského statku

Jak probíhaly první kroky po škole. Kdy jste se rozhodli založit společný ateliér?
VN: Diplom jsem dostal po řádném šestiletém studiu v roce 2009, kdy v Čechách současně naplno propukla finanční krize. Všechny ateliéry zeštíhlovaly své týmy. Rozeslal jsem spoustu portfólií, ale chtěl jsem hlavně k Evě Jiřičné do Prahy, když mi mezitím zavolali z Lábusova ateliéru, že se u nich uvolnilo jedno místo. Okamžitě jsem přerušil dovolenou, naskočil na vlak a vydal se s batohem na pohovor. U Lábuse panovala rodinná atmosféra. Největší devizou byla stabilita ateliéru o šesti lidech. Moje nynější manželka současně nastoupila na Erasmus stáž ve Vídni, takže jsem ji jezdil pravidelně navštěvovat, ale z Prahy to přece jenom byla dálka. Jakmile dodělala školu, tak zůstala ve Vídni pracovat a pro mě to byl impuls odejít z Prahy a přestěhovat se blíž ke své životní lásce. S Honzou už jsme měli za sebou první naši společnou práci - intervence pro Městské zásahy Brno. To jsem ještě pracoval pro Lábuse a projekt vznikal po večerech. Jednalo se o rekonstrukci kolejí JAMU na Malinovského náměstí od Zdeňka Makovského.
JS: Nám přišlo, že se ostatní projekty berou příliš vážně. My jsme přistoupili hravou formou a současně se vyjádřili k místu, které nás dráždilo. Především to bylo prázdno mezi historickou a novodobou fasádou.
VN: U Makovského jsme oba absolvovali několik školních ateliérů, já jsem u něj dělal diplom, tak jsme na něj chtěli zábavnou formou reagovat a navrhli jsme tobogán.
JS: V historické fasádě chybí okna a zbyly jen prázdné otvory, kterými jsme prostrčili tobogán a při projížďce by se lidé každou chvíli ocitli vně i uvnitř budovy. Naším projektem jsme upozornit na tuto zvláštní kulisu s věžičkami a neznámou postmoderní polohu Zdeňka Makovského.
VN: V Lábusově pražském ateliéru jsem pracoval tři roky a následně jsem se přestěhoval do Brna, abych mohl každý druhý víkend trávit se svou současnou ženou ve Vídni. Hlavní město Rakouska je samo o sobě výbornou učebnicí architektury.

Vstupní budova automobilky Toyota

Ve vídeňských ateliérech také končí řada brněnských absolventů, ale vy jste se rozhodli postavit na vlastní nohy v Brně. Jak moc to bylo složité?
VN: Než se rozjely vlastní projekty, tak jsem po přestěhování do Brna ještě tři čtvrtě roku působil u Petra Hrůši, kde jsem se podílel na projektu zámecké jízdárny ve Valticích.
JS: K založení vlastního ateliéru bylo zapotřebí hodně odvahy a mít představu finanční jistoty. Já jsem zpočátku také ještě pracoval v DRNH.

Jaká byla vaše první zakázka, která dala impuls, abyste se osamostatnili a založili SENAA?
VN: Naši první investoři zakoupili malé panské sídlo v Milonicích u Bučovic, pro které jsme prováděli zaměření a překreslování. Občas nám někdo zatelefonoval, že by rád využil našich služeb, tak jsme si začali hledat kancelář, kde bychom mohli sídlit. Zpočátku jsme sdíleli malý přízemní prostor s výlohou společně s Veronikou Dobešovou z Magionu a Danielou Hanouskovou Boučkovou. Bylo to na Tyršově ulici u Slovanského náměstí. Každé ráno jsme začínali rituálem, že jsme si prvně museli naštípat dříví a zatopit v kamnech. Po zrekonstruování kanceláře nám došly peníze i práce. Zvedli jsme telefon a začali obvolávat klienty, až se objevil jeden investor, který koupil byt v novostavbě  a původně se chtěl poradit jen s umístěním vany v koupelně, ale nakonec jsme mu navrhli kompletní interiér.
JS: Klient měl školu potápění, zajímal ho podmořský svět a v egyptských hotelích si oblíbil práce s kamenem, což chtěli přenést i do svého vlastního bydlení, odkud je krásný výhled na brněnskou přehradu. Původně si přáli také velké akvárium, které jsme nahradili velkoformátovými podsvícenými deskami z onyxu.

Interiér domu v Lovčicích

Celkem brzy jste začali s velkými developerskými projekty.
VN: To je pouhé zdání. V té době jsme pořád seděli na více židlích. Já jsem dělal vizualizace pro ateliér Velkových a Honza částečně pracoval pro Hálovi. Pořád jsme nevěděli, zda se sami uživíme.
VN: Můj táta byl ředitelem na kyjovské základní škole, která se tehdy slučovala s další školou a my pro ně navrhovali zařízení kabinetů. Po tomto období nejistoty se najednou sešly tři zakázky současně. Honzův spolužák nás poptal s projektem rodinného domu ve Víceměřicích, pro mého kamaráda jsme navrhli rodinných domek v Násedlovicích a dvojice developerů, z nichž jeden byl manžel mé kamarádky, nám zadal obytný soubor v Újezdu u Průhonic.
JS: Takže jsem kráčeli klasickou cestou 3xF. Kromě rodiny a přátel se na nás obraceli snílkové, co chtěli stavět ze starých pneumatik organické domy ve svahu, ale nakonec to nedopadlo.
VN: Ty první tři projekty rodinných domů dopadly skvěle.
JS: U toho developmentu to rovněž začalo nesmělým návrhem dvojdomku, ale později se rozrostlo na celé urbanistické řešení dvou trojdomů a jednoho dvojdomu. Pojalo se to na etapy, aby se dalo relativně snadno financovat a zdárně dokončit. Ostatně s těmito klienty spolupracujeme dodnes.
JS: Postupně přicházely další zakázky, takže už jsme se o existenci nemuseli bát.
VN: Další významnou klientku jsme poznali během dovolené s přáteli mé ženy. Majitelka sklárny z Poděbrad nás pověřila rekonstrukcí funkcionalistické vily. S výsledkem byla spokojená a pracujeme pro ni dodnes. Navrhovali jsme přímo do továrny, stánky na veletrhy nebo také rekreační chalupu do Kořenova v Jizerských horách.
JS: Pohybujeme se v prostředí pracovitých lidí, kteří jsou úspěšní ve své profesi. Obracejí se na nás, když chtějí pomoct při zlepšování podnikání nebo vlastního bydlení. Následně nás doporučí své širší rodině, známým a zakázky se postupně nabalují.

Vila v Olomoučanech

Vystudovali jste a sídlíte v Brně, ale mnoho příležitostí stavět tu nedostáváte.
VN: Což je pravda, ale nyní se to začíná měnit. Dostali jsme zakázku na přestavbu vily v Masarykově čtvrti, kde společně s Evou Wagnerovou dokončujeme zahradu. Ani jeden z nás nepochází přímo z Brna, takže jsme si museli postupně vybudovat místní vazby.
JS: Prvně jsme se naivně domnívali, že když budeme mít přízemní ateliér s nápisem 'Architekti' ve výloze, tak se klienti sami ozvou, ale první zakázky přicházely z Prahy, Poděbrad nebo jižní Moravy a se sídlem kanceláře neměly nic společného.
VN: Z Lábusova ateliéru jsme byli přivyklí na vysoký standard zpracování dokumentace i detailů. První zakázka domu ve Víceměřicích byla plná nápadů, které stavební firmy nebyly dlouho schopné realizovat.

Dům v Petrově

Vaše práce mají společné kvalitní materiály i řemeslo, které je zpočátku více nákladné, ale v dlouhodobější perspektivě se vyplatí, jak krásným stárnutím, tak menší náročností na údržbu.
JS: Na škole v Brightonu se vyučuje materiálová teorie. Rozebírali jsme texty, navštěvovali stavby a přímo na místě diskutovali důvodech a vhodnosti použití. Vaškovi se to vštípilo pobytem u Lábuse, kde se pracuje s přírodními štuky.
VN: To jsou věci, které ti ve škole neřeknou. Ani to moc dobře nejde naučit. Jde o mnoholetý proces sbírání zkušeností. I po roční práci v Lábusově ateliéru jsem si stále připadal jako nepopsaný list papíru. Ve skvělém kolektivu jsem trávil mnoho času navíc, předali mi hodně zkušenosti a teprve až zde jsem si udělal názor na architekturu.
JS: Až zpětně jsem si uvědomil, že ti sice ve škole řekli, co je skvělé nebo špatné, ale už dále nerozváděli, proč je ten dům dobrý.
VN: Jako příklad si vezmu Rozehnalovu dětskou nemocnici v Černých Polích, která se většinou ukazuje pouze na jedné fotografii z ulice Milady Horákové. Na škole nám vštěpovali, jak je ta stavba skvělá, ale já si po celou dobu myslel, že to jen díky dynamickému zalomení fasády do ulice. Stavbu jsem znal jen z fotek a nikdy jsme se tam nezašli podívat. Až teď, když máme roční dítě, tak sem chodíme na pravidelné kontroly za doktory a já až nyní pochopil genialitu návrhu, která se ukrývá především ve skvělém provozu a prostorovém řešení nemocnice.

Byt s onyxem v Brně

Nemocnice je takové malé město, jehož provoz dokáže obsáhnout až vyzrálý architekt.
VN: Tyto věci lze pochopit až časem a nelze je předat během pár let na škole. Tři roky intenzivní práce u Lábuse mi pomohly toto vývojové zrání uspíšit a následně se pustit do samostatného navrhování.
JS: Zatímco Lábusova tvorba, kde se Vašek naučil řemeslu, je konzistentní, tak v ateliéru DRNH, kde jsem pracoval, byla založena na větší hravosti a různorodosti.
VN: U rodinného domu ve Víceměřicích jsme kreslili detaily 1:5, 1:2 i 1:1, ale následně jsme zjistili, že je zedníci nedokáží nejen realizovat, ale dokonce ani přečíst. Stavěli podle základního půdorysu ani se nepodívali do výpisů.

Obytný soubor Újezd u Průhonic

To znamená, že jste museli být pořád na stavbě a hlídat?
JS: Spíš jsme se hledali. Už jsme věděli, jak to funguje v zaběhlých kancelářích, kde je dlouhodobě nastavena laťka kvality a tu jsme chtěli přenést do vlastní praxe, což nejde okamžitě a řešíte míru kompromisu. V Americe se na stavby nazíralo především zvenku, s čímž jsem se nemohl ztotožnit.

Obzvlášť v Los Angeles je tendence vytvářet kulisy.
JS: Jednalo se o působivé koncepty i formy, ale já stále snažil představit lidmi užívaný vnitřní prostor. V Gehlově knize se vše točí okolo sociálního-ekonomického prostoru ulice, náměstí a parku. Podvědomě mám v mysli Tugendhatku nebo Müllerovu vilu, kde jde rovněž především o vnitřní uspořádání domu. To je od počátku důležité i pro náš ateliér. Snažíme se prostory obohacovat vnitřními průhledy nebo otevřením do galerie. Pak lze mírně slevit z detailu nebo zvolit levnější materiál, protože síla konceptu byla již daná prostorově.
VN: Objekt musí být krásný již v hrubé stavbě. Pak už nepomohou zkrášlující berličky. Ve finále se totiž může stát, že na ně nevyjdou finance a dům pak zůstane ošklivý. Vždy přistupujeme, že musí být postaveno levně z bílé omítky a musí být krásný ve své jednoduchosti.
JS: V proporcích, prostorových vazbách a velikostech otvorů. To zároveň prolínáme s materialitou, částečnými obklady a strukturou omítek.
VN: Dřív jsme hledali koncept zevnitř ven a zase naopak, ale pak jsme zjistili, že nejdřív musíme správně umístit komín.

Chalupa v Kořenově

Což má archetypální konotace a doslovně zaručuje teplo domova.
VN: Působivě osazený krb v obytném prostoru může způsobit obtíže s kouřovodem v horním patře. Museli jsme absorbovat všechny technické stránky stavby.
JS: V návrhu se totiž prolíná teorie a technika. Nechceme být pouhými designery. Museli jsme se naučit technickou revizi návrhu, aniž by utrpěla původní myšlenka a výsledek se nestal pouhou stavařinou.

Tvoříte mimo velká města. Jak se vám daří v těchto oblastech prosazovat kvalitní moderní architekturu?
JS: Na počátku se nám sešly tři rodinné domy do Násedlovic, Víceměřic a Valtic. Cítili jsme, že nechceme do vesnického prostředí vstupovat agresivní hmotou. Šlo o důležitou etapu ve vývoji naší typologie rodinných domů se sedlovou střechou. Udrželi jsme lapidární výraz do ulice, ale současně nabídli vylehčení hmoty nárožními okny nebo vysunutí fasády za pomocí arkýře. Přicházíme s vysokým standardem detailů nebo bezrámovým zasklením, na které nebyli lidé ve zdejším prostředí zvyklí, ale přitom zvyšují komfort bydlení. Uvnitř pak domy nabízí bohatou prostorovou hru a v některých případech i nadstandardní vybavení jako vinný sklep nebo saunu.

Rekonstrukce vily v Masarykově čtvrti

Vše přitom vždy harmonicky zapadá do okolí.
JS: Šli jsme proti touze mladých architektů vytvářet agresivní krychle nebo dramatické konzoly. Dlouho jsme si kladli otázku, jak udržet dům se sedlovou střechou v dobrých proporcích.

Měla některá z vašich školních prací sedlovou střechu?
VN: Ne.
JS: Nikdy.

Kdy tedy přišla první sedlovka?
VN: Až tyto tři rodinné domy pro kamarády, kdy jsme se začali potýkat s realitou místních úřadů a předpisů. Nebyla jiná cesta. Zvažovali jsme spoustou variant, ale podle územního plánu nešlo na daném místě postavit plochou střechu.
JS: Jeden z rodinných domů nahradil původní nevyhovující objekt, který musel být zbourán a v původní stopě jsme navrhli novou stavbu, která však byla hmotově identická a přizpůsobovala se okolí.
VN: U těchto tří rodinných domů jsme začali sbírat první zkušenosti se sedlovou střechou
J.S. Přemýšleli jsme nad každým detailem a díky společně chuti klientem po inovaci se podařilo domy zrealizovat. Investor má přitom velký prostor promlouvat do návrhu. Nechceme za ně vybírat podložky na podlahu, volit obrazové rámy nebo ladit barevnost přezůvek, jak si z toho dělal legraci Loos.
VN: Moderní nemusí být jen krabice z pohledového betonu, ale také bíle omítnutý dům se sedlovou střechou, který bezproblémově zapadne do vesnického kontextu. Daleko větší pravděpodobností bude konvenovat i dalším případným uživatelem než vysoce individualizovaná moderna.
J.S. Po oku sledujeme zlínské minimalisty jako Mudřík, Chládek nebo Míček a moc jim fandíme v jejich snaze navazovat na tradici baťovské architektury. Zatím jsme nedostali příležitost stavět v tomto modernistickém městě, ale nyní dokončujeme rekonstrukci vily v brněnské Masarykově čtvrti, která má meziválečný funkcionalistický duch, takže tam plochá střecha dává logiku.

Vily v Divoké Šárce

Tuto trojici rodinných domů se sedlovými střechami jste si ještě vystačili sami, ale pak přišlo velké zadání na obytný soubor v Újezdu u Průhonic, kam už jste museli přizvat další spolupracovníky.
VN: Na většině projektů se podílel Jan Gadziala, který je s námi téměř od začátku. Získaly si nás jeho dokonalé výkresy a spolupracujeme s ním dodnes.
JS: Později přišly další zakázky v různých lokalitách, s jinými fasádami i druhy střech, které nám pomohly zrušit představu, že SENAA navrhují jen venkovské domy se sedlovou střechou. Nyní se objevilo několik rodinných domů, které se shodně nachází v prudkém svahu. Vily v Olomučanech a Řícmanicích jsou situované na složitém pozemku, což nás nutí ke zcela jiným, bohatším prostorovým úvahám, daleko pečlivěji řeší solární zisky a většinou mají ploché střechy.
VN: Není pro nás důležitý venkovní ohromující efekt, ale spíše soubor detailů, vnitřních funkcí a zákoutí, které ve výsledku vytvoří příjemné bydlení.
JS: U Müllerovy nebo Winternitzovy vily od Adolfa Loose máme rádi momenty, kdy člověk sedí v obývacím pokoji, ale zároveň má přehled o dění v jídelně, může se hřát u krbu a přitom se také dívat ven. Nejde o soubor čtvercových místností oddělených dveřmi, vše je kontinuálně provázáno ať už vizuálně nebo sluchově. Klientům to lze těžko vysvětlit, a proto je často bereme do různých staveb nebo našich předchozích realizací, aby si to přímo zažili a my si získali jejich důvěru.
Dialog s investory o vnitřním užívání je pro nás daleko důležitější než vnější tvarování domu.
VN: Zvenku mohou domy působit utilitárně až banálně, ale uvnitř jsou neskutečně dlouhou dobu promýšlené a vždy koncipované v úzké součinnosti s nosnou konstrukcí. Pochopili jsme, že principem architektury není vymýšlet stále něco nového. Na škole nám bylo předkládáno, že, aby se z člověka stal velký architekt, musí přicházet se stále větší konzolou. Po našem prozření jsme zjistili, že jde především o soubor drobných věcí, které činí architekturu uživatelnou.

V této vlně se vezou čínská města nebo oblast Perského zálivu, kde si člověk připadá jako v lunaparku. Naopak klidnou cestou normálnosti jde dlouhodobě Švýcarsko nebo Belgie.
JS: My nemáme takto jednoznačně vytčený cíl. U některých větších typologií jako kostel nebo galerie je prostorová velkorysost žádoucí. Některé ateliéry se svou produkcí sami limitují, neumí překročit vlastní stín a vytvořit velký dům, což se nám naštěstí podařilo. Ve stejné době, kdy jsme projektovali rodinné domy, tak nás oslovili na showroom v Čejči, což bude vlajková loď firmy vyrábějící nerezové pece.
Vzpomínám na vaše sídlo na Kopečné ulici s výlohou do ulice. Kde všude jste ještě sídlili?
JS: Předtím jsme sdíleli prostor nedaleko Slovanského náměstí s dalšími mladými architektkami a z ulice Kopečné jsme se přestěhovali do současné kanceláře na Jakubském náměstí.
VN: Začátky byly romantické s kamny na dřevo, na kterých jsme si také vařili kávu, připravovali společné obědy, po kterých následovala siesta, ale s prvními zaměstnanci už jsme museli jít příkladem a prázdninový mód skončil.

Zmínili jste kamínka, která vytápěla váš první ateliér. Krb se také objevuje v řadě vašich návrhů. O jak moc důležitý prvek se pro vás jedná?
VN: U Lábuse hraje téma ohniště uprostřed dispozice významnou roli. My jsme tento prvek zprvu také prosazovali, ale při spolupráci s pražskými investory jsme si uvědomili, že téma není tolik žádané. My dva jsme přece jen kluci z vesnice, kde měl každý za domem zahrádku. Městský člověk funguje jinak, nechce se starat o vlastní záhon a štípat dříví do krbu. To, co působí romanticky, je ve výsledku pracné a nikdy nemůže být zcela uklizené.
JS: Dřevo, kterým se na vesnici topí, rozhodně není určeno k vystavování v interiéru.
VN: A pokud ano, tak by bylo náročné a nemělo cenu výsledného efektu.
JS: Krb ve městě se snažíme klientům spíše rozmlouvat. Při rozhovorech zacházíme do nejmenších detailů. Bavíme se s nimi o tom, zda jsou praváci nebo leváci a tomu přizpůsobujeme co nejefektivnější provoz včetně zařízení spotřebiči. Architekti bývají často pasováni do role designerů, co nerozumí praktickým věcem, s čímž nesouhlasíme. Sami jsme velmi praktičtí a snažíme se vyhledávat klienty na podobné vlně.

Kde se berou vaše projekty? Sami je iniciujete formou dialogu se státní správou nebo přicházíte za soukromými investory nebo čekáte, až vás někdo osloví?
VN: Dlouho jsme přemýšleli nad tím, jak oslovit potencionální klienty a dát o sobě vědět veřejnosti.
Po prvních projektech pro bývalé spolužáky a rodinné příslušníky se začali sami ozývat jejich známí.
JS: Náš topenář to nazývá efekt sněhové koule, kdy už se samy nabalují další zakázky. Ta koule už se valí deset let. Stále nás oslovují další klienti a podobně jako se zvětšuje sněhová koule, roste i objem zakázek.
VN: Velmi brzo nás začali oslovovat i zcela neznámi lidé, kteří nás našli na internetu.

Je třeba vydat se mimo profesní bublinu a představit svoji tvorbu v lifestylových časopisech, které mají delší rozsah a na rozdíl od odborných časopisů lze je sehnat v obyčejné trafice.
JS: Nechtěli jsme zůstat zaškatulkování v kategorii interiérů nebo rodinných domů, takže jsme se do podobných časopisů nehrnuli. Většina klientů totiž chce to, co už někde viděli. Na základě referencí rodinných domů nám nikdo nezadá bytovku nebo sportovní areál. Navíc jsou cesty k zakázkám zcela nevyzpytatelné. Například na základě jednoho drobného interiéru jsme se dostali k realizaci rodinného domu za patnáct milionů. Řada dnešních architektů se zhlédla v čistém minimalistickém výrazu jejich staveb, což nemá šanci oslovit velkou část klientů. Naštěstí má současná architektura více tváří. Zůstáváme otevření a rádi se o architektuře bavíme i s našimi spolupracujícími profesemi, kdy nás například naši dopravní specialisté přizvali k zakázce na modulární parkovací domy a systémy od mmcité  a oklikou se tak dostali k železničním zastávkám nebo parkovacím domům.
VN: Když časopis Interiér otiskl úpravy jednoho našeho bytu, tak se ozvalo minimálně deset zájemců, kteří by si u nás rádi objednali přesně to stejné.
JS: Interiér je součástí každého našeho návrhu. Bereme to jako nedílnou součást projektu. Jen nechceme skončit v pozici návrhářů vnějšího opláštění nebo bytových designerů.

Jak jste se dostali k projektům pro veřejný sektor, které mají šanci oslovit daleko větší okruh lidí než soukromý rodinný dům?
VN: Mladý ambiciózní starosta z Terezína na jižní Moravě nás našel na webu a oslovil, že by potřeboval na hřbitově postavit malou márnici o ploše 3x3m. Pak přišly další menší úkoly jako chodníky na hřbitově a postupně se zvětšoval rozsah od muzea vinařství až po opravu kulturního domu.

Rodinný dům s atriem v Podluží

Až se z vás stali hlavní obecní architekti.
JS: Když budeme odříkat zakázky s tím, že jsou příliš malé, tak se k práci nikdy nedostaneme. Zpočátku jsme ani nebyli v zisku, ale tušili jsme, že děláme dobrou věc, pro správné lidí, což se časem potvrdilo. Po dokončení jsme viděli, jak lidé námi navržený sportovní areál užívají a jsou tam spokojení, což bylo velkou devizou do budoucna.
VN: Ve spojitosti se získáváním zakázek mě napadá příběh Bjarke Ingels, kterému nedošel spoluhráč na tenis, což se stalo i člověku na vedlejším kurtu a kromě toho, že si zapinkal pár setů, tak získal investora pro několik obytných souborů v Kodani. Podobně jsem odjel na dovolenou s cyklisty, mezi nimiž byla i majitelka sklárny, které jsme pomohli vyřešit jednu rekonstrukci a od té doby se na nás pravidelné obrací s dalšími zakázkami.

V současnosti má vaše kancelář kolem deseti zaměstnanců, což umožňuje práci i na velkých zakázkách jako například kryté koupaliště do Kyjova.
JS: Po soukromých klientech nás začaly oslovovat také větší firmy. Nejspíš bychom nezvládli pracovat na třech polyfunkčních domech současně na úrovni prováděcích projektů. Samotné navrhování domů a projekty studií jsou ještě zvládnutelné ve dvou lidech. My si však chceme udržet kontrolu nad všemi projekčními fázemi, průběžně konzultovat, předložit všem komisím, získat vyjádření úřadů a dotáhnout až k výsledné realizaci. Realizace je umění kompromisu.

Viladům Máj v Praze

Takže současnou velikost považujete za ideální, abyste měli přehled o veškerém dění?
VN: Větší projekty svěřujeme v naší kanceláři zkušenějším architektům. Máme nastavenou hierarchii, ale všichni mají příležitost vyjádřit svůj názor. I student na stáži může mít skvělý nápad a nevylučujeme, že se promítne do projektu a následné realizace. Malé zakázky svěřujeme studentům, aby je sami navrhli a prošli si všemi fázemi. Přijmou tak projekt za svůj. Nechceme, aby praktikanti byli v pozici překreslovačů našich skic.
JS: Každý projekt na druhou stranu však známe do poslední čárky. Nechceme se dostat do pozice, kdy bychom seděli doma, a parta cizích lidí pod naší značkou navrhovala domy.

Váš první společný projekt byl pro Městské zásahy, což byl svým způsobem charitativní manifest. Šli jste také později do podobných akcí? Účastníte se architektonických soutěží?
JS: Chodíme do vyzvaných soutěží, kde nám uhradí vstupní náklady.
VN: Vždy jsme měli tolik práce, že nebylo potřeba usilovat o další formou soutěže. Chceme v práci končit rozumě, působit za normálních podmínek a nedělat po nocích.
JS: Nevíme přesně, jak se to stalo, ale oslovily nás velké developerské firmy jako Trikaya nebo Crestyl, takže se dostáváme k zajímavým zakázkám.
VN: Před dopravně-inženýrské sdružení Laboro, s nimiž konzultujeme dopravu, jsme se dostali k
řešení veřejných prostorů a železničních zastávek. V tomto dopravním světě je mnoho omezení a zájmů, kde má architekt jen velmi malé možnosti, ale přesto usilujeme o zlepšení těchto prostorů. Jedná se o stát ve státě s hromadou předpisů, kde se k projektu každý vyjadřuje, ale nikdo konkrétní neumí pevně rozhodnout, třebaže se jedná o malou zakázku.

Víkendový dům v Bukovanech

Dostali jste se do zapovězeného světa, kam měli doposud přístup jen statici a inženýři. Podobně Roman Koucký  vyšlapal architektům cestu k navrhování mostů.
JS: Nebojíme se žádné zakázky nebo typologie. Když jsme přizvaní k návrhu zastávky nebo něčeho, co jsme předtím nedělali, tak si vše rychle dostudujeme.
Necílíme pouze na stále větší měřítko staveb, ale nyní jsme byli osloveni majitelem továrny na kancelářský nábytek a navrhujeme modulární nábytkovou řadu A Look, kterou jsme představili na Mobitexu a kde jsme získali třetí cenu. V továrně jsme vyvíjeli prototypy, řešili na místě výrobní možnosti. Na rozdíl od státní správy vše probíhalo rychle a flexibilně.
VN: Nábytek jsme začali navrhovat těsně před vypuknutím koronaviru, pak všechny kanceláře uzavřely, lidé přešli na homeoffice, což se nejspíš promítne i do budoucí typologie administrativních budov.

Člověk je společenský živočich, takže se lidé budou chtít vracet do kanceláří. Tím, že se projekt pozastavil, tak je alespoň více času vše promyslet.
VN: Architektura je pomalý proces. Nyní se začíná stavět, co jsme projektovali před šesti lety.

Bytový dům v centru Luhačovic

Koolhaas  tvrdí, že se mu podaří realizovat tak jeden projekt z deseti. Jak je to u vás?
VN: Minimálně polovina, ale spíše dvě třetiny projektů se nakonec postaví. Koolhaas a jemu podobní jsou vizionáři, co staví neobvyklé věci, kde předem není jasný výsledek a ve finále ani spokojený klient.
JS: Tito architekti mají sochařský přístup založený na ohromení zvenku, což je přesně náš opak.
VN: Jejich architektura si klade za úkol vzbuzovat pozornost, oživovat prostor a může tak vybočovat z běžné produkce. Vedle těchto hvězd stojí běžné domy, které utváří městskou strukturu a určitě o nich nelze říct, že jsou horší. My máme praxi postavenou na racionalitě a klientově spokojenosti.
VN: Lidé intuitivně nechtějí trávit čas v ošklivém prostředí. Liší se však obecná představa o tom, co je krásné. Každá dobrá stavba iniciuje ve svém okolí vznik dalších krásných budov.
JS: Nedělá nám problém pochválit dobrou práci kolegů a upřímně si přejeme, aby na stejném místě přibývaly realizace dalších ateliérů. Všichni chceme zlepšit prostředí, v němž žijeme. Neexistuje ostudné téma, ale jen ostudné výsledky. Někteří by chtěli navrhovat jen kostely nebo galerie, ale více času trávíme v nákupních střediscích, proto by se naše snahy o zlepšení měly upírat tímto směrem.
VN: Naše architektura není 'eyecatcher', která by programově přitahovala pozornost, ale o kvalitnějším provedení a spokojeném užívání. Vytváříme dobré prostředí, kde nebude na očích stále visačka SENAA.

Je potřeba umět se včas zastavit, aby se odklon od pompéznosti nepřevrátil do polohy přílišné askeze.
VN: Určitě nevolíme nejlevnějším materiály a přiznáváme, že jsou naše stavby poměrně nákladné na realizaci. Je velký rozdíl mezi nábytkem z palet, který již z dálky křičí, jak je levný. My investujeme do materiálů a detailů, aby vše ve výsledku působilo obyčejně.
JS: Můj děda prohlašoval, že je krásné dívat se na krasobruslení, kde jsou všechny pohyby sladěny, svaly správně zapojeny a výsledek působí velice přirozeně, lehce a snadně. Ale skrývají se za ním leta dřiny a maximální soustředění na výsledek.

Krytý bazén v Kyjově

A máte nějaké vysněné projekty nebo si skicujete do šuplíku?
VN: Nyní je našim snem, aby se zdárně dokončil plavecký bazén v Kyjově. Věříme, že pak by mohly přijít další veřejné stavby. Škola, kostel nebo muzeum jsou nejvíc, co může architekt navrhnout, protože tím oslovuje široké spektrum lidí.
JS: Byli jsme například vyzvaní k účasti v soutěži se na přestavbě areálu Výzkumného ústavu stavebních hmot na Kaštanové ulici v Brně, kde mají záměr vybudovat do patnácti let administrativní centrum s LEED certifikacemi a trvale udržitelnými způsoby navrhování. Se zakázkou na hlavní vstupní objekt včetně náborového a školícího centra nás oslovila automobilka Toyota v Kolíně. Stále se objevují nové reálné projekty, takže na skicování vizí do šuplíku už nám nezbývá čas.
JS: V poslední době nás kromě veřejné správy a velkých podniků začali kontaktovat také mladí investoři, kteří si uvědomují, že existují i trvalejší hodnoty než pouze rýchlý zisk.
VN: Předtím čile obchodovali s akciemi a v určitém věku začali přemýšlet, co hmatatelného a hodnotného po nich zůstane.
JS: Na brněnském příkladu Kaštanová si investoři nepřejí jen další kancelářský areál, ale uvažují nad zanechanou uhlíkovou stopou. Pražští developeři už nechtějí jen rychle postavit a prodat, ale uvědomují si přidanou hodnotu architektury a tak kultivují prostředí, což je skvělá zpráva pro naši profesi.

Rozhovory s oběma architekty se uskutečnily 17. května, 1. června a 15. června 2021 v brněnském ateliéru SENAA na Jakubském náměstí.