U příležitosti prohlídky dokončované výškové budovy I v areálu brněnské Vlněny jsme dostali možnost položit několik otázek Václavu Hlaváčkovi, jehož studio Acht stojí za proměnou několika brněnských brownfieldů stejně jako dlouholetou rekonstrukcí areálu Pražského hradu. Pro studio Acht je příznačné dlouhodobé partnerství s investorem a soustavné rozvíjení jednoho místa. Kromě aktuálních projektů, na nichž se podílí, jsme se také zajímali, jak ateliér vznikl a co přinesl z holandského prostředí.
Ještě, než se dostaneme k aktuálním realizacím studia Acht v Brně, mohl byste popsat vaši cestu za architektonickým povoláním a jak vzniklo vaše spojení s holandským ateliérem? Jde o téměř romantický příběh z 90. let minulého století. V 80. letech jsem byl zaměstnán v SÚRPMO (Státní ústav rekonstrukcí památkových měst a objektů) a tam začal i můj pracovní vztah k Pražskému hradu. Na konci 80. let jsem také začal pracoval pro německé a rakouské klienty. Byl jsem v čilém kontaktu s kolegy na RWTH (Porýnsko-Vestfálské technické univerzitě) v Cáchách. V tehdejším režimu jsem byl považován za trochu rebelujícího, ale aktivně jsme ovládal němčinu a od klientů z developerského světa jsem dostával dobrá doporučení. Vedl jsem projekty od prvotní skici až po technický dozor. Po večerech jsem rýsoval, měl jsem neustále chuť učit se něco nového. Až jsem jako čerstvý absolvent dostal příležitost odjet pracovat do Řezna, kde bych se podílel na projektech do Berlína nebo do Štýrského Hradce, kde jsem měl zájem pokračovat v postgraduálním studiu. Jestli něco vyčítám minulému režimu, tak je to, kam přivedli tuto zem ohledně znalosti cizích jazyků. Ta frustrace v nás přetrvává dodnes. Doufám, že to mladší generace už tolik nepociťuje. V té době už jsem měl rodinu. Jeden německý architekt mi doporučil, ať zůstanu v Praze a pracuji pro zahraniční investory. Přes jednoho výtečného rakouského investora, který již v té době spolupracoval s holandským studiem Acht, jsem získal první zakázky. Holanďané pracovali od konceptu včetně ekonomické rozvahy, to jsou cenné zkušenosti, které vás nenaučí ve škole. Na počátku 90. let vznikala spousta malých studií, které se učily metodou pokus omyl. Já jsem se chtěl spojit s někým, kdo už měl zkušenosti. Tvůrčí stránka a současně ekonomická zdatnost jsou klíčem k dobrému návrhu.
V praxi si osobu architekta spojují s někým, kdo jim proces stavby komplikuje pro ně nesmyslnými požadavky. Já se také považuji za umělce. Tvůrčí člověk nemusí být jen muzikant, malíř nebo architekt, ale může také působit v restauraci, řemeslné dílně nebo jako učitelka ve škole.
Zpět však k počátkům studia Acht. V roce 1992 jsem se seznámil s kolegy ze studia Acht, odjel za nimi do Rotterdamu, kde jsem se seznámil s Benem Hoekem, Ronaldem Vermaasem a dalšími, kteří společnou kancelář založili již v roce 1973. Podobně jako u nás panuje řevnivost mezi Pardubicemi a Hradcem Králové, tak i v Holandsku soupeří Amsterodam s Rotterdamem. Mně byl vždy bližší Rotterdam. Fascinovalo mě napětí města plného studentů a námořníků. Tam jsem okamžitě během jednoho víkendu pochopil, že mi vyhovuje jejich názor na koncept, holandská estetika, tradice, progrese a přitom uměřenost. Takto jsem jednou měsíčně dojížděl na pár dní do Holandska, ale jinak už jsem v Praze vedl kancelář. Automaticky jsem odjížděl ve čtvrtek večer do Holandska a vracel se v neděli. Vyžadovalo to velké nasazení, ale zjistil jsem, že jejich tempu stačím a zdravě mi to posílilo sebevědomí v tom smyslu, že mi to nesvazovalo ruce a nebál se něco udělat. Tradice není v architektonickém řemesle příliš častá, kdy se snažíte navázat na práci svých předchůdců.
Moderna se snažila s historií úplně rozloučit. Já mám na mysli spíše osobní přístup. Většinou jsou ateliéry soustředěny okolo jednoho tvůrčího jedince nebo dvojice a je velmi složité navázat přes generace. Ani ne tak v oblasti trendů, vlivů nebo podmínek, ale v osobní zodpovědnosti a návaznosti v názoru na estetiku.
V Holandsku jsou výrazné osobnosti jako Koolhaas nebo Maas, kteří se snaží svými návrhy vířit diskuzi a pak tu je umírněná cesta kontinuálně navazující na cihelnou architekturu. Tendence hledat nové směry je patrná u všech. Mají k tomu neuvěřitelně dobrý základ.
Máte na mysli podporu ze strany státu a úřadů? Ne, po řemeslné stránce. Plně respektují řemeslo, ale tuto pozici si museli v průběhu let vydobýt. Další věc, kterou komunistickému režimu vyčítám, je totální devastaci obecného vkusu. Nemám rád kastování, které v Holandsku ani není potřeba. Navíc jsou tam všichni zvyklí spolupracovat. Samozřejmě, že funguje zdravá konkurence, ale když je zajímavý investor, město a úkol, tak všichni vidí společnou výzvu s spojí své síly. Při svých cestách po světě poznávám spoustu mladých studií dychtivých po dalším poznávání. Pro Holanďany je Česká republika zajímavým místem a chtěli by zde stavět, ale u nás už bylo tolik zpackaných soutěží, a tak špatně zadaných věcí, že někteří mají strach se do českého prostředí pouštět.
V poslední době se holandským a skandinávským kancelářím v architektonických soutěžích u nás daří. Stačí zmínit rozšíření ruzyňského letiště (MVRDV), dostavbu Wilsonova nádraží (Henning Larsen) nebo Vltavskou filharmonii (BIG). Ano, je jim přáno.
Jeden z vašich receptů na úspěšnost je kontinuita a stálost. Snažíte se najít společnou řeč a s řadou investorů spolupracujete několik desítek let. Tvrdím, že architektura může mít spousty různých podob, jak se propsat do praxe. Člověk může být výtečný teoretik. Mimochodem u nás jich máme velmi málo. Můžete být dobrý designér nebo analytik, ale stejně si myslím, že podstatou naší profese je stavění. Kdysi to hezky formuloval v knize Moje plány architekt Jan Sokol, mimochodem také nositel jisté holandské tradice, kterého komunisti po převratu tak zničili. Sokol, který na konci svého života rekapituluje a hledí na truhlu se svými výkresy, tak říká, že by to tak mělo být a mělo by se stavět i přes ty všechny obtíže, které mu komunisti kladli.
V tomto duchu založil profesor Jiří Suchomel v polovině 90. let školu architektury na TU v Liberci, kde byla výuka postavena především na ateliérech, které vedli praktikující architekti a mohli tak předat co nejvíce svých zkušeností z praxe. Vy přece nemůžete hledat kontinuitu v tom smyslu, že když máte modrou estetiku, takže i vaši následovníci ji budou mít modrou. Především by ji měl mít v podstatě správnou. Existují nějaké harmonické vzorce a kompoziční schémata, které lze v některé míře překročit. Někdy to zkusit jinak, ale základ musí hrát. Tak se staví tradice a zručnost. Dnes máme v osmi ateliérech po celé republice sto lidí.
Poslední informaci, kterou jsem dohledal bylo, že ve čtyřech ateliérech působí šedesát lidí. Rosteme ne proto, že bychom chtěli, ale jednoduše se snažíme dostát všem závazkům. Máme v ateliéru i studentský stipendijní program. Nakonec zjistíte, že každý člověk je nějak zajímavý, ale musí však být především pracovitý. Musí především chtít a bavit ho to. Pokud ho to nebaví, tak ať to raději nedělá. Někdo je více nadaný technicky, jiný po organizační stránce, někdo je více designér a estét. Naopak jsem zklamaný, když zasednu v nějaké špatně vypsané soutěži, kde se sice udělí ocenění, ale je patrné, že zadavatel ani řešitel to území důkladně neznají. Obecně nemám k soutěžím velkou důvěru.
Jde však o jednu z mála příležitostí, jak se mohou začínající architekti bez větších kontaktů dostat k zakázkám. Ať se vypisují soutěže, ale mají co nejlépe definované zadání, což se poslední dobou příliš neděje. Jestli chcete podpořit mladé talenty, tak jim pomozte. Vymyslete správně zadání a nenechte je vlát ve větru. I v tvůrčí práci musí být stanoveny nějaké limity, které je nepovedou špatným směrem. Od zkušených architektů se očekává, že budou upravovat zadání, hledat chyby, kde něco nehraje. Zadavatelé by se pak měli zamyslet, proč někdo nesplnil podmínky. Zpravidla bývá vyloučen.
Přitom kdyby nebyla osvícená porota, tak by před padesáti lety nevznikla Hubáčkova věž na Ještědu, která porušila zadání ve prospěch celkového řešení. A řada dalších skvělých projektů.
Vaše realizace nejsou jen o samotné budově, ale hodně pozornosti věnujete utváření okolního prostředí včetně přírodních prvků. V životě jsem se naučil, že na stavbě musí dokonale hrát tři věci. Koncept se zadáním a návaznosti na prostředí. Nemám však na mysli takovou tu sladkou návaznost, kterou nesnáším, v tom smyslu, že když okolní domy mají šikmou střechu, tak vy ji musíte také udělat šikmou.
Aplikujete u nás holandskou stavební kulturu, berete na zřetel širší prostředí a doufáte, že si toho všimnou také ostatní a vydají se podobnou cestou. Nechtěl bych dostat nálepku, že třicet let stále něco hlásám o Holandsku, ale Holanďanům nezbývá nic jiného než aktivně pracovat s krajinou, protože se velká část země nachází pod mořskou hladinou.
Jejich navrhování se neomezuje na domy, ale v rekordním čase vznikají celá města a nové ostrovy. Je to tak. Přitom nejde o fantasmagorické projekty, protože hned na začátku mají finanční rozvahu: koncept, krajina a finance. Vše od počátku srozumitelně formulované na jedné A3.
V Čechách se všichni stěžují na zdlouhavé stavební řízení i následnou výstavby, ale ve vašem případě máte vše výborně zkoordinované a plynule přecházíte z jedné velké zakázky na další. Jak si hlídáte tuto stránku? To je jedna z výhod dlouhodobých spoluprací.
Až se v roce 2026 dostaví Vlněna, tak můžete zmínit, kam dál se upře vaše pozornost? V okolí Ponávky máme rozestavěný velký polyfunkční projekt A4, kde dokonce převažuje bydlení nad obchody a kancelářemi, ale o dalších záměrech zatím nemohu veřejně mluvit. V Brně zůstanu, pokud bude investor chtít dál pokračovat. Projekty jsou připraveny, ale u světových investorů každodenně bojujete s nároky, být stále lepší. Pořád jste v profesním nebezpečí, že si mohou dovolit najmout kohokoli z celého světa. Tento "Damoklův meč" můžete vnímat tak, že zešílíte nebo vás to žene kupředu, abyste se nebál, neustále zlepšoval a pořád hledal.
V Brně jsou vaše práce soustředěny okolo bývalých průmyslových areálů, kterým se snažíte vdechnout novou funkci a nový život. Během návštěv mám dojem, že projekty nejsou primárně zaměřeny na rychlou ziskovost, ale postupné zlepšení celé okolní krajiny. Třeba revitalizaci nábřeží Ponávky, která byla dlouhá léta zatrubněna. Ponávka je na delší diskuzi. Jde o dost komplikované okolí. V rámci areálu ještě máme nějaké rezervy. Nemohu mluvit za investora, že by zde chyběla chuť území dále propracovávat. Rád bych se vrátil k jinému průmyslovému území, a tím jsou Černovické terasy v Brně-Slatině, kam má investor ambice přivést aplikovaný výzkum na světové úrovni. České univerzity nestačí uspokojovat hlad firem po vzdělaných lidech. My žijeme v iluzi rostoucích čísel absolventů, ale jejich kvalita za Evropou stále pokulhává. Investoři objíždí univerzity od Norimberka po Krakov. Už to do jisté míry vzdali a začali si vychovávat vlastní profesionály. Opět zde musím zmínit Holandsko, kde výborně funguje recept 3S (Startup, Support, Scale). Ze 200-300 startupových firem uspěje jediná, ale ta okamžitě získá podporu, aby se mohla rozšiřovat a dostane se do hledáčku technologických firem, které ji zafinancují a posouvají společnost kupředu. Jinak nemá Evropa v globální konkurenci šanci. Od státu se toho nedočkáme, tomu nevěřím. Dokud bude akademická půda na určitý druh architektů pohlížet jako na komerční zaprodance a slovo developer vnímat jako nadávku, tak to ještě nějakou chvíli potrvá.
Váš ateliér se zabývá širokým spektrem zakázek od průmyslových areálů až po rekonstrukce historických památek. Jak si práci rozdělujete? Jak si udržujete přehled o veškerém dění? Ateliéry jsou rozdělené na jednotlivé specializované týmy. Já jsem především u konceptů, protože kdybych nemohl navrhovat a nebýt v tvůrčím procesu, tak bych to ani nedělal. Baví mě organizování po lidské stránce. U každého hledám jeho silné stránky a chci, aby dělal práci, která ho baví. Někdo má hlubší vztah k památkám, jiný potřebuje více času, aby stál výsledek za to. Někdo umí tvrdě vyjednávat při autorských dozorech na stavbách. Některým to lépe myslí ekonomicky. Nemám v kanceláři ekonoma. Celý tým tvoří architekti a inženýři. Široké spektrum záběru našeho ateliéru je také otázka přežití, než kdybychom se specializovali pouze je na jednu oblast.
Kdy si v tom shonu najdete čas na skicování? Návrhy nosím stále v hlavě. Spoustu věcí jsem nakreslil na benzinkách, při čekání na letištích. Zažil jsem mnoho jednání, kdy už jsem měl vymyšlený koncept, ale musel jsem zastavit na benzínce před městem a na poslední chvíli projekt změnit. Často skicuji společně s ostatními, když konzultujeme, tak zároveň tak navrhujeme.
Od roku 2008, ale možná i déle, působíte také v areálu Pražského hradu, kde se vám daří historické objekty nejen rekonstruovat, ale také zde realizovat nové objekty jako naposledy dostavba Nového proboštství. O jak složitý úkol se jedná přesvědčit památkáře k nové intervenci? Rádi děláme pro Svatovítskou kapitulu. Navrhujeme i pro další farnosti. Jsou nám blízká podobná zadání. Podílíme se i na menších projektech. Adoptovali jsme si faru v Ořechu, kde žil a tvořil Jindřich Šimon Baar. Sestavujeme jeho knihovnu včetně nákupu děl v antikvariátech. Na druhou stranu jsme dělali řadu velkých věcí jako rekonstrukci plášťů historických budov, což je řemeslo, které se u nás předává z generace na generaci a pomalu se vytrácí. Obecně mezi památkáři nemáme špatné jméno, protože si za tu dlouhou dobu, co se rekonstrukcím věnujeme, mohli ověřit, že nejsme prvoplánoví agresoři. Já si myslím, že architektura by měla být jednoznačná a křehká. Obě tyto dvě polohy vytváří tenzi. Křehkostí mám na mysli lidskou citlivost. V případě Nového proboštství musím říct, že to byla dobře vypsaná soutěž nejen ze strany památkářské ochrany, ale i ze strany Svatovítské kapituly. Netajili se s tím, že část přístavby bude sloužit komerčním potřebám, aby si na sebe památky vydělaly, což také není trestné.
Nyní tam sídlí Starbucks, ale v budoucnu tam může být kdokoli jiný. Hlavní je vytvořit kvalitní prostory. O dalších nájemcích nechci spekulovat. Pro nás bylo podstatné, že jsme během práce objevili ohromné rezervy mezi severním parkánem a novodobým kolektorem z 80. let. Podařilo se nám rozšířit veřejně přístupné prostory. Lidé se nyní dostanou k severní obranné zdi, odkud je výhled na renesanční míčovnu v Královských zahradách. Máme na stole velké koncepty, které mají mají rozlohu statisíců čtverečních metrů, ale zároveň děláme rádi malá výtvarná díla. Nejmenší a mému srdci nejbližší je relikviář Jana Pavla II v Katedrále sv. Víta s kapkou krve papeže, který byl pro mojí generaci naprostý titán, který vypráskal komunisty z půlky Evropy. Představoval radostné a dychtivé období, které sice bylo tvrdé, ale směřovalo ke sjednocení, spolupráci a míru. Studio Acht v Čechách vzniklo jen proto, že kolega Kuijt zaslechl v roce 1991 v rádiu při cestě do práce výzvu Václava Havla, aby lidé přijeli do Prahy, že je tehdejší politická scéna podpoří. Věci se řešily v otevřenějším a důvěryhodnějším prostředí. Někdo může říct, že 90. léta byla šílená doba veksláků a zlodějů, ale také příležitostí pro lidi, kteří chtěli obě poloviny Evropy rozdělené železnou oponou znovu spojit. Dnes si Evropa rozdělení mezi západem a východem v mnoha směrech hýčká. Zdá se, že to všem vyhovuje. Přitom tomu tak není a nikdy nebylo. Když se bavíme o architektuře a umění, tak v českém prostředí lze historicky najít spoustu italských vlivů. Myslím, že nepracovat na kulturním sjednocení Evropy od Werfela po Dvořáka je velký hřích. Všichni bychom měli jako tlampači od Mnichova až Krakov spolupracovat a hlásat, že my jsme střední Evropa, máme to tady rádi a uděláme vše pro to, aby tato část Evropy ve své síle tradice přitahovala a do budoucna byla vzorem spolupráce a rozvoje.