Olověný Dušan 2011 - PhDr. Jana Tichá (Zlatý Řez), předsedkyně

Potíže informačního věku

Jak jsme procházeli ateliéry, sílil ve mně neodbytný dojem, že si ty projekty jsou nějak moc navzájem podobné. Množství zaměnitelných šedo-bílo-cihličkových fasád posazených na zelené trávě (s kamennou zídkou, pokud bylo zapotřebí překonat terénní nerovnost) bylo opravdu nápadné. Vrtalo mi hlavou, čím to je, a pak mi to došlo: nejspíš všichni používají k výrobě vizualizací jeden program a hotovo. Vezmou to, co jim program nabídne, určitou škálu povrchů a barev, a „modelují“. Na placato, na obrazovce. Říkala jsem si, jak asi takový projekt vzniká? Je na začátku koncept, celkový obraz? Nebo se skládají fragmenty dohromady v naději, že z toho něco vyjde?

Schopnost přesvědčivě prezentovat návrh by měla patřit k základní profesní výbavě architekta či architektky. Kolik nerealizovaných projektů se zapsalo do dějin jen díky silnému konceptu a jeho originálnímu zobrazení! Zdá se mi, že digitální technologie začínají poskytovat medvědí službu: s programy se zachází jako s ready-made a výsledné dílo často působí dojmem, že ho vymýšlel spíš stroj, než člověk. Rádobydoslovnost prefabrikovaného „realistického“ zobrazení je opravdu zdrcující: spolehlivě přizabije myšlenku hned v zárodku, takže i relativně dobrý projekt se na první pohled jeví mizerně a teprve při bližším ohledání a přečtení plánů člověk zjistí, že to vlastně není tak špatné, jak to vypadá. Jenže: co udělá pokleslá kultura zobrazování s kulturou navrhování v dlouhodobém horizontu? Nemohu se ubránit temnému tušení, že to nebude nic pěkného. Dobrá zpráva je, že to můžete změnit!