La biennale di Venezia 2014 - Elements of Architecture, Monditalia
“Étonne-moi!”
Sergej Ďagilev v rozhovoru s Jean Cocteau
Pravidelní návštěvníci bienále v Benátkách znají svou roli dokonale – ležérně proplouvají Centrálním pavilonem v Giardini, hodnotí nové stavby hvězdných architektů jako Zaha Hadid nebo H&deM, ležérně posedávají mezi národními pavilony usrkávajíc Aperol Spritz, případně svačí v některé ze zastrčených kaváren a restaurací v nedaleké čtvrti Castello, kde se v bývalých docích v Arsenale nachází druhá hlavní část expozice bienále. O letošním benátském bienále tvrdí jeho autoři, že je jedinečné – nepředstavuje hvězdy architektury, ale architekturu a kurátoři investovali dva roky času do jeho přípravy. Čím nás udivuje bienále letos?
“Architektura, ne architekti” je hlavním heslem 14. bienále architektury v Benátkách. Rem Koolhaas v expozici Elements of Architecture rozehrává velkolepé divadlo – architekturu rozbíjí na fragmenty a s chirurgickou pečlivostí zkoumá jeden element architektury po druhém, aby zjistil příčiny neutěšeného stavu architektury dnes. Koolhaasova diagnóza je smrtelná, neoliberální trh vehnal architekty do náručí soukromých investorů – architekti “již neslouží 'vám' ale 'jim'.” Globalizace a digitální technologie přispěly ke standardzaci a unifikaci architektury.
Elements of Architecture je výstava kurátorovaná Remem Koolhaasem a Stephanem Trüby. Hlavním zdrojem je kniha, encyklopedie o téměř 2500 stranách mapuje historický vývoj setnácti architektonických prvků hezky od počátků. Vznikala od roku 2012 v gesci výzkumné platformy OMA - AMO, teoretiků a studentů Harvardské univerzity. Práce na výstavě probíhala paralelně, spíše jako ilustrace knihy. Kniha tvoří osnovu celého Centrálního pavilonu v Giardini, každé kapitole/prvku architektury je věnována jedna místnost. Nicméně kniha není výstava a výstava není kniha. Jakým způsobem nashromážděné informace vystavit?
Ocitáme se ve světě fanatického sběratele. Stephan Trüby a jeho tým se při hledání artefaktů pro výstavu soustředili na sbírky architektury ze všech koutů světa. Za jejich největší objev platí archiv Friedricha Mielke, zakladatele vědy o schodištích (scalology). Mielke, válečný veterán, který v boji přišel o nohu, po celý svůj život dokumentoval schodiště především v jižním Německu a v Evropě a přetavil své vědění do 26 knih o schodištích. Raritou je i mnohakilometrový systém podzemních chodeb a podzemních bytů na opatství Welbeck, které nechal zbudovat excentrický pátý vévoda z Portlandu nedaleko Nottinghamu koncem 19. století.
V každé z 16 místností dominuje materiální reprezentace architektury – archivy nebo firemní mock-ups, vzorky produktů a technologické postupy tvoří hlavní exponáty výstavy. Pět místností (chodba, strop, fasáda, podlaha, balkón) kurátorovali vybraní teoretici – Manfredo di Robilant vytvořil ohromující retrofuturistický vstupní prostor - klenba s nástěnnými malbami Galilea Chici (1909) zobrazující evoluci umění je přehrazena podhledem, falešným stropem s rourami vzduchotechniky a technické instalace o výšce 2,7 metrů. Řez strukturou vytváří koláž dvou světů, modrozlaté symboliky kupole a standardní utilitárnosti současnosti, kontrast ikonografie a racionality architektury. Tom Avermaete (TU Delft) se zaměřuje na figuru balkonu jako aktéra zásadních okamžiků dějin – je vyvýšenou tribunou pro diktátory i nejrůznější revoluce, povstání a demonstrace – na výstavě nalezneme fotografii Václava Havla na Václavském náměstí v Praze v roce 1989 i balkony Adolfa Hiltera, Benita Mussoliniho. Avermaete prezentuje v další části expozice typologickou studii a trojrozměrnou reprezentaci ikonických balkonů jako je Haussmannův nebo bauhausovský balkon. Celou výstavu uzavírá “Book for Architects” výrazného německého fotografa Wolfganga Tillmanse.
Nacházíme skvěle odvyprávěné příběhy a spektakulární instalace, nicméně výstava v některých okamžicích trpí přehlcením informacemi a objekty. Bez jediného půdorysu, skici a fotografie domů a především osobních tvůrčích přístupů architektů chybí propojení jednotlivých elementů ve “skutečnou” architekturu.
O to překvapivější je Monditalia, která tvoří svým způsobem protipól Elements - racionální, mikroskopický způsob zkoumání architektury střídá ad hoc improvizovaný prostor v Arsenale. Monditalia je výstavou a jevištěm zároveň, je dynamickou koláží architektury, filmu, tance, divadla a hudby. Ke slovu se dostává mladší generace v osobě kurátora Ippolito Pestellini Laparelli (AMO), který prezentuje scan Itálie od jihu na sever, od severní Afriky po Alpy. Prostorová osa - římská mapa Itálie z pátého století – Tabula Peutingeriana, odděluje hlavní expozici – 41 case studies od projekcí 82 převážně italských celovečerních filmů. Tabula Peutingeriana staví Itálii do centra světa od Indie po Skotsko. Mapa nezobrazuje státní hranice, pouze síť měst a míst a reprezentuje koncept Monditalia – zvláštní fokus na Itálii je analogií pro události a procesy, které se v současnosti odehrávají v globálním měřítku na různých místech světa.
Radical Pedagogies je výzkumný projekt, který vznikl pod vedením Beatriz Colominy na Princetonské univerzitě. Zaměřuje se na pedagogické strategie a postupy po druhé světové válce - v univerzitním prostředí se otevřel prostor pro experiment a novou definici témat a agend architektonické tvorby. Architekt/ky jako Aldo Rossi, Lina Bo Bardi, teoretici jako Bruno Zevi a Manfredo Tafuri ovlivnili kariéru zásadních architektonických osobností. Radius projektu je globální, popisuje i experimentální výuku Oswalda Mathiase Ungerse v Berlíně, Freie Otto ve Stuttgartu, první obor teorie architektury, který společně založili Dalibor Veselý a Joseph Rykwert nebo Álvaro Sizu, jehož aktivity na poli sociálního bydlení formovaly způsob výuky na významné škole architektury v Portu. Ateliér Kenza Tange na Tokijské univerzitě stál u zrodu metabolistického hnutí a byl klíčový pro celou poválečnou generaci japonských architektů a další.
Opuštěný kongresový palác na ostrově La Maddalena nedaleko Sardinie byl navržen Stefanem Boeri pro nikdy nerealizované zasedání G8 v roce 2009. Subtilní konstrukce, skleněné stěny a ornamentální pletivo leží dnes v troskách. V sugestivním rozhovoru líčí architekt neschopnost a zkorumpovanost lokální politiky a bezmoc jedince, autora a architekta. Globální perspektiva je konfrontována druhým filmem, s osamělým robinsonovským životem správce nedalekého ostrova.
Monditalia provokuje více otázek, než nabízí odpovědí, otevírá prostor pro náhodu a improvizaci. V aktuálnosti a otevřenosti témat se návštěvníci dostávají zpět k architektuře v otázce, jak tuto problematiku uchopit architektonicky, jako roli může hrát architektura a architekti. Monditalia naznačuje, čím by architektura mohla být – nikoliv autonomní disciplínou, ale kritickým a aktivním činitelem, katalyzátorem politicko-společenských procesů.
Bienále je především společenskou událostí. Během slavnostního zahájení - preview pro tisk, kurátory a zástupce kulturních institucí se odehrávají nejen vernisáže výstav a tiskové konference, ale i přednášky a diskusní panely. Letos Giardini ovládl kurátor švýcarského pavilonu Hans Ulrich Obrist, po celou dobu trvání preview se v zahradách rozléhal jeho hlas moderující maraton rozhovorů a diskusí současných architektů a umělců (Herzog & de Meuron, Christian Kerez, Jesko Fezer, Tino Seghal a další). Ke shlédnutí na internetu jsou videa k Elements of Architecture a Monditalia. Z hlediska naší geopolitické lokace stojí rozhodně za návštěvu výstava “Lifting the Iron Curtain”, mapující středoevropské architektonické networky, kterou připravovali polský think-tank TRACE ve spolupráci s pražským CCEA a dalšími. Platforma Failed Architecture se během svého eventu mimo hlavní výstavu kriticky vymezila ke Koolhaasovi a během několikahodinové diskuse vykrystalizoval seznam 12 alternativních fundamentů (veřejnost, ukotvení, politiky, historie a prezervace, internet, peníze, role klienta,...), které se možná dobudoucna dočkají rozpracování.
Během celé doby trvání bienále se konají tzv. Weekend Specials s vybranými hosty v Arsenale.
Sergej Ďagilev v rozhovoru s Jean Cocteau
Pravidelní návštěvníci bienále v Benátkách znají svou roli dokonale – ležérně proplouvají Centrálním pavilonem v Giardini, hodnotí nové stavby hvězdných architektů jako Zaha Hadid nebo H&deM, ležérně posedávají mezi národními pavilony usrkávajíc Aperol Spritz, případně svačí v některé ze zastrčených kaváren a restaurací v nedaleké čtvrti Castello, kde se v bývalých docích v Arsenale nachází druhá hlavní část expozice bienále. O letošním benátském bienále tvrdí jeho autoři, že je jedinečné – nepředstavuje hvězdy architektury, ale architekturu a kurátoři investovali dva roky času do jeho přípravy. Čím nás udivuje bienále letos?
“Architektura, ne architekti” je hlavním heslem 14. bienále architektury v Benátkách. Rem Koolhaas v expozici Elements of Architecture rozehrává velkolepé divadlo – architekturu rozbíjí na fragmenty a s chirurgickou pečlivostí zkoumá jeden element architektury po druhém, aby zjistil příčiny neutěšeného stavu architektury dnes. Koolhaasova diagnóza je smrtelná, neoliberální trh vehnal architekty do náručí soukromých investorů – architekti “již neslouží 'vám' ale 'jim'.” Globalizace a digitální technologie přispěly ke standardzaci a unifikaci architektury.
Elements of Architecture je výstava kurátorovaná Remem Koolhaasem a Stephanem Trüby. Hlavním zdrojem je kniha, encyklopedie o téměř 2500 stranách mapuje historický vývoj setnácti architektonických prvků hezky od počátků. Vznikala od roku 2012 v gesci výzkumné platformy OMA - AMO, teoretiků a studentů Harvardské univerzity. Práce na výstavě probíhala paralelně, spíše jako ilustrace knihy. Kniha tvoří osnovu celého Centrálního pavilonu v Giardini, každé kapitole/prvku architektury je věnována jedna místnost. Nicméně kniha není výstava a výstava není kniha. Jakým způsobem nashromážděné informace vystavit?
Ocitáme se ve světě fanatického sběratele. Stephan Trüby a jeho tým se při hledání artefaktů pro výstavu soustředili na sbírky architektury ze všech koutů světa. Za jejich největší objev platí archiv Friedricha Mielke, zakladatele vědy o schodištích (scalology). Mielke, válečný veterán, který v boji přišel o nohu, po celý svůj život dokumentoval schodiště především v jižním Německu a v Evropě a přetavil své vědění do 26 knih o schodištích. Raritou je i mnohakilometrový systém podzemních chodeb a podzemních bytů na opatství Welbeck, které nechal zbudovat excentrický pátý vévoda z Portlandu nedaleko Nottinghamu koncem 19. století.
V každé z 16 místností dominuje materiální reprezentace architektury – archivy nebo firemní mock-ups, vzorky produktů a technologické postupy tvoří hlavní exponáty výstavy. Pět místností (chodba, strop, fasáda, podlaha, balkón) kurátorovali vybraní teoretici – Manfredo di Robilant vytvořil ohromující retrofuturistický vstupní prostor - klenba s nástěnnými malbami Galilea Chici (1909) zobrazující evoluci umění je přehrazena podhledem, falešným stropem s rourami vzduchotechniky a technické instalace o výšce 2,7 metrů. Řez strukturou vytváří koláž dvou světů, modrozlaté symboliky kupole a standardní utilitárnosti současnosti, kontrast ikonografie a racionality architektury. Tom Avermaete (TU Delft) se zaměřuje na figuru balkonu jako aktéra zásadních okamžiků dějin – je vyvýšenou tribunou pro diktátory i nejrůznější revoluce, povstání a demonstrace – na výstavě nalezneme fotografii Václava Havla na Václavském náměstí v Praze v roce 1989 i balkony Adolfa Hiltera, Benita Mussoliniho. Avermaete prezentuje v další části expozice typologickou studii a trojrozměrnou reprezentaci ikonických balkonů jako je Haussmannův nebo bauhausovský balkon. Celou výstavu uzavírá “Book for Architects” výrazného německého fotografa Wolfganga Tillmanse.
Nacházíme skvěle odvyprávěné příběhy a spektakulární instalace, nicméně výstava v některých okamžicích trpí přehlcením informacemi a objekty. Bez jediného půdorysu, skici a fotografie domů a především osobních tvůrčích přístupů architektů chybí propojení jednotlivých elementů ve “skutečnou” architekturu.
O to překvapivější je Monditalia, která tvoří svým způsobem protipól Elements - racionální, mikroskopický způsob zkoumání architektury střídá ad hoc improvizovaný prostor v Arsenale. Monditalia je výstavou a jevištěm zároveň, je dynamickou koláží architektury, filmu, tance, divadla a hudby. Ke slovu se dostává mladší generace v osobě kurátora Ippolito Pestellini Laparelli (AMO), který prezentuje scan Itálie od jihu na sever, od severní Afriky po Alpy. Prostorová osa - římská mapa Itálie z pátého století – Tabula Peutingeriana, odděluje hlavní expozici – 41 case studies od projekcí 82 převážně italských celovečerních filmů. Tabula Peutingeriana staví Itálii do centra světa od Indie po Skotsko. Mapa nezobrazuje státní hranice, pouze síť měst a míst a reprezentuje koncept Monditalia – zvláštní fokus na Itálii je analogií pro události a procesy, které se v současnosti odehrávají v globálním měřítku na různých místech světa.
Radical Pedagogies je výzkumný projekt, který vznikl pod vedením Beatriz Colominy na Princetonské univerzitě. Zaměřuje se na pedagogické strategie a postupy po druhé světové válce - v univerzitním prostředí se otevřel prostor pro experiment a novou definici témat a agend architektonické tvorby. Architekt/ky jako Aldo Rossi, Lina Bo Bardi, teoretici jako Bruno Zevi a Manfredo Tafuri ovlivnili kariéru zásadních architektonických osobností. Radius projektu je globální, popisuje i experimentální výuku Oswalda Mathiase Ungerse v Berlíně, Freie Otto ve Stuttgartu, první obor teorie architektury, který společně založili Dalibor Veselý a Joseph Rykwert nebo Álvaro Sizu, jehož aktivity na poli sociálního bydlení formovaly způsob výuky na významné škole architektury v Portu. Ateliér Kenza Tange na Tokijské univerzitě stál u zrodu metabolistického hnutí a byl klíčový pro celou poválečnou generaci japonských architektů a další.
Opuštěný kongresový palác na ostrově La Maddalena nedaleko Sardinie byl navržen Stefanem Boeri pro nikdy nerealizované zasedání G8 v roce 2009. Subtilní konstrukce, skleněné stěny a ornamentální pletivo leží dnes v troskách. V sugestivním rozhovoru líčí architekt neschopnost a zkorumpovanost lokální politiky a bezmoc jedince, autora a architekta. Globální perspektiva je konfrontována druhým filmem, s osamělým robinsonovským životem správce nedalekého ostrova.
Monditalia provokuje více otázek, než nabízí odpovědí, otevírá prostor pro náhodu a improvizaci. V aktuálnosti a otevřenosti témat se návštěvníci dostávají zpět k architektuře v otázce, jak tuto problematiku uchopit architektonicky, jako roli může hrát architektura a architekti. Monditalia naznačuje, čím by architektura mohla být – nikoliv autonomní disciplínou, ale kritickým a aktivním činitelem, katalyzátorem politicko-společenských procesů.
Bienále je především společenskou událostí. Během slavnostního zahájení - preview pro tisk, kurátory a zástupce kulturních institucí se odehrávají nejen vernisáže výstav a tiskové konference, ale i přednášky a diskusní panely. Letos Giardini ovládl kurátor švýcarského pavilonu Hans Ulrich Obrist, po celou dobu trvání preview se v zahradách rozléhal jeho hlas moderující maraton rozhovorů a diskusí současných architektů a umělců (Herzog & de Meuron, Christian Kerez, Jesko Fezer, Tino Seghal a další). Ke shlédnutí na internetu jsou videa k Elements of Architecture a Monditalia. Z hlediska naší geopolitické lokace stojí rozhodně za návštěvu výstava “Lifting the Iron Curtain”, mapující středoevropské architektonické networky, kterou připravovali polský think-tank TRACE ve spolupráci s pražským CCEA a dalšími. Platforma Failed Architecture se během svého eventu mimo hlavní výstavu kriticky vymezila ke Koolhaasovi a během několikahodinové diskuse vykrystalizoval seznam 12 alternativních fundamentů (veřejnost, ukotvení, politiky, historie a prezervace, internet, peníze, role klienta,...), které se možná dobudoucna dočkají rozpracování.
Během celé doby trvání bienále se konají tzv. Weekend Specials s vybranými hosty v Arsenale.
0 komentářů
přidat komentář
