Obnova náhrobku rodiny Migot
Ústřední hřbitov města Brna, Vídeňská 96
skupina 68, řada 2, číslo hrobu 181
V roce 2019 jsem si při jedné z procházek po brněnském Ústředním hřbitově povšiml na první pohled zanedbaného, ale současně řemeslnicky velmi kvalitně zpracovaného náhrobku, umístěného ve skupině číslo 68. Náhrobek byl v té době skrze bujnou vegetaci viditelný jen zčásti, ale nad porost stále vystupoval mohutný travertinový kvádr, na jehož vrcholu byl viditelný nápis "MIGOT", odkazující ke zde pochované rodině[1]. Podařilo se mi tehdy zjistit, že hrobové místo je aktuálně volné, tedy Správou hřbitovů nabízené k novému pronájmu. Rozhodl jsem se proto hrobové místo pronajmout s cílem tento krásný náhrobek obnovit a zachránit ho před možnou likvidací.
Obnova náhrobku byla svěřena Markovi Urbanovskému, který kamenný náhrobek zrestauroval a doplnil o chybějící nápisy a mosazné lucerny. Během obnovy se také podařilo odkrýt náhrobní kámen, na kterém se nacházel text s dvěma jmény: ,,Filippo Migot *13.12.1870 – †23.1.1917" a ,,Maria *6.1.1875 – †30.10.1951".
Filippo Migot se narodil 13. prosince roku 1870 v horské vesničce Pielungo, ležící asi 50 kilometrů severozápadně od italského Udine. Jeho rodiči byli Peter Migot a Maria, rozená Perreson. Nejspíš v průběhu 90. let 19. století se Filippo Migot seznámil s opět let mladší Marií Hübnerovou, rodačkou z Inzersdorfu u Vídně, a nemanželskému páru se v květnu 1898 narodil syn Filip. Počátkem listopadu téhož roku se Filippo Marie Hübnerová vzali ve vídeňském kostele svatého Jana Evangelisty[2]. Za svědky jim byli Stefan Hübner a Adalbert Sykora. V září následujícího roku se pak manželům narodil ještě druhý syn Anton.
Maria Hübnerová nabyla zřejmě sňatkem s Filippo Migotem domovské právo v italské obci Vito d´Asio, ležící nedaleko Filippova rodiště, a stejnou domovskou obec udávali v pozdějších ohlašovacích lístcích také oba jejich synové. Šest let po narození jejich druhého syna se Filippo Migot rozhodl odejít do Brna. Vyplývá to alespoň z přihlášky trvalého pobytu cizince Marie Migotové z roku 1949, ve které uvedla příchod do Brna v roce 1904. Důvodem jejich příchodu do Brna měla být výdělečná činnost, tedy podnikání. Filippo Migot totiž se svým společníkem Angelem de Martinem, rovněž původem z Itálie, založil v Brně podnik mramorového průmyslu.
Poprvé se Filippo Migot, stejně jako Angelo de Martin, objevuje v brněnských adresářích od roku 1905. Jako své povolání uvedli oba "marmorwarenerzeuger", tedy výrobci mramorového zboží. Jejich firma, pravděpodobně jako bydliště obou, se tehdy nacházela na městském pozemku na adrese Zollhausglacis 33.[3] O existenci firmy dávala tato italská dvojice kameníků vědět brněnskému publiku skrze četné inzerce v dobovém tisku. Vůbec první reklamy upozorňující na firmu Angelo de Martin & Filipp Migot byly uveřejňovány od počátku roku 1905 v Lidových novinách. Firma v inzerci uváděla, že provádí veškeré práce v mramoru, například: "komíny, sloupy, dlažby, pokládání stěn v předsíních a salonech, vykládání uzenářských krámů, mramorových ploten na nábytek, koupacích van v jednom kuse a z ploten složených, desek na stoly atd. Kavárenské stolky za nejlevnější ceny. Veškeré stavitelské práce. Sklad surových ploten všech rozměrů a sil z různých druhů mramoru."[4]
Kromě reklamy v tisku se nový podnik prezentoval také na řadě průmyslových výstav. Například na Jubilejní všeobecné hospodářsko-průmyslové výstavě v Kroměříži v roce 1908 získala firma zlatou medaili.[5] Téhož roku se podnik prezentoval také na Jubilejní živnostenské výstavě, kterou v brněnském Besedním domě pořádal ve dnech 12.-30. prosince Ústřední spolek živnostníků moravských.[6] Výstava měla ukázat "zdatnost, pilnost a dovednost našeho českého živnostnictva".[7] Ačkoliv se v případě firmy Migot jednalo o zdatnost a dovednost spíše italské firmy, odnesla si i z Besedního domu zlatou medaili. O dva roky později, v září 1910, byl podnik oceněn ještě bronzovou medailí na Hospodářsko-živnostenské výstavě průmyslové v Podolí u Brna.[8]
V této době se společníci firmy rozhodli přesunout své bydliště a výrobnu ze stávajícího Koliště dále směrem na jih, na ulici Dornych. Na základě kupní smlouvy ze dne 2. května 1908 se Angelo de Martin a Filippo Migot stali vlastníky domu na adrese Dornych 37a. Migoovi a Martinovi pak žili v domě na Dornychu číslo 60.[9]
Do dalšího rozvoje firmy zasáhly až tragické události v podobě smrti obou společníků nedlouho po sobě. Filippo Migot uveřejnil v Lidových novinách dne 26. října 1912 zprávu, ve které oznamoval "truchlivou zvěst o úmrtí svého spolupracovníka pana Angelo de Martina, společníka výroby mramorového zboží fy Angelo de Martin a Filip Migot, který ve středu 23. října po krátkém a těžkém utrpení v 51. roce zesnul."[10] Jeho pohřeb se konal v sobotu 26. října v 15:30 hodin v kostele u sv. Máří Magdaleny, odkud pak vyšel smuteční průvod na Ústřední hřbitov.
Po úmrtí Angela de Martina byl proveden v obchodním rejstříku C. k. zemského soudu v Brně výmaz jeho jména, a od června 1913 se novým Migotovým společníkem stal Osvald de Martin.[11] Sídlo firmy zůstalo na adrese Dornych 37a. Současně se od 6. března 1913 stal Osvald de Martin majitelem poloviny nemovitosti na Dornychu 37a.
O čtyři roky později však zemřel i druhý ze zakladatelů podniku Filippo Migot. Zemřel na plicní tuberkulózu 23. ledna roku 1917. A pravděpodobně z této doby pochází Migotův náhrobek na Ústředním hřbitově, který nepochybně vytvořila jeho kamenická firma.
Jeho smrt si patrně vynutila zásadní změny ve firmě a ovlivnila její budoucí vývoj. Novými majiteli poloviny nemovitosti na Dornychu 37a se stali od 1. prosince 1917 oba synové Filip a Anton Migotovi. V březnu 1918 byla firma dána do vnucené správy a za správce ustanoven Václav Čenker[12], výrobce umělého kamene v Brně na Vídeňské 37/39. O rok později, v dubnu 1919, se firma ocitla dokonce v likvidaci. Jejími likvidátory byli ustanoveni Oswald de Martin a Thomas Schnedar, místopředseda bankovních a spořitelních úředníků Rakouska a vysoký úředník Moravské Eskomptní banky.
Pravděpodobně z finančních důvodů se na konci roku 1920 rozhodli Filip a Anton Migotivi prodat svoji polovinu nemovitosti na Dornychu 37a a výlučným majitelem celé nemovitosti se tak stal Osvald de Martin. Firma mramorového průmyslu de Martin & Migot tak přestala zcela existovat, a v roce 1921 z ní vyrostly dva samostatné podniky: firma Philipp Migot, přestěhovaná na novou adresu na Nové sady 26, a firma Martin de Oswald & Comp, nadále s adresou na Dornychu 37a, působící ovšem v Bílovicích nad Svitavou. Vedení firmy Philipp Migot se ujal třiadvacetiletý Filip Migot mladší.[13]
Hned na počátku svého vedení se musel Filip Migot mladší mimo jiné potýkat s útokem nacionální povahy. V únoru 1921 uveřejnila Moravská Orlice článek o tom, že "Němci používají známých svých násilnických způsobů, aby opětně kalili čistý a svobodný průběh aktu sčítání lidu, zaručený zákonem. Hordy německých agitátorů rozběhly se opět městem. Máme po ruce doklady zběsilé agitace Němců, obtěžujících dům vedle domu, partaj vedle partaje. [...] Poukazujeme zvláště na výtečníky, tyjící z českých mozolů, kteří ohlásili podobné pokoutní kanceláře."[14] Mezi jmenovanými kancelářemi se ocitla i firma Martin et Migot na Dornychu.
V meziválečném období realizovala firma Filip Migot řadu významných stavebních zakázek. V roce 1929 "dodala pro stavbu Stadionu mramorové obklady, kavárenské stoly a pulty."[15] V roce 1932 prováděla práce v hotelu Slavia a v roce 1937 také v Besedním domě. Zřejmě největší její realizací byly veškeré mramorové práce na stavbě kostela sv. Augustina v letech 1930-35. O tuto prestižní a velkou zakázku měla firma enormní zájem, jak svědčí žádost dělníků firmy z 21. dubna 1934, které zastupoval Antonín Konečný: "Jsme všichni římskokatolíci, svých křesťanských povinností dbalí a někteří z nás jsou politicky a odborově činní ve straně křesťansko-sociální. Prosíme snažně, aby tato práce v Brně jsoucí byla nám v Brně zaměstnaným dělníkům přidělena, už proto že nemáme zde na žádnou jinou práci vyhlídku a jak jsme informováni, mají závody v Olomouci i jinde práce dosti. Práce nám dosud přidělena bude i s montáží do 3 neděl provedena a nám pak hrozí propuštění. Prosíme proto snažně o přidělení další práce…"[16]
O dvou tragikomických událostech, které postihly firmu Filip Migot, informoval dobový tisk. O první z nich, z roku 1925, referovala dělnická Rovnost. Tehdy se totiž podnik stal terčem neznámých podvodníků: "Do závodu mramorového průmyslu Filipa Migota v Brně, Nové sady 26, přišel neznámý muž, který se představil jako zástupce jedné firmy a nabídl Migotovi na dobírku telefonní knihu pro Brno v ceně 60 Kč. Migot knihu objednal a zároveň neznámému muži vyplatil 30 Kč zálohy, kterou tento žádal. Když objednaná kniha dlouho nešla, Migot zjistil, že firma, za jejíž zástupce se onen muž vydával, již dávno likvidovala a že byl tedy neznámým mužem podveden. K témuž majiteli firmy přišli mimo to dva neznámí cestující a nabízeli obrazy Smetanovy po 30 Kč. Migot jeden obraz objednal a 30 Kč zaplatil. Když obraz nedošel, zjistil, že byl i v tomto případě podveden. Před podvodníky se varuje." [17]
O pět let později se zase do firmy vloupali lupiči. Loupež se měla stát v noci 29. března 1930, ovšem zloději našli ve firemní kase pouhých 33 korun. Mimo hotovost si však lupiči odnesli také speciální vrtáky na mramor, které je nakonec z této krádeže usvědčily. Zloději totiž použili ukradené nářadí při své další akci o několik dní později. V noci z 8. na 9. dubna pronikli do Živnostenského úřadu, kde navrtali ohnivzdornou pokladnu a psací stůl předsedy úřadu Františka Pochyly. "Při domovní prohlídce známého lupiče pokladen Rudolfa Křivánka bylo v kůlně na místě velice nepřístupném nalezeno lupičské náčiní včetně vrtáků z firmy Migot. Křivánek, Horák a Svoboda byli usvědčeni a dodáni do vazby Krajského trestního soudu v Brně."[18]
V roce 1932 se Filip Migot se svou matkou Marií přestěhovali z Nových sadů na adresu Karl Wawra gasse 68. Firma v Brně fungovala i v následném období protektorátu a patřila mezi dvě italské firmy na území protektorátu, které zde obchodovaly s italským mramorem.
V březnu 1943 se Filip Migot oženil s brněnskou rodačkou Marií Cecilií Huss, narozenou v roce 1903. Jejich manželství zůstalo pravděpodobně bezdětné. Někdy v této době se také Migotovi přestěhovali na Nové sady číslo 28[19], kde žili a kde se nacházela také jejich dílna a obchod. Ještě po skončení války nějakou dobu firma dále fungovala. V Adresáři zemského hlavního města Brna z roku 1948 jsou uvedeni Antonio a Filip Migotovi jako výrobci mramorového zboží a jejich matka Maria jako majitelka výroby. Všichni tři žili na adrese Nové sady 28.
Maria Migotová zemřela 30. října 1951. V červnu následujícího roku obdržel Filip Migot mladší, uváděn po válce taky jako Stefano Matteo, československé státní občanství. Migotovi totiž až do poválečného období měli italskou státní příslušnost a Maria Migotová ještě v roce 1949 uváděla italštinu jako svůj mateřský jazyk.
Patrně nedlouho po smrti Marii Migotové došlo ke znárodnění rodinného podniku. Je pravděpodobné, že firma Philipp Migot měla stejný osud, jako firma Oswald de Martin, která byla v roce 1953 začleněna do národního podniku Jihomoravský průmysl kamene.
Další osudy Filipa a Antonia Migotových nejsou zatím známy. Hrob jejich rodičů na Ústředním hřbitově je tak mementem na jednu italskou rodinu, která se podílela na četných stavebních realizacích v Brně.
Michal Doležel
Poděkování
Dagmar Záděrová, Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj
Zdroje
Archiv Brněnských vodáren a kanalizací, a.s.
Archiv města Brna
Internetová encyklopedie dějin města Brna
Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj
Moravská zemská knihovna
Poznámky
Obnova náhrobku byla svěřena Markovi Urbanovskému, který kamenný náhrobek zrestauroval a doplnil o chybějící nápisy a mosazné lucerny. Během obnovy se také podařilo odkrýt náhrobní kámen, na kterém se nacházel text s dvěma jmény: ,,Filippo Migot *13.12.1870 – †23.1.1917" a ,,Maria *6.1.1875 – †30.10.1951".
Filippo Migot se narodil 13. prosince roku 1870 v horské vesničce Pielungo, ležící asi 50 kilometrů severozápadně od italského Udine. Jeho rodiči byli Peter Migot a Maria, rozená Perreson. Nejspíš v průběhu 90. let 19. století se Filippo Migot seznámil s opět let mladší Marií Hübnerovou, rodačkou z Inzersdorfu u Vídně, a nemanželskému páru se v květnu 1898 narodil syn Filip. Počátkem listopadu téhož roku se Filippo Marie Hübnerová vzali ve vídeňském kostele svatého Jana Evangelisty[2]. Za svědky jim byli Stefan Hübner a Adalbert Sykora. V září následujícího roku se pak manželům narodil ještě druhý syn Anton.
Maria Hübnerová nabyla zřejmě sňatkem s Filippo Migotem domovské právo v italské obci Vito d´Asio, ležící nedaleko Filippova rodiště, a stejnou domovskou obec udávali v pozdějších ohlašovacích lístcích také oba jejich synové. Šest let po narození jejich druhého syna se Filippo Migot rozhodl odejít do Brna. Vyplývá to alespoň z přihlášky trvalého pobytu cizince Marie Migotové z roku 1949, ve které uvedla příchod do Brna v roce 1904. Důvodem jejich příchodu do Brna měla být výdělečná činnost, tedy podnikání. Filippo Migot totiž se svým společníkem Angelem de Martinem, rovněž původem z Itálie, založil v Brně podnik mramorového průmyslu.
Poprvé se Filippo Migot, stejně jako Angelo de Martin, objevuje v brněnských adresářích od roku 1905. Jako své povolání uvedli oba "marmorwarenerzeuger", tedy výrobci mramorového zboží. Jejich firma, pravděpodobně jako bydliště obou, se tehdy nacházela na městském pozemku na adrese Zollhausglacis 33.[3] O existenci firmy dávala tato italská dvojice kameníků vědět brněnskému publiku skrze četné inzerce v dobovém tisku. Vůbec první reklamy upozorňující na firmu Angelo de Martin & Filipp Migot byly uveřejňovány od počátku roku 1905 v Lidových novinách. Firma v inzerci uváděla, že provádí veškeré práce v mramoru, například: "komíny, sloupy, dlažby, pokládání stěn v předsíních a salonech, vykládání uzenářských krámů, mramorových ploten na nábytek, koupacích van v jednom kuse a z ploten složených, desek na stoly atd. Kavárenské stolky za nejlevnější ceny. Veškeré stavitelské práce. Sklad surových ploten všech rozměrů a sil z různých druhů mramoru."[4]
Kromě reklamy v tisku se nový podnik prezentoval také na řadě průmyslových výstav. Například na Jubilejní všeobecné hospodářsko-průmyslové výstavě v Kroměříži v roce 1908 získala firma zlatou medaili.[5] Téhož roku se podnik prezentoval také na Jubilejní živnostenské výstavě, kterou v brněnském Besedním domě pořádal ve dnech 12.-30. prosince Ústřední spolek živnostníků moravských.[6] Výstava měla ukázat "zdatnost, pilnost a dovednost našeho českého živnostnictva".[7] Ačkoliv se v případě firmy Migot jednalo o zdatnost a dovednost spíše italské firmy, odnesla si i z Besedního domu zlatou medaili. O dva roky později, v září 1910, byl podnik oceněn ještě bronzovou medailí na Hospodářsko-živnostenské výstavě průmyslové v Podolí u Brna.[8]
V této době se společníci firmy rozhodli přesunout své bydliště a výrobnu ze stávajícího Koliště dále směrem na jih, na ulici Dornych. Na základě kupní smlouvy ze dne 2. května 1908 se Angelo de Martin a Filippo Migot stali vlastníky domu na adrese Dornych 37a. Migoovi a Martinovi pak žili v domě na Dornychu číslo 60.[9]
Do dalšího rozvoje firmy zasáhly až tragické události v podobě smrti obou společníků nedlouho po sobě. Filippo Migot uveřejnil v Lidových novinách dne 26. října 1912 zprávu, ve které oznamoval "truchlivou zvěst o úmrtí svého spolupracovníka pana Angelo de Martina, společníka výroby mramorového zboží fy Angelo de Martin a Filip Migot, který ve středu 23. října po krátkém a těžkém utrpení v 51. roce zesnul."[10] Jeho pohřeb se konal v sobotu 26. října v 15:30 hodin v kostele u sv. Máří Magdaleny, odkud pak vyšel smuteční průvod na Ústřední hřbitov.
Po úmrtí Angela de Martina byl proveden v obchodním rejstříku C. k. zemského soudu v Brně výmaz jeho jména, a od června 1913 se novým Migotovým společníkem stal Osvald de Martin.[11] Sídlo firmy zůstalo na adrese Dornych 37a. Současně se od 6. března 1913 stal Osvald de Martin majitelem poloviny nemovitosti na Dornychu 37a.
O čtyři roky později však zemřel i druhý ze zakladatelů podniku Filippo Migot. Zemřel na plicní tuberkulózu 23. ledna roku 1917. A pravděpodobně z této doby pochází Migotův náhrobek na Ústředním hřbitově, který nepochybně vytvořila jeho kamenická firma.
Jeho smrt si patrně vynutila zásadní změny ve firmě a ovlivnila její budoucí vývoj. Novými majiteli poloviny nemovitosti na Dornychu 37a se stali od 1. prosince 1917 oba synové Filip a Anton Migotovi. V březnu 1918 byla firma dána do vnucené správy a za správce ustanoven Václav Čenker[12], výrobce umělého kamene v Brně na Vídeňské 37/39. O rok později, v dubnu 1919, se firma ocitla dokonce v likvidaci. Jejími likvidátory byli ustanoveni Oswald de Martin a Thomas Schnedar, místopředseda bankovních a spořitelních úředníků Rakouska a vysoký úředník Moravské Eskomptní banky.
Pravděpodobně z finančních důvodů se na konci roku 1920 rozhodli Filip a Anton Migotivi prodat svoji polovinu nemovitosti na Dornychu 37a a výlučným majitelem celé nemovitosti se tak stal Osvald de Martin. Firma mramorového průmyslu de Martin & Migot tak přestala zcela existovat, a v roce 1921 z ní vyrostly dva samostatné podniky: firma Philipp Migot, přestěhovaná na novou adresu na Nové sady 26, a firma Martin de Oswald & Comp, nadále s adresou na Dornychu 37a, působící ovšem v Bílovicích nad Svitavou. Vedení firmy Philipp Migot se ujal třiadvacetiletý Filip Migot mladší.[13]
Hned na počátku svého vedení se musel Filip Migot mladší mimo jiné potýkat s útokem nacionální povahy. V únoru 1921 uveřejnila Moravská Orlice článek o tom, že "Němci používají známých svých násilnických způsobů, aby opětně kalili čistý a svobodný průběh aktu sčítání lidu, zaručený zákonem. Hordy německých agitátorů rozběhly se opět městem. Máme po ruce doklady zběsilé agitace Němců, obtěžujících dům vedle domu, partaj vedle partaje. [...] Poukazujeme zvláště na výtečníky, tyjící z českých mozolů, kteří ohlásili podobné pokoutní kanceláře."[14] Mezi jmenovanými kancelářemi se ocitla i firma Martin et Migot na Dornychu.
V meziválečném období realizovala firma Filip Migot řadu významných stavebních zakázek. V roce 1929 "dodala pro stavbu Stadionu mramorové obklady, kavárenské stoly a pulty."[15] V roce 1932 prováděla práce v hotelu Slavia a v roce 1937 také v Besedním domě. Zřejmě největší její realizací byly veškeré mramorové práce na stavbě kostela sv. Augustina v letech 1930-35. O tuto prestižní a velkou zakázku měla firma enormní zájem, jak svědčí žádost dělníků firmy z 21. dubna 1934, které zastupoval Antonín Konečný: "Jsme všichni římskokatolíci, svých křesťanských povinností dbalí a někteří z nás jsou politicky a odborově činní ve straně křesťansko-sociální. Prosíme snažně, aby tato práce v Brně jsoucí byla nám v Brně zaměstnaným dělníkům přidělena, už proto že nemáme zde na žádnou jinou práci vyhlídku a jak jsme informováni, mají závody v Olomouci i jinde práce dosti. Práce nám dosud přidělena bude i s montáží do 3 neděl provedena a nám pak hrozí propuštění. Prosíme proto snažně o přidělení další práce…"[16]
O dvou tragikomických událostech, které postihly firmu Filip Migot, informoval dobový tisk. O první z nich, z roku 1925, referovala dělnická Rovnost. Tehdy se totiž podnik stal terčem neznámých podvodníků: "Do závodu mramorového průmyslu Filipa Migota v Brně, Nové sady 26, přišel neznámý muž, který se představil jako zástupce jedné firmy a nabídl Migotovi na dobírku telefonní knihu pro Brno v ceně 60 Kč. Migot knihu objednal a zároveň neznámému muži vyplatil 30 Kč zálohy, kterou tento žádal. Když objednaná kniha dlouho nešla, Migot zjistil, že firma, za jejíž zástupce se onen muž vydával, již dávno likvidovala a že byl tedy neznámým mužem podveden. K témuž majiteli firmy přišli mimo to dva neznámí cestující a nabízeli obrazy Smetanovy po 30 Kč. Migot jeden obraz objednal a 30 Kč zaplatil. Když obraz nedošel, zjistil, že byl i v tomto případě podveden. Před podvodníky se varuje." [17]
O pět let později se zase do firmy vloupali lupiči. Loupež se měla stát v noci 29. března 1930, ovšem zloději našli ve firemní kase pouhých 33 korun. Mimo hotovost si však lupiči odnesli také speciální vrtáky na mramor, které je nakonec z této krádeže usvědčily. Zloději totiž použili ukradené nářadí při své další akci o několik dní později. V noci z 8. na 9. dubna pronikli do Živnostenského úřadu, kde navrtali ohnivzdornou pokladnu a psací stůl předsedy úřadu Františka Pochyly. "Při domovní prohlídce známého lupiče pokladen Rudolfa Křivánka bylo v kůlně na místě velice nepřístupném nalezeno lupičské náčiní včetně vrtáků z firmy Migot. Křivánek, Horák a Svoboda byli usvědčeni a dodáni do vazby Krajského trestního soudu v Brně."[18]
V roce 1932 se Filip Migot se svou matkou Marií přestěhovali z Nových sadů na adresu Karl Wawra gasse 68. Firma v Brně fungovala i v následném období protektorátu a patřila mezi dvě italské firmy na území protektorátu, které zde obchodovaly s italským mramorem.
V březnu 1943 se Filip Migot oženil s brněnskou rodačkou Marií Cecilií Huss, narozenou v roce 1903. Jejich manželství zůstalo pravděpodobně bezdětné. Někdy v této době se také Migotovi přestěhovali na Nové sady číslo 28[19], kde žili a kde se nacházela také jejich dílna a obchod. Ještě po skončení války nějakou dobu firma dále fungovala. V Adresáři zemského hlavního města Brna z roku 1948 jsou uvedeni Antonio a Filip Migotovi jako výrobci mramorového zboží a jejich matka Maria jako majitelka výroby. Všichni tři žili na adrese Nové sady 28.
Maria Migotová zemřela 30. října 1951. V červnu následujícího roku obdržel Filip Migot mladší, uváděn po válce taky jako Stefano Matteo, československé státní občanství. Migotovi totiž až do poválečného období měli italskou státní příslušnost a Maria Migotová ještě v roce 1949 uváděla italštinu jako svůj mateřský jazyk.
Patrně nedlouho po smrti Marii Migotové došlo ke znárodnění rodinného podniku. Je pravděpodobné, že firma Philipp Migot měla stejný osud, jako firma Oswald de Martin, která byla v roce 1953 začleněna do národního podniku Jihomoravský průmysl kamene.
Další osudy Filipa a Antonia Migotových nejsou zatím známy. Hrob jejich rodičů na Ústředním hřbitově je tak mementem na jednu italskou rodinu, která se podílela na četných stavebních realizacích v Brně.
Michal Doležel
Poděkování
Dagmar Záděrová, Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj
Zdroje
Archiv Brněnských vodáren a kanalizací, a.s.
Archiv města Brna
Internetová encyklopedie dějin města Brna
Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj
Moravská zemská knihovna
Poznámky
- Podle výzkumu Silvana Saviana, syna Marie Migot z Modesta, je příjmení Migot francouzského původu a pochází z doby pobytu Napoleona Bonaparta ve Friuli na konci roku 1700 u příležitosti podepsání mírové smlouvy z Campo-Formia (1797). Příjmení Migot se vyskytuje ve Francii, kde má starověký původ, v Itálii jej najdeme, stejně jako ve Friuli, Benátsku a Toskánsku.
- Registros de la Iglesia Católica, Viena, Austria, 1600-1960 (Wien, Austria). Dostupný z: https://es.geneanet.org/cercles/view/colgnecac61634/7726299
- Část dnešní ulice Koliště. Adresa Zollhausglacis 33 se nacházela těsně pod železničním viaduktem, který protíná ulici Koliště.
- Lidové noviny, 5.3.1905, roč. 13, č. 53.
- Lidové noviny, 7.11.1908, roč. 16, č. 306.
- Moravská orlice, 22.12.1908, roč. 46, č. 294.
- Tamtéž.
- Lidové noviny, 23.9.1910, roč. 18, č. 261.
- Podle výpisu z pozemkové knihy byl majitelem domu na adrese Dornych číslo 60 od 19.3.1905 Franz Lenartowicz. Od 11.3.1909 se pak majitelem nemovitosti Eugen Wibiral.
- Lidové noviny, 26.10.1912, roč. 20, č. 295.
- Uváděn také jako Oswald de Martin.
- Uváděn také jako Wenzel Cenker.
- "Manželé de Martin měli tři děti, Ninu, Ritu a syna Romea. Po druhé světové válce musela tato italská rodina opustit Bílovice nad Svitavou a odešla zpět do Itálie. Žili v Quercete, malé obci nedaleko Carrary na ligurské riviéře. Syn Romeo pokračoval v kamenické tradici rodiny a jeho syn Alberto kamenictví vede i nadále." Z osobní vzpomínky arch. Aleše Buriana.
- Moravská orlice, 15.2.1921, roč. 59, č. 36.
- Lidové noviny, 27.11.1929, roč. 37, č. 597.
- Dopis z 21. dubna 1934. Archiv města Brna, S 10, Římsko-katolická fara sv. Augustina, inv.č. 14, karton 4.
- Rovnost: list sociálních demokratů českých, 1925, roč. 41.
- Lidové noviny, 30.3.1930, roč. 38, č. 163.
- Podle výpisu z pozemkové knihy byl majitelem nemovitosti na adrese Nové Sady 28 od roku 1918 Gustav Illek. Od roku 1925 pak Olga Illková.
0 komentářů
přidat komentář
