Českému venkovu nechyběla do nedávna organická jednota člověka s jeho obydlím, to jest shoda potřeb a zvyků životních s formou bytovou. Toliko u venkovských staveb bylo lze ještě dopátrati se zásady, že způsob života podmiňuje architektonickou formu svého okolí. V těsné souvislosti obou faktorů sluší také hledati „posvátnost a kouzlo rodinného krbu“, jež ovšem není možno za nedostatku stálého a pevného domova. Rozdíl mezi kočovným systémem městského bydlení a pevným usídlením lidu selského jest nápadný a má za následek rozdílné vytváření života i rozdílný charakter obydlí. Odchylnosti byly ovšem v dobách dřívějších snadněji pozorovatelny než nyní, kdy gravitace venkova do měst uvolňuje lásku k přírodě a půdě, ruší dokonce nacionalismus. Neboť raffinovanější život městský, prudší a nervosnější, vyžaduje zvýšené energie duševní, v mnohém smyslu povznáší kulturu a vyrovnává tak své nedostatky kosmopolitními názory. Silná raça se však neutápí, ale nivelisuje a brousí. Podivnou brzdou je tu právě labilnost sídla, jež nedovoluje vyvinutí všech schopností lidských, které kulturně mohly by býti zárodky nového slití způsobů života s jeho vnější formou. Jasnému vyjádření života na venek jest tedy překážkou modus nestálého obydlí. ― Zdá se, že počíná náprava snahou o vlastní dům; příčiny takových tendencí nejsou ovšem toliko ethické, jsou převážně ekonomického původu, leč znamenají i v tom případě obrození. Dojde se tedy snad opět k pevným sídlům, ne však za bývalých patriarchálních poměrů, ale prostě proto, že snadnost v kommunikačním přemáhání vzdáleností nebude na závadu rozlehlosti obývatelného teritoria. Pak budou obydlí znova dýchati kouzlem bezprostředního svého spojení se životem obyvatelů, ale spojitosti bude dosaženo na velmi širokém kulturním podkladě, jenž dnešní malé měřítko znamenitě bude převyšovati. Venkov jest tedy dosud skoro výhradně doménou starousedlíků, daleko do minula sledovatelných. Odtud lze pochopiti tradiční vzhled venkovských staveb, obytných i hospodářských, k němuž bohatství přináší vnější adaptace a přestavby, chudoba pak zanedbanost, jemuž však pokračující industrialisace a pseudokultura městská nemohly tak uškoditi, aby bylo tu co měněno na hotovém typu; dnešní forma životní nemá dosud síly násilně měniti a káceti zásady, má však velmi pochybný vliv na logické vytváření exterieurů. Fakt není nový, ve všech dobách působila pokročilá městská kultura v jistém smyslu zhoubně na naivní duši venkovana a stavebně vedla k primitivním replikám městských budov. Ačkoliv architektonicky správné embryo tu bylo, přes to že stavbu jako celek lze dobře pokládati za správnou synthésu všech složek programem a okolnostmi daných, venkovu přesně přiléhavých, přece užito jest k dekorativní výpravě, nenutné, radostné a bujné, imitací forem městských, užitých s roztomilou naivností a značnou bezstarostností. Přísně kriticky vzato: ve výtvorech lidových vězí vždy hodně amaterismu, a tak dospívá venkovský stavební umělec k impressionistickému výrazu svých architektur, tomuto snadnému východisku mezi snahou a schopností, mezi laickým nadšením a kultivovanou disciplinou, mezi uměním a vědou. Tak vysvětliti možno reminiscence na stavby městské, s dekorem neuvědoměle a nelogicky pojatým, s pilířky, jež na ničem nespočívají a ničeho nenesou, s archivoltami bez patek, s podivně zakrojovanými a zakřivovanými štíty a podobně; všechno jest provázeno křiklavým zabarvením, barbarským tomu, kdo nepoznal slití prudkých barev jasem slunečním. Naivních replik, jaké dosud povstávaly, nelze se však již nadíti, poněvadž rozmach průmyslu a pohodlná spojitost mezi městem a vesnicí vyrovnávati budou nejen socialní, také intelektuelní rozdíly obyvatelů. Již nyní nedodržuje venkov bývalou asi třicetiletou differenci, jež dělívala jej od pokročilejšího města, v době budoucí zredukuje se rozdíl časový na minimum a zmizí. Podivný ten impressionismus jest velmi starý a žije posud; i teď vznikají na venkově stavby odvozené z městské moderny, které postrádajíce vlastně vší kapriciesnosti a nahražujíce ji primitivností a prostoduchostí, také budou míti nárok na hodnocení, pokud ovšem zachovají aspoň v základních disposicích nutné tektonické principy. Také lokálně: Jak vzdaluje se osada od centra, tak ubývá jí na schopnostech ímitačních. Přes to najdou se na českém venkově odlehlé obce i kraje, kde lidové stavební „umění" dospívá skoro až k jistému klassicismu; jenže zjevy takové jsou výjimkami a jsou vysvětlitelny buď neobyčejným bohatstvím kraje, nebo kulturní vyspělostí (podmíněnou hlavně v minulých stoletích náboženským vyznáním *, nebo konečně i záslužným působením jednotlivce, majitele panství, dvora. Samostatnou kapitolu tvoří selské a panské usedlosti v nejbližším okolí města, nerozhodné svým charakterem města či venkova, naprosto však rozhodné ve vyjádření svých podmínek a účelů. Vzdálenost prostorová a časová se komplikují zvláštními lokálními poměry, tak že jen s překonáním mnohých obtíží historického zjišťování možno vysvětlovati a analyzovati konečné formové výsledky lidových staveb. Intensita hlavního města podmiňuje dobře pozorovatelné stylové formy barokní, empirové a předbřeznové, jež v okolí se vyskytují, zhrublé a neurčité, často násilně a nemístně užité; vzdáleností obcí od centra přibývá bezradnosti, ojedinělé případy jisté dokonalosti třeba přičísti na vrub náhodné práci městského stavitele, konečně, nestačí-li reminiscence, zbývá toliko vypůjčiti si motivy jinde. Jsou-li tedy jinaké podmínky pro zbudování bohatého poměrně sídla, přistupují k nejprostší tektonické formě ornamentální motivy, jež dle běžného náhledu nazývají se lidové a jsou vlastně analogické provenience jako jinde na venkově formy historicky architektonické; jsou však od svého původu časově vzdálenější, takže zpravidla těžko lze se dopátrati skutečného pramene. Stagnace nastavší v městském stavitelství v počátcích devatenáctého století nastupuje na venkově, v blízkosti Prahy až v létech třicátých, v obcích vzdálenějších ještě později; z let šedesátých máme dokonce překvapující produkty českého jihu, Stavby dřevěné vymykají se ovšem podobným úvahám, poněvadž venkov odkázán jsa na sebe sama, byl nucen tvořiti od základů; snadnější zpracovatelnost materiálu byla mu ovšem značným ulehčením v nalezení několika základních tvarů. Stavby hospodářské až do posledních let zachovávají utiliterní ráz; s lapidární jasností vyvinují svůj vnitřek na venek, nedávajíce zpravidla více než naprosto nutno; tu a tam objevující se ne nezbytný dekor lze vysvětliti toliko blahobytem a resultující z něho bujností životní. Radostná a překvapující vnějšková aklimatisace venkovských stavení k okolí není zajisté výsledkem zvláštního architektonického nadání autora, jehož jistá impotence byla tu dokázána. Není také naprostým souladem s jeho tvůrčí schopností, jest však časovým vyrovnáváním přírody a produktu lidského. Má sice sedlák určitou výhodu: možnost čerpání prostoty a pravdy z přírody; té však užívá toliko při disposici a dimensích, při materiálu a konstrukci, tedy při otázkách prakticky stavebních. V dekorativní architektuře jest toliko naivním slabochem, imitujícím cizí vymoženosti, jest pouhým lyrikem velké intuice, ale malé inteligence. Česká architektura zděných staveb venkovských není tedy originálem a nebude jím. Lidového umění, jak se mu dnes rozumí, výronu raçové síly není a nebude, poněvadž socialní poměry zabraňují pohroužení lidu v krásu přírody a poněvadž krása umění musí objímati zákony vzájemné harmonie idealní, humanní a socialní; a ty jsou dnes tak komplikovány a takovým problémem, že prostý duch venkovana jich nezmůže. Dnešní, lépe řečeno skoro předstoletý charakter venkova nebude možno zachovati ani pochybným a násilným navazováním na tradicionelní formy, jak nyní v Německu se děje, jak ve Francii od císařství a v Anglii vůbec díti se nepřestalo, ani technickými zpozdilostmi a anachronismy (impregnovanou doškovou střechou, zabraňováním břidlových krytin, úsilím o lidový styl venkova), ale také ne zahradními městy, jichž účel jest ostatně zcela jiný a toliko neporozuměním na stezky venkovských tendencí zaváděný. Úsilí bude již zapotřebí k tomu, aby zachována byla celková disposice návsí; cyklická, nebo ve formě čtverhraného náměstí, nebo jen rozšířené silniční kommunikace. Vývoji architektury, také venkovské, nebude lze klásti hráze běžným stanoviskem ochrany domoviny. Impressionistická architektura rustikalních staveb předcházela jiným uměním; v době kdy impressionismus v malířství a sochařství jest ukončen, v hudbě pak dožívá, architektura již dávno ztratila impressionistický charakter a tvoří racionelně a vědecky. Tvoření s očividnými kladnými resultáty jest ovšem znesnadněno rychlým vývojem techniky. Evropa se amerikanisuje; to znamená, že následkem nynějšího prudkého tempa vynálezového umělecká tvorba architektonická, klidná a rozvážná ve své povaze, se opozďuje, nebo pracuje zítra jinak, na jiných předpokladech než dnes, že postrádá pevné půdy a ztrácí zájem pro racionelní řešení efemerních úloh. Dnešní rychlost životní nedovoluje hazardovati časem a energií a nutno tedy pracovati dvojím způsobem: buď třeba snažiti se poctivě o tichý, nenápadný vývin moderních tendencí, dnes už celkem známých a respektovaných, s pomíjením překotných, násilných bizarností, nebo zbývá druhá možnost: lehkomyslné pohrávání s formou, o níž víme, že jest pomíjející a která mimo okamžitý interes odborníka nějakých silných poznatků nezanechá. Architektu dnešnímu nezbývá času, aby zajímal se na příklad o vytváření topných těles stále se vyvíjejících, nebo o formu osvětlovacích těles, jichž v budoucnu následkem pokroků v osvětlování snad vůbec nebude zapotřebí, a tak stává se, že současným produktům chybí míza, které dodává toliko tradice, že však současně, čeho ztrácíme na detailu, stokráte získáváme na celku. Impressionismus v architektuře jest tedy jako samostatný element nejen přežitkem, ale také velmi škodlivým elementem pro korrektní postup moderní architektury. Na českém venkově úzce však se stýká s architekturou racionelní, stavitelstvím pro sebe, účelovým a konstruktivním, ba někdy slévá se v jediný duševní produkt, silný a nedocenitelný správným tektonickým, tradičním základem a současným lyrickým projevem duše tvůrcovy. Jest sociálně, výtvarně i historicky epochou zdravé raçy, hodnou zpracování methodického a přísně vědeckého.
* Nejvyspělejší obce české bývají většinou obývány evangelíky.