Architekt Jan Dvořák exemplárním příkladem

Třídílnou výstavu Nechtěné dědictví. Architekt Jan Dvořák (1925-1998) je možné shlédnout do 2. července na hradě Špilberk, ve vile Tugendhat a v kulturním prostoru PRAHA. Spojujícím tématem je život a dílo architekta Jana Dvořáka, které je v každém prostoru pojato odlišně a poukazuje na komplikovanost našeho (ne)přijímaní architektury vzniklé v době socialismu. Výstava se tak na první pohled řadí k současným četným aktivitám bojujícím za práva "Socíku", avšak jde mnohem dále, až se jim vlastně vymyká. Koncept nevychází z minulosti, ale přítomnosti, která se po zhlédnutí výstavy už nezdá o tolik lepší a jiná než doba před Sametovou revolucí.

Popudem k vytvoření výstavy bylo velkorysé odkázání architektovy pozůstalosti jeho ženou Ninou Dvořákovou Oddělní dějin architektury Muzea města Brna. Nelehkého úkolu zpracování tohoto obsáhlého a především nezpracovaného fondu se ujala historička architektury Šárka Svobodová společně s přizvanými odborníky.

Nosnou část trilogie Nechtěného dědictví tvoří výstava na hradě Špilberk, která je rozdělena do jedenácti kapitol. První a největší překvapení čeká již v předsálí, kde je umístěna multimediální instalace Dvořákova nerealizovaného návrhu jižní části centra Brna z roku 1993. Trojrozměrná barevná animace vytvořená na základě černobílých výkresů a skic suverénně zbavuje návštěvníka očekávání běžné expozice pateticky se ohlížející za minulostí. Není snad v Brně živějšího tématu než Jižního centra a odsunu hlavního nádraží. Prolínající se, místy až romanticky naivní, vizualizace nabízí konfrontaci jeho vizí se soudobým kánonem architektury a urbanismu. A současně vyvolávají naléhavé otázky, co se za 24 let od jeho návrhů změnilo a jak město v přípravách revitalizace území postoupilo.

Vstup na samotnou výstavu je symbolickým vyjádřením našeho vztahu ke kulturnímu dědictví éry socialismu. Podlaha je vydlážděna výkresy Dvořákových prací, které jsou kryty čirým plexisklem. Návštěvník tak nemá jinou možnost, než jeho odkaz pošlapat a případně trochu pošpinit. Naštěstí je chrání téměř neviditelná a křehká síla. Kurátorský výběr prací byl zaměřen na výjimečná díla spjatá přímo s městem Brnem nebo charakteristická pro Dvořákovu tvorbu (Internát India, výzkumné ústavy, Snaha, Hotel Myslivna, kulturní domy a typické detaily). Návštěvník si tak díky nim dokáže v rychlém sledu vytvořit rámcovou představu o architektově uměleckém slovníku, který je v dalších částech výstavy podrobněji rozebrán. Poutavým zakončením rychlopředstavení je videosmyčka s rozhovory Dvořákovy rodiny a spolupracovníků. Očekávatelné pozitivní, i když někdy životně hořké, výpovědi manželky a kolegů jsou zakončeny upřímným rozhovorem se synem, který jako jediný a mimo oborový svědek, polemizuje nad dogmatickou ochranou nejen otcových ale všeobecně socialistických architektonických památek. Je hlasem laické veřejnosti, která stále váhá nad jejich kvalitami a nad právem na samotnou existenci.

Jan Dvořák byl nejen architektem, ale také sochařem a při svých návrzích (i musel, jak požadovala tehdejší doba) spolupracoval s řadou umělců, které si vybíral. Těmto aspektům jsou na výstavě věnovány především dvě expozice. Kulturní dům v Práčích uvádí první z nich. Dvořák na něm poprvé použil koncept vykonzolované zalamované železobetonové střechy, kterou s menšími změnami a adaptováním půdorysu opakoval na dalších kulturních domech. Přehlídka projektů dokládá nejen jedinečný architektův až sochařský rukopis, ale také svízel socialistické výstavby, kdy každý projekt byl omezen dodávkami a nabídkou na tehdejším stavebním trhu. Svébytná autorská tvorba byla proto něčím výjimečným, nebo minimálně téměř nadlidským úkolem. Dvořákovy návrhy se v tomto prostředí bryskně pohybovaly a dokázaly vytěžit z omezených možností maximum. Nebyl však jediný. Vysokou míru diplomacie vůči režimu a inovace museli prokázat všichni architekti, kteří nechtěli zůstat sevření ve spárech Stavoprojektů a národního plánování. Na omezenou tehdejší produkci odkazují i samotní tvůrci výstavy, když druhou expozici, zabývající se výtvarnou složkou Dvořákova portfolia, umístili na sériově vyráběné kuchyňské desky. Odstrašivé sloupoví z desek nese vizualizace umělecké výzdoby Jaderné elektrárny v Dukovanech a Internátu India, které se do dnešních dnů prakticky již nedochovaly. Instalace jasně konfrontuje sériovou produkci s unikátními uměleckými prvky, tedy dvou složek, které tvořily v době socialismu neoddělitelné součásti výstavby. Bylo jen v rukách architekta najít mezi nimi rovnováhu a co možná nejvyšší estetický smysl. Zůstává otázkou, do jaké míry se jim toto dařilo a do jaké míry si lidé na tyto prvky zvykli. Stejně jako po chvíli, instalaci z desek oceníte pro jejich hravost a kreativitu, stejně tak se sériové produkty zkrátka staly svědkem doby a ikonami tehdejší produkce.

Změna estetických hodnot po Sametové revoluci je dobře patrná v další části výstavy, která se do hloubky zaobírá současným stavem Dvořákových děl. Do očí bijící velkoformátová fotografie Výzkumného ústavu valivých ložisek v Brně-Komárově zachycuje neutěšený stav objektu, který je doslova od střechy po vstupní parter pokryt reklamami a prošel řadou nesystematických a neautorských úprav. Tím, že je budova vytržena z místního kontextu a je izolovaně umístěna v prostorách galerie ještě více vyniká její zoufalství a dehonestace, kterou trpí. I sebekrásnější a kvalitní projekt ztrácí v souboji s komerčním živlem svou tvář. Není to slabina pouze socialistické architektury, jen je mu častěji vystavována, protože je prý ošklivá od přírody. Její vylepšování však nemusí být apriori zlým úmyslem. Dokládá to i video instalace o Smuteční obřadní síni ve Vrbně pod Pradědem. Tento projekt byl zastaven během výstavby v důsledku změny politického režimu. Dokončen byl až v roce 2013 avšak již bez přispění autora a přihlédnutí k originální dokumentaci. Dostavba financovaná městem se nesla v duchu domácího kutilství a lidového vkusu. Tedy přesně dvou složek, kterými se v době socialismus nahrazoval nedostatek všeho krásného a osobitého. V tomto případě je však přinesly dobré úmysly a pohrdání rolí architekta. Nutno zdůraznit, že samotná výstava tento proces nehodnotí, pouze přináší svědectví. Stejně jako v případě videa rozhovoru s architektem Martinem Rudišem, jehož ateliér nahradil budovu podniku Snaha na Lidické ulici v Brně svou rezidencí Lužánky. Ačkoliv měl jeho ateliér snahu o uchování původní stavby, musela Snaha ustoupit novým městským funkcím a estetickým požadavkům.

Závěr výstavy na hradě Špilberk tvoří video o Hotelu Myslivna. Na první zhlédnutí přináší uvolněnou a milou sondu o současném stavu tohoto kdysi prominentního hotelu. Četné původní prvky se misí s novodobými zásahy, avšak stále neztrácí svou tvář. Vystřízlivění přichází ve chvíli, kdy divákovi dojde, že než o sondu jde de-facto o němý epitaf. Hotel totiž se vší pravděpodobností čeká stejný osud jako karlovarský Hotel Thermal, nádraží v Havířově a Bystřici pod Hostýnem, a když bude nejhůř, tak jako dnes již umírající Transgas či zaniklý hotel Praha.

Druhá část výstavy Nechtěné dědictví v kulturním prostoru PRAHA přenáší téma socialistického plánování a produkce do dnešní doby. Studenti Fakulty architektury VUT v Brně David Helešic a Marek Svoboda sledovali principy a logiku mechanismu evropských fondů a dotací v České republice. Na jejich základě predikovali požadavky obcí a jednu z nich si vybrali ke svému experimentu. Využili Dvořákův koncept vykonzolované zalamované železobetonové střechy kulturních domů jako typizovaného prvku a s jeho pomocí navrhli novou sportovní halu. Výsledkem, kromě samotné výstavy, je úspěch projektu, který bude možná skutečně realizován. Projekt, který vychází z námi odmítaných principů, ale stačilo ho přeložit do současného jazyka, abychom mu porozuměli.

Poslední, třetí část výstavy nazvaná Replikace se nachází v prostorách vily Tugendhat. Místo nebylo vybráno náhodně. Architekt Jan Dvořák byl totiž jedním z aktivních iniciátorů opravy a ochrany této dnes již národní kulturní památky. Skromná expozice v suterénu vily mapuje Dvořákovo nasazení a složité zákulisí obnovy. Bohužel tato část výstavní trilogie je nejslabší. Ne po obsahové, ale po formální stránce, kdy i zajímavé fotografie, plány a nákresy nejsou natolik samonosné, aby divák zvládl jejich reinterpretaci bez pomoci a jakéhokoliv popisu. Pokud si však dá práci s čtením kvalitní doprovodné brožury, dost možná svou cestu expozicí najde.

Třídílná výstava Nechtěné dědictví. Architekt Jan Dvořák (1925-1998) je obsáhlým exkurzem do minulosti a upřímným zpytováním současnosti. Její autorka Šárka Svobodová dokázala nalézt neutrální polohu a přitom svižnou a i laikovi přístupnou formou podat dostatek argumentů k vytvoření vlastního názoru. Je velmi obtížný úkol na základě jednoho příkladu vyslovit závěry pro celou éru socialistické architektury. Architekt Jan Dvořák je však dobrým, a tehdejším slovníkem exemplárním, příkladem. Jeho tvorba rozhodně nepostrádá umělecké kvality a ani nepatří do běžného průměru. Avšak ani není jejím vrcholným představitelem. Dvořák byl kvalitním architektem, který se snažil vytěžit maximum z dostupného. Stejně jako architekt v dnešní době kličkuje mezi investorem, zadavatelem, zhotovitelem a legislativními omezeními. Nejde zde však o legitimizaci zrůdného režimu ani hledání jeho pozitiv. Jde zde o nahlížení na samotnou architekturu, která je pouze nevinným svědkem doby. Nevinným a o to více důležitým. Nemůže se bránit, pouze vyprávět o naší minulosti a připomínat nám skutečné hodnoty.

Miroslav Pavel
Ústav teorie a dějin architektury FA ČVUT

---