Pozvánka na výstavu Chatičky

Libeňský ostrov je poloostrov připojený ke břehům pražské části Libně a Holešovic. Dříve to byl skutečný ostrov, největší ze skupiny asi deseti ostrůvků mezi Libní a Holešovicemi. Dnešní podoba tohoto území je výsledkem regulace z let 1927-1928. Tehdy byl vybudován Libeňský most a upraven Libeňský přístav. Libeňský ostrov byl spojen s libeňským břehem a navíc se ocitl ve slepém rameni Vltavy. Již od roku 1927 je Libeňský ostrov využíván k rekreaci. Sídlí zde dvě organizace Českého zahrádkářského svazu, dále oddíly vodáků, vodního motorismu, Junák, tenisový a volejbalový oddíl, Dům dětí a mládeže a další obdobné organizace. Před rokem 1989 byl způsob trávení volného času v chatových koloniích oblíbeným, neboť se velmi těžce cestovalo do zahraničí (zejména do kapitalistické ciziny). Tento způsob trávení volného času byl únikem z každodení šedé reality socialistického Československa a lidé zde nacházeli svůj malý kousek "soukromé" radosti. Já sám pocházím z rodiny, která vlastní chatu (v jiné části ČR). Pracovala na ní celá rodina několik let a typické bylo, že stavba vznikala z různých materiálů, vetšinou i odpadních - kovů, dřeva, plastů.
V roce 2002 byl Libeňský ostrov zasažen povodněmi a většina staveb poničena.  Místní lidé  však obdivuhodně překonali zoufalství nad ztrátou toho, co dlouhé roky dávali dohromady. Ihned po opadnutí vody začali místo čistit a osadu obnovovat.
Zahrádkářské kolonii na Libeňském ostrově však stále hrozí likvidace! Osada, která zde vznikla již  v roce 1927, by se měla dle jednoho z projektů změnit v park a přírodní divadlo s jevištěm na vodě. A zahrádkáři pochopitelně protestují. Oázu zeleně a klidu se zaujetím vytvářely generace nadšenců. Dnes ji tvoří zhruba dvě stovky zahrádek a pro mnoho lidí se baráčky v kolonii staly doslova jediným domovem. Nyní, kdy se jim to povedlo a opět si vytvořili zelenou oázu, kde si pěstují květiny, zeleninu i ovoce, scházejí se svými známými, pořádají pro širokou veřejnost různé společenské a kulturní akce, učí uprostřed města své děti poznávat zvířata i rostliny, jim tohle všechno politici a úředníci hodlají sebrat. Co tam bude opravdu potom, až zahrádkáři budou muset odejít? Co se stane z krásné a opečovávané části metropole, která má dlouhou tradici a jejíž historie je téměř osmdesátiletá? Nepotká tuto oblast stejný osud jako osadu v Hrdlořezech, kterou zahrádkáři museli po výpovědích od magistrátu opustit a nyní je tam vše zdevastované, našli tam útočiště bezdomovci a lidé se tam bojí dokonce i procházet?
V civilizovaném světě, ve vyspělých metropolích si taková místa pečlivě chrání, udržují je, podporují jejich obyvatele. Například ve švédském Stockholmu sousedí zahrádkářská kolonie s moderní bytovou výstavbou a obě lokality se velmi dobře doplňují, osada totiž slouží také jako rekreační a oddychová zóna pro samotné obyvatele města. I na Libeňský ostrov si k zahrádkářské kolonii veřejnost zvykla chodit odpočinout, zasportovat, relaxovat.
V roce 2005 jsem tuto chatovou kolonii na Libeňském ostrově začal mapovat a zaznamenávat na barevný i černobílý negativní materiál. Vznikla tak řada fotografií v sociologicko-fotografickém duchu, kdy jsem zaznamenával zejména prostředí kolonie a architekturu obydlí (místa rekonstruovaná a místa zcela opuštěná), která si zde místní obyvatelé vybudovali. Zahrádky na ostrově zatím zůstávají. Jejich okolí se ale proměnilo. Vznikla nová bytová zástavba na Libeňské i Holešovické straně. Možná, že zde dojde k nějaké symbióze, možná, že život zde bude pokračovat dále a všechny strany si na sebe zvyknou........možná.