Lavička v parku je ohrožený druh

Source
The New York Times Magazine
Publisher
ČTK
23.10.2021 09:40
USA

New York

New York – Jako dítě vyrůstající na šedém předměstí Londýna jsem se rád bavil hledáním dokonalé lavičky v parku, napsal pro The New York Times Maga- zine spisovatel Jonathan Lee. V našem místním parku jich bylo jen pět a jedna byla rozbitá. Občas se můj táta nechal v neděli ráno přemluvit, abychom zajeli do nějakého jiného parku. Kopali jsme si s míčem, dělili se o pytlík tortillových lupínků Doritos, prohlíželi jsme si všechny lavičky v okolí a četli si nápisy, věnování a graffiti na nich.


Lavičky v parku jsou vynikajícím prostřed- kem pro předávání cenných informací – a platí to nejen pro filmové agenty CIA. Může to být zlatá destička s věnováním zesnulému příbuznému anebo třeba obdivuhodně úsporné, poetické vyznání "Od Andyho pro Sharon".

Možná právě v tom je největší síla lavičky v parku: v její schopnosti uchovávat a podněcovat k umění vnímat a pozorovat. Dobrá lavička nás zastihne v těch nejtišších, nejzranitelnějších chvílích, kdy se nám mohou v mysli rodit nové příběhy anebo přehrávat ty staré. Na lavičce si sundáme masku a pověsíme ji na kované opěradlo, zatímco na vedlejší lavičce nechává matka odříhnout nemluvně.

Poslední dobou jsem ale zjistil, že se ocitám na spoustě stísněných kovových laviček, které nikterak nevybízejí k delšímu posezení, anebo na drsných betonových kvádrech, které zebou reálně i metaforicky. Důvodem je, že se veřejná místa k sezení stávají ohroženým druhem. Když už lavičky z parku rovnou nezmizí, nastupuje alespoň záložní plán – znepříjemnit pobyt na ní.

Tato "nepřátelská architektura" – městská strategie, která má bránit "asociálnímu" chování, se rozmáhá po celém světě. V roce 2014 informoval deník The Guardian, že v parku Jen-tchaj v čínské provincii Šan-tung zavedli placené lavičky s časovacím strojkem na mince. Pokud někdo překročil zaplacený čas, vysunuly se z lavičky malé hroty, které ho začaly píchat do pozadí.

Před několika lety protestovali studenti Londýnské vysoké školy ekonomické proti úpravě laviček přimontováním opěrek na ruce v rozestupech zhruba na šířku jednoho člověka. Tyto opěrky neměly usnadnit sezení, ale naopak znemožnit ležení – a studenti jejich nainstalování označili za "bezcitné".

Dalším trendem krom přidaných područek jsou odebraná opěradla. Nepřátelská architektura si zřejmě představuje vzorného občana, který je napojený drahým kofeinem, sedí rovně, jako by spolkl pravítko, je vyrovnaný, nikdy nepotřebuje nikoho nebo nic, o co by se mohl opřít; věčně připravený kdykoli vstát, jít vydělávat a utrácet.

Jerold S. Kayden, profesor urbanismu na Harvardově univerzitě, zdokumentoval v New Yorku mnoho případů mizejících laviček, což je součástí širšího trendu: hromadné privatizace veřejného prostoru, protože úředníci rozhodli, že sezení pod širým nebem je nezdravé.

Ve městech, jako je San Francisco, se odstraňování veřejných míst k sezení v posledních třech desetiletích stalo hlavní alternativou smysluplné veřejné politiky v oblasti bezdomovectví. Přece se nechceme dívat na ty méně šťastné – to nesvědčí podnikání.

Naše města se začínají podobat Disneylandu, který v tichosti odstraňuje veřejná místa k sezení a nahrazuje je větším počtem míst v restauracích. Pokud si chcete v Americe 21. století na chvíli odpočinout, musíte sáhnout do kapsy a vytáhnout peněženku.
0 comments
add comment