Verdiho Dům odpočinku hudebníků je rájem pro bývalé umělce

Milán - Verdi ho označoval za "nejkrásnější dílo" svého života. Téměř o 120 let později jeho Dům odpočinku hudebníků v Miláně stále poskytuje útulek šedesátce seniorů, kteří zasvětili svůj život hudbě. Píše o tom agentura AFP.

Klavír zní po chodbách, zatímco jedna zpěvačka zpívá slavné árie v hlavním sále obklopena desítkami penzistů. V elegantní Casa Verdi prostupuje hudba všemi patry.

"Tady to je ráj. Hudba je mi vším a nečekala jsem, že naleznu tak úžasné místo," prohlašuje devětasedmdesátiletá Marisa Terziová, která sem přišla před čtyřmi měsíci.

"Je to všechno jiné než domov důchodců. Jsme tu jako na dovolené! Čas běží. Ráno jeden hraje na klavír a všichni, i ti v kolečkovém křesle, si jej přijdou poslechnout. Všichni zpíváme, je to velmi pěkné, a pak jsou tu každé odpoledne koncerty," říká.

Marisa po dlouhé kariéře pěvkyně a skladatelky přišla do Casa Verdi, když už neměla žádnou rodinu. "Jsem šťastná, protože se tu cítím jako doma," zdůrazňuje.

Čtyřiadevadesátiletá Bissy Romanová její názor sdílí. "Jednu chvíli jsem měla pocit, že jsem na světě sama, už jsem nikoho neměla a Casa Verdi vypadala jako poslední řešení: zemřít s hudbou v srdci a uprostřed přátel ze světa hudby," uvádí tato muzikoložka rumunského původu, která žila v Rusku, ve Spojených státech a ve Francii.

Již dosti starý Giuseppe Verdi se koncem 19. století rozhodl založit tento dům odpočinku tam, kde v té době ještě byl venkov a kde se dnes již rozkládá Milán. Chtěl umožnit hudebníkům, aby strávili důstojný konec života. Budova v neoklasicistním slohu je dílem architekta Camilla Boita, bratra Verdiho geniálního libretisty a skladatele Arriga Boita.

Casa Verdi však byla otevřena až v roce 1902, po smrti Verdiho, neboť ten za svého života nesnesl, aby mu kdokoli za jeho filantropickou činnost děkoval.

Po 117 letech dům funguje stejně jako první den, bez dluhů a bez státní podpory. To je podle jeho prezidenta Roberta Ruoziho "pravý zázrak".

Nájemníci přispívají měsíčně částkou, která je vypočítána podle jejich příjmů a která představuje zhruba pouhou pětinu toho, jaké jsou skutečné náklady na jejich pobyt. Je tomu tak proto, že "Verdi zanechal domu všechna svá autorská práva, která představovala nemalé částky. Ty se zčásti investovaly do 120 apartmánů, které se pronajímají," říká Ruozi.

Casa Verdi dostala také dary, zejména šest milionů eur (150 milionů Kč) od dcery slavného dirigenta Artura Toscaniniho, z nichž rovněž plynou značné příjmy díky vhodnému investování.

"Bydlíme tady, máme tu lékařskou péči. Starají se o nás báječně a je tu všechno," říká jednasedmdesátiletý klavírista Raimondo Campisi, který sem přišel před čtyřmi lety. Předtím žil 20 let na lodi v Beaulieu-sur-Mer na jihu Francie a jezdil do celého světa.

Instituce skýtá přístřeší i tuctu studentů konzervatoře nebo akademie slavné milánské opery La Scaly. Tato iniciativa vznikla v roce 1999, aby si tu různé generace mohly vyměňovat názory.

Stejně jako ostatní studenti z Itálie, Japonska či Jižní Koreje si třicetiletá sopranistka Marika Spadafinová této výměny váží. "Mluvím s penzisty, oni mě poslouchají a radí mi. Pro mě je to důležité, protože pocházím z nehudební rodiny," říká mladá umělkyně.

Když se zeptáme na případné napětí v domě, neboť umělci jsou pověstní svým excentrickým charakterem, elegantní klavírista odvětí: "Dejte dohromady 60 umělců a .. no to si umíte představit!"

Čekací listina do Casa Vardi zahrnuje tucet umělců, kteří čekají, až někdo ze starých hudebníků zemře. "Víme, že tady umřeme, ale doufám, že tu ještě trochu pobudu," říká devětasedmdesátiletá Marisa.