Architekt Miroslav Masák má co vyprávět. Nejen proto, že toho již sám hodně prožil, ale především proto, že sám mnohé důležité události inicioval, nebo se na nich přinejmenším velmi aktivně podílel: počínaje vlastní architektonickou tvorbou (připomeňme alespoň obchodní centrum Ještěd, obchodní dům Máj, rekonstrukci Veletržního paláce) a založením slavné školky SIAL po působení na Pražském hradě po boku Václava Havla či mnohaletou aktivitu pedagogickou. Není divu, že první vydání jeho vzpomínek Tak nějak to bylo z roku 2006 (žlutá knížka) je již beznadějně rozebráno. Druhé vydání se od prvního liší barvou obálky (bílá knížka), ale především doplněním o reflexi posledních dvou dekád po roce 2000.
Jsou to vlastně dost netypické paměti. Přestože v centru pozornosti je samozřejmě architektura a v jejím rámci pak zejména ta spojená s libereckým ateliérem a s jeho vlastní činností, autor sám ve svém vyprávění často decentně ustupuje do pozadí (a když už musí připustit, že dosáhl něčeho významného, hned toto konstatování oslabí nějakou sebeironickou poznámkou). Ale knížka není jen o architektuře. Každá dekáda (od padesátých let minulého století po léta dvacátá století současného) je uvedena heslovitým připomenutím klíčových okamžiků světové i domácí politiky, architektura česká je vždy konfrontována s dobovým vývojem v zahraničí. Právě v tomto propojování světa architektury a politicko-společenského dění můžeme spatřovat Masákův osobitý pohled na hlubší smysl architektury, který se vždy sám snažil naplňovat jako tvůrce, jako pedagog, jako politicky angažovaný člověk.
Architektura pro něj není do sebe uzavřeným oborem s dominancí pouze estetických kritérií, ale má především usilovat o vytváření harmonického světa. Sociální odpovědnost, lpění na etických hodnotách, ale i osobní statečnost tváří tvář nepříznivým podmínkám jsou pro něj stejně tak významnými motivy architektonické tvorby jako hledání umělecky invenční formy. Ne-li významnější, neboť, jak píše: „Zrod pěkného domu přináší uspokojení, ale žádný dům nestojí za to, aby kvůli němu přestal být jeho autor slušným člověkem.“ Z této perspektivy Masák posuzuje architektonickou tvorbu oněch sedmi dekád. Jsou to někdy jen výčty toho, co považuje za významné, doprovázené úsečným, často jednovětým komentářem. Ale věřte, že komentáře jsou trefné a výběr neomylný, neboť on architektuře opravdu rozumí. Stejně tak přesně diagnostikuje dobové politické poměry a ani zde jeho kritickému oku neuniknou hříchy, jichž se česká společnost a její reprezentace dopouštěla a dopouští, ale i naděje a vítězství, na něž neprávem zapomínáme.
Knížku Miroslava Masáka lze číst několika způsoby: Jako pozoruhodný životní a profesní příběh významné osobnosti české architektury. Jako diagnózu sedmdesátiletého vývoje domácí i světové architektury. I jako reflexi vývoje naší společnosti s jejími vzestupy i propady. Těším se, až další vydání doplní i reflexi let dvacátých. Jen si nejsem jistý, jak v tomto zrcadle budeme vypadat. Všechno nejlepší k narozeninám, příteli.