Otevřený dopis ministru kultury Antonínu Staňkovi ke kauze Středoevropské forum (SEFO) v Olomouci
Vážený pane ministře,
dovolte mi z pozice architekta, který se dlouhodobě zabývá výzkumem architektonických soutěží, tímto otevřeným dopisem reagovat na kauzu Středoevropské forum (SEFO) v Olomouci a především pak na debatu “Středoevropské fórum Olomouc & Legitimita architektonických soutěží na veřejnoprávní budovy v historickém prostoru města”, která se uskutečnila 18. 3. ve Veletržním paláci a jíž jsem se osobně účastnil a rovněž na následnou mediální reakci ministerstva kultury. Pokusím se nyní potlačit emoce, které aktuálně v celé kauze převažují a zaměřím se na fakta.
Projekt Středoevropského fora je připravován více jak 10 let. Muzeum umění v Olomouci od začátku na architektonickém ztvárnění novostavby spolupracuje s architektem Janem Šépkou a má podepsanou platnou smlouvu na projekční práce s ateliérem di5 – architekti inženýři. Ministerstvo kultury v nedávné době přislíbilo finanční prostředky na celý záměr pod podmínkou vypsání architektonické soutěže.
Jan Šépka je v současnosti jedním z nejrespektovanějších českých architektů a jedním z nejúspěšnějších z pohledu architektonických soutěží. V souvislosti s městem Olomouc je nezbytné zmínit, že již v roce 1995 zvítězil v otevřené architektonické soutěži na úpravu veřejných ploch Horního náměstí (dokončeno 2001) a následně v roce 1998 v kombinované soutěži na rekonstrukci části národní kulturní památky Přemyslovský hrad pro Arcidiecézní muzeum (dokončeno 2006). V obou případech projevil Jan Šépka spolu se svými kolegy obrovskou míru citlivosti k historickému prostředí olomoucké Městské památkové rezervace. Obě realizované stavby katapultovaly Olomouc na mapu současné české architektury a získaly řadu ocenění nejen u nás, ale i v zahraničí (Piranesi award – čestné uznání, 2x nominace na Mies van der Rohe Award). Obě soutěže inicioval Pavel Zatloukal. Poprvé z pozice radního města, podruhé jako ředitel Muzea umění Olomouc. V obou případech byl rovněž členem soutěžní poroty.
Nezpochybnitelné jsou i další soutěžní úspěchy Jana Šépky z této doby – 1. místo v soutěži na úpravy Jiřského náměstí na Pražském hradě (1997), 3. místo v mezinárodní soutěži na Národní knihovnu (2006), Národní technickou knihovnu (2000), univerzitní knihovnu v Hradci Králové (2002), nebo v soutěži na budovu Fakulty architektury ČVUT (2004).
Pokud z nějakých důvodů nebylo možné v roce 2009 uspořádat na projekt SEFO architektonickou soutěž, udělal Pavel Zatloukal to nejlepší, co v dané situaci mohl. Oslovil špičkového architekta, který se v kontextu Olomouce a celé České republiky prosadil zcela transparentním způsobem.
Mediální reakce ministerstva kultury z 20. března se opírá o tvrzení, že „svět se – i v architektuře – za deset let změnil, a je proto na místě otázka, zda neústupně trvat na dobově podmíněných návrzích nebo dát prostor lidem, sledujícími nové současné návrhy a styly.“ To je v kontextu délky stavebního řízení v České republice velmi odvážné tvrzení. Ministerstvo kultury deklarovalo finanční podporu kromě SEFO i dalším projektům, například novostavbě Západočeské galerie v Plzni (podpora 480mio.), nebo Moravskoslezské knihovny v Ostravě (podpora 800mio.). V obou případech sice proběhla architektonická soutěž, nicméně v Plzni se tak stalo ve stejném roce, kdy byly zahájeny práce na SEFO a v Ostravě dokonce o 5 let dříve, tedy již v roce 2004. Na projektech nadále pracují původní autoři, kteří je aktualizují dle současných požadavků a legislativy. Jedná se o kontinuální a nikým nezpochybněný proces. Ani ministr kultury v těchto dvou případech nepodmiňuje finanční podporu nutností zahájit práce od začátku.
Podobným případem je Janáčkovo kulturní centrum v Brně, kde proběhla architektonická soutěž dokonce před 17 lety. Ačkoliv v současné době probíhá radikální aktualizace původního projektu novými architekty, kteří neprošli architektonickou soutěží, i v tomto případě ministerstvo kultury deklaruje finanční podporu ve výši 600 milionů. Podobně významné kulturní stavby se samozřejmě bez podpory státu neobejdou. Proto je délka přípravy a dosavadní neochota státu podobné stavby financovat nelichotivou vizitkou. Nicméně podobné budovy nevznikají ani v zahraničí výrazně rychleji. Stáří architektonického návrhu není legitimním důvodem k ukončení prací.
V roce 2018 byly veřejným sektorem zadány stavební zakázky na občanské stavby (kulturní, školské, zdravotnické, sportovní …) v hodnotě 51 miliard. To teoreticky znamená, že každý den v roce je zadána stavební zakázka na jednu z výše zmíněných typologií v hodnotě přibližně 140 milionů. Na drtivou většinu z nich nebyla vypsána architektonická soutěž. Jak navíc ukazují nedávné příklady, architektonická soutěž má smysl nejen u významných veřejných budov, ale i u obecní požární zbrojnice, parkovacího domu, nebo železniční stanice.
Příspěvkové organizace ministerstva kultury za posledních 25 let vypsaly pouhých šest architektonických soutěží, přičemž čtyři z nich se týkaly novostavby, nebo rekonstrukce domu. Realizace se dočkalo již zmiňované Arcidiecézní muzeum v Olomouci a vstupní objekt mezi Schwarzenberským a Salmovským palácem (zde však šlo o uzavřenou soutěž). Památník Jana Palacha ve Všetatech bude dokončen letos. Ve světle nedávno dokončených rekonstrukcí Národního muzea, Uměleckoprůmyslového musea, nebo o něco dříve Národního technického muzea se jedná o nicotný výsledek.
Pro architektonické soutěže tak existuje obrovský a de facto nevyčerpatelný prostor. Finanční prostředky a čas je však potřeba investovat účelně. Architektonická soutěž může v tomto konkrétním případě napáchat více škody, než užitku. Jedná se totiž o situaci zcela nestandardní, kdy je veřejnosti dlouhodobě znám konkrétní návrh a investor má zasmluvněnou projekční kancelář.
Na začátku debaty ve Veletržním paláci byl prezentován videopříspěvek, který mimo jiné představil „řadu inovativních světových architektonických projektů“, které měly podpořit snahu ministerstva o vypsání architektonické soutěže. Je nezpochybnitelné, že ministerstvo vybralo stavby hodnotné a řada z nich se stala milníkem světové architektury. Nicméně minimálně o čtyřech z devíti prezentovaných příkladů lze s jistotou říci, že nevznikly na základě architektonické soutěže. City of Arts and Sciences ve Valencii (Santiago Calatrava, Félix Candela), Guggenheim museum v New Yorku (Frank Lloyd Wright), Design museum v Holon (Ron Arad) a Elbphilharmonie v Hamburku (Herzog & de Meuron) mají společné to, že jejich vznik inicioval osvícený investor, který si ke spolupráci přizval architekta na základě jeho kreditu a předchozích referencí.
Situace ne nepodobná dosavadnímu průběhu projektu SEFO v Olomouci. Nejedná se sice o nejtransparentnější přístup, avšak vzhledem k celkovému počtu architektonických soutěží jde o cestu, na jejímž konci jsou nezřídka ty nejhodnotnější stavby.
Mimochodem, podobným způsobem vznikla i Galerie Benedikta Rejta v Lounech od architekta Emila Přikryla, která je považována za jednu z nejhodnotnějších porevolučních staveb u nás, řada zásahů v areálu Pražského hradu za éry Václava Havla, nebo tzv. litomyšlský zázrak – unikátní skloubení cenných historických staveb s kvalitní současnou architekturou v prostředí českého maloměsta. Na čemž má mimochodem svůj podíl i Jan Šépka.
Na závěr bych chtěl zdůraznit, že architektonická soutěž je esencí demokracie. Není proto možné do odborné diskuze o architektonických soutěžích nepozvat zástupce profesní organizace, která má soutěže ve své gesci (ti se ozvali sami), stejně jako ředitele organizace, která má danou soutěž vypsat.
Architektonická soutěž se nesmí stát pouhým nástrojem politické moci.
Vážený pane ministře, dovolte mi na základě výše popsaných argumentů vyslovit plnou podporu dosavadnímu průběhu přípravy projektu SEFO v Olomouci.
Za platformu CBArchitektura,
Tomáš Zdvihal, architekt
dovolte mi z pozice architekta, který se dlouhodobě zabývá výzkumem architektonických soutěží, tímto otevřeným dopisem reagovat na kauzu Středoevropské forum (SEFO) v Olomouci a především pak na debatu “Středoevropské fórum Olomouc & Legitimita architektonických soutěží na veřejnoprávní budovy v historickém prostoru města”, která se uskutečnila 18. 3. ve Veletržním paláci a jíž jsem se osobně účastnil a rovněž na následnou mediální reakci ministerstva kultury. Pokusím se nyní potlačit emoce, které aktuálně v celé kauze převažují a zaměřím se na fakta.
Projekt Středoevropského fora je připravován více jak 10 let. Muzeum umění v Olomouci od začátku na architektonickém ztvárnění novostavby spolupracuje s architektem Janem Šépkou a má podepsanou platnou smlouvu na projekční práce s ateliérem di5 – architekti inženýři. Ministerstvo kultury v nedávné době přislíbilo finanční prostředky na celý záměr pod podmínkou vypsání architektonické soutěže.
Jan Šépka je v současnosti jedním z nejrespektovanějších českých architektů a jedním z nejúspěšnějších z pohledu architektonických soutěží. V souvislosti s městem Olomouc je nezbytné zmínit, že již v roce 1995 zvítězil v otevřené architektonické soutěži na úpravu veřejných ploch Horního náměstí (dokončeno 2001) a následně v roce 1998 v kombinované soutěži na rekonstrukci části národní kulturní památky Přemyslovský hrad pro Arcidiecézní muzeum (dokončeno 2006). V obou případech projevil Jan Šépka spolu se svými kolegy obrovskou míru citlivosti k historickému prostředí olomoucké Městské památkové rezervace. Obě realizované stavby katapultovaly Olomouc na mapu současné české architektury a získaly řadu ocenění nejen u nás, ale i v zahraničí (Piranesi award – čestné uznání, 2x nominace na Mies van der Rohe Award). Obě soutěže inicioval Pavel Zatloukal. Poprvé z pozice radního města, podruhé jako ředitel Muzea umění Olomouc. V obou případech byl rovněž členem soutěžní poroty.
Nezpochybnitelné jsou i další soutěžní úspěchy Jana Šépky z této doby – 1. místo v soutěži na úpravy Jiřského náměstí na Pražském hradě (1997), 3. místo v mezinárodní soutěži na Národní knihovnu (2006), Národní technickou knihovnu (2000), univerzitní knihovnu v Hradci Králové (2002), nebo v soutěži na budovu Fakulty architektury ČVUT (2004).
Pokud z nějakých důvodů nebylo možné v roce 2009 uspořádat na projekt SEFO architektonickou soutěž, udělal Pavel Zatloukal to nejlepší, co v dané situaci mohl. Oslovil špičkového architekta, který se v kontextu Olomouce a celé České republiky prosadil zcela transparentním způsobem.
Mediální reakce ministerstva kultury z 20. března se opírá o tvrzení, že „svět se – i v architektuře – za deset let změnil, a je proto na místě otázka, zda neústupně trvat na dobově podmíněných návrzích nebo dát prostor lidem, sledujícími nové současné návrhy a styly.“ To je v kontextu délky stavebního řízení v České republice velmi odvážné tvrzení. Ministerstvo kultury deklarovalo finanční podporu kromě SEFO i dalším projektům, například novostavbě Západočeské galerie v Plzni (podpora 480mio.), nebo Moravskoslezské knihovny v Ostravě (podpora 800mio.). V obou případech sice proběhla architektonická soutěž, nicméně v Plzni se tak stalo ve stejném roce, kdy byly zahájeny práce na SEFO a v Ostravě dokonce o 5 let dříve, tedy již v roce 2004. Na projektech nadále pracují původní autoři, kteří je aktualizují dle současných požadavků a legislativy. Jedná se o kontinuální a nikým nezpochybněný proces. Ani ministr kultury v těchto dvou případech nepodmiňuje finanční podporu nutností zahájit práce od začátku.
Podobným případem je Janáčkovo kulturní centrum v Brně, kde proběhla architektonická soutěž dokonce před 17 lety. Ačkoliv v současné době probíhá radikální aktualizace původního projektu novými architekty, kteří neprošli architektonickou soutěží, i v tomto případě ministerstvo kultury deklaruje finanční podporu ve výši 600 milionů. Podobně významné kulturní stavby se samozřejmě bez podpory státu neobejdou. Proto je délka přípravy a dosavadní neochota státu podobné stavby financovat nelichotivou vizitkou. Nicméně podobné budovy nevznikají ani v zahraničí výrazně rychleji. Stáří architektonického návrhu není legitimním důvodem k ukončení prací.
V roce 2018 byly veřejným sektorem zadány stavební zakázky na občanské stavby (kulturní, školské, zdravotnické, sportovní …) v hodnotě 51 miliard. To teoreticky znamená, že každý den v roce je zadána stavební zakázka na jednu z výše zmíněných typologií v hodnotě přibližně 140 milionů. Na drtivou většinu z nich nebyla vypsána architektonická soutěž. Jak navíc ukazují nedávné příklady, architektonická soutěž má smysl nejen u významných veřejných budov, ale i u obecní požární zbrojnice, parkovacího domu, nebo železniční stanice.
Příspěvkové organizace ministerstva kultury za posledních 25 let vypsaly pouhých šest architektonických soutěží, přičemž čtyři z nich se týkaly novostavby, nebo rekonstrukce domu. Realizace se dočkalo již zmiňované Arcidiecézní muzeum v Olomouci a vstupní objekt mezi Schwarzenberským a Salmovským palácem (zde však šlo o uzavřenou soutěž). Památník Jana Palacha ve Všetatech bude dokončen letos. Ve světle nedávno dokončených rekonstrukcí Národního muzea, Uměleckoprůmyslového musea, nebo o něco dříve Národního technického muzea se jedná o nicotný výsledek.
Pro architektonické soutěže tak existuje obrovský a de facto nevyčerpatelný prostor. Finanční prostředky a čas je však potřeba investovat účelně. Architektonická soutěž může v tomto konkrétním případě napáchat více škody, než užitku. Jedná se totiž o situaci zcela nestandardní, kdy je veřejnosti dlouhodobě znám konkrétní návrh a investor má zasmluvněnou projekční kancelář.
Na začátku debaty ve Veletržním paláci byl prezentován videopříspěvek, který mimo jiné představil „řadu inovativních světových architektonických projektů“, které měly podpořit snahu ministerstva o vypsání architektonické soutěže. Je nezpochybnitelné, že ministerstvo vybralo stavby hodnotné a řada z nich se stala milníkem světové architektury. Nicméně minimálně o čtyřech z devíti prezentovaných příkladů lze s jistotou říci, že nevznikly na základě architektonické soutěže. City of Arts and Sciences ve Valencii (Santiago Calatrava, Félix Candela), Guggenheim museum v New Yorku (Frank Lloyd Wright), Design museum v Holon (Ron Arad) a Elbphilharmonie v Hamburku (Herzog & de Meuron) mají společné to, že jejich vznik inicioval osvícený investor, který si ke spolupráci přizval architekta na základě jeho kreditu a předchozích referencí.
Situace ne nepodobná dosavadnímu průběhu projektu SEFO v Olomouci. Nejedná se sice o nejtransparentnější přístup, avšak vzhledem k celkovému počtu architektonických soutěží jde o cestu, na jejímž konci jsou nezřídka ty nejhodnotnější stavby.
Mimochodem, podobným způsobem vznikla i Galerie Benedikta Rejta v Lounech od architekta Emila Přikryla, která je považována za jednu z nejhodnotnějších porevolučních staveb u nás, řada zásahů v areálu Pražského hradu za éry Václava Havla, nebo tzv. litomyšlský zázrak – unikátní skloubení cenných historických staveb s kvalitní současnou architekturou v prostředí českého maloměsta. Na čemž má mimochodem svůj podíl i Jan Šépka.
Na závěr bych chtěl zdůraznit, že architektonická soutěž je esencí demokracie. Není proto možné do odborné diskuze o architektonických soutěžích nepozvat zástupce profesní organizace, která má soutěže ve své gesci (ti se ozvali sami), stejně jako ředitele organizace, která má danou soutěž vypsat.
Architektonická soutěž se nesmí stát pouhým nástrojem politické moci.
Vážený pane ministře, dovolte mi na základě výše popsaných argumentů vyslovit plnou podporu dosavadnímu průběhu přípravy projektu SEFO v Olomouci.
Za platformu CBArchitektura,
Tomáš Zdvihal, architekt
0 comments
add comment
