Ministerstvo kultury České republiky se stalo kritikem architektury

V dějinách architektury za poslední století se patrně nikdy nestalo, že by nějaká státní instituce vstoupila do veřejného prostoru s kritikou konkrétního architektonického návrhu. Dokonce i různé totalitní a autoritativní režimy, které rády upřednostňovaly určitý architektonický směr a zavrhovaly zároveň směry ostatní, nechávaly za sebe mluvit spřízněné publicisty, architekty nebo funkcionáře tehdejších architektonických svazů. České ministerstvo kultury se za řízení Antonína Staňka zbavilo tohoto ostychu a v tiskovém prohlášení z 20. března 2019 podrobilo kritice známý návrh Jana Šépky na budovu Středoevropského fóra (SEFO) v Olomouci, vypracovaný v roce 2009 a v roce 2014 zrevidovaný.
Ke kritice Šépkova návrhu podnítil ministerstvo průběh debaty ve Veletržním paláci 18. března 2019. Ministr Staněk už před časem přikázal olomouckému Muzeu umění, že na budovu SEFO musí vypsat architektonickou soutěž. Ředitel muzea Mgr. Michal Soukup tuto soutěž opravdu připravuje. Někteří účastníci uvedené debaty z 18. března se však snažili upozornit na problémy spjaté s jejím vypsáním, a to především na fakt, že budou-li se při soutěži dodržovat regulérní pravidla, pak je velmi obtížné najít způsob, jak by se jí mohl regulérně zúčastnit i Šépkův návrh.
Z nezvyklého vstupu ministerstva kultury do oblasti architektonické kritiky lze ovšem vyčíst, že tento problém ministerstvo neznepokojuje. Dovoluji si dokonce tvrdit, že kdyby ministerstvo o výsledcích soutěže na SEFO samo rozhodovalo, Šépkův projekt by v ní neměl žádnou naději na dobré umístění.
V úvodních odstavcích svého kritického textu ministerstvo polemizuje se „skupinkou“, která se Šépkova návrhu SEFO zastává, a dovolává se přitom mnohem většího množství lidí, „kteří se návrhem pana Šépky neztotožňují; považují ho za necitlivý, zastaralý a poškozující genia loci centra Olomouce a za zničení jeho veřejného prostoru (anachronismus betonových zubů naproti baroknímu jezuitskému konviktu a chrámu Panny Marie Sněžné)“.
V dalších částech tiskového prohlášení ministerstva kultury z 20. března 2019 je už zřejmě obsažený vlastní názor této státní instituce. Ministerstvo si tu pokládá řečnickou otázku, „zda je projekt pana Šépky vrcholem toho, co můžeme v Olomouci postavit“, anebo „zda v republice existují architektonické ateliéry, které by dokázaly představit silnou nebo i silnější architektonickou vizi“. Z ministerského tiskového prohlášení pak čtenář vyčte, že ministerstvo považuje Šépkův projekt za zastaralý; „svět se – i v architektuře – za deset let změnil“, a že proto bude pro navrhování SEFO prospěšné „dát prostor lidem, sledujícím nové současné návrhy a styly“. Světová architektura se totiž podle názoru ministerstva „velmi rychle posouvá v námětech a trendech a je už podstatně jinde než za doby, kdy původní návrh ´pěti vykotlaných zubů´ vznikal“.
Tuto výpravu státní instituce na pole architektonické kritiky osobně pokládám za velice nešťastnou. Považuji za nemožné, aby v demokratických politických poměrech sama tato instituce určovala, co je v architektuře vhodné a co ne. V závěru svého tiskového prohlášení se ministerstvo kultury označilo za „nestranný orgán“; o čem jiném však svědčí toto jeho vystoupení než o jeho předpojatosti? Připravovaná soutěž je tímto ministerským vstupem už předem vážně poškozená. Jak se například ministerstvo zachová, zvítězí-li v ní řešení podobné Šépkovu návrhu nebo uspěje-li v ní sám Jan Šépka? Bude ministerstvo takový výsledek akceptovat? Uvolní na SEFO slíbené peníze?
Situace kolem SEFO se v posledních dnech zdramatizovala. Bude-li se ministerstvo kultury ujímat role kritika architektury, stěží přispěje k jejímu uklidnění.