Petr Volf : K sedmdesátinám Julka Macháčka
Julek Macháček se narodil jako Julius, ale nikdy jsem nikoho neslyšel, že by mu řekl jinak než Julek. Je v tom cosi chlapeckého, protože on chlapecký je, a nic na tom nezmění ani jeho plnovous. Jako by nemohl opravdu zestárnout. Sedmdesát? Nesmysl... Ono je to velmi relativní, nicméně tuším, čím je ona mladistvost způsobena. Dělám si dlouhodobý průzkum, protože mě stárnutí zajímá jako fenomén, a zjistil jsem, že lidé, kteří se ve svém životě věnují jenom tomu, co mají opravdu rádi, aniž by museli sahat ke kompromisům, tak nestárnou. Julek Macháček vždycky pravděpodobně dělal jenom to, co ho opravdu bavilo.
Pokládám jej za legendu mezi novináři a publicisty zabývajícími se architekturou, designem a životním stylem obecně. Z žurnalistiky ho v pátém ročníku vyhodili, neboť odmítl sdílet základní normalizační tezi o tom, že ruská invaze nebyla útokem na suverenitu země, ale bratrská pomoc. Přesto se dokázal prosadit. Opravdový talent se
nakonec prosadí, jakkoliv jsou podmínky pro růst nepříznivé. Jako kluk jsem vyrůstal na časopisu Bydlení, který založil na konci sedmdesátých let a také jej dlouho vedl. Bylo to tenkrát zjevení. Na jeho stránkách představoval díla tehdy mladých architektů Michala Brixe, Václava Králíčka, Jana Línka, Jana Bočana, Vladimíra Krátkého, Jiřího Pelcla a dalších osobností, které dokazovaly, že navzdory panující ztuhlosti může mít česká architektura v budoucnosti naději.
Julek se od ostatních, kteří o stavění psali, odlišoval tím, že měl jednak novinářskou průpravu a zároveň velmi praktické znalosti, které vycházely z toho, že ještě předtím vystudoval nábytkářství na skvělé žižkovské střední uměleckoprůmyslové škole. To je výjimečná kombinace. Nejde jenom o schopnost zkonstruovat židli či stůl: je natolik talentovaný, že si sám uměl navrhnout dům a vlastnoručně jej také postavit. Chystám knížku o vlastních domech českých architektů a Julkův v ní nebude chybět... Přijde mi, že v něm otiskl svůj autoportrét a bude tak jediným autorem, který neabsolvoval vysokou architektonickou školu.
K této události už došlo v době, kdy byl šéfredaktorem a vydavatelem časopisu Architekt, do něhož jsem mohl přispívat. Julek Macháček nabízel snové podmínky: nechával mi naprostou svobodu a mohl jsem tudíž psát rozsáhlé materiály, které by vzhledem k tomu, že se pohybovaly až okolo dvaceti rukopisných stran, jinde neměly šanci vycházet.
On sám vládne svěžím jazykem, který směřuje k jádru věci, bez frází, bez rádoby odborného teoretizování zahalujícího smysl sdělení. Někdy jsem se s ním scházel v kavárně Kabinet, kterou vybudoval v Dejvicích. Julek je kavárenský typ, o barácích a životě jsme si povídali u čaje nebo kávy. Nebo jsem ho navštěvoval v suterénní redakci na Petřinách, v blízkosti Pragerova Makromolekulárního ústavu, naproti tramvajové točně, a pokaždé jsme vymysleli nějaké další téma.
špičkový architektonický magazín vytvářel spolu s Táňou Štefánkovou pouze ve dvou: jak to mohli dokázat, je mi záhadou, určitě však zapojili srdce a díky tomu mohli odolávat až nechutnému chování ze strany vedení Obce architektů, jež v důsledku vedlo k zániku slavného média. Byla to pro ně srdeční záležitost. Stejně jako pro mě. Ve spolupráci jsem pokračoval v časopise Architect+ a budu pro Julka psát, až zase založí nějaký další časopis.
Pokládám jej za legendu mezi novináři a publicisty zabývajícími se architekturou, designem a životním stylem obecně. Z žurnalistiky ho v pátém ročníku vyhodili, neboť odmítl sdílet základní normalizační tezi o tom, že ruská invaze nebyla útokem na suverenitu země, ale bratrská pomoc. Přesto se dokázal prosadit. Opravdový talent se
nakonec prosadí, jakkoliv jsou podmínky pro růst nepříznivé. Jako kluk jsem vyrůstal na časopisu Bydlení, který založil na konci sedmdesátých let a také jej dlouho vedl. Bylo to tenkrát zjevení. Na jeho stránkách představoval díla tehdy mladých architektů Michala Brixe, Václava Králíčka, Jana Línka, Jana Bočana, Vladimíra Krátkého, Jiřího Pelcla a dalších osobností, které dokazovaly, že navzdory panující ztuhlosti může mít česká architektura v budoucnosti naději.
Julek se od ostatních, kteří o stavění psali, odlišoval tím, že měl jednak novinářskou průpravu a zároveň velmi praktické znalosti, které vycházely z toho, že ještě předtím vystudoval nábytkářství na skvělé žižkovské střední uměleckoprůmyslové škole. To je výjimečná kombinace. Nejde jenom o schopnost zkonstruovat židli či stůl: je natolik talentovaný, že si sám uměl navrhnout dům a vlastnoručně jej také postavit. Chystám knížku o vlastních domech českých architektů a Julkův v ní nebude chybět... Přijde mi, že v něm otiskl svůj autoportrét a bude tak jediným autorem, který neabsolvoval vysokou architektonickou školu.
K této události už došlo v době, kdy byl šéfredaktorem a vydavatelem časopisu Architekt, do něhož jsem mohl přispívat. Julek Macháček nabízel snové podmínky: nechával mi naprostou svobodu a mohl jsem tudíž psát rozsáhlé materiály, které by vzhledem k tomu, že se pohybovaly až okolo dvaceti rukopisných stran, jinde neměly šanci vycházet.
On sám vládne svěžím jazykem, který směřuje k jádru věci, bez frází, bez rádoby odborného teoretizování zahalujícího smysl sdělení. Někdy jsem se s ním scházel v kavárně Kabinet, kterou vybudoval v Dejvicích. Julek je kavárenský typ, o barácích a životě jsme si povídali u čaje nebo kávy. Nebo jsem ho navštěvoval v suterénní redakci na Petřinách, v blízkosti Pragerova Makromolekulárního ústavu, naproti tramvajové točně, a pokaždé jsme vymysleli nějaké další téma.
špičkový architektonický magazín vytvářel spolu s Táňou Štefánkovou pouze ve dvou: jak to mohli dokázat, je mi záhadou, určitě však zapojili srdce a díky tomu mohli odolávat až nechutnému chování ze strany vedení Obce architektů, jež v důsledku vedlo k zániku slavného média. Byla to pro ně srdeční záležitost. Stejně jako pro mě. Ve spolupráci jsem pokračoval v časopise Architect+ a budu pro Julka psát, až zase založí nějaký další časopis.
0 comments
add comment
