„Více za méně“?

Mohl byste přiblížit konkrétní náměty konference?
Diskutovalo se, jak už název naznačuje, jestli nelze, při výrazné redukci rozpočtů škol, dosáhnout i zlepšení výuky s méně penězi nebo s méně učiteli, s menším počtem hodin a tak dále. Přiznám se, že mi toto téma přišlo na třídenní konferenci snad až příliš dramaticky nadnesené. Asi proto, že u nás na tom sice nejsme nějak dobře, ale pořád ne tak špatně, jako v některých zemích Evropy…
Až na konferenci jsem si uvědomil, jak kritická je situace v některých státech, zejména středomořských, ale také v Irsku nebo na Islandu. Jde o ty země, na něž dopadla krize tíživěji než na nás. Současně ale nemůžete nevnímat, že si před tímto nebezpečím není nikdo jistý… Ve výsledku musí tyto státy zavádět tvrdé redukce: jde až o třicet až padesát procent škrtů v rozpočtu. Je však nutno přiznat, že Portugalsko, Španělsko, Itálie nebo Řecko byly ve svých rozpočtech až přebujelé, s některými předimenzovanými výhodami, a přitom jejich systém nebyl ani moc pružný. A pak se na Krétě diskutovalo další vážné téma: počty studentů. V současnosti se vysokoškoláků produkuje obrovské množství; je ovšem otázka, zda následně najdou uplatnění v praxi. Na konferenci se na druhé straně hovořilo i o charakteru architektonického vzdělání, o jeho komplexitě a univerzálnosti, která je zárukou, že architekt může vykonávat celou řadu povolání. Je přizpůsobivý, víc než jiné, úzce specializované profese. Jinými slovy, školit více architektů je asi méně škodlivé než školit více specializovaných profesí… Nicméně některé země i univerzity zvažují i tak redukci počtů studentů. Na Krétu přijelo s takovým plánem třeba i Holandsko, zástupci TU v Deltfu, která patří k největším v Evropě…, když pominu školy italské. Přijímají až 650 studentů do ročníku, to znamená asi dvakrát více než naše fakulta a tento počet hodlají redukovat asi na 450.

Lukáš Janout, dominikánský klášter, vedoucí diplomové práce prof. Ladislav Lábus; situace pozemku

A jak je to tedy se snižováním počtů u nás?
Česká republika se snaží redukce řešit celoplošně. Takže podle daných koeficientů se každý rok bude snižovat celkový počet studentů, prozatím o pět procent loňského stavu. Což mimochodem neodpovídá ani propadu populace. Ten je ještě větší.

Můžete tento propad rozvést?
V letech 1993 – 1996 došlo k obrovskému propadu počtu novorozenců… Z více jak 130 000 na 90 000 za rok. A tento stav se asi deset let držel, až teprve v posledních letech začala křivka stoupat – asi na 118 000. Teď zase lehce klesá… V současnosti došla vlna výrazného snížení populace na střední školy a za ty tři, čtyři roky, kdy generace dosáhne devatenácti let, dopadne tento pokles i na školy vysoké, a počet absolventů maturitního nebo středoškolského vzdělání se rapidně sníží.

Jaké další nástroje západní svět k redukci nákladů používá?
Ve středomořských zemích byli nuceni zasáhnout do struktury univerzit i fakult, redukovali počet fakult i ústavů a kateder tím, že slučovali jednotlivé fakulty i katedry do větších celků. Nicméně v diskusi se často objevoval zajímavý postřeh: totiž, že se touto cestou nepřímo odstranily i tzv. duplicity ve studijních plánech. Jinými slovy tento tlak prospěl vnitřní propojenosti a integritě školy. Prostě akademická obec spolu začala lépe komunikovat…

Napadá mě, zda se v tomto okamžiku nelze pokusit o určitou reflexi tzv. Boloňského procesu.
Boloňský proces měl samozřejmě více motivů, nicméně jeden předpokládal, že při zvýšení počtu vysokoškoláků nad padesát procent populace musí být provázeno nabídkou strukturovaných programů, polovina by měla končit na bakalářské úrovni. Dnes u nás až sedmdesát procent populace odchází na vysokou školu; v takové situaci je opravdu nesmyslné, aby všichni končili jako magistři. Pokud jde o Česko, strategie našich bývalých vlád směřovala ke zvyšování počtu vysokoškoláků, což se zpočátku v 90. letech moc nedařilo a opozice se s vládnoucí stranou navzájem obviňovaly, že zůstáváme na chvostu vzdělanostní Evropy. Během posledních pěti až deseti let jsme se stali v tomto směru asi nejdynamičtější zemí – jenže podíl populace, který chodí na vysoké školy, už začíná být nesmyslný, zvláště když jich tolik pokračuje v magisterských programech.

Lukáš Janout, dominikánský klášter, vedoucí diplomové práce prof. Ladislav Lábus; severní pohled s okny refektáře a kapituly

Mimochodem, je vůbec reálné, aby v zemi bylo najednou tolik chytrých, resp. vzdělaných lidí? Neznamená tento pohyb i snižování nároků?
Samozřejmě. Na druhou stranu, ale být dnes dejme tomu automechanikem vyžaduje jiný stupeň vzdělání než před padesáti lety, kdy si mohl auto opravit každý sám. Jen u minima profesí dnes člověk vystačí se základním vzděláním. A je pravda, že bakaláři v podstatě nahradili u nás celkem populární a úspěšné průmyslovky…

I tak, jako bychom byli svědky procesu pouhého přejmenovávání či přetitulování…
Otázka k diskusi je, kde se nachází rozumná hranice. Vládní strategie v minulosti proponovala, aby padesát procent lidí chodilo na vysoké školy do bakalářských programů. Tehdy to znělo šíleně. Ale jen padesát procent z tohoto počtu mělo jít na magisterské studium... A v současnosti se skutečně uvádí, že v Česku asi pětaosmdesát procent studentů pokračuje v magisterském studiu, z čehož vyplývá, že vlastně více jak polovina populace budou magistři, což je nonsens. A tady je vidět, jak si stát nehlídá své peníze; vždyť toto vše financuje… Mimochodem, když mluvím o šetrnosti: snad nikde v Evropě neexistuje šestileté vzdělání architektů. Unie vyžaduje studium čtyřleté a všechny architektonické spolky už třicet let bojují o to, aby trvalo alespoň pět let, což je evropský standard. A u nás všechny školy, tedy kromě naší fakulty nabízejí šestiletý luxus... A v Brně ještě donedávna stát platil školám rok studia, kdy student byl na povinné praxi…

Tereza Lemperová, regulační plán území Masarykova čtvrť, Praha-Troja, ateliér prof. Ladislava Lábuse, 2009/10; širší vztahy

A přitom je otázka, zda absolventi vůbec najdou po promoci zaměstnání – jak jste v úvodu naznačil. Mají šanci i mimo obor?
Nabízí se jim celkem široké uplatnění. Mohou se přiklonit k technické stránce profese, anebo k humanitní, nebo k umělecké. Dobrý architekt musí mít také něco z manažerských schopností, jak vést kolektiv v kanceláři i na stavbě. Musí také umět prodat svou práci, takže jsou architekti, kteří se věnují i obchodu.

Tereza Lemperová, regulační plán území Masarykova čtvrť, Praha-Troja, ateliér prof. Ladislava Lábuse, 2009/10; vizualizace obou domů

Hlubší reflexi současného systému terciárního vzdělávání nabízí kniha Teorie nevzdělanosti od rakouského germanisty, historika a filozofa Liessmanna – dnes, s trochou nadsázky, takřka povinná literatura aktérů, působících v této oblasti… Který z Liessmanových názorů vás zaujal nejvíce?
Podle mě jde o důležité sdělení, které je možná postavené do trochu zbytečně konfliktní stylizace situace, ale to je asi podmínka úspěchu knihy, jinak bychom si ji ani nevšimli. Nicméně ani Liessmann asi nepředpokládá, že se vrátíme do Humboldtovy éry a že se univerzity vrátí k vzdělávacímu systému z 18. a 19. století. Srovnáváním ve své knize ukazuje na určité neduhy kvantifikace, která začíná už od základního vzdělání: což jsou ty tzv. pisa body; a kvantifikace vlastně prolíná celým procesem vzdělávání včetně vysokoškolského vzdělávání. Vše kolem nás se formalizuje a pedagog musí neustále prokazovat, že opravdu něco dělá. A už tímto stráví možná víc času než vlastním děláním. Plus problematika grantů: abyste uspěl ve větším grantu, musíte najmout experta. Takže primárně nejde o to, v čem bádáte, ale jak se obstará grantový expert. Liessman objevuje paradoxy, které jsou pravdivé, i když nejsou řešitelné jednoduchým způsobem. Jenže, podle mě je to stejné, jako bychom si stěžovali, co všechno mění počítače a jak vyprazdňují naše určité, navyklé nebo tradiční hodnoty… Nicméně, co s tím uděláme? Je pravda, že člověk by se měl těmto tendencím bránit a snažit se například kvantifikaci nepodléhat. Ale zároveň na druhou stranu je pravda, že se na ni nemůže úplně vykašlat.

Někdy se říká, že podstatou našeho bytí je být vzdělán. Ale v současnosti jakoby se ze vzdělání stával čirý nástroj trhu…
Bohužel, vzdělání se proti všeobecné tendenci asi ochránit nedá. Trh prostě obsazuje umění, obsazuje svým způsobem vědu, obsazuje vzdělání. A je těžké se tomu bránit.

Tomáš Pokorný, Buštěhrad - konverze a dostvba areálu bývalého císařského pivovaru, ateliér prof. Ladislava Lábuse, 2010/11

Závěrem dovolte pohled do vašeho fakultního ateliéru: Jaké zadání jste letos pro své studenty zvolil?
Původně jsme zvažovali dvě zadání na Vinohrady – vedle sebe. Nakonec jsem se rozhodl pro lokalitu Buďánka. Její historie je docela smutná. Místo se sice podařilo před dvaceti lety zachránit vyhlášením památkové zóny, jenže město nechalo domy vybydlet. Když se v osmdesátých letech připravoval projekt demolice osady, město pozemky odkoupilo, kromě jednoho domu, ale nechovalo se k nim jako k památce. Nebylo schopné s nimi něco udělat. Úplnému rozpadu nakonec možná zabránili squoteři, kteří v domcích přebývali… Následovala druhá peripetie: asi před pěti lety přišla vichřice a město nechalo strhnout spadlé střechy, aby zabránilo ohrožení života. Jenže tím pádem začaly domy velice rychle mizet. Takže dnes jich tu stojí namísto pětadvaceti sotva pět. Ale i ty mají spíš jen zdi, z ostatních zůstaly základy... A mě napadlo, že už nemá asi smysl hledat bývalou podobu, ale že zajímavé na studentském zadání může být spíš hledání původní atmosféry. A aby se hledalo snáze, předpokládalo naše zadání dodržení původní parcelace; protože v ní si myslím je klima Buďánek silně zakotvené. Samotné stavby pak už mohou formovat studenti svobodněji s tím, že by měli dodržet charakter drobného měřítka. Mimochodem, Buďánky byly specifickou dělnickou kolonií: nestavěl je tedy průmyslník ale sami dělníci, a proto připomínaly přirozeně rostlou zástavbu vesnice. Zadal jsem úkol tak, aby zde vzniklo tzv. co-housing, jak se dnes říká sousedskému bydlení. A navíc bydlení pro nemajetné. Takže nejde o žádné luxusní vily…

Tomáš Pokorný, Buštěhrad - konverze a dostvba areálu bývalého císařského pivovaru, ateliér prof. Ladislava Lábuse, 2010/11

Školní zadání často odráží i společenský pohyb. Na co se snaží fakulta reagovat?
Nevím, jak odpovědět. Že jsem zadal ve škole Buďánka, není náhoda, ale na druhé straně nejsem programový aktivista, abych zadával horké brambory. Když o tom uvažuji dopředu, trochu se těchto zadání bojím. Mám obavu, aby pozitivum – totiž že mladí lidé řeší něco aktuálního, na co mají vlastní názor a je jim to sympatické – aby tato idea nepřerostla přes hlavu samotnému smyslu, proč jsou ve škole: totiž, že se mají naučit dělat baráky.

Děkuji za rozhovor.
Jiří Horský