K přednášce Giona Caminady v Betlémské kapli

Na pozvání Michala Škody z českobudějovické Galerie současného umění a Miroslava Cikána z ateliéru MCA přicestoval začátkem května do Prahy švýcarský architekt Gion A. Caminada, jehož tvorba je od počátku 90. let úzce spojená s odlehlým graubündenským údolím Vrin.
Poprvé mohlo české publikum poznat Caminadovu tvorbu díky Kruhu v září 2003 na poznávací cestě Napříč švýcarskou architekturou I.. V březnu 2005 přicestoval Caminada poprvé do Prahy, kde měl v experimentálním prostoru NoD přednášku s názvem 'Hledání na periferii – prostory domy a příběhy'.
Na přednášku 'Tvorba míst' uspořádanou v úterý 6. května 2014 od 19:00 hodin se sešly stovky studentů a architektů, kteří zaplnili Betlémskou kapli do posledního místa. Gion Caminada publikum přivítal rétorománským pozdravem 'Buna sera', což mu připadlo jazykově malebnější a bližší češtině než němčina, v níž se nesla celá přednáška. V průběhu večera chtěl ukázat především to, co se od jeho poslední návštěvy událo ve Vrinu nového a případně se v Praze ukáže za dalších deset let.
Caminadu zajímá pomalost. Ať už ve způsobu života, koncipování myšlenky nebo při samotné realizaci projektu. Některé věci nelze uspěchat, aniž by se to negativně projevilo na jejich kvalitě a budovy mezi ně patří. Renzo Piano dnešní dobu přirovnává, jako by někdo chtěl, aby se dítě narodilo již za devět týdnů. Peter Zumthor za svoji čtyřicetiletou kariéru nepostavil více než jednu budovu ročně. Výstavba překračující jednu dekádu u něj nejsou neobvyklé a v případě kompromisu je pevně rozhodnutý stavbu raději zbourat. Caminada je v přístupu k projektům méně radikální, rád vede dlouhé rozhovory s vesnickými komunitami a klienty, aby jim jeho stavby přirostly k srdci. Místním sedlákům, s nimiž Caminada musí každodenně jednat, slovo architektury mnoho neříká, ale „pokud to bude fungovat, může to být i krásné.“
Odmítnutím rychlé pomíjivosti se zároveň zbavíte shonu za pořizováním nepotřebného, začnete si všímat jemných rozdílů a vážit tradice, které jsou utvářeny neustálým opakováním s mírnými obměnami s jen lehkým vylepšováním stávajícího. Vysoko v horách není mnoho architekti, kteří by si museli vzájemně něco dokazovat.
Pro Caminadu je při navrhování hlavním východiskem místní kultura. Nespokojuje se však pouze s vnějšími rysy či povrchní estetikou, ale usilovně hledá to, co je na první pohled skryté či dokonce spekulativní. Člověk nemůže všechno hned pochopit a nejspíš ani nikdy neporozumí, ale pokud chce něčeho dosáhnout, musí se naučit základní procesy, ujasnit věci a zpřehlednit prostor ve svém okolí. Caminada připouští, že by dokázal stavět ve velkých městech nebo v Číně, to by ale musel kompletně změnit své návyky a zkuste si s každou další zakázkou z odlišného prostředí měnit také svoji přirozenost.
Zdaleka ne všichni v publiku měli možnost účastnit se Caminadovy přednášky před devíti lety, proto úvod věnoval vlastní tvorbě pro údolí Vrin, které čítá několik vesnic s řádově desítkami obyvatel. Následně přiblížil svoje působení na curyšské ETH, kam jednou za dva týdny jezdí vyučovat. Caminadova první pražská přednáška nesla název 'Vrin – jako místo pokusů a poznání'. Sám přiznává, že Vrin není jen dlouhodobým projektem, ale nedílnou součástí jeho života, kde se narodil a nejspíš i jednou zemře. Při tvorbě ho nezajímá čas ani to, kdy projekt začíná nebo končí.
Přitom času, klidu a pomalosti mají v údolí Vrinu na rozdávání. Ve zdejší oblasti se hojně mluví rétorománsky (jazyk užívá pouze 0.8% Švýcarů a 14% obyvatelů Graubündenu) a v těžkých podmínkách musel vždy člověk žít v souladu s přírodou. Jinak by totiž zahynul. Ve snaze o zlepšení svých životních podmínek však častokrát ztroskotali. Pro utváření místní architektury je typické neustálé opakování a postupování po malých krocích. Z opakování přitom vyvstává síla a opakováním stejného se člověk nejlépe přiučí dokonalosti. Pokud budeme volat po změně, musíme prvně dobře pochopit to, co již máme. Absence vnějších finančních tlaků se tak promítla v přirozené koncipování staveb v souladu s přírodou.
Tvar Vrinu utvářela topografie a jedním z prvních Caminadových projektů v této obci byl komunitní dům (1991), kde ve stejném duchu dokončil druhou polovinu objektu bez snahy o kontrast. Výrazově se držel obdobných domů na návsi, přičemž nejstarší z nich se datují až do roku 1746. K víceúčelové hale (1995), která je největším domem ve Vrinu, si z Churu přizval skvělého statika Jürga Conzetta. Na vzešlé konstrukci chtěli vyzdvihnout vlastnosti vycházející z podstaty dřeva a ukázat zručnost místních řemeslníků. Z obyčejného materiálu, který roste všude okolo tak mohlo kvalitní prací vzniknout něco cenného.
Sílu Davida v boji proti Goliášovi Caminada dokázal na příkladu, když švýcarský telekomunikační gigant Swisscom chtěl ve vesnici postavit telefonní budku (1997), ale žádná z jimi nabízených se obyvatelům nelíbila, tak si nechali od Caminady navrhnout svoji vlastní a Swisscom ji celou zaplatil. Kromě toho budka nesloužila pouze k telefonování, ale také ke schůzkám a společným setkáváním, což dnešní mobilní generace může jen těžko poznat. Stejně tak objekt pily ve Vrinu (1995) vychází z prosté úvahy, že místní dřevo nařezané přímo v obci je lepší než v supermarketu, ale především poskytne místní práci podobně jako místní stáje (1994) a řeznictví (1998), kde se bez stresu chovají zvířata, popravují a maso rovnou prodává.
Nejváženějším Caminadovým projektem ve Vrinu je Světnice mrtvých (Stiva da morts, 2002). Vždyť jenom diskuze nad podobou a následným využíváním zabrala dlouhých šest let. Jde o bíle natřenou masivní dřevostavbu, kde jsou po tři dny vystavováni zesnulí a následně jsou pochováni na blízkém hřbitově. Také Caminadovi rodiče byli dle katolických tradic po své smrti vystaveni doma. Po diskuzích s občany, co vše by se mělo v domě odehrávat, vznikla ve svahu na rozmezí vesnice a hřbitova bílá 'Totenstube' spočívající na kamenné podezdívce. Záměrem bylo nabídnout možnost posledního rozloučení a zároveň se zbavit strachu ze smrti. Ve spodním patře je umístěná rakev a v horním patře je běžná obytná místnost s kuchyní.
Caminada přiznává, že po necelých dvou desetiletích jeho působení ve Vrinu je vesnice na nějaký čas kompletní a on se začíná ohlížet po okolí. K zakázce dívčího internátu klášterní školy v Disentisu (2001-04) se dostal na základě soutěže. Od předchozí tvorby se liší měřítkem i použitým materiálem. Internát není jako vrinské domy z dřevěného masivu, ale šedě omítaného zdiva. Poprvé také dostal možnost pracovat s betonem, z něhož po vzoru Chillidových soch plasticky vytvaroval komunikační jádro se schodišti, výtahem a 'hnízdami' pro posezení. Původní objekt pod barokním průčelím benediktinského kláštera byl nahrazen novým internátem se třemi desítkami pokojů, které měly navodit zástupný pocit bezpečí domova. V převážně mužském Caminadově ateliéru se museli umět vcítit do potřeb dospívajících dívek (14-18 let) a připravili pro ně kromě společných prostorů také privátní posezení ve 'skříňkách' na oknech. U benediktinských mnichů si získal důvěru, takže ho následně pověřili obnovením nedalekých stájí, kam se mohou rovněž studenti chodit odreagovat a načerpat všední zážitky. Myšlenka, že pouze na dobrých místech mohou vzniknout dobré věci, není převratnou, ale je potřeba se v tom stále utvrzovat, jako v případě projektu sklepů na zrání švýcarských sýrů, kde Caminada z kamene vyzdil příjemný oblý prostor pro klidné odvětrávání a nerušené zrání sýrů.
Při návštěvě Zumthorových lázní ve Vrinu si možná najdete čas zavítat také do centra vesnice, kam Caminada vyprojektoval rekonstrukci a rozšíření hotelu Alpina (2001). Poněkud větší sportovní výkon musíte prokázat, pokud budete chtít spatřit rozšíření horské chaty Terri v Greině (2008) ležící v nadmořské výšce 2170 metrů. Členové místního turistické sdružení přidali ruce k dílu, když z okolí sesbírali dostatek kamene, z něhož pak byly vybudovány zaoblené masivní stěny ubytovny.
Z rozhledny obvykle čekáte daleký výhled. Nízká dřevěná věž Reussdelta v Seedorfu (2012) je naopak umístěna na planině u břehu jezera. Jejím primárním cílem nebylo nabízet panoramata, ale řemeslně zapojit místní učně. Primární konstrukce z bílé jedle je doplněna o košíkářskou práci z vrbového proutí. Chata v Domat/Ems (2013) má sloužit místním lesníkům. O materiálu bylo předem rozhodnuto, ale Caminada si mohl v lese vybrat jakékoliv místo, aniž by ke stavbě nepotřeboval povolení. Objekt svým tvarem vyrůstá z lesa. Jediným zdrojem tepla jsou centrální kamna, které sice chvíli trvá vytopit, ale na oplátku se navodí příjemná atmosféra plná sálavého tepla. Způsobem využití dřeva chtěl Caminada poukázat, že neexistuje rozdělení na dobré či špatné řezivo, ale o to najít způsob, kde ho správně uplatnit. V domě jsou ukázány kvality dřeva ve všech jeho podobách (od tvrdých špalíků na podlaze přes masivní sloupy až po akusticky vyplétaný strop).
Mezi posledními projekty ukázal také rozpracovanou přestavbu hostince Am Brunnen ve Valendas (2014), který by měl dokončit ještě letos. Vesnice s jednou z největších dřevěných kašen v Evropě se rozhodla rozšířením domu podpořit komunitní život, ale ne pouhým rámováním poutavého výhledu na náměstí s kašnami, ale jasným definováním mezi vnitřkem a vnějškem.
Závěr přednášky patřil jeho způsobu výuky na ETH, kde se v letošním semestru se svými studenty  zabývá rozdíly mezi 'Typus a Topos'. Kromě manželky Giona Caminadu na cestě do Čech doprovázel ještě jeho asistent z ETH a hostující postgraduální student z Japonska. Svým studentům se Caminada snaží předat profesní nástroje, posilovat jejich jedinečnost, nevnucovat žádný ze stavebních stylů, ale aby k sobě zůstali kritičtí. V době přemíry obrazových vjemů se jim nebrání, pokud ale povstávají ze svých skutečných příčin. Vybízí studenty, aby k jednotlivým zadáním přistupovali s otevřením a bez zaujatosti. Na akademické půdě rovněž zpracovává pravidla, které by měly prakticky sloužit při oživování podobných alpských oblastí jako Vrin. Je rád, když se studenti vymaní z ryze umělecké nebo vědecké polohy, aby nezačínali u krásných forem, ale u základních otázek. Snaží se jim předat dostatek základních zkušeností, aby spasitelsky nespoléhali na specialisty s vírou, že jim všechno vyřeší a také ve studentech mírní touhu vzbuzovat přílišnou pozornost zvnějšku.
Věřím, že po shlédnutí pražské přednášky a českobudějovické výstavy 'Tvorba míst' se během letošních prázdnin najde řada příznivců architektury, kteří zamíří právě do horského údolí Vrin.