Přednáška Vladimíra Dedečka v podzimním cyklu Matadoři/Matadorky

„Tvořte architekturu, ale nezapomínejte žít. Architekturu totiž vytváříme pro život.“

V pondělí 12. října 2009 se v budově bývalého Národního shromáždění uskutečnila přednáška jedné z nejvýraznějších osobností slovenské architektury. Akce pořádaná občanským sdružením Kruh navázala na jarní přednáškový cyklus “Matadoři /Matadorky“, který představil tři výrazné osobnosti Československé architektury 60. až 80. let. Společně s Dedečkem z Bratislavy přijel také významný slovenský teoretik Marian Zervan. Zasedací sál NS patří společně s aulou právnické fakulty UK mezi největší sály, v nichž kdy Kruh uspořádal svoji přednášku. Architekt Dedeček vzpomněl na dobu, kdy ho budovou Národního shromáždění ještě před odevzdáním prováděl sám Karel Prager.
Sál zaplněný převážně mladými studenty si osmdesátiletý Dedeček z úvodu získal několika vtipně laděnými poznámkami směřovanými ke své osobě. S lehkou sebeironií se vyjadřoval i ke svým dnes již legendárním stavbám, u nichž lze spatřovat funkcionalistický koncept “nakrájeného uherského salámu“.
Se školními znalostmi od Emila Belluša a Vladimíra Karfíka začal po skončení druhé světové války navrhovat své první školní stavby. V té době vznikla enormní společenská poptávka po vzdělání i mimo Bratislavu. Rychle se muselo najít co nejlevnější a flexibilní řešení, které by šlo uplatnit na libovolném místě. Nakonec se 50. letech postavilo podle jeho návrhu přibližně patnáct škol. Před nastupující érou socialistického realismu Dedeček utekl na vojnu. Měl tu výhodu, že si neměl co zachraňovat. Zatímco starší architekti si zachraňovali krky tím, že se podbízeli režimu, on se rozhodl chvíli počkat a studovat. Postgraduální studium mělo výhodu jednoměsíčního studijního volna, které Dědeček využíval k zahraničním cestám. Načerpané zkušenosti mu v následujících letech pomohly realizovat odvážné a velkolepé urbanistické plány jako například pro Slovenský národní archiv v Bratislavě. Na kopci Súlovce mělo původně stát více jeho budov, ale podařilo se zrealizovat jen tuto jedinou. Stupňovitá mastaba měla zakončit siluetu kopce a sousední blok rekreačního střediska zmírnit velkou hmotu archivu. Nejenže se z celého záměru postavil jen malý zlomek, ale nakonec se v rozpočtu nenašly ani peníze na plánovanou výsadbu 2000 stromů.
Časem přešel od projektování základních škol k univerzitám, přičemž jeho největší realizací byl komplex Zemědělské univerzity v Nitře, který společně s Rudolfem Miňovským navrhovali celou první polovinu šedesátých let. U této stavby uplatnil některé konstrukční prvky ze svého neúspěšného soutěžního návrhu radnice do kanadského Toronta. Estetikou a hmotovým řešením lze Zemědělskou univerzitu přirovnat k brazilským dílům Oscara Niemeyera nebo Itala Luigi Nerviho.
Dedečkovým velkým přáním bylo navrhnout centrální variabilní prostor, což se mu nakonec splnilo ve Vítkovicích, kam navrhl Palác kultury a sportu. Stavba podobná Wiener Stadthalle od Rolanda Rainera měla mít původně stříbrnou střešní krytinu. Nakonec však musel slevit i z dalších požadavků jako byl název Palác Marie (podle M. Rottrové, která zde měla mít jako první svůj koncert).
Na závěr přednášky si Vladimír Dedeček ponechal Slovenskou národní galerii (1967-77) v Bratislavě na Račianském nábřeží. Se skromností sobě vlastní nás poprosil, abychom ve výsledném (dnes již legendárním) tvaru nehledali žádné velké dílo. Snažil se jen přiblížit hotelu Devín od svého učitele Emila Belluša. Celé kouzlo spočívá v tom, že jeho návrh neodhaloval historické budovy stojící vzadu, a tak měl navrhovanou hmotu vyzdvihnout. Řešení bylo stále nedostatečné a musel tak hmotu ještě předsadit. Nebyla tu žádná snaha o umělecké ztvárnění, ale jde jen o “tři trámy položené nad sebou.“ V okolí galerie měla vzniknout ještě knihovna a administrativní budova, ale podařilo se realizovat jen torzo lodžie. K tomuto místu ho pojí hluboké vzpomínky, poněvadž navštěvoval nedaleké gymnázium od Bohuslava Fuchse, které stojí hned za dnešní galerií. Podle Dedečka předběhly Fuchsovy stavby svoji dobu a moc si ho proto váží. Nazpět však k SNG. Ani u tak prestižní stavby se nakonec nepodařilo zrealizovat všechny zamýšlené části jako klimatizace nebo skleněná střecha a dnes je z galerie ruina. Současný záměr ministerstva kultury uspořádat soutěž na přestavbu SNG má ambice tuto stavbu zcela pohřbít.
Vladimír Dedeček si bohužel nenašel následovníky. Každý když zjistil, jak tvrdě se u něj musí pracovat, brzy sám odešel. Přednáškový sál v budově Národního shromáždění nebyl vybrán náhodou. Stavby Vladimíra Dedečka i Karla Pragera výrazně převyšovaly tehdejší produkci a dodnes vzbuzují na domácích scénách silné emoce.