Theo van Doesburg : Obnova architektury

TVAR. Základem zdravého rozvoje architektury (a umění vůbec) jest pojem formy ve smyslu předem daného typu překonati. Na místo používání minulých slohových typů jako šablony a tedy i na místo imitování a rozmnožování těchto minulých slohů jest nutno postaviti problém architektury zcela nově.
Nová architektura jest elementární, tj.: vyvozena jedině z elementů stavby v nejširším smyslu. Tyto elementy jako: funkce, plocha, hmota, čas, světlo, prostor, barva, materiál a podobně jsou zároveň prvky tvorby.
Nová architektura jest ekonomická, to znamená: organisuje své elementární prostředky tak věcně a úsporně, jak jen možno, aniž by tyto prostředky a materiál znásilňovala.
Nová architektura jest funkcionelní, tj.: vyvíjí se z exaktně zjištěných praktických potřeb, které precisují v jasném půdorysu.
Nová architektura jest bez formy. (Není formalistní.) Přes tj. Určitá: odmítá přijmouti jakékoliv apriorní formové schema esthetické, neusiluje o pražádné tvary (jako činí pekaři a cukráři), ale vytváří funkcionelní prostory, diktované praktickými požadavky bydlení. Na rozdíl od slohů minulosti neuznává moderní architektura pražádný v sebe uzavřený typ, ani základní prostor.
Rozvinutí funkcionelních prostorů jest přísně určeno pravoúhlými plochami, které nemají o sobě a pro sebe žádného individuelního tvaru, ježto mohou býti myšleny nekonečně zvětšené, ač jsou ohraničeny jedna druhou. Vzniká tu osový systém, jímž rozmanité body korespondují s body obdobnými v universálním otevřeném prostoru. Z čehož plyne, že plochy jsou v bezprostředním poměru napietí s otevřeným prostorem (exterieurním).
Nová architektura učinila pojem monumentality nezávislý od malých či velkých prostorů. Ukázala, že vše jest dáno vztahem jedné věci k druhé.
Nová architektura nezná ani jediného passivního momentu. Překonala mezeru. Okno jako otvor má vzhledem k „uzavřenosti“ plochy aktivní význam. Nikde nevzniká mezera či prázdnota, vše jest určeno svým kontraste. (Viz. Konstrukce, kde architektonické elementy, plocha, linie, objem, jsou volně kresleny v trojdimensionální poměry prostorové.) (Str. 26.)

PŮDORYS. Nová architektura prolomila zeď a tam popřela dualistické rozlišení mezi interieurem a exterieurem. Nemá již nosných zdí, zdi vymezují toliko prostor; na jejich místo přichází opěrné body.
Čímž vzniká nový otevřený půdorysný systém zcela odlišný od klassického, ježto se tu zevní a vnitřní prostory pronikají.
Nová architektura jest otevřená. Celek jest prostorem, jenž se rozlišuje podle praktických potřeb. Toto rozdělení se děje v interieuru plochami oddělujícími a v exterieuru chránících stěn. Prvé stěny, jež od sebe oddělují rozmanité funkcionelní prostory, mohou býti pohyblivé, tj., tyto plochy (někdejší vnitřní zdi) mohou býti na pohyblivých kolejích nebo deskách (dveře musí býti umístěny vzhledem na tuto možnost) rozmanitě postaveny. V dalším stadiu architektonického vývoje asi zmizí úplně půdorys. Do dvou dimensí promítnutá prostorová komposice bude nahrazena exaktním výpočtem konstrukce, který všechny síly a napjetí převede do několika nejvýhodnějších opěrných bodů (v tomto ohledu jsou iniciativou pokusy architekta Mies van der Rohe) Těmto výpočtům již nepostačí euklidovská matematika, ale dospěje se k nim lehko s neeuklidovskou čtyřdimensionalitou.

PROSTOR A ČAS. Počítá-li stará architektur jedině s prostorem, jakožto akcentem tvorby, přibírá nová architektura i moment trvání. Jednota času a prostoru dá architektonickému výtvoru zcela nový a dokonalejší výraz.
Nová architektura je antikubická, tj.: nepokouší se funkcionelní prostorové cely (nebo i plochy a objemy) uzavříti v kubusu, nýbrž diriguje tyto prostorové cely od středu na obvod kubusu, čímž
dospívají k novému plastickému výrazu v otevřeném prostoru. Tak dostává se architektuře, pokud to dovolují nové technické vymoženosti, vzhledu více či méně visutého na rozdíl od přirozené těžkopadnosti.

SYMETRIE A OPAKOVÁNÍ. Nová architektura opustila monotonní opakování, jako rovnost dvou polovin, zrcadlový obraz, symetrii. Nezná časové repetice, ale kinetický sled rozmanitých typů a norem. Komplex je právě tak celkem, jako jeden dům. Pro komplex, jako pro město, platí tytéž zákony. Proti symetrii staví nová architektura jako nový úkol vyvážení nestejných částic, to jest částic, které svým funkcionelním charakterem, differencemi místa, objemu, váhy a plochy proporcemi jsou odlišné. Rovnocennost těchto částic se uchová rovnováhou, harmonickými poměry, ale nikoliv podobnostmi dvou polovin. Úplným popřeníím osy souměrnosti zrovnomocnila nová architektura: „vpředu“ a „vzadu“, „vlevo“ a „vpravo“, a téměř i „nahoře“ a „dole“. Ani jedno, ani druhé nedominuje.
V protikladu frontalitě dané statistickým názorem na život, rozvíjí nová architektura plastické bohatství mnohostranné působnosti časoprostorové.

BARVA. Nová architekteura dovedla malířství, jakožto zvláštní imaginární výraz harmonie, buď sekundérní pomocí zobrazujcích komposic, nebo primérní pomocí elementárních barevně plochových komposic na konci. Nová architekura přijímá do sebe barvu elementárně, a to jako výrazový prvek časoprostorvých vztahů. Bez barvy nebylu by tyto vztahy živoucí zkušeností, zůstaly by neviditelny.
Roovnováha architektonických poměrů může být zjevena teprve barvou. Organisovati barvy v harmonickou jednotu (ne toliko na pouhé, dvojrozměrné ploše), nýbrž v nové oblasti časoprostorové, je úkolem moderního malíře.
V dalším stadium vývoje může býti barva nahrazena denaturovaným materiále, který pojímá barvy (červeň, modř, žluť, čerň, běl, šeď) ve svém chemickém ustrojení (úkol chemie).
Nová architektura jest antidekorativní. Barva (jak se ji barvoslepí architekti nejčastěji pokouší chápati) není naprosto ornamentálním zdobivým elementem, nýbrž organickým, konstitutivním, výrazovým elementem architektury, tak nezbytným jako sklo, železo, atd.

ARCHITEKTURA JAKO SYNTHESA NOVÉ TVORBY. Stavební jest součástí nové architektury. Architektura jest synthesou všech umění v jejich elementárních projevech. Nová architektura žádá po umělci mysliti čtyřdimensionálně a architekt (včetně malíř a sochař) jest nucen konstruovati v časoprostorové oblasti, ježto nová architektura nepotřebuje žádného vedlejšího uměleckého produktu (ve formě obrazu či sovhy), jest prostě úkolem umělce essencionelními prostředky vybudovati harmonický celek.
Nová architektura nemá místa pro soukromé city, požaduje úhrnný výraz, to jest: maximum výrazu a minimum prostředků bez úkory účelnosti.
Od roku 1916 tyto základní zásady, které po prvé rozvinul Piet Mondrian a autor této stati a které při stavební praxi byly prozkoumány architekty jako: Rob. van' T. Hoff, Wils, Oud, staly se živoucími zásadami časopisu „De Stijl“, jemuž přísluší nemalá zásluha o to, že v Holandsku vzniklo již tolik dobrých staveb. Tímto zpracováním, které vyloučilo ještě mnoho klassických přežitků, jest nám umožněno zavésti dále problém architektury. Ti, kdož vyvodili z toho důsledky, Rietveld, Mies van der Rohe, van Leuseden, Eesteren, autor tohoto článku a noví žáci, ukázali minulého roku svou výstavou v galerii „L'effort moderne“ (Léonce Rosenberg) v Paříži, že shodné smýšlení umožňuje kolektivní sloh.
Psáno pro „Stavbu“. Přel. K. Teige