Rozhovor se Smiljanem Radićem

Mohl byste nám prozradit, co se ukrývá za celosvětovým úspěchem chilské architektury v posledních letech? Chilský architekt Alejandro Aravena loni získal Pritzkerovu cenu a byl kurátorem benátského bienále. Před rokem a půl byli chilští architekti Pezo von Ellrichshausen hosty v této budějovické galerii.

Tuto otázku by nejspíš dokázali lépe odpovědět teoretici nebo kurátoři. Sám nevím. Nejspíš to bude tím, že autoři, která jste zmínil, nepůsobí jako jedna skupina, kterou by spojovala nějaká společná myšlenka. V celé zemi je šest nebo sedm architektů, kteří podle mého názoru vytváří kvalitní stavby. Každý však svou práci odvádí jiným způsobem. To je nejúchvatnější na dnešní chilské scéně, kterou zcela určitě nelze považovat za nějaké hnutí. Naše země nemá hlubokou architektonickou tradici. Nemáme za zády tradici, což lze považovat za výhodu, která nám poskytuje nezávislost a svobodu. Nejsme žádnou organizovanou skupinou. Že se kvalitní architektuře daří právě teď v Chile, je spíše náhoda a mohlo by se odehrávat kdekoliv jinde na světě. Důležité pro mě je, že nejde o nějaký konstrukt médií, ale skutečnost, z níž by se v budoucnu skutečně mohla vyvinout vlna mladých chilských architektů, kteří budou mít svobodu a příležitosti jako my.

Ano, nelze mluvit o chilské vlně, neboť Vaše práce má výrazný umělecký přesah, Pezo von Ellrichshausen jdou minimalistickou cestou a pro Alejandra Aravenu jsou zajímavé sociální otázky.

Tuto rozmanitost považuji na chilské architektuře za skvělou vlastnost. Každý má příležitost zabývat se svými tématy, kterým skutečně rozumí.

Na zakázkách často spolupracujete se svou životní partnerkou sochařku Marcelou Correa. Lze nějak zjednodušeně popsat, jak tato spolupráce probíhá a ve výsledku ovlivňuje Vaši tvorbu?  
 
Pochopitelně, že nemáme žádný ustálený recept. S každým projektem je to trochu jiné. Žijeme ve společné domácnosti a oba světy nelze zcela oddělit, což neznamená, že se bychom se stále bavili jen o práci. S Marcelou na projektech pracuji od samého začátku mé architektonické praxe a připadne mi to zcela přirozené. Stejně přirozené mi připadá i souhra umění s architekturou, pro které nemám příliš racionální zdůvodnění. Nápady přitom vznikají i v průběhu oběda s dětmi a přáteli, kdy se bavíme o různých věcech mimo obor umění nebo architektury. Když však přijde řeč na tuto oblast, nacházíme společný jazyk velmi snadno. Marcela hodnotí objekt nebo konstrukci po umělecké stránce a já promlouvám do architektonické podoby. Nejsem umělec. Považuji se za architekta. V tom mám jasno. Umělci o svém díle uvažují bez hlubších souvislostí s funkcí nebo zasazení do reality, což je překrásné, když můžete být poblíž a pozorovat tento způsob práce.

Vedle úzkého provázání s uměním je stejně jedinečný i zdroj Vaší inspirace, kde čerpáte z kreseb a pohádkových příběhů.

Možná to v dnešní době zní neobvykle, ale příběhy jsou součástí historie architektury. Dříve bylo běžné, že si umělci psaný příběh interpretovali a promítali do svých modelů nebo maleb. Stačí si připomenout Babylonskou věž nebo Noemovu archu. Všichni tyto objekty dobře známe z biblických textů, ale přitom nikdo přesně neví, jak vypadaly, dokud je malíři nezačali prostřednictvím své představivosti vynášet na plátno. Architekti tyto příběhy zhmotňovali trojdimenzionálně a já se cítím být zcela přirozeným pokračovatelem v této historii zobrazování. Na výstavě lze spatřit řadu těchto inspiračních zdrojů, které jsou zakódovány do modelů. Pro některé návštěvníky výstavy možná nebude snadné vše ihned rozklíčovat, ale já se tu mezi modely opravdu cítím jako doma.

Občas nahlédnete i do světa druhých architektů. Le Corbusierovým obrazem „Báseň o pravém úhlu“ jste se nechal volně inspirovat pro Váš vlastní dům. Musí se tedy jednat o něco velmi osobního.

Na Le Corbusierově litografii s číslem C2 je inspirace jasně zřejmá. Lze na ní spatřit úkryt člověka před nepřízní počasí. Ve svém návrhu jsem se pokusil převést tento obraz do prostoru. Dále však můžete v mém domě spařit obraz Chlapce ukrytého v rybě, který byl dále rozpracován na objektu pro benátské bienále. Ke každému návrhů se váže hned několik silných referencí, které jsou velmi nápomocné. Některé z nich jsou s projektem spjaté od samého počátku, jiné přichází v průběhu navrhování a další až na samotný závěr, aby pomohly zdůraznit některou část. Vedle příběhu je pro mě důležité umístit do objektu historii. Nikdy nad projektem neuvažuji z čistě provozního hlediska, kde by bylo nejlépe umístit určitou místnost, chodbu nebo schodiště.

Po studiu architektury v Chile jste se rozhodl pokračovat v Benátkách, abyste později pracoval v Řecku.

V té době nešlo o žádné cílené budování kariéry. Po vystudování školy v Chile, jsem zhodnotil, že nemohu začít stavět, protože ve skutečnosti nevím nic o historii ani konstrukci. O stavění bych se dozvěděl prací v architektonické kanceláři, ale v případě historie architektury jsem musel odjet z Chile, poněvadž v té době tu neexistovaly žádné kvalitní kurzy. Tehdy jsem si koupil knihu De la vanguardia a la metrópoli (Manfredo Tafuri a Francesco Dal Co, nakladatelství Gustavo Gili, Barcelona 1972). Když jsem ji dočetl a podíval se, kdo ji napsal, zjistil jsem, že oba autoři působí na univerzitě IUAV v Benátkách, tak jsem se rozhodl jít za nimi studovat. Nebyly v tom žádné složité úvahy o městě s dávnou historií nebo spojení s věhlasnou univerzitou. Odhodlal jsem se k tomu na základě jedné publikace. Vše se odehrálo souhrou šťastných náhod, což je na tom všem nejkrásnější.

Kromě Francesca Dal Co poznamenali Vaši tvorbu někteří další učitelé?

V Benátkách jsem poznal Giorgio Masino, který tu provozuje malou uměleckou galerii a dodnes se podílíme na společných projektech. Vše je založeno na přátelství a zaujetí pro umění než obchodní nebo profesní bázi.

Člověka na první pohled zaujme dvojznačnost ve Vaší tvorbě, kdy v jednom objektu kombinujete těžké prehistorické valouny s translucentními membránami. Jak lze současně pracovat na těchto dvou odlišných pólech?

Je důležité si uvědomit, že otázka materiálu nehraje zásadní roli. Materiál je každou společností vnímán odlišně. Ve zdejším prostředí může dřevěná konstrukce představovat něco zcela odlišného než v Chile nebo jiných koutech světa. Zážitek ze stavby je také závislý na tom, na jak se člověk zrovna cítí, jak ho obývá, jakým způsobem je materiál opracovaný.
V Chile kámen představuje cosi primitivního a spíše než k historii lidstva vztahujícího k přírodním geologickým obdobím. Naopak v Japonsku má kámen symbolický význam a je velmi důležité, kam jej umístíte, což my v Chile postrádáme. Stejný kámen, tak může vytvářet naprosto odlišné skutečnosti. Tím chci jen poznamenat, že stejný materiál pokaždé ten stejný význam. Proto, když si vybírám vhodný materiál pro stavbu v Chile, musí mít nějaký vztah ke svému okolí a budoucím uživatelům.  
Při stavbě používám lehké i těžké prvky, ale nevnímám to jako dvojznačnost, protože oba napomáhají dosáhnout jednoho cíle. Vnímám jejich podstatu a ne materiální složení.
Ve svých projektech rád používám plachty. Díky novým technologiím lze textil v posledních třiceti čtyřiceti letech používat zcela bez obav jako trvalý stavební prvek, ale Chilané si jej stále spojují s jeho slabinami, což už dávno neplatí, ale společensky a kulturně mají v mysli zakotvené, že plachtu nelze použít na stálo. To stejné platí u kamene, který člověka okamžitě přivádí k prehistorickému období, geologickým vazbám a nenarušené přírodě. Když však vložíte kámen do nového objekt, tak stavba automaticky zestárne. Přibudou jí léta. Nevím, jak je to možné. Řada lidí umisťuje balvany do parku, vytváří z nich romantické sochy, pavilony, jeskyně, neboť vám dávají pocit, že se připutovaly z dávné historie, což je trochu úsměvné. Ve výsledku vždy záleží, jak to nakonec každý přečtete sám, ale já to vnímám tímto způsobem.
Občas použiji kámen jako konstrukční prvek, někdy poslouží jako umělecká instalace. Pokaždé se to odvíjí od konkrétního projektu. Neřídím se žádným konkrétním pravidlem. Před dvěma lety jsem se zařekl, že už nebudu používat kámen. Osadil jsem poslední kámen a dost. Nechci být spojován pouze s kamennou architekturou.

Vaše rodina přicestovala do Chile z chorvatského ostrova Brač před téměř sto lety, přesto stále ve svých přednáškách hovoříte o imigrantech a ve svých projektech pracujete s motivy kočovníků. Jak může v dnešní generaci, která se již v Chile narodila, přetrvávat pocit uprchlíka?

Bezpochyby se cítím jako Chilan, ale na úřadech musím stále hláskovat své příjmení, protože nezní vůbec španělsky. Otázka migrace je v dnešní době obzvlášť ožehavá. Uprchlíci museli doma vše zanechat a jediné, co si sebou odnesli, jsou jejich vzpomínky. Když přijdou do své nové domoviny, jakou byla v případě mých předků Chile, tak se chtějí udržet, založit nové vazby s tamní společností a krajinou. Všechny jejich kroky musely být dobře promyšlené a užitečné. Museli tak žít se vzpomínkami na původní domovinu a zároveň nově vytvářet funkční vazby. V této nelehké situaci se rodí jedinečný charakter, který bych chtěl, aby se promítal do mých staveb. Aby byly na jedné straně velmi praktické pro současný život, ale zároveň se zakódovanými vzpomínkami ze vzdálené historie.