Spravedlivě, udržitelně a krásně.

Jan Kristek: Začněme trochu obecněji, ale na příkladu konkrétní zkušenosti z Turecka, kde jste s vaším studiem zpracovávali několik regulačních plánů pro Istanbul. Výsledkem současné vládní bytové a městské politiky v Turecku je nahrazování původních neformálních gecekondu - rozsáhlých oblastí slamů - oficiální formální výstavbou panelových sídlišť, které si nezadají s naší panelovou výstavbou v 70. a 80. letech. Co pro vás znamenají pojmy jako neformálnost a městská diverzita?

Michael Sorkin: Součástí řešení krize moderního města se jistě bude muset stát i harmonizace a smíření mezi takzvanou formálností a neformálností. Když jsem studoval architekturu, měli jsme o neformálním osídlení vysoké mínění, protože pro nás jakýmsi způsobem ztělesňovalo myšlenku sebeuvědomění uživatele. Představovali jsme si, že slumy jsou flexibilní a zdálo se nám, že je na nich něco velmi demokratického. Tato naše představa však zcela opomíjela fakt, že jsou také plné nemocí, zločinnosti a chudoby. Ve skutečnosti jsou v mnoha ohledech příšerné. O neformálnosti existuje rozsáhlá literatura, velká část z ní však v současnosti zpochybňuje, zda je vůbec rozumné tohoto termínu používat. A to jak z pohledu obyvatel neformálního osídlení, protože nikdo z nich nežije zcela "neformální" život, tak z pohledu vlády, protože i vlády využívají neformálních a flexibilních nástrojů za účelem prosazování oficiální moci. Velkým exponentem tohoto tématu je Ananya Roy, která přednáší na Berkeley. Lidé žijící ve slumech konstruují svůj život částečně i z formálních zaměstnání a z průsečíků s formálním sektorem jako je školství nebo doprava.

Je tedy zřejmé, že jsem oponentem slumů. Slum nebo ghetto jsou pro mě charakterizovány několika věcmi: jednou z nich je deprivace, další pak nedostatek příležitostí a služeb a také naprostý nedostatek mobility. Klasické americké ghetto, černé ghetto například, bylo místem, kde člověk neměl nejmenší příležitost přestěhovat se do jiné části města, protože byl omezen svou rasou. Já tedy rozhodně věřím v nejrůznější formy mobility, ale zároveň věřím i v základní právo "zůstat." Palestinec ze západního břehu nebo obyvatel slumu na svazích Rio de Janeira bojují za něco, co je obsaženo v Listině základních práv a svobod: máte právo zůstat tam, kde jste, pokud chcete.

Přímější odpověď na vaši otázku by zněla tak, že pokud se vlády zabývají ilegálním osídlením nebo slumy, demolují je a nahrazují moderními výškovými budovami, pak svým způsobem dělají jen to nejlepší, čeho jsou schopny. Alespoň někomu poskytnou prostorné, hygienické a ekonomické místo k životu. Daleko častější jsou však agresivní útoky na takováto místa bez návrhu jakékoliv alternativy. Je tu ale ještě střední cesta, kterou lze vidět v celé Jižní Americe, a tou je myšlenka jejich modernizace. V existujících komunitách je postupně zaváděn určitý stupeň komunálních služeb - kanalizace, voda, elektřina, školství. Relativně nedávno jsem byl v Medellínu v Kolumbii, kde jsou celkem dobré příklady. Ilegální osídlení na svazích, dříve stižené zločinností, je modernizováno lanovkami, které umožňují obyvatelům přístup k veřejné dopravě. Ti kluci [Alfredo Brillembourg a Hubert Klumpner, Urban-Think Tank - pozn. J. K.] si myslí, že vynalezli lanovku, ale lanovky jsou ve skutečnosti po celé Jižní Americe. Experiment v Medellínu je však zajímavý tím, že zlepšení jsou velmi rozsáhlá. Týkají se životního prostředí, škol, bydlení - je to široce pojatý přístup k zajištění budoucnosti pro existující komunitu. Jsem přesvědčen, že se jedná o jednu z důležitých strategií.

JK: Vraťme se ještě k často používanému pojmu městská diverzita. Co pro vás ve vztahu k tématu, o němž hovoříme, konkrétně znamená?

MS: Rozeberme trochu význam tohoto termínu. Osobně předpokládám, že existují různé druhy diverzity, které jsou vzájemně provázené a které se navzájem doplňují. Domnívám se, že se ptáte na diversitu sociální. Jsem přesvědčen, že lidé by neměli být segregováni podle rasy a třídy. Na druhou stranu existuje i určitý druh městské diverzity, která má co dočinění s funkčností města. Zoning [regulační nástroj územního plánování, pozn. JK] je pozůstatkem z doby, kdy funkce a sociální třídy byly chápany jako věci, které mají být izolovány. Jedná se o zděděné paradigma, jež někteří plánovači používají ještě dnes: průmysl bude lokalizován tady, černoši tamhle a kancelářské budovy zde. My se v naší práci soustředíme na oblasti, kde je možné zajistit mix lidí a funkcí, a proto se hodně zabýváme měřítkem městské čtvrti - sousedstvím [neighborhood, pozn. JK]. Náš výzkum prostředí je v zásadě založen na poptávce. Podívejme se například na dopravu. Pokud chcete řešit dopravu na základě poptávky, bude to znamenat, že budete chtít mít přístup ke všemu bez nutnosti užít autobus. Měl byste být schopen dojít pěšky do práce nebo do školy. Měl byste být schopen dojít pěšky do obchodu.

Pokud navrhnete, že městská čtvrť musí obsahovat určitou rozmanitost a řeknete, že každý v této čtvrti by měl mít snadný přístup ke všem různorodým funkcím, pak to znamená, že člověk, který vytírá podlahy a ředitel banky musí bydlet vedle sebe. Způsobený tlak si pak vynutí hledání postupů, jak zvládat ekonomické příležitosti.

JK: Problémy zónování z pohledu ulice i ve vztahu k měřítku městské čtvrti, k její životaschopnosti a sociální diverzitě už popsala Jane Jacobs. Proč se ale dnes nedaří její teorie aplikovat? David Brooks ji dokonce nazývá prvním Bobo [bourgeois bohemian], tedy někým, koho by bylo možno označit také jako proto-gentrifikátora. Pokud je vám Jane Jacobs svým způsobem blízká, můžete nám přiblížit, co její kritici opominuli a jak by měla vypadat současná reflexe její práce?

MS: Domnívám se, že Jane Jacobs byla velmi vnímavá v otázce vztahu morfologie a sociability. Dokázala perfektně formulovat způsob, jakým forma městské čtvrti zajišťuje určité podmínky spolupráce, i způsob, jakým zabraňuje efektu odcizení v protikladu k homogennímu slumu nebo k výškovým budovám, které tak ostře kritizovala. Jane Jacobs měla jistý architektonický vkus, s nímž ovšem já tak docela nesouhlasím. Přispěla rovněž k vytvoření tabu "zakázaného obrazu", zakázané imaginace. Já osobně jsem oddaný myšlence utopie, i kdyby to měla být pouze instrumentální propaganda. Diskurz o modelování různých možností budoucího vývoje je něco, co si nemůžeme odpírat. A to včetně těch jeho součástí, které by Jane Jacobs odsoudila jako totalizující vize plánování vedeného shora.

Nehlásím se pouze k některým jejím morfologickým a urbánním názorům, ale i k některým jejím ekonomickým tezím. Máme dvě kanceláře: Sorkin Studio, které vytváří reálné projekty, a Terreform, jež se zaměřuje na výzkum. Terreform se věnuje výzkumu myšlenky autarkie [z řec. autarkeiá, soběstačnost, pozn. JK], případně autonomie města a částečně při tom vychází právě z Jane Jacobs, jejíž historické a ekonomické texty popisují mechanismus městského růstu a diferenciace jakožto náhradu importu.

JK: Není Jane Jacobs přímým předchůdcem dnešních urbanistických teorií jako je například nový urbanismus [New Urbanism], které jsou legitimizovány pěší dopravou, malým měřítkem a následnou sociálností a které lze označit také jako strukturální determinismus? Výsledkem jejich plánování jsou však ve skutečnosti segregované enklávy střední třídy.

MS: Často se předpokládá, že historie je pouze jednoduchá přímka se sériemi bodů. Je to však daleko spíše síť s jasnými spojnicemi vedoucími od Jane Jacobs ke mně stejně jako k Andresi Duanymu [proponent nového urbanismu, pozn. JK] nebo k Davidu Harveymu. Takovéto spojnice vedou třeba i od Henriho Lefebvra. Situace je komplikovanější. Domnívám se, že zaslepené odmítnutí Jane Jacobs způsobené skutečností, že některé její myšlenky si vzali za své idioti, nedělá dobrou službu tomu, co je na ní fundamentálně správné. Nebýt Jane Jacobs, mým domem by teď procházela dálnice.

JK: Jane Jacobs byla v době své největší slávy především aktivistkou a novinářkou. Potřebujeme vůbec profesi městského plánovače?

MS: To záleží na tom, co míníme označením městský plánovač. Jsem vedoucím akademického programu urbanismus [urban design - pozn. JK], o němž vím, že je to naprosto falešná disciplína. Ale znám její původ. Ve své době byl městským plánovačem baron Haussmann, ve 20. letech to byla Chicagská škola - všechno se psychologizovalo - a městské plánování, které bylo kdysi fyzickým oborem, po malých krůčcích přebraly sociální vědy. V 60. letech se architekti najednou začali rozčilovat, protože nikdo už žádné fyzické plánování nedělal. Proto vymysleli disciplínu, která jim umožnila vzít si zpět teritorium, které plánovači předtím postoupili svého druhu statistikům. Máme tu tedy urban design, který se neúměrně formalizoval a zhloupnul, neboť dostatečně nepřemýšlí právě o těch problémech, jež byly tak znepokojivé pro plánovače, kteří opustili fyzickou praxi. Je zřejmé, že potřebujeme lidi, kteří jsou oddaní městu. Zcela jistě potřebujeme experty. Ale potřebujeme také neustále zpochybňovat hranice těchto takzvaných disciplín. Takže ano, samozřejmě že potřebujeme plánovače. Potřebujeme lidi, kteří na městě pracují, ale nesmíme je hyperprofesionalizovat a říkat, že Pepa, který bydlí v centru a má nějaké dobré nápady, není městský plánovač. Potřebujeme kořeny participace.

Například v New Yorku proběhla v 60. letech určitá revoluce. Charta města, něco jako městská ústava, byla revidována za účelem vytvoření obecních plánovacích distriktů [community planning districts, pozn. JK], které dostaly peníze na najmutí expertů a konzultantů a v jejichž pravomoci bylo vytvářet lokální komunitní panely. V té době jsme věřili, že všichni lidé jsou moudří. Byli jsme jim zkrátka k dispozici jako ruka, která bude vedena jejich moudrostí. Jednalo se o systém, v jehož rámci místní aktivisté shromáždili lidi, kteří se o téma zajímali a najali si plánovače, aby přeložil jejich návrhy do plánu. Ten pak poslali v hierarchii nahoru, tedy na město. Ale systém měl mouchy, protože město nebylo plánem vázáno, plán fungoval jako pouhé doporučení. Vždycky to bude boj. Protože v New Yorku není žádná formální moc, která by iniciovala cokoli na straně komunity, komunitní plánování se vždycky musí uchýlit k svého druhu opoziční politice. Jane Jacobs je součástí této tradice. Je ovšem velmi těžké dopracovat se do situace, kdy bude každý dobrý nápad vyslyšen. Plánovače tedy potřebujeme. Avšak to, co je obsahem pojmu plánovač, musí být neustále diskutováno, kritizováno a znovuobjevováno.

JK: V souvislosti s otázkou komunitního plánování by mě zajímal váš názor na High Line, která je oceňována jako iniciativa "zdola" vyvolaná dvěma členy komunitní rady, Joshuou Davidem a Robertem Hammondem. Nevznikl však zase jen další korporátní a kontrolovaný prostor?

MS: To si pište! Ale příčiny mají své následky - některé zamýšlené, jiné nikoli. High Line byl obrovský úspěch, který měl však naneštěstí zásadní transformativní dopad na okolní nemovitosti. High Line je cool, o tom není pochyb. Stinnou stránkou věci je ovšem nejen raketový nárůst cen pozemků v bezprostřední blízkosti parku a kompletní gentrifikace po celé jeho délce, ale také přístup města charakterizovaný - obzvláště pod vedením starosty Bloomberga - všudypřítomnou vidinou, že park si musí sám vydělat na svou údržbu.

Tak to bychom měli High Line. Pár bloků od ní je však podél řeky neutěšený park, který je podfinancovaný, přichází o peníze a neví se, jak jej udržovat [Hudson River Park, pozn. JK]. Nachází se tam celá řada typických newyorských podfuků s povolenou výškou zástavby [tzv. air rights, pozn. JK] a nemovitostí vzniklých se záměrem najít pro park potřebné finance. Sociální geografie otevřeného a veřejného prostoru sleduje příjmovou demografii městských čtvrtí. Takže Central Park je skvělý díky bohatým lidem pohybujícím se kolem Central Park Conservancy [forma PPP, veřejně-soukromá správa parku, pozn. JK]. Na určité úrovni je vynikající, že Central Park je skvělý, protože tam chodí každý, na druhé straně je to však také důvod, proč se byty na Páté Avenue prodávají za 70 milionů dolarů. Kapitalismus bohužel produkuje všechny tyto kontradikce. A my je můžeme buď prohlubovat, smířit se s nimi, manipulovat je, dolaďovat je, nebo jim odporovat, ale plánování či politickou praxi, která vyřeší všechny problémy, nejspíš nenajdeme. Proto hledáme momenty slabosti a rezistence - neustále vyjednáváme.

JK: Zmínil jste starostu Bloomberga. Máte nějaké výhrady k jeho administrativě a k činnosti plánovacího oddělení pod vedením Amandy Burden?

MS: V New Yorku máme strukturu, respektive celek označovaný zkratkou PPP - Public Private Partnership [partnerství soukromého a veřejného sektoru, pozn. JK], jehož základní myšlenkou je, že vláda má podporovat soukromý zisk. Město už tedy od federální vlády nedostává žádné peníze, tak jako tomu bývalo dřív například při výstavbě určitých forem bydlení. Za doby Roberta Mosese se postavilo na čtyři sta tisíc bytových jednotek. V jistém ohledu byly příšerné, ale na druhou stranu byly čisté, dostupné a bylo to vcelku slušné bydlení. S odstupem od éry Jane Jacobs nám navíc začíná docházet, že tyto zelené enklávy narušující newyorskou mřížku nejsou zas tak hrozné - dá se s nimi pracovat.

Naproti tomu dnes celá transakce spočívá v tom, že pokud chcete dosáhnout na veřejné financování, musíte zároveň nějakým způsobem získat i financování soukromé. Dnešní model je tedy určitou formou dohody, v jejímž rámci je jeden veřejný benefit obětován vytvoření jiného veřejného benefitu. A vzhledem k tomu, že násobení servisní plochy města je naší primární ekonomickou aktivitou, je v konečném důsledku veřejným zdrojem vzduch! [MS naráží na regulaci tzv. air rights, de facto regulaci vzdušného prostoru nad pozemkem, regulaci povolené výšky výstavby, pozn. JK] Takže do té míry, do jaké je developerovi umožněno násobit [v patrech] servisní plochu pozemku, který vlastní, může množit i peníze. Dnešní paradigma je tedy takovéto: pokud ty uděláš něco pro nás, pro město, my uděláme něco pro tebe. Začalo to vytvářením "veřejných" plazas v soukromém vlastnictví [tzv. privately owned public spaces, pozn. JK] nebo nějakým jiným druhem městského designu - arkádou, pěknou fasádou... Momentálně je to ale také jediná strategie, jak produkovat [dostupné] bydlení.

Za Bloomberga se objevil nástroj takzvaného integrativního zónování [inclusionary zoning, pozn. JK], založený na následující směně: když nám zajistíte 20% dostupného bydlení (dostupného - velmi pružná definice!), necháme vás postavit budovu o 30% vyšší. A de Blasio [demokrat, současný starosta New Yorku, pozn. JK] v podstatě pokračuje v nastoupené linii. Do této chvíle se toho nepostavilo mnoho. Má to své problémy. Jedním z nich je, že jakmile město určí oblast, kde jsou uvedené bonusy umožněny, nastanou obrovské spekulace s pozemky. Lidé si najednou uvědomí, že je to vlastně dobrá investice. To se stalo například ve východním New Yorku, v Brooklynu. Budovy - i ty, které se staví v rámci programu - se s narůstajícími cenami pozemků začnou zvyšovat. A my se snažíme nějakým způsobem toto monstrum, tuto bestii, zvládat, což ve výsledku znamená neustále podkuřovat nějakému slizkému developerovi. Velmi problematický způsob, jak dostát sociálním požadavkům! A jak už jsem zmínil, vždycky to s sebou nese obětování vzdušných práv. Jedním z důvodů, proč zónování omezuje výšku a hmotu budov je, že jsme dříve považovali za důležité, aby ulice byly prosvětlené a vzdušné.

Částečně to souvisí i s ochranou památek. Týká se to tzv. kontextuálních distriktů zónování [contextual zoning districts, pozn. JK]. V rámci podpory výstavby byl zvednut výškový limit pro novostavby o 31%. Nijak dobrý nápad! Nejenže vymizí celá myšlenka kontextu, ale ekonomičtější bude strhnout stávající budovy a nahradit je budovami vyššími. To bude mít za následek tři věci. Zaprvé: všechno bude vyšší. Za druhé: charakter čtvrti je nenávratně ztracen. A za třetí: jednou z hlavních potřeb při zajišťování dostupného bydlení v New Yorku je regulace nájemného. To je něco, s čím se začalo během druhé světové války a co bylo velmi tvrdě vybojováno. Různé druhy regulací postupně mizí - některé zaniknou s úmrtím nájemníka, jiné se stržením budovy. De Blasio má ambiciózní, ale rozumný plán vybudovat v příštích letech dvě stě tisíc dostupných bytů. Každý, kdo si udělá podrobnější propočet, však dojde k závěru, že ve výsledku přijdeme o ohromné množství bytů. Ale bojujete, kde se dá…

JK: Jste zastáncem regulovaného nájemného. Měli bychom hledat nějaké nové formy této regulace?

MS: Samozřejmě. My však nepotřebujeme nové formy, my potřebujeme zesílit ty staré. Regulace nájemného je jeden logický nástroj. Návrat vlády k přímé výstavbě bydlení, tak jako v New Yorku budujeme školy a nemocnice, by toho měl být součástí.

JK: Měla by vláda být protiváhou trhu?

MS: Zajisté, trh není odpověď. Nemůžeme se spoléhat na milosrdenství trhu, protože trhu je to ukradené. Ale ještě jednou k těmto "manipulacím trhem." Lidé často předstírají, že dotace neexistují a že korporátní veřejně-soukromá partnerství představují dobrý způsob, jak veřejné dotace obejít. Dotace tu budou vždycky, pokud budete mít rovnostářské cíle. Dotace mohou jít k majiteli nebo k nájemníkovi, mohou jít cestou přímé státní výstavby, ale mohou jít i cestou obětování veřejných statků jako je vzdušný prostor. My se však dotacemi brodíme.

Víte, že jedním z výsledků dotační politiky ve Spojených státech jsou suburbie? Celé teritorium suburbií, o němž si každý myslí, že je důsledkem autonomních činitelů, bylo postaveno proto, že veteráni po druhé světové válce dostali neuvěřitelně levné vládní půjčky. Vláda vybudovala masivní dálnice, vynaložila neúměrné prostředky na kanalizaci a další infrastrukturu, narůstaly zde daňové odpisy ze soukromých majetků… Deset tisíc dotací, které umožnily výstavbu suburbuií a každý předstírá, že toto je čistá forma kapitalismu! Musíme být aktivní v odhalování dotací, protože Spojené státy jsou sociálním státem pro bohatý korporátní sektor. Denně čtu v novinách pětadvacet článků o tom, jak Goldman Sachs platí menší daně než jeho uklízečka.

JK: Zmínil jste vaši vlastní vizi New Yorku jako autarkického města, kterou zpracováváte s Terreformem. Není to však jedna z řady techno-utopií?

MS: Ne, absolutně ne. V našem návrhu používáme pouze dostupnou technologii. Neuplatňujeme "antigravitační nátěr" ani "fúzní energii" nebo něco na ten způsob. Cílem je technologie spíše minimalizovat. Včera jsme měli sezení v místnosti, kde bylo horko a vlhko jako teď tady, ale byla tam okna. Nikoho nenapadlo se zvednout a otevřít je, dokud jsem to neudělal já. Toto je technologie, která mě zajímá především. Devadesát procent zelené architektury je jednoduše otázkou stínění, orientace, přirozené ventilace. Nezajímají mě ty nesmysly o "smart city" a podobné technologické záplaty: "Kdybychom tak měli jenom trochu víc dohledu a sledování, problémy měst by byly vyřešeny. Když víme, kde lidé jsou a co dělají, zvládneme je lépe." Ne! Na projektu mě zajímá to, že svět spěje nevyhnutelně ke katastrofě. Otepluje se, lidí je příliš mnoho a rozdělování planetárních zdrojů je zásadně nespravedlivé - mimo proporce. Náš politický předpoklad je, že se už nemůžeme v řešení vlastních problémů spoléhat na dobré úmysly dysfunkčního národního státu ani na milosrdenství nadnárodních korporací. Proto se zabýváme lokální autonomií. Jinak řečeno: otázku převzetí odpovědnosti za náš vliv na planetu považujeme za kritickou.

Prostřednictvím našeho experimentu zkoumáme, zda v politické entitě, která se nazývá New York, existuje dostatek vůle převzít odpovědnost za dopady na planetu. Jaké technologie, morfologie, reorganizace města či formální návrhy mohou přispět k jeho transformaci? Děláme v podstatě tři věci. Jednou z nich je patch dynamics [koncept ekosystému, pozn. JK], při nichž zkoumáme hranice. Dále hledáme sweet spots [ze sportu, poloha optimálního využití vydané energie, pozn. JK], řekněme po technické a sociální stránce praktické způsoby, jak zvýšit úroveň odpovědnosti. A do třetice sepisujeme encyklopedii. Jednoduše vytváříme obrovský archiv způsobů, jakými se i ostatní mohou mobilizovat za účelem převzetí své vlastní odpovědnosti. Není to však žádná technologická záplata, protože základním východiskem je při tom poptávka. Tím se vracíme k již zmiňované chůzi: pokud se přemisťujete pěšky, nepotřebujete mechanickou technologii masového pohybu.

JK: A co politický aspekt celého projektu? Kdo by měl vaši vizi implementovat, pokud se nemůžeme spolehnout na národní vlády?

MS: Sice si nemyslím, že se můžeme spolehnout na národní vládu, ale věřím, že města díky svému měřítku skýtají možnost vyšší úrovně demokracie. Takže se vracíme zpět k Athénám, hanzovním městům a všem těm fantaziím o městském státu. Svou prací, do níž se zcela jistě promítá lokalistická politika, přispíváme k tomuto způsobu uvažování. Včera jsme měli setkání s velmi mladým náměstkem primátorky města Prahy ze Strany zelených [Matějem Stropnickým, pozn. JK], takže až budou vládnout zelení... V New Yorku teď taky máme samozvaného, vysoce progresivního pana "Byl jsem v Nikaragui" za starostu. [MS naráží na radikální levicovou minulost současného starosty New Yorku de Blasia, pozn. JK] A my jemu a "našim spoluprogresivistům" chceme poskytnout nástroje. Protože náš návrh je soběstačný, je de facto i ekonomický. Není to magie ani nic obzvlášť exotického, je to udržitelné, založené na soběstačnosti a na nahrazování importu, takže je v tom obsažen ekonomický model. Můžete říct, že je to směšné nebo nepraktické... Každý se okamžitě chytá experimentů s nahrazováním importu provedených v Jižní Americe, které však přinesly určité výsledky - ve zvýšení gramotnosti, zlepšení zdraví matek, v lokální produkci základních potravin atd. Ovšem pouze do té doby, než se imperialistické mocnosti rozhodly, že se tím uzavírá trh pro Coca-Colu. Toto už si nemůžeme dovolit!

Ptejte se mě, na co chcete, ale nenechte se mýlit - každý může vyřešit pouze část problému. I my se tudíž snažíme přispět svým dílem k odpovědi na otázku, jejíž řešení bude vyžadovat kolektivní svobodnou vůli. Neměly by se Spojené státy, městská část Qeeens nebo město New York rozhodnout, že nadále nebudou ignorovat zbytek světa? Praktické řešení při zachování slušnosti… Myslím, že by to nefungovalo. Na druhou stranu: co byste udělal se svým životem jiného než to, že budete prosazovat něco lepšího, něco, v co věříte - tedy to takzvané právo na město?

JK: Jak člověk rozpozná dobré plánování?

MS: Je spravedlivé, udržitelné a krásné.