Historické bylo pro Česko Expo 1958, úspěch slavila i Šanghaj či Milán

Dubaj/Praha – První výstava, kterou je možné považovat za předchůdce mezinárodních výstav Expo, se konala v květnu 1851 v Londýně. Již tehdy se zde prezentovalo české sklo z dílny hraběte Harracha. V roce 1900 měly Čechy samostatnou expozici v rámci pavilonu Rakouska-Uherska v Paříži, stejně jako o čtyři roky později v Saint Louis v USA. Česká nebo československá účast na výstavě Expo poté zaznamenala řadu úspěchů, do historie se zapsala především expozice v Bruselu v roce 1958.

Výběr z českých a československých účastí na výstavách:

1937 — Paříž (Francie)
Na výstavě v Paříži patřil k vrcholům sám pavilon od architekta Jaromíra Krejcara. Budova ze skla a oceli, o níž se pochvalně vyjádřil i slavný funkcionalista Le Corbusier, se zařadila k vrcholům československé meziválečné architektury.

1958 — Brusel (Belgie)
V Bruselu získala československá expozice v celkovém hodnocení nejvyšší cenu - Zlatou hvězdu, a desítky dalších ocenění. Střízlivá budova pavilonu ve tvaru obráceného písmene L byla složena ze tří krychlí bez oken a obložená žlutými deskami, zdobenými mozaikou z jantarového skla. Za pavilonem byla umístěna polokruhová restaurace Praha, která byla poté převezena do Prahy a umístěna do Letenských sadů. V Bruselu slavila úspěchy i kinematografie – diváky uchvátil Polyekran (promítání filmů současně na několik pláten různých tvarů), Laterna magika či film Karla Zemana Vynález zkázy.

1967 — Montreal (Kanada)
K hlavním trumfům patřil proslulý Kinoautomat, třebechovický betlém, oltář mistra Pavla z Levoče nebo obrazy mistra Theodorika z Karlštejna. Úspěchy sklízela opět Laterna magika.

1970 — Ósaka (Japonsko)
Česká prezentace byla sice poněkud skromnější, ale přesto ceněná. Po nástupu normalizace v Československu se však o ní nesmělo psát. Expozice byla založena na sochařství, přičemž některé sochy byly jinotajné. Například socha Hrozba války Vladimíra Janouška byla umístěna tak, že byl přes ní vidět sovětský pavilon. Stanislav Libenský vytvořil skleněnou řeku a v ní šlépěje okovaných vojenských bot.

1992 — Sevilla (Španělsko)
Poslední výstava společného státu Čechů a Slováků představila především expozici představující historii a současnost českého sklářství. Diskuse vyvolal projekt pavilonu, který měl podobu jednoduchého hranolu, jehož obvodové zdi pokryl rošt z dubových trámů a na něm bylo uchyceno drátěné pletivo.

1993 — Tedžon (Jižní Korea)
První prezentace samostatné České republiky. Na přípravu bylo málo času a omezené byly také finanční prostředky. Expozice, která měla prezentovat kulturní a průmyslovou tradici Česka, byla na stísněném prostoru a návštěvníky nezaujala ani tradiční výstava skla.

2000 — Hannover (Německo)
Přípravu provázely organizační problémy – opakovala se výběrová řízení na tvůrce pavilonu i expozice, vláda několikrát vystřídala generálního komisaře. Pavilon s kopií karlštejnské kaple svatého Kříže byl nakonec dokončen měsíc před zahájením výstavy.

2010 — Šanghaj (Čína)
Pavilon s jednoduchým designem – bílý plášť zdobilo 63.000 hokejových puků s logem, se stal jedním z 24 pavilonů na oficiálním plakátu výstavy. Mezinárodní organizace pro výstavy udělila stavbě stříbrnou medaili za nápaditost. Mezi největší lákadla expozice patřily reliéfy zpod sochy Jana Nepomuckého, které byly přivezeny jako symbol štěstí z Karlova mostu. Líbil se i kaleidoskop s českými divy či instalace LacrimAu, která uměla na základě emocí při pohledu na obří zlatou kapku namíchat osobní parfém.

2015 — Milán (Itálie)
Český pavilon tvořila montovaná stavba z recyklovatelných modulů, která získala bronzovou medaili za architekturu. Pavilon získal několik dílčích ocenění od návštěvníků a italských médií, například jako nejpohodovější pavilon, pavilon nejvstřícnější k dětem či pavilon s nejhezčí střešní zahradou. Mezi tři nejlepší se dostala také restaurace českého pavilonu "La Baita del Cacciatore". Klíčovým tématem českého pavilonu byla voda a její čištění prostřednictvím nanotechnologií.