Knížák za deset let v čele NG počáteční naděje nenaplnil

Praha - Nejprve vzbuzoval naději a očekávání, později však Milan Knížák coby ředitel Národní galerie v Praze (NG) stále častěji sklízel kritiku odborné veřejnosti. Vyplývá to z článku rekapitulujícího desetileté výročí Knížákova působení v NG v odborném uměleckém časopise Art&Antique, který vyjde 9. července. Výročí chvíle, kdy Knížáka tehdejší ministr kultury Pavel Dostál (ČSSD) jmenoval šéfem jedné z největších státních sbírkových institucí, připadlo na 1. červenec.
    Knížák v čele NG vyvolal mezi odborníky i umělci již několikrát snahu o své odvolání. Ministerstvo kultury je nikdy nevyslyšelo. Naposledy se o Knížákově setrvání v NG mluvilo na jaře, kdy bývalý ministr Václav Jehlička (KDU-ČSL) avizoval vypsání konkurzů na šéfy příspěvkových organizací, kteří jsou v křesle déle než šest let. Jeho nástupce Václav Riedlbauch má ale na konkurzy kvůli obhájení pozice jiný názor a plošně je vyhlásit nechce.
    Autor článku Jan Skřivánek připomíná, že NG se počátkem 90. let potýkala s vlekoucí se rekonstrukcí Veletržního paláce a započala s transformací směrem k větší autonomii jednotlivých sbírek. Obojí provázela řada osobních i politických konfliktů, jejichž důsledkem bylo časté střídání ředitelů.
    Knížák v roce 1997 skončil ve funkci rektora Akademie výtvarných umění. Na škole si získal pověst odvážného reformátora, který otevřeně říká své názory. V roce 1998 kandidoval za ODS do Senátu, ve volbách ale neuspěl.
    Brzy se začalo spekulovat o tom, že se s Knížákem v rámci opoziční smlouvy počítá na tehdy volný post ředitele NG. Dostál nicméně sliboval, že nový ředitel vzejde z řádného konkurzu. Komise z přihlášených kandidátů vybrala čtyři, Knížák skončil na třetím až čtvrtém místě. Ministr až poté vyhlásil druhé kolo, v němž komise vybírala ze zmíněné čtyřky a doporučila Knížáka.
    První rok Knížáka v čele NG odborníci chválili, některé jeho tehdejší kroky ale byly spíše vyústěním předchozích snah jiných. Jde hlavně o  výkup několika desítek restituovaných obrazů ze sbírek Jindřicha Waldese a Oskara Morawetze v hodnotě 102 milionů korun. Peníze v polovině října 1999 poskytla vláda.
    Druhým Knížákovým úspěchem bylo otevření nové stálé expozice Veletržního paláce v červnu 2000. V listopadu pak byla představena stálá expozice gotiky v Anežském klášteře a již na jaře byla dokončena rekonstrukce paláce Kinských. Během 18 měsíců tak zdánlivě dokázal víc než jeho předchůdci za celé roky, píše autor.
    Brzy však podle něj začaly Knížákovy neshody s šéfy sbírek NG. Knížák začal namísto modelu NG coby čtyř poloautonomních sbírek prosazovat centralizované uspořádání. Kvůli tomu v roce 2000 odešli ředitelé Sbírky starého umění i Sbírky moderního a současného umění a začali odcházet i kurátoři.
    Knížák začal prezentovat NG jako muzeum a odklonil se od pořádání výstav ke stálým expozicím. Nejproblematičtějším rysem Knížákova pojetí muzejní role NG je podle Skřivánka snaha rozšiřovat počet expozic a objektů, o které se musí galerie starat. Výsledkem je, že podstatnou část jejího rozpočtu spolkne klimatizace a ostraha budov. Provozní náklady odčerpávají prostředky, které by šly použít na program, a stálé expozice jsou zároveň méně navštěvované než krátkodobé výstavy.
    Autor článku připomíná i situaci po povodních v roce 2002. Na Zbraslavi voda zatopila stovky soch z 19. století. I když Knížák uváděl, že je voda nepoškodila, nechala NG v letech 2003 až 2007 restaurovat 579 soch postižených povodní a od ministerstva kultury za tímto účelem čerpala minimálně 14 milionů korun.
    Skřivánek zmiňuje i  kritizovaný vztah šéfa NG k zápůjčkám do zahraničí či sporné nákupy a uvádí čísla údajně dokládající, že navzdory Knížákovým počátečním proklamacím se mu nepodařilo zvýšit návštěvnost objektů NG. Vzájemně srovnatelné údaje lze však z  veřejně dostupných materiálů jen těžko vyčíst.