Z centra na periferii a dál…

HRONOV VEŘEJNÝ A HRONOV SOUKROMÝ

Poslední rozhovor jsme spolu vedli přibližně před pěti lety. Co podstatného se za tu dobu v Hronově, kam směřovalo vašich projektů nejvíce, změnilo?
David Chmelař: Dokončili jsme rekonstrukci Náměstí Čs. armády. V roce 2010 pak vyprojektovali Park Aloise Jiráska, který na úpravy centra navazuje. A další souvislosti jako přilehlé ulice apod. Jenže projekt ležel kvůli financím v šupleti… Pět drobnějších etap se z něj už ale zrealizovalo. Nedávno jsme jej nicméně vytáhli na světlo boží. A zjistili jsme, že nám mezitím propadlo stavební povolení. Takže žádáme o nové a je tu šance na evropskou dotaci pro dokončení rekonstrukce centrální části parku.
Kromě toho jsme během těch posledních pěti let zateplili fasády osmi areálů škol… Polovina těch staveb byla zdevastovaná úpravami z 80. let, osazená typovými, socialistickými okny, omítnuta břizolitem a podobně. Nová podoba evokuje původní vzhled členěním i barevností. Školám jsme se především snažili navrátit tektoniku původních budov – solidních, historizujících městských domů. Mým cílem bylo, aby se domy nezesměšňovaly. Myslím si totiž, že lidé napodobují. Pohybují-li se v určitém prostředí, vstřebávají je, aniž by o tématu více přemýšleli… Mimochodem, v Hronově jsme zrealizovali jako první tmavě šedý dům a je zajímavé, že lidé z okolí tuhle barevnost začali opakovat…
Zaplaťpánbu, jsme měli klid na práci a nikdo náš záměr nerozporoval. Jakmile necháte někoho z laické veřejnosti rozhodnout, vybere obvykle to horší – často více barevné a jásavé.
Ještě bych dodal, že jsme loni k zimnímu stadionu, který jsme dokončili již v roce 2004, dostavěli šatny.
Město dost prokouklo.

Revitalizace Parku Aloise Jiráska v Hronově, 2012, Prameník

Chystá se v Hronově něco dalšího? Vidíte ještě nějakou nevyužitou šanci pro město?
Na náměstí je například volná parcela, v jeho blízkosti dále brownfield – textilka, kterou koupili Korejci… Ale pokud vím jen proto, aby tak bojovali s konkurencí. Zastavili provoz, stroje odvezli a dnes je uprostřed centra ruina. Kdyby tu bylo bydlení, bylo by na správném místě. Jenže nový majitel nechce budovy prodat. Je to škoda.
Na jaře vypsalo město soutěž na novou radnici, což byla další šance Hronov posunout. O vítězi však rozhodovalo pouze zastupitelstvo… Nevyhráli jsme, naopak jsme dostali nejméně bodů. O vítězi, omlouvám se, mluvit nebudu.

Dovolte odbočku k privátnímu: naposledy jsme hovořili také o vašem vlastním domku…
Sami jsme si postavili v Hronově dům, už se pomalu blížíme k nastěhovaní…

Parcelu jste hledali skoro pět let… Zvítězila ta u hřbitova?
Ano, je to ona. V Hronově máme rodiče, známé… A tohle místo nás nabíjí. Mimochodem, většinou si lidi na rekreaci koupí chalupu, starý dům, kde ukojí skrytou touhu po romantice. U nás je to naopak: bydlíme v Praze ve dvě stě let starém domě, ale tenhle víkendový je současný, včetně architektonického výrazu. Důležité je místo: dům stojí u hřbitova, kousek od náměstí, pod památkově chráněnou lipovou alejí, na pozemku vyhořelého zahradnictví… Za patnáct let, co se původní majitel o pozemek nestaral, tu narostly nálety a mohly v klidu dál růst původní stromy. Stojí tu dnes obrovský javor, velký dub, borovice, černý bez, sami jsme si nasázeli vícekmenné břízy… Vzrostlé stromy vlastně rozhodly. Na ně navazuje březový lesík, jenže trochu trnu, jestli jej jeho majitel nevykácí. Spoluvytváří totiž pozadí našeho domu.

Je možné popsat koncept?
Nadneseně, každý by chtěl mít vilu Tugendhat. A když jsme dům dokončili, trochu Tugendhat připomíná...(smích). Šlo ale především o to, postavit dům, z kterého by byla hodně vidět příroda – kvůli které tam jezdíme. Jde o jižní svah s krásným výhledem na město. Chtěl jsem, aby dům byl zateplenou částí zahrady. Můžeme sedět na terase, která je zastřešená, i když prší… hrabat se v hlíně… Je to něco jako protipól všemu tomu, co máme nebo děláme v Praze. Je to úplně jiný svět. Komorní, ale osvěžující.

Vlastní rodinný / víkendový dům v Hronově, předpokládaný termín dokončení stavby 2017, skica

Ve svých úvahách jste zmiňoval také barevnost…
Jasně. V Praze máme interiér převážně bílý, v Hronově by měly dominovat výrazné barvy. V interiéru máme hodně pohledového betonu, dřeva (na obkladu stěn, rámech oken), černé barvy (dveře, ocelové schodiště, břidlicová dlažba, nábytek). Černá měla být i fasáda, ale to by stavbu prodražilo, takže jsem musel slevit z intenzity odstínu, výsledkem je tmavě šedá…

A nábytek?
Barevný. Eklektismus. Mišmaš.

Záměrně?
Přesně tak. Jde o kontrast s hrubě, neosobně působícími základními materiály. Nechali jsme si zrestaurovat přes dvě stě let starou selskou truhlu a židli po předcích, funkcionalistické židle, i barevná křesílka ve stylu Brusel 58. Použijeme výrazně barevné závěsy, růžový lakobel na obklad v naší koupelně, oranžová světla z Kartelu, hutní sklo, koberec od Karima Rashida… Trochu retro, ale v soudobém vyznění.

Z posledních let jsou známější spíše vaše větší projekty. Věnujete se vůbec ještě rodinným domům – vyjma toho vlastního?
Je pravda, že rodinné domy se u nás v kanceláři stávají menšinovou záležitostí. Jenže, vracejí se k nám klienti, především na doporučení. Rodinný dům, vila je mnohem rychlejší formou prezentace architektonického názoru, který navíc můžete mnohdy formulovat i progresivněji. Takže se jej nechci vzdát. Pokud nadchnete konkrétního člověka, dům se postaví. Zatím co u developmentu je zadavatel mnohem konzervativnější a obavy z trhu mohou zmařit nejlepší návrhy. Velcí investoři často žádají prověřená řešení.

Vlastní rodinný / víkendový dům v Hronově, 2017

ZA KRIZE BEZ KRIZE

Útlum ve stavebnictví vás v podstatě nezasáhl. Čemu tuto skutečnost přisuzujete?
Asi diferencování zdrojů zakázek. Aby nebyla kancelář závislá na jednom typu klientů. Také se mi povedlo dělat vedle vlastní praxe projekt manažera pro několik developerských skupin. Dokážete se tak na svůj obor dívat z jiné perspektivy. A důležitý je také pocit, že si můžete dovolit být zadavatelem – tím kdo diktuje, nejen tím, komu je diktováno.

Pro koho tedy konkrétně jako projekt manažer pracujete?
Jednak pro soukromého investora, který si vytvářel portfolio činžovních domů v centru Prahy; především ale pro skupinu Crestyl group, pro niž dělám design supervisora všech rezidenčních projektů. Znamená to, že spolu stanovujeme standardy, úroveň, kvalitu, tak aby na trhu obstály. Nebo ještě lépe vynikaly. Aby se stavěly domy, které třeba i někdo napodobuje. A z toho je pak radost.

Radost?
Stejná radost, jako když třeba na Archiwebu vzbudím něčí pozornost… dává vám to jistotu, že vás někdo vidí. Nejhorší je, když o vás nikdo neví. Můžete být naprosto úžasný, ale jen ve svém mikroregionku. Pro mě je důležité, že mé domy někoho zaujmou a vyvolají v něm emoce. Nejhorší je pocit „nenadchne, neurazí“. Protipóly jsou pro mě naprosto zásadní.

4Blok, Praha-Vršovice, 2015 - 2017; vizualizace

Zmíněná různorodost investorů je tedy podle vás hlavním důvodem, proč jste během uplynulých let stavebního útlumu nezaznamenali pokles produkce?
Důležitým, ale nikoli jediným. Možná úplně nejdůležitější je skutečnost, že lety se utvrzují vztahy, že klienti se množí, vracejí se a přivádějí další… Stále vlastně pracujeme pro stejný okruh investorů, či jejich přátel. Většiny z nich se vlastně krize nedotkla...

Vraťme se ještě ke zmíněným standardům rezidenčních projektů. Můžete úvodem zmínit, o které projekty vůbec jde?
S Crestylem jsme se poznali v roce 2010 u první etapy projektu Dock. Od té doby jsme spolu dělali dvě závěrečné fáze Barrandov Hills, projekt dvou domů Podolské schody a souběžně běží i projekt 4BLOK ve Vršovicích na území bývalé továrny Tesla s 210 byty…
Průběžně jsem pro ně konzultoval i další projekty jiných ateliérů.
Vrchol představuje 900 bytů do Michle, ke které jsme dělali koncepční studii.

To už je obrovské měřítko. Bude se projekt realizovat?
Projekt bohužel získal jiného majitele, takže ne. Ale i tak pro nás práce představovala výjimečnou zkušenost s takovýmto sci-fi měřítkem…

A zmíněné standardy bydlení?
Jde mi o to, aby naše dispozice nevypadaly jako ty typické české: Domy s dlouhými nevyvětratelnými chodbami k bytům bez denního světla, značně prosklená schodiště obtáčející výtahové šachty, v bytech samotných opět dlouhatánské chodby – nejlépe ještě do „L“ – a z nich přístupné všechny obytné pokoje. My se snažíme, aby byl byt rozdělený na denní a noční část, netrpěl stavebními anachronismy, ale naopak měl funkční a svěží logiku…

Rekonstrukce a nadstavba bytového domu, ulice Kováků, Praha 5, 2012; vizualizace

Doslechla jsem se o vašem projektu penthousu v Pařížské…
Jde o 450 metrový střešní apartmán se 100 metry teras nad synagogou. Mimochodem, obecně: Snažím se klientům nenabízet jen to, co chtějí, ale i to, co by mohli chtít, pokud by měli větší znalosti v oboru… V tomto případě jsem třeba vysvětloval, že byt na takové adrese nemůže svým materiálovým řešením připomínat tuctový střešní byt například v Nuslích. Pojetí bytu musí odpovídat charakteru a detailům místa. Takový prostor se pak šije přímo na míru i funkčně: obývák formální, obývák soukromý, formální jídelna pro osmnáct lidí a jídelna pro rodinu. Takový klient přesně ví, co potřebuje a co užije.

Co pro vás představuje elita?
Mám takovou vlastní trojici nejvyšších hodnot. Ale je spíš soukromá… Myslím, že stejné vlastnosti tito lidé ctí. A k tomu patří ještě základní slušnost: nepovyšovat se. Mít moc, ale být si jí dobře vědom. Dokázat ze své pozice konat dobro. Moudrost umět se správně rozhodnout. Nepředvádět se, že mohu mít víc než ostatní.


MĚŘÍTKO A „MĚŘÍTKO“

Mluvíme stále o projektování v Česku, ale dnešní svět nabízí šance i v zahraničí…
Mám v Londýně kamaráda, malíře, který se stal světoobčanem… Pochází ze sousední vesnice, z Machova. Vystudoval na AVU monumentální malbu, je hyperrealista, blázen, jede čtvereček po čtverečku, výsledek je lepší než fotografie… Žil nějakou dobu ve Francii a poté, co vyhrál světové portrétní soutěže, prosadil se a mecenáš mu zaplatil ateliér v Londýně. Dnes už je na tamní scéně plně etablovaný: Hynek Martinec.
Když byla v Rudolfinu výstava současné britské malby Beyond Reality, kterou pomáhal iniciovat, jeho práce visela vedle díla Damiena Hirsta. Nedávno měl výstavu také ve Špálově galerii. Pořád má však v sobě jakési vlastenectví, pocit, že by měl republice něco vracet, například Čechům zprostředkovat zmíněnou britskou tvorbu… Na vernisáži ale došlo i k tomu, že ho jeden z bývalých spolužáků začal fyzicky napadat – plácal ho po rameni tak silně, až to bylo nepříjemné… Ze závisti, za to, že se dostal mezi světovou elitu, někam, kam on sám nikdy nedosáhne.
Lidé jako Hynek by jednou mohli spoluvytvořit novou republiku, novou elitu. Na hony vzdálenou od současných dní, kdy se plíživým způsobem objevuje staré dobré zlo, česká malost a závist. Vše bez sebemenších skrupulí akcelerováno prezidentem.

Hynek Martinec, At the Same Time, Istanbul, 2009

Vás to do zahraničí netáhne?
Právě Hynek mi říká, ať si z něj vezmu příklad, že bych si mohl založit v Londýně pobočku. Že jsme zajímaví, levnější, exotičtí. Namítám, že neznám tamní předpisy a ani skvěle řeč. Ale on nesouhlasí, věří, že by to šlo. Jenže já si navíc myslím, že architektura je spojená s místem. Kde máte prostor zažitý a dohlížíte na něj dlouhodobě. Výsledek pak může být označen klidně jako projev regionalismu.
Nejen velké zakázky jsou hodny architektovy práce. Také barva kandelábrů, veřejné záchody, zábradlí někde před nádražím jsou tím, co lidi ovlivňuje. Architekt se má k takovým úkolům „snížit“, klidně zadarmo. Jsem předseda stavební komise města Hronova.
Ale jsem i předseda společenství vlastníků u nás v domě. Jen proto, abych dohlédl, že cedulky nebudou větší, než je nutné, že letáky nebudou, že opravy se neudělají jen tím nejsnazším možným způsobem.

Vila Condor na ostrově Roatán, Honduras, 2016, výhled na Karibské moře s korálovým útesem

Přesto stavíte vilu i v Karibiku.
Právě, o to Hynek opírá své tvrzení, že by se dalo expandovat. V tomto případě si klient uspořádal interní soutěž mezi českými architekty zvučných jmen.
Po čtyřleté spolupráci jsou letos dům, úpravy pozemku i pláží hotovy. Stavba se protáhla kvůli nesolidnímu přístupu místních firem. Po zásahu majitele jsem však s výsledkem velmi spokojený. Dům svým tvarem připomíná gekona - ještěra, který se tudy prosmykl a vykukuje ze svahu na moře. Když vystrčí jazyk, objeví se cestička a molo... Tím směrem, dvě stě metrů od pláží leží mimochodem druhý nejdelší korálový útes na světě. Překrásné místo na potápění.
Pro mě je hodně důležité, že po nás investor chce na ostrov další domy. Stává se mi v životě, že věci ke mně přicházejí nenásilně samy. Je to něco jako uskutečněný sen.

Před těmi pěti lety jste uvažoval, že byste jednou možná chtěl mít větší ateliér. V kolika lidech dnes pracujete?
Pořád v podstatě v pěti. Je potřeba zmínit, že velký investor chce mít jistotu, a tak obvykle nevsadí na jednu kancelář. Prováděcí dokumentaci dělají stavební projektanti, kteří mají i padesát zaměstnanců. My však stojíme u zakázky od začátku, navrhujeme, na projekt dohlížíme, konzultujeme, vedeme jej až do samotného zrealizování…
Přestože nejsme velcí, představujeme podle mě v českém prostředí střední kancelář.

Vila Condor na ostrově Roatán, Honduras, 2016, situace

A chtěl byste vůbec růst?
Pokrývat co nejvíce prostoru je pro mě fetiš. Mám touhu vytvářet prostředí, které má řád, lidi inspiruje a výtvarně je vede. Jsem proto rád, že máme čím dál větší prostor tvořit. Představuju si, že prostor čistím. Je to určitá obsese. Hledat podstatu.

Co je podstatné?
Pro mě je důležité ovládnout objem, aby se kvalita neprojevila jen v malém měřítku. Ale naopak ve velkém. Když nemám peníze, nestavím si dům, který se tváří draze. Pokud jde o státní zakázku, nemá být nabubřelá – tady se neprezentuje movitá banka… Veřejné peníze se nemají mrhat. Soukromník nikdy neplýtvá, ten nevydá víc, než musí. Dům má být uměřený účelu. Architekt si nesmí stavět pomníčky vlastního ega! Na to je vyměřeno na architekturu příliš málo místa. Většina hmoty kolem nás se totiž jen živelně bezduše prostaví… Naše chyba.

Prozradíte na závěr vaše zmiňované nejvyšší hodnoty?
Láska. Pravda. Krása. To je můj Bůh.
… Jenom nekecat. To vše lze vyjadřovat prostorem.

Děkuji za rozhovor.
Kateřina Lopatová