Vojtěch Hybler - bakalářský projekt dostavby Průmyslového paláce v Praze

Tématem  bakalářské práce bylo dostavba nedávno vyhořelého Průmyslového paláce v Praze v Bubenči na pražském výstavišti. Toto téma jsem si vybral, protože mi nedaly spát okamžité reakce a názory architekta Zdeňka Lukeše,když se ještě ze zbytků levého křídla kouřilo, že se vyhořelé křídlo musí postavit uplně stejné. Zajímalo mě, jestli je to pravda a jak docílit správného názoru. K vytváření konceptu co se týče přístupu ke staré budově a obnovování výstaviště pro dnešní dobu jsem byl nasměrován právě Zdeňkem Lukešem ke knize z roku 1893 „Sto let práce“, což je katalog vydaný k Jubilejní výstavě v roce 1891. V této knize je napsán základ mé semestrální práce. Před tím, než se mi dostala tato kniha do ruky jsem se bezmyšlenkovitě snažil hledat různé kreace a kompozice hmot, které se snažily hledat harmonii se starou budouvou. Cokoliv jiného než pravé křídlo na druhé straně Průmyslového paláce v jakémkoliv měřítku naprosto degradovalo celý zbytek Průmyslového paláce a to se nedělá, pokud chci od samého začátku nechat jako „šperk“ to, co tam je. Názor Lukeše o symetrii a stejnosti obou křídel mi přijde správný. Je tu ale ještě jeden problém a tím je situace celého stávajícího areálu Výstaviště. Je to především neprůchodnost a hnití „toho ostatního“ za Průmyslovým palácem. Příčinou celého problému jsou právě přilehlá křídla k Průmyslovému paláci, díky kterým nefunguje celý zbytek areálu. Je zajímavé, že v době, kdy se prosazovaly osy a bulváry se navrhl dům, který v podstatě překáží. Tak i pravil architekt Josef Pleskot, při návštěvě Fakulty architektury v Liberci, během přednášky: „Když oni ty baráky z toho devatenáctého století většinou překážej“ (1). Tento palác je toho zářným příkladem. V knize „Sto let práce“ v kapitole, která pojednávala o ocelových konstrukcí na výstavišti je napsána věta, která toto vysvětluje:
„Obě křídla Průmyslového paláce měla býti po výstavě stržena, pročež střední část byla upravena sama o sobě již tak, že po stržení křídel již nebyloby třeba žádných dostavků. Z té příčiny byla obě křídla od paláce oddělena, přičemž ovšem na průčelních stranách byla ulička zazděna a před pozorovatelem zcela ukryta. Spojovací chodba mezi středním palácem a každým křídlem byla překlenuta, aby v případě požáru rozšíření ohně aspoň poněkud bylo znesnadněno. Z téže příčiny nebyla provedena ve výstavách oblíbená podlaha laťová, poněvadž jí několik výstav padlo za oběť.“ (2)
Toto potvrzuje obrázek ze stejné knihy, kde můžeme pozorovat rozestavěný Průmyslový palác s přiléhajícím křídlem a to vše pozorujeme skrze zkonstruované boční fasády, které se po zbourání křídel měly objevit jakožto pohledové. Architekt Munzberger s inženýrem Jaroslavem Grogerem jasně počítali s tím, že jejich stavba bude v budoucnu „překážet“ a palác zkonstruovali tak, aby se po výstavě prostor znovu pročistil, tím dali prostor dalším výstavám a architektům do budoucna s tím, že centrální část paláce měla zůstat jako památka na Jubilejní výstavu v roce 1891. Předpokládám, že autorova představa byla velmi nadčasová oproti jiným autorům té doby (na příklad Josef Schulz), kteří jasně hovořili v době, kdy se architekti dohadovali o tom, „v jakém slohu mají stavět“ (3) , že historizující sloh je ten jediný správný směr a má zůstat i jakýmsi poselstvím pro další generace architektů.
Ano, můžeme Průmyslovému paláci znovu postavit jeho „provizorní halu“. Absolutně to ale neřeší celek výstaviště, které tak nikdy nebude díky tomuto fungovat. Na již zmíněný odstavec v knize „Sto let práce“ a obrázek na titulní stránce jsem tedy jasně reagoval tím, že jsem se pustil do řešení celého areálu ve vztahu k Průmyslovému paláci a návaznosti na město a městskou zeleň. Od vzniku ocelových konstrukcí byly charakteristickým rysem průmyslových i výstavních staveb to, že to byly ocelové haly. Vytvářím dva nové pavilony ( opět ocelové haly) po boku Průmyslového paláce, umístěné nikoliv v příčném ale v podélném směru. Tím řeším problém průchodnosti areálu. Dále obě haly jsou stejné, pouze ozrdcadlené. Nedochází k úplné symetrii, v areálu není nic, co by dnes bylo symetrické, ale pavilony se chovají stejně z obou stran k Průmyslovému paláci. Hmoty jsou jednoduché a čisté a tím Průmyslový palác nepřebijí, ale povznáší. Snahou bylo, aby pavilony byly postaveny v „klasickém názoru“, který Mirko Baum popisuje v knize „Ulice na konci světa“:
„Názor klasický je založen na rozumu a pravidlech – na základech, které sami o sobě jsou matricí vnitřních forem myšlení a chování. Určitá nevzhlednost, kterou je klasický názor často provázen, pro něj není ani typická ani podstatná. Ve skutečnosti existuje klasická estetika, která je dík své subtilitě romanticky vnímajícím často nepřístupná. Klasický styl je přímočarý, ekonomický, bez ozdob a vyváženými proporcemi. Na místě působení v citové oblasti se klasický styl snaží zavést řád tam, kde panuje chaos a neznámo změnit v poznání. Klasický styl neni ani esteticky svobodným ani přirozeným stylem. V estetickém smyslu je omezen hranicemi a pravidly. Všechno je podřízeno kontrole.“ (4)
Toto cituji, protože estetický chrakter staveb, které navrhuji je čistě odrazem konstrukce a účelu své náplně a je dána hlavně materiálem a tím je ocel.  Ocel umožňuje subtilnost konstrukce v jakémkoliv měřítku a udává charakter stavby a tím umožňuje historickou návaznost na dobu, ve které vzniká na příklad právě Průmyslový palác a tím vytvořit návaznost mezi novou a starou budovou.
A co se zbylým pravým křídlem? Za Průmyslovým palácem během Jubilejní výstavy stávala Strojovna. Tento objekt byl řešen úplně stejným způsobem  jako přilehlá křídla Průmyslového paláce, byl jen o čtyři moduly delší. V roce 1893 byla Strojovna prodána na  všeobecnou výstavu v Innsbrucku. Charakter a konstrukce stavby toto umožňovala stejně jako přilehlá křídla Průmyslového paláce. Vzhledem k tomu, že samotná Stojovna je je krásná díky svému měřitku a svou proporcí a navíc nabízí kvalitní výstavní prostor navrhuji z materiálu  použitý z křídla paláce postavit  Strojovnu na původním místě znovu. Z výkresů je patrné nové urbanistické uspořádání, kde hlavní osa areálu navazuje na osu ulice Dukelských hrdinů. Podél této osy v zadní části areálu vznikají menší pavilony a s vertikální dominantou – Ruským kolem. Tato ulice má potenciál se spojit s břehem Vltavy a tím by celá osa propojila meandr řeky.
Předpokládám, že postavení původního křídla je cestou zpět a nikdy se nedocílí oživení tak zchátralého Výstaviště a už vůbec ne nesmyslnými podchody pod budovou, jak jsme mohli vidět v novinách. Co se stalo, když se Hlavnímu nádraží v Praze změnil hlavní vstup na jiné úrovni? Budova ztratila svůj parter a chátrá.
Vyzívám vypisovatele a účastníky případné architektonické soutěže o návrh nového křídla Průmyslového paláce, aby pracovali především s kontextem a s městským prostorem. Napodobeniny levého křídla zavánějí hrůzostrašnou postmodernou, která nic nevyřeší a budem zase doufat, že brzy vyhoří.

Poznámky:
(1)    Přednáška Josefa Pleskota na Liberecké fakultě  umění a architektury – únor 2009
(2)    Sto let práce. Zpráva o všeobecné zemské výstavě v Praze 1891, díl I., strana 170
(3)    Jindřich Vybíral, Česká architektura na prahu moderní doby – devatenáct esejů o devatenáctém století, Svatyně nové doby, str 205 - 212, Argo, Praha 2002, ISBN 80-7203-475-8
(4)    Mirko Baum, Ulice na konci světa = Strasse am ende der welt, Kdo jezdí na tygru, str 13 – 23, AVU/KANT, Karel Kerlický, Praha 2007, ISBN 978-80-869970-51-6