Rozhovor s Petrem Stolínem

Cena archiwebu za rok 2014 připadla libereckému Petru Stolínovi, který na české architektonické scéně působí více než tři dekády. V jeho návrzích lze nalézt společné motivy procházející jako linka s konstantní kvalitou. Svitavský rodák a absolvent brněnského VUT nakonec zakotvil pod Pavlem Švancerem v libereckém Stavoprojektu a následně u Karla Hubáčka v SIALu. V raných 90. letech se mu podařilo společně se Zdeňkem Jiranem vyprojektovat v Libereckém kraji řadu významných sociálních a školních staveb. Dvakrát po sobě získal ocenění Stavba roku Libereckého kraje. V  současnosti zaujal jeho vlastní experimentální dům ZEN, v němž společně s  Alenou Mičekovou provozuje ateliér CUBE LOVE. Petr Stolín jde příkladem, že kvalitní architektura nemusí být komplikovaná ani nákladná.

Byl v době tvého rozhodování o studiu architektury rozdíl v kvalitě života mezi rodnými Svitavami a nedalekou Litomyšlí?
V té době rozdíl mezi těmito městy nebyl téměř žádný. Svitavy na tom byly tehdy o trochu lépe, byly okresním městem.Situace však nebyla vůbec jednoduchá. Když jsem se v roce 1973 hlásil z deváté třídy na gymnázium, tak mi třídní učitelka z nařízení OV KSČ musela napsat negativní posudek, díky kterému jsem se nesměl dostat na gymnázium ve Svitavách ani nikde jinde v tehdy východočeském kraji. Důvod byl ten, že mí rodiče se prý nepatřičně projevovali při invazi ruských vojsk v roce 1968. Zkoušky na gymnázium jsem sice složil, ale nesměl jsem být přijat.

Školy architektury byly tehdy hodně výběrové.
Na architekturu byl vždy přetlak. V celé republice pak byla jen tři místa, kam se dalo hlásit: Praha, Brno a Bratislava. Nic jiného nebylo. Na architekturu jsem v té době však vůbec nepomýšlel.
Když mi gymnázium zapověděli, odešel jsem do Liberce, kde mi strýc našel zaměstnání a učňovský obor ve Stavokombinátu a rok jsem tam dělal zedníka. V týdenním cyklu se střídalo učiliště ve Frýdlantu a práce na stavbě. Po roce mě přestalo gymnázium zajímat, už jsem byl přece jenom zkušený zedník a udělal jsem přijímačky na střední stavební průmyslovku v Liberci.

Kterou kdysi navštěvoval i Adolf Loos.
Ano, ale už jsme se nepotkali... Strávil jsem zde další dva roky. Liberec na mě zapůsobil magicky. Kvůli rodičům jsem se chtěl přiblížit Svitavám a tak jsem přestoupil na střední školu do Brna na Kudelovu ulici, která měla na rozdíl od Liberce hodně přísná pravidla.

Absolvoval jsem stejnou střední školu a myslím, že jsem z ní dlouho čerpal. Co tě vedlo ke studiu na VUT a co sis odtud odnesl?
Musel jsem hodně věcí dohánět, což mi vůbec nevadilo, naopak mě architektura začala velmi zajímat a dodnes neopustila. Na VUT mě vzali napoprvé. Kvůli blízkosti Svitav jsem to ani nikam jinam nezkoušel. V případě neúspěchu lidé odcházeli na stavárnu nebo na pedagogickou fakultu.

Bylo zvykem chodit na praxi?
To nebylo zvykem a nikdo to ani nepožadoval. Tehdy existovaly jen velké projektové ústavy (Stavoprojekt, Metroprojekt, Vojenské stavby), kam po škole odcházeli hotoví architekti.

Stále tě mylně řadím mezi generaci absolventů okolo sametové revoluce.
Na brněnské fakultě jsem skončil v roce 1983.

Každý jste se pak rozešli do jiné projekční kanceláře. Zůstaly mezi spolužáky nějaké vazby?
Mezi výborné spolužáky patřil Zdeněk Jiran, Libor Sošťák, který se trochu ztratil v kopečkách na Vsetínsku, a pak velkým tahounem byl Honza Sapák, kterého již tehdy zajímala památková obnova moderní funkcionalistické architektury. Společně jsme prolézali Tugendhatku, dělali modely Loosových domů. Nakonec nás promovalo osmdesát a všichni se okamžitě rozprchli po celé republice.

Co tě po škole táhlo do Liberce? Umístěnka nebo aura SIALu?
V té době již umístěnky nebyly, ale já jsem se nejprve přiženil k Ostravě. Konkrétně do ulice Jeremenkova v Bílovci, odkud pochází Emil Přikryl a kde postavil několik rodinných domů. Zdeněk Jiran (ateliér 03) odešel přímo do Stavoprojektu Liberec a Honza Sapák (ateliér 02) to vzal do Liberce oklikou přes AVU. Ve Stavoprojektu chodili do šestého patra obdivně koukat Hubáčkovi s Masákem pod ruce. Já jsem chvíli pracoval v Elektroprojekta Ostrava, ale brzy jsem s celou rodinou přesídlil do Liberce, kde jsem pracoval v ateliéru 01, který tehdy vedl Pavel Švancer. Navíc ty tři roky na střední ve mě zanechaly silný dojem a zkrátka jsem tušil, že do Liberce patřím.

Tam tě zastihla sametová revoluce, po níž si všichni začali zakládat vlastní ateliéry?
Na počátku 90. let Stavoprojekt dozníval a rozpadal se na menší skupiny. Také my jsme s Josefem Patrným, Radimem Kousalem a Tomášem Charvátem paralelně vytvořili EA studio (Studio evropské architektury), to se však neubíralo směrem, kam bych chtěl, a proto jsem zůstal pouze u Hubáčka v Sialu. Řada tehdy mladých architektů jako Němec, Štempl, Jiran a Buček usilovala o vytvoření nového SIALu, což se nakonec nezdařilo. Po návratu z Ameriky vedení Sialu převzal Jiří Suchomel, s nímž jsme spolupracovali na řadě soutěží po celé Evropě.

Devadesátá léta musela být zlatá a hektická doba, kdy jste zvítězili hned v několika soutěžích na velké státní zakázky.
Po odchodu ze Sialu jsem si otevřel vlastní kancelář v Pražské ulici v Liberci a Zdeněk Jiran měl v Praze společnou praxi s Bouřilem, Kohoutem a Máslem. S touto skupinou jsme zvítězili v soutěži na železnobrodskou školu. Při její realizaci odešli Bouřil s Máslem, aby postavili knihovnu v Semilech. V Železném Brodě panovala skvělá atmosféra. Tehdy tam ještě docházel Stanislav Libenský, což byla legenda ve svém oboru. Měli jsme štěstí na skvělého ředitele Pavla Ježka, který nám dal velký prostor na práci a absolutní důvěru, díky níž mohla být obnovena huť a v podkroví vzniknout nové ateliéry.

Po velkých zakázkách v úvodu 90. let tu pak mám desetiletou mezeru. Co se dělo?
Společně se Zdeňkem Jiranem a stavařem Františkem Čejkou ze Stavoprojektu jsme ještě postavili v Ruprechticích Dům s pečovatelskou službou, za nějž jsme v roce 1996 získali Grand prix. Pak už Jiran s Kohoutem dělali na vlastních pražských projektech. Mojí největší zakázkou byl areál střední odborné školy na Jablonecké ulici, kde se opět potvrdila dobrá spolupráce s vedením školy.

Po několika realizacích v rodných Svitavách zůstáváš libereckým patriotem, kde máš většinu realizací, které ale vysoce přesahují regionální rámec a dokonce i mezinárodní spolupráci, čímž narážím na příběh Ermegu.
Majiteli Ermegu Pavlovi Jelínkovi se dostaly reference na Frantu Sedláčka, který se po dlouhé době vrátil z Německa, aby mu vyprojektoval nové sídlo firmy v Žitavské ulici, a ten potřeboval podporu místního architekta, který mu pomůže při vyjednáváním s místními úřady.
Sedláček, který dlouhá léta učil na univerzitě v Německu, měl bohémský vzhled, Corbusierovské brýle a červenou šálu, ale také zdravotní potíže a dělalo mu velké obtíže chodit za námi 99 schodů do podkrovního ateliéru konzultovat. On je otcem Ermegu, který dal projektu duši. V průběhu realizace však architekt Sedláček zemřel a pan Jelínek nás požádal, abychom stavbu dokončili a my jsme udělali vše proto, aby to vypadalo, jak by si nejspíš Franta Sedláček přál.

Ermeg ti nakonec přirostl k srdci a provozoval jsi v něm i několik let svůj ateliér, než ses přestěhoval do zenových domků.
Dříve jsme vždy obývali velké prostory. Ať už to byl byt ve vile na Mozartově ulici o rozloze 180m² nebo na Ermegu to bylo celé horní patro o velikosti 150m². Postupně jsem začal zjišťovat, že život na tak velkých plochách jen přináší hromadění nepotřebných věcí. Chtěl jsem se oprostit od všech nánosů a minimalizovat své potřeby.
K tomuto zjednodušení nám pomohla švédská dvojice Elding Oscarson, kteří dlouho dobu působili v Japonsku, a když se vrátili domů, tak si v tomto duchu postavili vlastní dům s ateliérem. Oni zastávají názor, že obývací pokoj musí být prázdný, aby v něm byl prostor na myšlenky. Nás to velmi zaujalo a rozhodli jsme se tak nejen projektovat, ale i žít.

A protože jste nemohli najít žádného klienta, rozhodli jste vyzkoušet pokus na sobě?
Klienti se pro tento způsob bydlení hledají těžko. Museli jsme to vyzkoušet na vlastní kůži. Tehdy jsme si říkali, že limit pro šířku místnosti nemůže být méně než tři metry. Teď sedíme v místnosti, která má šířku 258 centimetrů a nepřipadám si nijak stísněný. Celá myšlenka vycházela z co nejlevnější prefabrikace, která by umožnila lidem pořídit si dům za cenu malého bytu v panelovém domě. Celkem vzniklo pět projektů, které měly oslovit lidi, co se raději obklopují vlastními myšlenkami než věcmi.

Je třeba zmínit spolupráci s tvým bratrem, s nimž spolupracuješ na interiérech a grafických návrzích. Honza Stolín je přitom významným konceptuálním umělcem a kurátorem hned několika galerií. Kdy začala vaše spolupráce?
První byl památník bojovníkům a obětem za svobodu vlasti v Liberci, za který jsme v roce 2000 získali Grand prix. Brácha je o osm let mladší, vyučil se keramikem v Litomyšli, střední školu vystudoval v Bratislavě a pražskou Umprumku začal navštěvovat v roce 1988, kde ho po revoluci učil Kurt Gebauer. Studoval tam sochu společně s Davidem Černým, Rony Pleslem nebo Maximem Velčovským. V té době jsem již pracoval v libereckém Stavoprojektu. Brácha mi tehdy koukal pod prsty a po škole se rozhodl přestěhovat za mnou, kde začal učit u Jirky Dostála na střední umělecké škole v Jablonci a postupem času získal místo Zippeho asistenta na liberecké škole architektury, kde teď vede svůj vlastní ateliér.
Spolupráce na projektech vznikla sama od sebe. Když do návrhu promluví sochař, který o architektuře mnoho neví, ale cítí to, a architekt jej začne vnímat, tak se oba obory začnou prolínat. Názory jednoho toho druhého posouvají. Jedná se o dialog nad společným dílem.
Liberecký památník vznikal velice bouřlivě přímým zadáním od města. Na místě monumentálního Stalinova památníku později stála Matka s dítětem od Jiřího Seiferta a později zase ruský vojín. Město předpokládalo, že použijeme tento těžký totalitní podstavec a umístíme na něj něco nového. My řekli ne. I kdyby to mělo být jediné, co na místě uděláme, tak tento nabubřelý Gottwaldovský monument zlikvidujeme a zabráníme dalšímu vrstvení nesmyslných nánosů.
Památník schvalovalo sdružení bojovníků za svobodu vlasti, kteří bojovali na různých frontách a různých obdobích. Monika Mitášová, která tehdy učila na škole, nám byla teoretickou oporou, aby se podařilo přesvědčit jinak rozpolcené složení komise. Celý monumentální podstavec jsme nechali odstranit, na toto místo jsme navezli spoustu hlíny a z ní vytvořili terénní val bez vyznačených cest. Už tohle jsme považovali za dostatečný úspěch, ale stále nás tlačili, aby přece jenom vznikl nějaký ten památník. A tady přišla velká bratrova chvíle. Původně neměl být památník vůbec vidět nebo jej učinit co nejméně nápadným. Nakonec se hlavními motivy stal nehmotný vítr, světlo a text. Zároveň byl tímto ponechán velký prostor k vlastní interpretaci. Tuto myšlenku jsme pak usadili do architektonické formy jednoduchých dvou kvádrů. Výsledek byl solí v očích téměř všem Liberečanům. Při slavnostním otevření všichni skřípali zuby a my jsme museli hlavní ideu donekonečna opakovat. Překvapivě v zahraničí byl památník přijat pozitivně. Tak nejspíš začala moje spolupráce s bratrem, kdy on přinášel výtvarné podněty, které jsem usazoval do architektonických forem.
Následovalo informační centrum ve Svitavách, kde starostoval Jirka Brýdl, který byl bratrem litomyšlského starosty Mirka Brýdla. On se vrátil jako senátor a nechtěl se nechat bratrem zahanbit. Nás přizval jako svitavské rodáky a také jako náš bývalý atletický trenér. Za předcházejícího starosty jsem se osvědčil úpravou hospodářských budov, která vzešla z regulérní soutěže a následně jsme byli osloveni, ať se zabýváme i bývalou kočárovnou, která dnes slouží jako centrum Oscara Schindlera. Na tomto projektu se kromě bratra podílel i tehdejší student Honza Mach, který přišel s hlavní myšlenkou vestavět dům do domu a bratr s prostorovou instalací z neonů, které při spodním pohledu seskládaly fragmenty do židovské hvězdy. Dále tu jsou na vloženém boxu umístěny nápisy, interaktivní světelné a zvukové záznamy, jejichž autorem je opět brácha. O rok později jsme pokračovali ve spolupráci na projektu kulturního centra ve Vratislavicích. Naše poslední spolupráce byla na soukromé galerii současného umění Cube x Cube v Kryštofově údolí.

Nyní jsi dospěl pozice pedagoga, kdy jsi v letním semestru učil na FUA. Jaké sis odnesl zážitky?
Moc se mi učit nechtělo, byť mě docent Zippe na školu lákal už někdy v roce 2000. Dlouze jsem odolával. Měl jsem rozjetou praxi a bál jsme se, že by mě akademická rovina příliš odtahovala od zakázek. Když začal naléhat i Zdeněk Fránek, tak jsem si řekl, proč ne? V tuto chvíli cítím, že už mám co předat a zároveň se mohl obohatit o nové zkušenosti. Pokud bude šance, tak si tuto příležitost opět rád zopakuji. Nejspíš protože jsem cítil, jak to ty studenty baví. Nebyla to však zkušenost úplně nová, protože ke mně na praxi chodili mladí studenti. Z mého ateliéru se stala průchozí stanice pro mladé začínající architekty (Petr Štefek, Miroslav Hujer, Jan Mach, Jan Gašparík, Karel Trachta, Alena Mičeková,...)

Ono v Liberci není moc příležitostí pracovat při studiu.
Pár ateliérů by se našlo, ale ti rozervaní chodili na praxi ke mně. Spíš než abych na škole vnucoval studentům svoje názory, tak jsem počkal, až přijdou sami, když budou chtít. Nakonec jich bylo celkem hodně.