La Biennale di Venezia 2018 - ohlédnutí Ondřeje Hojdy za výstavou

Mezinárodní výstava architektury v Benátkách organizovaná benátským bienále, ve zkratce nazývaná Bienále architektury, se koná letos pošestnácté. I letos byli jako kurátoři vybráni architekti, respektive architektky – irské duo Yvonne Farrell a Shelley McNamara, spolupracující už čtyřicet let pod jménem Grafton architects. Ty měly na starosti rozsáhlou hlavní výstavu ve velkém pavilonu v zahradách (Giardini) a prostoru corderií a části artiglierií v Arzenálu. Národní pavilony mají také na určené téma reagovat, ale obvykle si každá země beztak udělá, co chce. Letos ale odezva zafungovala více než kdy jindy a k vidění je sice stále různorodý, ale propojený celek.

Zásluhu na tom má samozřejmě téma, které je dostatečně široké, aby inspirovalo všechny: Freespace – volný, svobodný prostor. Benátské bienále v sympaticky anachronickém duchu nutí své kurátory napsat vlastní „manifest“: Podle Farrell a McNamary má freespace znamenat „velkorysost a smysl pro lidskost v jádru architektury“ a „zaměření na kvalitu prostoru samotného.“ „Freespace“ může být „přidaný, nečekaný dar,“ cosi navíc, jež mají architekti umět vydolovat i z toho nejskromnějšího projektu, i když to může být zdánlivý detail. Autorky to ilustrují konkrétními příklady: uvádějí betonovou, dlaždicemi obloženou lavičku Jørna Utzona v jeho domě Lis na Mallorce, vstupem do milánského domu na Via Quadronno 24 od Angelo Mangiarottiho, volný prostor, který věnovala architektka Lina Bo Bardi veřejnosti pod svým na pilotách postaveným muzeem v Sao Paulu, ale i kamennou lavici florentského Palazzo Medici, která mění přilehlé prostranství v interiér svého druhu. K tomu lze dodat, že takový freespace je tedy možná to, co stále odlišuje architekturu od stavění.

Můžeme ale také namítnout, že „prostor samotný“ nabízí nepřeberné množství významů a „volnost“ ani „svoboda“ jej zrovna neupřesňují. Považovat prostor za základní prvek architektury není vůbec nic tak samozřejmého, jak se dnes může zdát: začali s tím až modernisté na počátku 20. století, vydatně inspirováni historiky umění. Dokud ale pojem funguje jako srozumitelný prostředek jak uvnitř profese, tak pro komunikaci s veřejností, není to takový problém. Množství významů prostoru dále v manifestu autorky obracejí v programovou otevřenost vůči různým přístupům, a freespace doslova vyzývá naplnění významy. Výslovně zmiňují ten společensko-politický (který dominoval minulému bienále pod kuratelou Alejandra Araveny); ten, který bychom mohli nazvat „fenomenologický“ („světlo, vzduch a materiály,“ výrazně se tento pohled uplatnil například na bienále z roku 2010), ale i svobodu tvořivě nakládat s historií. Dá se tak říci, že na letošní výstavu se tak vešla všechna témata předchozích bienále z tohoto desetiletí. Mimo naopak zůstala okázalost a naleštěná sebestřednost z dob ekonomické bubliny, která se v rámci benátských výstav uzavřela před deseti lety výstavou Beyond Building (2008). Těm, kdo benátská bienále architektury navštěvují pravidelně, tak budou samozřejmě témata i mnozí účastníci povědomí. Přesto se nedá říci, že by to byla výstava slabá, nevýrazná, nebo bez názoru.

Hlavní tendence: Návrat k domům, genderová vyrovnanost, práce s místem
Trochu oddechnout si mohou ti, pro které byla minulá bienále přece jen trochu příliš nabitá informacemi, i ti, kteří podlehli pocitu zmaru a bezmoci architektury tváří v tvář mocnějším silám, které utvářejí náš svět. Dá se říci, že architektura jakožto stavění domů je letos zpátky a budovy, modely a konkrétní projekty jsou tu hlavním námětem i komunikačním prostředkem. Je to sice návrat na pro architekty bezpečnou půdu, nepůsobí ale jako únik. Poučení a otázky, které nabídla předchozí dvě konceptuálně vyhraněná bienále, nejsou zapomenuta a pracuje se tu s nimi dále. Přestože autorky oslovily účastníky z celého světa, je tu cítit svébytný vkus a velká míra kontroly nad celým výstavním prostorem. Celek je nakonec podivuhodně vyvážený a při svém rozsahu přesvědčivě zvládnutý.

I podle dosavadní odezvy se zatím letošnímu bienále daří spíše sjednocovat než vyvolávat rozpory. Jeden fakt, který mne donutil ke zpřesnění už ve druhé větě tohoto textu, přitom skrývá polemický potenciál: letos poprvé jsou kurátorkami architektonického bienále pouze ženy. Fakt, že architektonická profese je stále v extrémním nepoměru doménou mužů, irské duo architektek přímo netematizuje a volí pokojnější cestu skrze přesvědčivé výsledky vlastní práce; jejich výběr vystavujících je nicméně v rámci možností nápadně genderově vyvážený. Pozornost přímo k problému se ale v průběhu zahájení 25. května snažila přitáhnout manifestace, svolaná mimo jiné architektkami Odile Decq, Farhid Moussavi a Caroline James přímo v areálu bienále. I tento protest ale mířil ven, nikoli proti výstavě; měl být naopak dokonce poctou kurátorkám. Decq je ostatně sama jednou z vystavujících.

V souladu se zásadami svého freespace ponechaly autorky volné vstupní sály jak v Giardini, tak v Arzenálu. V prvním areálu je změna patrná až po chvíli, kdy zaznamenáme neobvyklé dlaždice (z Granby Workshop v Liverpoolu, založený mladým architektonický kolektivem Assemble). V Arenálu je ke vstupu třeba rozhrnout závěs tvořený ze zavěšených lan, připomínajících historii místa – třísetmetrových corderií, původně manufaktury na výrobu lan. Skvělou pointu pro svůj deklarovaný přístup našly irské architektky při přípravě výstavních prostor: v zadní části velkého pavilonu v Giardini odhalily po dlouhá léta zazděné okno ve formě dvou protínajících se kruhů, které navrhl Carlo Scarpa. Také v interiéru Arzenálu, který přirozené světlo téměř úplně postrádá, provází diváky celými třemi sty metry corderií světlo na konci, tříštící se o volně rozmístěné sloupy od Valeria Olgiatiho. Než tam ale divák dojde, trvá to dlouho a je třeba přiznat, že rozhodnutí ponechat celou centrální osu volnou a vystavujícím přidělit rovnoměrně malé prostory po stranách vede při více než stovce vystavujících k jisté monotónnosti.

Školy, historie, matadoři a objevy
Své široké zadání vymezily kurátorky vydělením úžeji zaměřených zvláštních sekcí, které v obou hlavních výstavních prostorech následují hned po vstupním sálu. V Arzenálu se vybraní architekti – včetně např. ticinských matadorů, Maria Botty a Aurelia Galfettiho – každý po svém vyjadřují k problému vzdělávání. Stojí za to zastavit se tu u projektů indické školy od Case Design (A School in the Making), nebo působivého velkého modelu školy v Tokiu od Tezuka architects, jíž se podobá i škola v Líbeznici od českého studia projektil. V Giardini je to výstava Close Encounter (blízké setkání), kde byly současným irským ateliérům zadány k vlastní konfrontaci konkrétní stavby, většinou z dvacátého století. Výsledky jsou samozřejmě různé a ukazují, že ani dobří architekti budov nejsou vždy přesvědčivými architekty instalací.

Velká jména jako Alvaro Siza, Rafael Moneo přitáhnou mezi účastníky pozornost sama (a jejich příspěvky stěží patří k těm nejzajímavějším), za zmínku tak tady spíše stojí méně známí autoři. Stojí za to doslova strčit hlavu do instalace Field od portugalského studia Airese Mateuse se snovou krajinou uvnitř, zastavit  se u prezentace vertikálních řezů španělského studia Paredes Pedrosa, velkorysého obytného domu Tila v Helsinkách od finského studia Talli nebo budovy Gowan Court od britského studia 6a architects, prezentované filmem Trees Down Here od experimentálního filmaře Bena Riverse (vše v Arzenálu). Bez pocitu nepatřičnosti si lze užít velké a v rozličných materiálech precizně provedené modely staveb Petra Zumthora (Giardini).
 
Blízko má letošní bienále k tomu z roku 2012, jež pod jménem Common ground připravil David Chipperfield. Sám Chipperfield se účastní hlavní výstavy instalací, které dominuje historická grafika, kde architekt Karl Friedrich Schinkel vyobrazil výhled z prvního patra berlínského Altes Museum (Beyond Purpose, Giardini). Chipperfield na berlínském ostrově muzeí pracuje dlouhodobě a princip této původní otevřenosti se snaží vtělit i do právě dokončovaného vstupního objektu Joseph-Simon Galerie. Za pozornost rozhodně stojí lucemburský pavilon (Arzenál), který zaplnil místnost obřími modely realizovaných i nerealizovaných staveb o velkém rozměru a jmenuje se doslova Architecture of the Common Ground.

První z benátských výstav architektury v roce 1980 se jmenovala Přítomnost minulosti a historie byla přirozeně přítomná na bienále vždy; letos se ale zdá, že je jí ještě víc než obvykle. Instalace Freespace in Place představuje čtyři nerealizované projekty pro Benátky od světových architektů – Franka Lloyda Wrighta, Le Corbusiera, Carla Scarpy a – asi nejméně známý – návrh parku od Isamu Noguchiho. Výstava Freestanding si z díla švédského moderního klasika Sigurda Lewerentze vybírá tři vstupní předsíně; Cino Zucchi připravil precizně vyvedenou poctu svému oblíbenci, milánskému architektu Luigimu Caccia Dominionimu (1913–2016), nedávno zemřelému ve věku téměř 103 let. Instalace zahrnuje modely veřejně přístupných interiérů Dominioniho staveb v Miláně i průsvitné modely vnitřků staveb. Londýnské Victoria and Albert Museum v Arzenálu přivezlo zajímavou výstavu o legendárním, nicméně loni zbořeném komplexu Robin Hood Gardens od Alison a Petera Smithsonových, včetně třípodlažního segmentu fasády. Ruský pavilon (Station Russia, Giardini) se zabývá dějinami železnice v této zemi. Vlámští architekti de vylder vinck taillieu, kteří v roce 2016 spoluvytvořili vynikající belgický pavilon věnují celou místnost svému projektu sanace jedné budovy v areálu psychiatrické léčebny poblíž Gentu (Unless ever people, Giardini). Projekt je oproti jiným rekonstrukcím historických domů zvláštní tím, že nemá jasné zadání a fixuje budovu v jejím částečně rozpadlém stavu, a přináší tak téma paměti, ale i otevřenosti a volnosti. Švédští Skälsö arkitekter představují svůj projekt přestavby bunkrů – donedávna používaných armádou (Bungenäs, Arzenál). Téma by mohlo rezonovat i v Česku, kde se i minimální zásah do „řopíku“ setkává s odporem. Se svými vzory z moderní historie se ve své instalaci srovnávají i britští Caruso a St John The Facade is the Window to the Soul of Architecture.

Prázdné pavilony, volný a veřejný prostor
Adam Caruso a Colin St John byli zároveň i komisaři britského pavilonu (Island, Giardini), ale už při vstupu se vkrádá podezření, že mu už nestihli věnovat tolik pozornosti jako vlastní výstavě. Téma freespace tu vzali doslova: pavilon je zcela prázdný (má být ale zaplněn aktivitami) nad střechou byla ale postavena dočasná terasa. Jako one-liner ale selhává v detailech, jak poznamenal The Guardian. Barevný motiv na podlaze střešní terasy prozrazuje autory těm, kdo už seděli na jejich lavičce v hlavním pavilonu – z terasy se nabízí zajímavý výhled, který ale mizí, když usedneme na židle. Velmi podobnou střešní terasu navíc letos postavili nad svým pavilonem i Maďaři.

Jako výzvu k přímé akci pochopilo téma freespace více národních pavilonů:
Španělé otevřeli návštěvníkům běžně nepřístupnou malou zahradu za svým pavilonem, skandinávský pavilon od Sverreho Fehna obývají jen nafukovací objekty-tvorové, kteří se díky tepelným senzorům roztahují či smršťují v závislosti na počtu návštěvníků (Another Generosity). Tato instalace mimoděk navazuje na jiný Fehnův neuskutečněný a pro autora netypický projekt na nafukovací pavilon na mezinárodní výstavě v Ósace (1970). Australský pavilon (Repair, Giardini) vyplňují traviny z Queenslandu, argentinský pavilon (Vértigo horizontal, Arzenál) simuluje zážitek pampy s oblaky honícími se nad ní. V podstatě prázdný je i belgický pavilon (Eurotopia, Giardini); Bahrajn svůj prostor jen ohraničil do podoby mešity a nechává tu zaznívat modlitbu (Friday Prayer, Arzenál).

Další na téma navázali klasičtěji a freespace ztotožnili s tématem veřejného prostoru: už zmíněné Maďarsko (Liberty Bridge, Giardini) a Lucembursko (Arzenál). Jiní navázali příbuzným tématem veřejných staveb – budov, vzešlých z veřejných soutěží (Muros de ar [Zdi ze vzduchu], pavilon Brazílie, Giardini), veřejných knihoven (Building Knowledge, pavilon Finska, Giardini), univerzit (Schools of Athens, pavilon Řecka, Giardini), anebo neuskutečněných projektů pro konfliktní veřejné prostranství před Zdí nářků (In Statu Quo: Structures of Negotiation, pavilon Izraele, Giardini). Za pozornost stojí i estonský pavilon (via Garibaldi, Castello), který připravila v odsvěceném kostele trojice mladých architektů Laura Linsi, Roland Reemaa a Tadeáš Říha. Konceptuální instalace vychází z ideje „slabého monumentu,“ navazujícího na práci posledního z nich.

Fokus: Polsko, Švýcarsko, Česko
Evergreenem všech recenzí bienále je pro návštěvníka těžko zvládnutelný rozsah výstavy. Problémem se ale spíše zdá být adaptace vystavujících na tento formát. Zvlášť v národních pavilonech se tak stále lze setkat s výstavami, které jsou dobře a poctivě připravené, ale nastavené na soustředění a čas, který by si ideálně vyžadoval celé odpoledne. Sem letos patří ambiciózní americký pavilon, zkoumající různé podoby občanské angažovanosti (Dimensions of Citizenship, Giardini), který s jistou samozřejmostí předpokládá obeznámenost s vnitřními pnutími země. Na to nemůže spoléhat Jižní Korea, která už tradičně připravila velmi kvalitní pavilon, věnovaný letos šedesátým letům (Spectres of State Avant-Garde, Giardini). Setkáme se také s instalacemi, které na první pohled většinu diváků nezaujmou, ale  jejich kvalita – nebo její absence – je patrná až při bližším prozkoumání. K té lepší skupině patří obsahově velmi zajímavá instalace a k ní vydaná publikace Amplifying Nature (pavilon Polska, Giardini): Současní autoři Małgorzata Kuciewicz a Simone de Iacobis z ateliéru CENTRALA tu originálně přistupují k perspektivě antropocénu, tedy stále šířeji přijímané hypotéze, že lidské přetváření zemského povrchu už lze považovat za samostatnou geologickou epochu. Je to samozřejmě výsostně architektonické téma, protože přetváření zemského povrchu je ve výsledku hlavní náplň architektury. Skrze více či méně experimentální architektonické projekty přitom zkoumají, jak může architektura udržovat a amplifikovat přírodní procesy, cyklus přírodního světla a především vody, která dominuje i instalaci. Zajímavé je, že tu autoři kromě vlastních prací do hry vtáhli starší polské modernisty 60. a 70. (Oskar a Zofia Hansenovi, Jacek Damięcki) a například na promyšleném projektu sportovního komplexu Warszawianka na předměstí Varšavy ukazují, že ani modernismus nebyl oproti zažitým představám k těmto problémům vždy necitlivý.

V rámci výstavy ale samozřejmě nejlépe fungují jednoduchá a snadno pochopitelná řešení. Švýcaři to vědí a jejich pavilon také dostal Zlatého lva za nejlepší národní reprezentaci. Instalance Svizzera 240  si pohrává se standardizací současné obytné výstavby (název je odvozen od obvykle vyžadované výšky stropu). Sterilní prostory nezařízených interiérů působí jako prohlídka novostavby obytného domu: stejné kliky, různé zásuvky, bílé dveře. Ale brzy nám dojde, že je něco divně: mění se měřítko. To působí samozřejmě dost dezorientujícím dojmem, který vede k zážitku prostoru, jenž není přenositelný fotografií: „místo, kam asi chodí umírat realitní makléři“, jak napsal Oliver Wainwright.

Pozornost letos přitahuje i UNES-CO, projekt Kateřiny Šedé v českém, respektive česko-slovenském pavilonu (Giardini). Poté, co jí byl nedávno uděleno ocenění „architekt roku,“ potvrzuje výběr výtvarnice možný posun v Česku dosud poměrně konzervativního vnímání hranic toho, kdo se může k architektuře aktivně vyjadřovat. UNES-CO je fiktivní společnost, kterou Šedá vymyslela ve snaze čelit vytlačování běžného života z turisticky frekventovaných lokalit, často pod ochranou mezinárodní organizace UNESCO. Název funguje jako slovní hříčka pokaždé jinak v češtině i v angličtině. Najatí jednotlivci budou během letních měsíců vykonávat v ulicích Českého Krumlova své běžné denní činnosti. Důkladnost a trpělivost Kateřiny Šedé dává naději, že do Benátek živě přenášený „obyčejný život,“ který se podle pouhého popisu může zdát nebezpečně blízko reality show, bude fungovat ve smyslu posilování lidských a komunitních vtahů tak, jak se to autorce dosud dařilo v jejích předchozích projektech. Díky některým z nich (Bedřichovice nad Temží, 2011–2015) si už svůj přístup vyzkoušela i v zahraničí a reakce návštěvníků na benátský pavilon jsou zatím příznivé.