Multifunkční David Vávra je okouzlen skoro vším

Praha - S toutéž ladností, s jakou "proplouvá" s televizními diváky republikou po šumných městech, též navrhuje domy, hraje divadlo, moderuje či vychovává čtyři děti. A všechno, co renesanční muž David Vávra dělá, je pro něj příjemným zážitkem. Český architekt, herec, básník a výtvarník (pod pseudonymem Duck Valura) má rád pastelové barvy 60. let a neměnný chod světa. Celý život prožil na kilometru čtverečním pražské Dobešky. Pozítří dovrší věk Abraháma.
    "Rád jezdím ve stejném autě, chodím do stejné kavárny ve stejném městě i ve stejném čase," usmívá se pověstný tvůrce skopičin. "Tyhle věci mám v životě dané hrozně jednoduše. Od čtyř let vím, čím budu, celý život bydlím ve stejném domě a mám ty samé kamarády."
    V jeho ateliéru vznikají návrhy na domy "hranaté i kulaté". Známá je kubisticky hravá rekonstrukce Švandova divadla. Rekreační objekt vězeňských dozorců v Horním Bezděkově přestavěl z formaldehydové barabizny na originální letohrádek Vendula. Rekonstruoval kostely v Praze-Braníku a v Modřanech, s Františkem Skálou vytvořil interiéry paláce Akropolis.
    Jeho rukopis nese interiér posilovny U kapitána Nema v Praze 6, interiér baru Divadla v Celetné, či sklepáckého divadla Dobeška. Architekturu pokládá za hlavní zájem, neboť "divadlo má v sobě rozkoš, ale také prchavost okamžiku. Architektura trvá".
    Mediální hvězdu z něj učinil televizní seriál Šumná města: "Mělo to být zábavné, ale i vlastivědné a naučné v tom smyslu, že se nemají prznit výtvory nedávných předků. Aby lidé cítili stud, když boří barokní kapličku i když ničí funkcionalistický dům." Vávra coby podivný panáček tu v převlecích na roztodivných dopravních prostředcích provází diváky moderní architekturou. V  televizi předváděl i kuriózní kurz němčiny Alles gute.
    Vávrovu pavoukovitou vizáž lze občas zahlédnout ve vinohradské kavárně Kaaba zařízené ve výrazném hravém stylu Brusel, který mu lahodí pastelovou barevností a zálibou v  nepravidelných křivkách: "Jsou mi velice blízké kosmicky designované předměty let šedesátých. Je v nich ukryto mé mládí, ale i určitý optimismus doby. Dodnes navrhuji domy v pastelových barvách."
    Dětství Davida Vávry (narozen 9. března 1957 v Praze) se odehrávalo v době "letu prvního člověka do vesmíru, bruselské architektury, prvních úderů big beatu, plastikových kočiček a bakelitového designu". Je absolventem stavební fakulty ČVUT a Akademii výtvarných umění v Praze.
    Ve sklepě Vávrova rodného domu vzniklo i  pověstné divadlo Sklep, v 80. letech minulého století populární pražská "nezávislá" divadelní scéna s poetistickým humorem a jemnou parodií, kde se uplatnil Vávrův komický a klaunský talent. Sklep podle něj nebyl ani tak divadlem, ale spíš životním názorem, který se dal shrnout do věty: Nic nebrat moc vážně.
    Debutujícím básníkem se Vávra stal "náhodou a z nouze", z  potřeby ozvláštnit své moderátorské projevy. Tak vznikla i sbírka Oslavné básně. Patnáct kravat Davida Vávry (1998): "V některých básních cítím skutečný rychlošípácko-národně-buditelský patos." Je také členem literárního sdružení Kvašňák.
    Multifunkční Vávra zdatně působí i ve fotbalovém a hokejovém mužstvu Sklepovští sršáni. "Když má člověk v životě víc aktivit, musí to mít strašně jednoduše naplánovaný," tvrdí. Výtvarně se vyžívá v kolážích. Hrál také ve filmech Kouř, Cesta z města, Kopytem sem, kopytem tam, Mazaný Filip, Pasti, pasti pastičky.
    O rodině se vyjadřuje jen "tak zakukleně ve verších nebo v matematických vzorcích". O manželství, které začalo před dvaceti lety v  branickém kostelíku, říká: "Je to tak veliké množství bezbřehého tepla, vášně, návratu, hádky, nedorozumění, starosti, strachu a dalších věcí, že lidská řeč je na to krátká."
    S manželkou vychovávají Marušku, Deboru, Viktorii a Vojtěcha. "Jako symbolický zázrak a současně varování k odpovědnosti" si vysvětluje, že si nejprve museli adoptovat dvě děti, a pak se jim narodily dvě vlastní. Jako věřící křesťan své děti vodí každou neděli do kostela: "Vím, že je to někdy nebaví, ale k pozitivním věcem se člověk občas musí trochu přinutit."
    Smysl pro humor, hravost, vyrovnaný nadhled a tolerance - to jsou hlavní rysy Vávrových projektů. A také respekt k vytvořeným hodnotám: "Já jsem okouzlen skoro vším. V jistém smyslu mám rád i dlouhou panelovou stěnu na sídlišti Prosek. Vše, co už je historie, vstřebávám jako určitou hodnotu." I příšerné věci umí obrátit v klad - tak se mu líbí i žižkovská televizní věž, protože je to prý trojtyč, na které jednou přistanou ufoni.