Pevnosti měly chránit ČSR, dnes jsou z nich muzea i sklady

Praha - Opevnění, které v druhé polovině 30. let vyrůstalo podél československo-německé hranice, mělo za úkol zadržet případného útočníka a poskytnout dostatek času pro příchod spojenců. Z výstavby více než 1200 těžkých a 15.500 lehkých bunkrů plánované do roku 1942 se do roku 1938 stačilo postavit pouze 226 těžkých a přibližně dvě třetiny lehkých objektů. Po mnichovské dohodě z roku 1938 jich většina skončila bez boje v německých rukou. Část výzbroje navíc Němci použili při budování vlastních pevností v Evropě. Po válce betonové stavby až na výjimky chátraly, nový život jim vdechli až po roce 1989 fanoušci vojenské historie.
    Dnes je v České republice přes 7000 prvorepublikových bunkrů. Řada z nich dnes slouží jako muzea, nejnověji se návštěvníkům otevře po 70 letech od dokončení dělostřelecká tvrz Hůrka u Králík na Orlickoústecku. Tu až do letošního května používala česká armáda, ovšem pouze jako muniční sklad. Jako skladiště všeho možného ostatně skončila i řada dalších opevněných objektů. Někdy je používali zemědělci, jindy se zase stavba, původně určená k obraně meziválečného Československa, ocitla na pozemku u rodinného domu a jeho majitelé ji využili pro skladování ovoce a zeleniny.
    Pro milovníky historie, a zejména vojenské, jsou ale zajímavější bunkry, které dodnes připomínají dobu a účel svého vzniku. První dvě muzea československého opevnění vznikla již koncem 60. let ve východních Čechách. V Orlických horách se mohli zájemci prohlédnout tvrz Hanička, nedaleko Náchoda zase část nedokončené dělostřelecké tvrze Dobrošov. Prvně jmenovaná stavba byla ale přístupná veřejnosti jen šest let, v  roce 1975 byla uzavřena a ministerstvo vnitra tam vybudovalo podzemní pracoviště pro případ války. Opět otevřena byla Hanička až po 20 letech.
    Opravám a zpřístupňování meziválečných bunkrů se věnují jak oficiální muzea, tak dobrovolníci. Právě díky nejrůznějším klubům vojenské historie byly po listopadu 1989 obnoveny desítky větších či menších betonových staveb. Některé jsou dnes, alespoň na první pohled, v lepším a kompletnějším stavu než koncem 30. let. Předtím, než na podzim 1938 skončila velká část opevnění v německých rukou, se totiž stihla zcela dokončit jen část plánovaného pevnostního systému.
    Mnoho z nich nebylo plně vybaveno a vyzbrojeno, k použití byly obvykle plně připraveny jen lehké objekty, tedy bunkry vz. 37 (takzvané řopíky). Horší situace panovala u dělostřeleckých tvrzí, kde často chyběly nejdůležitější části výzbroje, tedy pancéřové zvony či děla. Mnoho těžké výzbroje bylo navíc teprve na rýsovacích prknech. Což ale není nic zvláštního, první etapa výstavby pohraničního opevnění totiž měla skončit až na přelomu let 1941 a 1942, dokončení celého pak bylo plánováno až na začátek 50. let.
    Velkou část z  toho, co již bylo v bunkrech zabudováno, během války použili Němci, kteří děla i  celé kupole odvezli na Západ, kde je použili při budování opevnění ve Francii nebo Norsku. Část bunkrů zlikvidovala německá armáda tak, že je nechala zalít betonem, na některých zase zkoušeli Němci účinnost svých zbraní. Většina objektů ale přečkala válku, malou část z nich používala československá armáda, jiné ale padly za oběť honbě za železem či stavebním matriálem.
    Bunkry dlouhá léta patřily ministerstvu obrany. Situace se začala měnit až v posledních letech, kdy armáda začala opevnění předávat jednotlivým zájemcům, většinou obcím. Převody ale komplikoval a prodražoval fakt, že bunkry v době výstavby nebyly kvůli utajení zaneseny do katastru.