Před 140 lety se narodil architekt Alois Dryák

Praha - Díla architekta Aloise Dryáka, od jehož narození uplyne 24. února 140 let, výrazně zasáhla do podoby Prahy, Brna i dalších českých měst. Vystudoval pražskou umělecko-průmyslovou školu, patřil k nejtalentovanějším žákům Friedricha Ohmanna, autora Kramářovy vily či Plodinové burzy na Senovážném náměstí. Dryák se prosadil jako velmi mladý, už v sedmadvaceti letech spolu s  kolegou Bedřichem Bendelmyerem postavil činžovní dům v Kamenické ulici na Letné.
     Stejní architekti-vrstevníci byli podepsáni i pod přestavbou hotelu U arcivévody Štěpána na Václavském náměstí, dnes hotel Evropa, v roce 1905, Alois Dryák navrhl i sousední uzounký hotel Garni (dnes Meran). Secesi, kterou si prvně vyzkoušel při dokončování projektu hotelu Central v Hybernské ulici po svém učiteli Ohmannovi, si Dryák zopakoval i při návrhu do soutěže na Obecní dům. Sice nevyhrál, jeho pojetí ale inspirovalo vítěznou dvojici Osvald Polívka a Antonín Balšánek.
     V tehdy moderním secesním slohu navrhl začátkem 20. století Alois Dryák i fasádu Langhansova fotografického ateliéru ve Vodičkově ulici, před několika lety citlivě opraveného. Později ale květnatý styl opustil a jeho další práce se vyznačovaly příklonem k moderně až konstruktivismu. Dokumentují to například poválečné stavby jako vinohradský Radiopalác (dokončen 1925), nedaleká budova tabákové režie ve Slezské ulici (dnes soud, 1928) nebo brněnská právnická fakulta (1933).

Právnická fakulta MU v Brně, 1928-32

     Posledním, již nedokončeným dílem Dryáka, který zemřel 6. června 1932, byla sokolovna ve Vršovicích. Pro Sokol, jehož byl aktivním členem, pracoval Alois Dryák dlouhodobě, byl například autorem dřevěného sletového stadionu na Strahově a před smrtí se podílel i na projektu pozdější železobetonové stavby. Podepsán byl pod řadou vil nejen v  Praze, ale i České Třebové či Polici nad Metují, navrhl reálná gymnázia v Kladně a České Třebové nebo školu na Ořechovce.
     Alois Dryák, kterého provázela pověst kultivovaného tvůrce, se před první světovou válkou podílel i na architektonickém řešením dvou významných pražských pomníků - Myslbekova sousoší svatého Václava a sochy Františka Palackého. V soutěži na Husův pomník na Staroměstském náměstí ale neuspěl. Podoba veřejného prostoru Dryáka výrazně zajímala také jak člena Klubu za starou Prahu, v roce 1886 patřil mezi signatáře známé petice Bestia Triumphans protestující proti bourání Starého Města pražského.