Rozhovor s Vladimírem Šlapetou

O cestě k architektuře

Jan Kratochvíl: Váš otec byl vynikající architekt, učil v Olomouci na vysoké škole. Když jste si volil životní cestu, byla pro Vás architektura geneticky jasná volba?
Vladimír Šlapeta: Otec byl neobyčejně tvůrčí člověk, kterého zastavila mimořádná nepřízeň doby. Na dobu, kdy ještě existovala architektonická kancelář, která původně byla v našem bytě v tzv. dětském pokoji, ani na dobu, kdy se po narození dvojčat - mé sestry Olgy a mne - v roce 1947 kancelář přestěhovala do velkého bytu v protějším domě, si nemohu pamatovat. Po únoru se celá společnost rozpadla - některé přátele - např. manžele Josefa a Malvu Anderovi (fy. ASO) komunisti zavřeli, jiné poslali mýt nádobí
v kuchyni (např. majitelku tvarůžkárny), právníky poslali na nucené práce do Komárna nebo na Mírov, jiní odešli do zahraničí (např. Břetislav Jelínek, předseda moravského Rotary). Z univerzity otce vyhodili brzy po Únoru. Umělci se většinou přizpůsobili. Otec bytostně nesnášel Stavoprojekty, a tak až do roku 1958 raději pracoval povětšinou sám, doma, avšak na velikých projektech prostřednictvím pražského Fondu výtvarných umění - např. přestavby divadel v Martině a v Nitře, letního divadla v Piešťanech, všech interiérů ostravského obchodního domu Ostravica nebo přestavby kina na široký formát v Krnově. To skončilo jeho vyloučením ze Svazu architektů v červnu 1958, kdy mu byla tato činnost zakázána (mimochodem soudruzi pečlivě dbali, aby mu nebylo povoleno pracovat přes Architektonickou službu ČFVU až do jeho smrti v roce 1983). Byl to víceméně zákaz výkonu povolání "na věky věkův".
Doma jsme však byli obklopeni architekturou ze všech stran, otec neponechal nic náhodě. Zážitkem bylo třeba i malování bytu, kdy se dlouho zkoušely na terase barevné odstíny, aby všechno klapalo a rodičovská ložnice dostala vždy potom jiné barvy a plošné kompozice. To jsme už jako děti s napětím očekávaly. K rodinným přátelům patřili hlavně výtvarníci (např. Alois Schneiderka z Valašska, Karel Svolinský, Jan Zrzavý, Josef Vinecký, Vladimír Navrátil, Jára Šolc, Karel a Ota Lenhartovi) a hudebníci (dirigenti František Stupka a Josef Šoupal, varhaníci prof. Reinberger a prof. Šlechta, členové Českého noneta apod.).
Myslelo se, že architekturu bude studovat můj starší bratr Ivan, který výborně kreslil, ale ten utekl k filmu, já jsem také velmi rád kreslil, ve škole mi to šlo a měl jsem rád i literaturu, filosofii a historii. Moje rozhodování přišlo také do doby, kdy začaly v letech 1964-1965 poněkud "tát ledy", otec se v roce 1963 v červenci po letech setkal s Richardem Neutrou a v listopadu téhož roku navštívil po 27 letech Hanse Scharouna ve Stuttgartu a západním Berlíně a přivezl spoustu nové architektonické literatury, to mělo určitě vliv, a tak jsem se přihlásil na architekturu.

JK: Obdivoval jste během dospívání některé stavby v Olomouci a okolí? Posílily Vaše rozhodnutí věnovat se architektuře?
VŠ: Určitě. Například kostel sv. Mořice s krásnými varhanami mistra Englera, pod nimiž jsme stávali každou neděli na empoře nebo morový sloup, kašny a tři kopule sv. Michala. Dětství strávené v polaritě mezi historickými památkami Olomouce a moderní atmosférou našeho domova bylo velmi inspirující.

JK: Jaký máte dnes ke svému rodišti vztah?
VŠ: Jezdím tam stále, protože v našem bytě žije ještě moje dvaadevadesátiletá maminka. Takže je tam stále náš domov, v němž je cítit i otcovu tvůrčí energii. Nesnesl například hrát na klavíru, který by navrhl někdo jiný, a tak si pianino Petrof navrhl sám. Kdyby Petrofa po válce neznárodnili, začal by tento nástroj vyrábět sériově.

JK: Proč jste si vybral ke studiu pražskou fakultu?
VŠ: V letech 1945-1958 byla brněnská fakulta nesporně nejlepší v republice. Toto období skončilo vyhozením profesorů Fuchse, Kopřivy a Rozehnala z nichž poslední skončil po ostudném soudním procesu v kriminále na Pankráci. Tím začala neslavná éra docenta a rektora Vladimíra Meduny - pokles úrovně a politizace školy, z níž odešli nejschopnější asistenti Ruller, Sirotek, Riedl aj. Vzhledem ke svému původu a jménu jsem na takové fakultě, které vládli Meduna, Alexa a podobní, neměl nejmenší šanci a také by to nemělo smysl. Proto jsem se přihlásil do Prahy, která se kulturně už více otevírala světu - na Hamleta s Lukavským se přijel podívat anglický režisér Peter Brook, Prahu navštívil i Jean-Paul Sartre a ve filmu, divadle a literatuře se tam začala rodit nová vlna pražského jara s Kunderou a Vaculíkem nebo Macháčkem a Krejčou v ND a Vostrým v Činoherním klubu. To vše bylo cítit ve vzduchu nejméně od roku 1962 a intenzívně od podzimu 1965, kdy jsem tam začal studovat.

JK: Během Vašeho studia se společenská situace razantně obrátila, řada lidí zvolila emigraci. Uvažoval jste i o této možnosti?
VŠ: Samozřejmě. Měl jsem už od konce sedmdesátých let v zahraničí připraveny a deponovány materiály nejméně na tři publikace pro případ, že bych musel emigrovat. V roce 1982 jsem v polobotce převezl rodný list, maturitní vysvědčení, index a diplom do Lublaně, odkud jsem vše odeslal do Rakouska, kde jsem byl v Innsbrucku později už i imatrikulován na universitě kvůli doktorátu, protože obhajoba kandidátské disertace v Praze mi z politických důvodů byla po léta znemožňována. Nakonec jsem směl promovat na CSc. až v roce 1987.
Vliv na to, že jsem neemigroval, měla i skutečnost, že jsem měl 4 děti a to byla velká zodpovědnost, které jsem se nechtěl vzdát. Emigraci jsem považoval za krajní alternativu. Můj otec také neodešel v roce 1948, když se maminka se čtyřmi malými děti odejít obávala.

O výstavách a psaní o české architektuře

JK: Po absolutoriu jste krátce pracoval jako architekt, avšak velmi záhy jste se začal zabývat historií české moderní architektury. Proč?
VŠ: V posledních letech studia jsem zpracovával studii o stavbách a projektech zahraničních architektů v českých zemích v meziválečném období a přestože toto téma nebylo zrovna politicky vítané, dostal jsem 1. cenu v celostátní soutěži studentských vědeckých prací, která se konala tehdy v Brně. V této práci bylo poprvé upozorněno např. na Lauterbachovy, Kulkovy a Schoderovy vily na severu Čech, nebo na stavby a projekty Petera Behrense, Waltera Sobotky, Ericha Mendelsohna, bratří Gessnerů a podobně. Paralelně jsem pomáhal prof. B. Fuchsovi rešeršemi k vídeňskému období Jana Kotěry a profesor Fuchs se snažil pro mne obstarat místo asistenta na brněnské technice. Zároveň mi slíbil, že mne pověří napsáním své monografie, kterou mu chtěl vydat Prof. Wingler v Bauhaus-archivu. To byla pro mě velká šance. Prof. Fuchs stačil ještě napsat na VUT doporučující dopis, avšak brzy nato - v září 1972 - bohužel zemřel a celá věc ztroskotala, také díky nedobrému politickému vývoji v době normalizace. Profesor Fuchs mi ale, stejně jako otec, doporučoval na počátku praxi v projekci. A tak jsem nastoupil v Ostravě, a vedle navrhování sportovních areálů a škol v práci, jsem postavil několik rodinných domů pro lékaře a inženýry. To byla opravdu velmi důležitá zkušenost.

JK: Důležitá v jakém směru?
VŠ: Praktickou zkušenost vidět jak se návrh na staveništi proměňuje v realitu nelze nahradit tím, že si o tom přečteme z knih. To je potřeba prožít na vlastní kůži.

JK: Když jste v roce 1973 nastupoval na místo vedoucího oddělení architektury NTM, bylo to prestižní zaměstnání?
VŠ: Určitě ne. Ale byl to Bohuslav Fuchs, kdo mne na možnost tohoto zaměstnání upozornil a po jeho smrti mě tam doporučil náš pražský profesor Jiří Štursa. Já jsem v té době už znal architektonický archiv západoberlínské Akademie umění, který vedl Scharounův někdejší asistent Peter Pfankuch, a tak jsem si řekl, že se s tím pokusím něco udělat. V technickém muzeu naštěstí neměli tušení o tom, že se jménem Šlapeta v architektuře jsou spojeny politické obtíže, že se nesmí objevit v architektonickém tisku, protože můj otec byl vyloučen ze Svazu architektů a strýc v roce 1969 emigroval. Dokonce mi moji učitelé doporučovali, abych si změnil jméno, jinak prý nemohu v české architektuře nic začít. To mě dost urazilo a také jsem to neudělal a naopak jsem připravil pomstu za celou tu generaci - za věznění profesora Rozehnala a mnoha dalších architektů - Tobka, Hilgerta, Šolce, Rossmanna aj., jimž komunistický režim poničil životy. Do roku 1980, kdy se konečně podařilo prolomit blokádu zákazu jména, kterou bedlivě hlídali soudruzi Vladimír Meduna a Antonín Drábek (předseda a tajemník Svazu architektů), jsem uveřejnil v českých architektonických časopisech asi 40 článků, které vyšly z uvedeného důvodu pouze pod šifrou. Pod vlastním jménem jsem mohl publikovat pouze v revuích Umění a řemesla a Památky a příroda a na Slovensku. Od konce 70. let jsem ale publikoval většinou v zahraničí, včetně Polska, Maďarska a NDR.
Zajímavější to doma začalo být, až se podařilo založit sérii výstav, které pak na konci 70. let vzbudily pozornost.

JK: Myslíte si, že se našemu oboru podařilo vyrovnat se s komunistickou cenzurou a vůbec deformací? Měla být "informační rehabilitace" doplněna například zákazem činnosti zdiskreditovaných architektů nebo jiným razantnějším "nesametovým" gestem?
VŠ: Některé věci nebyly doposud připomenuty - např. školení architektů ve Stavoprojektech v duchu socialistického realismu a jmenování těch, kteří byli motorem těchto akcí. Ani doba okupace nebyla doposud dostatečně historicky interpretována. Myslím, že Poláci nebo Maďaři se chovali ke své minulosti upřímněji. U nás je ještě mnoho aktérů těch neslavných dob na světě, a tak se taktně věci po česku přecházejí.

JK: Myslíte, že by to mohlo být do budoucna problémem nebo to vyšumí v čase?
VŠ: V Čechách to zřejmě zase vyšumí, ale to není dobře.

JK: Vzpomenete si na své první výstavy?
VŠ: První výstava byla věnována sochaři a průmyslovému výtvarníku Josefu Vineckému,
který byl českým žákem Henry van de Velda a přítelem Alexeje von Jawlenského a Paula Klee (dokonce prý vlastnil i Kleeův obraz), kterého se tím podařilo rehabilitovat a jeho sochy a uměleckoprůmyslové předměty potom zakoupily Národní galerie, Galerie B. Rejta, Moravská galerie a olomoucká galerie. Ředitel NTM byl však nad touto výstavou, kterou jsem uspořádal s olomouckou galerií, velmi nervózní a tak mi vlastně "za trest"
uložil udělat výstavu o novější architektuře Prahy. Netušil však, co z toho udělám. Nazval
jsem ji "Praha XX. století, proměny města" a místo katalogu jsem vydal knížku "Praha 1900-1978, průvodce po moderní architektuře", kde bylo poprvé uveřejněno skoro 300 staveb 20. století s adresami a fotografiemi. Průvodce byl velmi rychle rozprodán, dnes ho nabízejí západní antikvariáty jako raritu. To byl opravdový průlom a od té doby (díky mému vážnému onemocnění průvodce vyšel se zpožděním až na podzim 1979) se občas i moje jméno smělo nenápadně zmínit. Paralelně byla připravena do olomoucké galerie i výstava Kamila Roškota a to byl další prestižní počin - mnoho architektů z Prahy a Brna se na fenomenální Roškotovy kresby (dnes zničené záplavami) jelo do Olomouce podívat a výstavu si hned vyžádalo finské Muzeum architektury (později Dům umění ve Vídni a ETH v Curychu) a katalog přetiskl přední světový časopis Lotus International v Miláně. Série olomouckých výstav pokračovala monografiemi Josefa Kranze, Otakara Novotného a v roce 1981 Arnošta Wiesnera. Wiesnerova výstava pak rozzuřila jednoho vlivného soudruha architekta, který si na Krajském výboru KSČ v Ostravě stěžoval, že my (tj. Pavel Zatloukal a já) skrytě propagujeme sionismus a následkem tohoto udání byla naše výstavní série zakázána.

JK: Když jste začínal připravovat výstavy o architektuře, učil jste se tomuto "řemeslu" nebo jste sledoval zahraniční výstavy?
VŠ: V té době už jsem znal různé přístupy k architektonickým výstavám - např. výstava Freie Otto ve Vratislavi, výstavy současné architektury ve Vídni a Mnichově a především výstavy v západoberlínské akademii, které koncipoval Peter Pfankuch. Ten byl pro mě největším vzorem v tom, jak pracovat s dokumentací - skicou, plánem, fotografií, modelem i textem. Pfankuch byl autorem velké výstavy architektonické avantgardy v Západním Berlíně v roce 1977, jejíhož otevření se už nedožil - trpěl stejnou chorobou páteře jako Karel Čapek (důsledek věznění v koncentráku a nucených prací).

JK: Existuje "ideální monografická výstava" architekta nebo ateliéru?
VŠ: Krásná byla např. výstava Louise Kahna v MOMA nebo výstava Carlo Scarpy
ve Vídni, kterou, myslím, instaloval Boris Podrecca.

JK: V čem byly tyto výstavy krásné?
VŠ: Ve způsobu instalace - u Kahna použitím všech možných prostředků, u Scarpy redukce pouze na stovky skic hrobky, položených jednoduše na rýsovacích stolech.

JK: V současnosti jsou v České republice čtyři galerie zaměřené výhradně na architekturu. Je to podle Vás hodně nebo málo?
VŠ: To by mohlo i stačit, chybí však samostatné muzeum architektury - jsou-li sbírky pod jinými institucemi, je těžké propagovat autonomní architektonický program.

JK: Podaří se tuto instituci vytvořit?
VŠ: Tomu bych moc nevěřil, když se příležitost promarnila hned po roce 1990.

JK: Zaujala Vás v posledních letech některá česká výstava s architektonickou tématikou?
VŠ: Například výstava Vlastislava Hofmana v Obecním domě nebo výstava Ivana Kroupy. V cizině výstava Mies in Berlin, instalovaná v Schinkelově starém muzeu v Berlíně, nebo výstava Rema Kolhaase v Miesově Národní galerii v Berlíně a výstava Maxe Berga ve Vratislavi.

JK: Proč by dnes měli lidé chodit na architektonické výstavy? Jaký jiný prožitek může například návštěvníkovi nabídnout výstava oproti multimédiím na internetu?
VŠ: Prožitek originálu a interpretace tvůrčího procesu.

JK: Vy sám stále připravujete výstavy. Poslední byla, nemýlím-li se, monografická výstava o Janu Hird Pokorném. Chystáte v současnosti nějakou další výstavu nebo publikaci?
VŠ: Právě jsem dokončil delší stať o berlínských sídlištích, kterou mne pověřil zemský památkový úřad v Berlíně a která se stala součástí oficiálního návrhu šesti sídlišť v Berlíně na světovou památku UNESCO.

JK: Rostislav Švácha se zříká role teoretika architektury a spíše se pasuje do pozice historika. Jak se liší teorie od historie architektury?
VŠ: Šváchova pozice je asi formulována správně. Teoretiky nejsou ti, kteří vykládají teorie, ale ti, kteří je vytvářejí.

JK: Máme dnes v české architektuře teoretika architektury?
VŠ: V Rostislavu Šváchovi máme jistě velmi kompetentního interpreta teorie architektury.

O architektonickém školství

JK: Záhy po revoluci jste se stal děkanem pražské fakulty architektury. Zastihla Vás tato událost připraveného?
VŠ: Do funkce děkana mne tehdy navrhli Karel Hubáček a Jiří Suchomel. Zvolen jsem však byl až po roce - v lednu 1991. Ten rok byl však velmi užitečný, rozhlédl jsem se, jak věci fungují tady a o koho je možné se opřít.
Vzhledem k tomu, že v druhé polovině 80. let prošla výstava brněnského funkcionalismu 14 místy (většinou školami architektury) v západní Evropě, Český funkcionalismus, který jsme připravili s Janem Kaplickým, byl na AA v Londýně a protože jsem byl volen členem exekutivního výboru International Congres of Architectural Museums ICAM, měl jsem už poměrně dobrý přehled o tom, jak fungují školy architektury v západní Evropě a severní Americe.
Potkal jsem i řadu vynikajících děkanů. Na prvním místě bych rád jmenoval Alvina Boyarského, legendárního děkana Architectural Association v Londýně. To on angažoval Rona Herrona, Petera Cooka, Kaplického, Jiřičnou, Dalibora Veselého i Zaha Hadid na AA.
Díky němu jsme mohli vydat knihu Czech Functionalism a předvést na AA stejnojmennou výstavu. Měl ohromný čich na lidi. AA je však soukromá škola.
Nebo Max Bächer v Darmstadtu, který organizoval po léta tzv. darmstadtské středy s přednáškami světových architektů a dostal do Darmstadtu výstavu "Brněnských funkcionalistů".
Pan profesor Jan Hird Pokorný mi kdysi řekl: "Zažil jsem na Kolumbijské univerzitě 8 děkanů a nejlepší byl ten, který dělal nejmenší změny." Na tuto větu jsem si často vzpomněl. Změny děkan dělat musí, buď si je vynucuje život a okolnosti anebo je musí podniknout, aby probudil k životu některou součást organismu. Musí to však činit skoro jako chirurg - opatrně a zároveň rozhodně - protože se pohybuje v prostředí, které je křehké jako z porcelánu a mohl by sloními pohyby nadělat více škody než užitku. Platí tu ono Wittgensteinovo poučení, že každá změna, která není zlepšení, je zhoršení."

JK: V jakém stavu byla tehdejší fakulta?
VŠ: Vypadala jako všechny školy v republice. Chyběl jakýkoliv kontakt k odborné veřejnosti a do zahraničí a chyběly osobnosti praktikujících architektů.
V letech 1991-1997 se však brzy podařilo tento nedostatek suplovat angažováním architektů z emigrace (Šik, Šafer, Makarov, Zvěřina, Pitlach, Sedláček, ale také Roubík aj.) nebo i ze zdejší praxe. Nebylo to ovšem jednoduché ustát, protože většina z těch nově povolaných architektů z praxe byla angažována na poloviční úvazky a ve vnitřních grémiích školy je bylo
potřeba vehementně bránit. To nebylo jednoduché a mnozí si to ani nedovedli představit. Navíc vysokoškolským zákonem z roku 1990 absolventi architektury přišli o titul Ing. arch. Po obrovském úsilí se mi podařilo dosáhnout, že nový zákon z roku 1997 tento titul architektům vrátil a také v rozpočtech se podařilo, že výuce architektury byl přiznán ministerstvem vyšší koeficient než ostatním technickým oborům - 2,25. To byla dvě velká vítězství, která všem školám architektury v republice velmi pomohla a pomáhají vlastně dodnes.

JK: Cítíte s časovým odstupem, že by se některé věci mohly udělat lépe nebo se měly podniknout dříve?
VŠ: Později se rozhodnutí těžko dají posuzovat. Vy stojíte před rozhodnutími v určitém čase, nemůžete je odložit a musíte je nějak vyřešit, i když víte, že všechny alternativy řešení, které jsou k dispozici, jsou špatné. Z nich volíte nějaké optimum. Ale nejhorší by
bylo věci odložit. Často jsem se k takovým problematickým rozhodnutím v myšlenkách vracel, ale nezdá se mi, že bych někde udělal vážnější chybu. S povrchními znalostmi situace se ty věci zdálky někdy snadno kritizují. Drobné chyby ale dělá každý.

JK: Jaká by mohla být měřítka, podle kterých by se posuzovala úroveň jednotlivých škol architektury?
VŠ: Úroveň projektů a diplomových prací, kredibilita pedagogů v odborné veřejnosti i 
síť vztahů k zahraničním školám. A patrně by se mělo také sledovat, jaký nejhorší
diplomní projekt ještě může projít. Stejně tak u doktorských prací, které by měly být zveřejňovány, tak jako je to v západní Evropě. To by jistě hodně prozradilo.

JK: Kdo by mohl toto srovnání zajišťovat?
VŠ: Např. mezinárodní akreditační komise.

JK: V poslední době se objevují pochybnosti nebo úvahy nad kapacitou českého vysokého školství. Domníváte se, že by měla Česká republika produkovat ročně stále více architektů? Souvisí zvyšující se počet absolventů s jejich kvalitou?
VŠ: Mělo by se o tom uvažovat vzhledem k demografické křivce, která do budoucna nevypadá příliš optimisticky. V sousedním Německu už některé školy zavírají a všechny mají starosti o budoucí posluchače. Také příliš masová produkce architektů nemůže být zárukou kvality.

JK: Navštívil jste již řadu zahraničních škol architektury. Dají se mezi nimi vysledovat určitá národní specifika nebo je současný svět totálně globální?
VŠ: Jiné jsou školy architektury v německé oblasti, jiné ve Francii, jiné v Británii a Skandinávii. Školy v románské oblasti (Itálie apod.) mají příliš velký počet studentů. Německo klade důraz na osobnost profesora, což je např. i ve Finsku, kde je však i příznivý relativně nízký počet studentů. Na TU Helsinky-Otaniemi studuje asi 600 studentů, to je dobré měřítko. Anglické školy jsou hodně umělecky založené. V zahraničí neexistuje dualita výuky architektury na stavebních a architektonických fakultách jako u nás. To je nešvar vyvinutý po sametové revoluci díky tomu, že stavební fakulty zjistily, že něco takového, jako výuka pozemního stavitelství vlastně v západní Evropě neexistuje.
Určitá specifika nejen že existují, ale dokonce nyní, když se studenti - vzhledem k boloňské deklaraci - budou moci volně přemísťovat v rámci EU, jsou znovu definována a vyhledávána pro zvýšení konkurenceschopnosti a pro zvýšení přitažlivosti nabídky pro studenty do různých regionů. O tom se teď vede v Evropě debata.

JK: Jaké jsou slabiny nebo naopak silné stránky pražské FA ve srovnání se zahraničními konkurenty?
VŠ: FA ČVUT je určitě považována v zahraničí za jednu z nejlepších škol v bývalé východní Evropě. To se projevuje i ve velkém počtu zahraničních studentů, kteří zde studují prostřednictvím výměny ERASMUS. Výhodou samozřejmě je i město Praha, které je, jak říká rád Zvi-Hecker, samo velkou učebnicí architektury. Oproti jiným fakultám v českých zemích i na Slovensku zde učí větší počet architektů z praxe. Jen v posledních třech letech se mi podařilo přesvědčit Ivana Kroupu, Hájka a Šépku a Jána Štempela, aby začali učit a i jejich vstup už přinesl ovoce a změnilo to poměr sil ve škole. Ivan Kroupa bude prezentovat práce své a svých žáků na letošním Bienále v Benátkách.
Slabin je ale také mnoho. Stále probíhá obtížný dialog mezi těmi, kteří si přejí kreativní školu (k nim kromě mne patřil i Kroupa, Bočan, Koucký a jiní) s těmi, kteří upřednostňují byrokratické představy o výuce a řízení. K těm druhým patří i někteří z těch, kteří začali vyučovat až po sametové revoluci, ale mezitím zkostnatěli a jde jim jen o vlastní prospěch. Nelze všechno změnit najednou, co se půl století opomíjelo - knihovna, prostorové podmínky apod., ani chování lidí….

JK: Děkuji za rozhovor.

---

Prof. Ing. arch. Vladimír Šlapeta, DrSc.

1947 - narozen v Olomouci
1972 - absolutorium studia architektury na ČVUT
1972-73 - architekt v Ostravě
1973-91 vedoucí odd. architektury Národního technického muzea v Praze
1986 - host. docentem TU Berlin
1987 - host. docentem TU Wien,
1987-91 - členem výkonného výboru International Confederation of Architectural Museums ICAM
1989-91 - generálním sekretářem ICAM
1988 - DAAD stipendium ve Spolkové republice Německo /2 měsíce/
1990 - příchod na FA ČVUT, habilitace
1991 - doktorem techn. věd
1991-97 - děkanem FA ČVUT
1992 - Honorary Fellow of the American Institute of Architects AIA, Kunstpreis Berlin, jmenován profesorem
1994 - Research Fellow of the TU Delft /1 měsíc/, zvolen členem Akademie der Künste Berlin
1994-2005 členem kuratoria pro cenu Fritze Schumachera Toepferovy nadace při Univerzitě v Hannoveru
1995 - Fellow of the Wissenschaftskolleg zu Berlin /3 měsíce/, zvolen členem Učené společnosti České republiky
1995 - členem společné komise UNESCO/UIA pro architektonické vzdělání
1997- Honorary Fellow of the Royal Institute of British Architects RIBA, čestným členem Svazu německých architektů BDA
1997-2000 - prorektorem ČVUT
2000 - Visiting Scholar of the Canadian Centre for Architecture CCA Montreal /4 měsíce/
2001 - členem společné komise UNESCO/UIA pro evaluaci architektonického vzdělání
2002 -hostujícím profesorem Fakulty architektury Univerzity v Lublani
2003 - děkanem FA ČVUT

Publikace
- PRAHA 1900-1978, průvodce po moderní architektuře. NTM Praha 1978
- Kamil Roškot 1886-1945, architektonické dílo. GVU Olomouc 1978, finské vyd. 1979, německé vydání 1981
- Josef Kranz 1901-1968, architektonické dílo. GVU Olomouc 1979
- Otakar Novotný 1880-1959, architektonické dílo. GVU Olomouc a NTM Praha 1980
- Arnošt Wiesner 1890-1971, architektonické dílo. GVU Olomouc 1981
- The Brno Functionalists. Helsinki 1983, něm.vyd. Innsbruck 1985
- Adolf Loos a česká architektura. Galerie Louny a NTM Praha 1984 /2. vyd. 2000/
- Pavel Janák 1882-1956. Semperdepot Wien 1984 /s Olgou Herbenovou/
- Czech Functionalism 1918-1938. Architeculral Association London 1987
- Baťa 1910-1950, architecture and urbanism. Katalog výstavy Zlín 1991
- Baustelle Tschechische Republik. Katalog Akademie der Kilnste Berlin 1997, pol. vyd.2002/
- Prague - XXth Century Architecture. Guide book /s Kohoutem a Templem/ Vienna 1997
- Baustelle Ungam Is.A.F erkaiem a J .Paszáreml /Berlin 1998
- Baba 1932 - modely a plány /s T .Šenbergerem a P. Urlichem/ Praha 2000 /pol. vyd. 2002/
- F . L. Wright a česká architektura. Praha 2001
- Jan Kotěra 1872-1923, zakladatel moderní české architektury /s kol./ Praha 2002
- Lubomír Šlapeta 1908-1983,Čestmír Šlapeta 1908-1999,Scharoun's Czech Students
- Wroclaw 2004 /angl. a polské vydání/
- Baustelle Slowenien Is A.Hrauskym/Berlin 2004
- Jan Hird Pokorný - architektonické dílo /s P .Kratochvílem/, Praha 2005

Ocenění
1992 - Kunstpreis Berlin, Forderungspreis Baukunst
1994 - Medaile ministra školství, mládeže a tělovýchovy I.st..
1997 - cena rektora ČVUT I. st.
1999 - cena Akademie věd ČR
2002 - zvláštní cena rektora ČVUT
2003 - cena rektora ČVUT II. st.