Praha - Sídlo Národního muzea na horním konci pražského Václavského náměstí prožilo během 120 let mnohé. Bylo svědkem zrodu Československa, povstání v závěru nacistické okupace nebo příchodu sovětských vojsk v srpnu 1968. Budova z dílny architekta Josefa Schulze se přitom nikdy nedočkala výraznější obnovy, přestože se musela vyrovnat třeba se zásahem bombou koncem druhé světové války, střelami sovětských vojáků či následky výstavby metra i intenzivní automobilovou dopravou. Čas pro stavbaře přichází až nyní, ve čtvrtek 7. července se lidé budou moci procházet sály Národního muzea na dlouhou dobu naposledy. Výsledkem opravy, která má přijít na 4,5 miliardy korun, bude nejen zdvojnásobení výstavní plochy, ale také přímé spojení s budovou bývalého federálního parlamentu podzemním tunelem nebo vyhlídka v dosud nevyužité kopuli. Pokud vše půjde plánů, přivítá obnovené muzeum návštěvníky ve své nové podobě za čtyři roky, v červnu 2015. Reprezentativní sídlo tehdejšího Muzea Království českého s pozlacenou kopulí, nepřehlédnutelnou například při pohledu z Letné, vyrostlo nedaleko zbořené Nové Koňské brány v místech, kde do roku 1875 stály novoměstské hradby. Při pohledu na dnešní umístění muzea mezi dvěma směry rušné magistrály si lze jen těžko představit, že stavba původně sídlila uprostřed klidného parku, který volně navazoval na někdejší Koňský trh. Součástí muzejní rampy pak měl být i chystaný pomník knížete Václava. S tím nesouhlasil autor sochy Josef Václav Myslbek, kterého podporoval i mecenáš Josef Hlávka - a architekt Schulz nakonec svůj boj prohrál, jezdecká socha stojí o několik metrů níže na náměstí. Schulzův výtvor, který byl podle posledních výzkumů inspirován i budovou Nové Ermitáže v Petrohradě, je ale přesto na uměleckou výzdobu bohatý. Podíleli se na ní přední umělci včetně Myslbeka nebo jeho kolegů Jana Štursy a Ladislava Šalouna, malíři Václav Brožík, Vojtěch Hynais či Julius Mařák. Ani velkolepá výzdoba exteriéru i interiéru - působivý je zejména Panteon se sochami a malbami připomínajícími českou minulost, který byl Schulzovým trumfem v architektonické soutěži - ale nepřiměla veřejnost, aby si budovu ihned oblíbila. Výhrady měly ale sami muzejníci, pro které stavba vznikla. Projekt totiž téměř nepočítal s depozitáři, kromě výstavních prostor a kanceláří se v něm našlo jen skladiště pro 300.000 svazků a nepříliš velký sklad pro sbírky minerálů a nerostů. Zmíněné nedostatky se ukázaly i při ostrém provozu, ostatně velikostí nestačila ani neznámějšímu exponátu, kostře plejtváka myšoka. Velryba, která se veřejnosti představila roku 1893, totiž byla příliš dlouhá a museli ji před vystavením zkrátit o několik ocasních obratlů. Vzhledu nového muzejního paláce navíc škodil i tehdy všudypřítomný kouř z kamen a továren. "Půjde-li to tak dál, bude za pět let vypadat jak uvnitř komín a sbírky v něm jako prasata venkovského udění," posteskl si Jan Neruda. Spisovatelova předpověď se sice nenaplnila - přestože fasáda Národního muzea dodnes trpí zplodinami - vedení instituce se ale brzy začalo zabývat myšlenkami na rozšíření. Krátce před první světovou válkou se objevily plány na přístavbu, jež měla vyrůst na místě Čelakovského sadů. Projekt se však realizace nedočkal, stejně jako několik dalších. Na další prostory v bezprostředním sousedství si muselo muzeum počkat až do roku 2006, kdy získalo budovu někdejšího Federálního shromáždění.