Allianz Stadion Vídeň

Futuristicky vyhlížející tunel z lesklého stříbrného hliníku vede do zeleného pekla: nový Allianz Stadion týmu SK Rapid ve Vídni vyvolává od prvního okamžiku emoce. Nejenom neobvyklý vzhled objektu, ale i sofistikovaná infrastruktura tu dělají z fotbalu opravdový zážitek.

Stavba stadionu je hrou emocí. Začíná již prvním návrhem a je definitivně vyhraná teprve tehdy, když poslední fanoušek spokojeně sedí na svém obvyklém místě.

Architekt Guido Pfaffhausen směl jako německý architekt projektovat nový stadion Rapidu ve Vídni. Velmi brzy bylo jasné, proč právě jemu připadla tato pocta: ví totiž, jak dostat stadion do varu. Co tým potřebuje pro dobrý výkon. Co dělá radost fanouškům. Jak dosáhnout ziskovosti stadionu a spokojenosti provozovatele. Všechno je hrou emocí - Guido Pfaffhausen zná pravidla této hry. Své vlastní "hřiště" má v romantické oranžerii z roku 1912 v historickém průmyslovém městě Cvikov. Před 25 lety založil společně se zahradní a krajinářskou architektkou Sylvií Staudte architektonickou kancelář Architektur Concept Pfaffhausen + Staudte GbR a specializoval se na výstavbu velkých sportovních zařízení a multifunkčních hal.

Pane Pfaffhausene, nový stadion vzbuzuje určitě obrovská očekávání. Jak je naplnit?
Guido Pfaffhausen: Výzvou u většiny projektů je skutečnost, že původní hala je sice příliš malá, ale při zápase doslova vře. Otázka pak zní: Můžeme tu energii zachovat, bude i v nové hale stejně skvělá atmosféra? To platilo i pro Vídeň. Ale já jsem slíbil, že tam postavíme čarodějnický kotel, všechno v něm bude natěsnané a strmé, abychom diváky uvedli do varu. To je důležité, protože divák je významný dvanáctý hráč vzadu.

Co dělá ze stadionu úspěšný stadion a ze hry zážitek, na který žádný fanoušek nezapomene?
GP: Nálada je to nejdůležitější. A to, aby stadion byl otiskem tvého města, tvého mužstva, tvého klubu. Stadion se musí stát tvým stadionem. Nesmí to být nějaký stadion, který stojí u dálnice a hrát v něm může každý, a člověk ani neví, ve kterém městě právě je. Proto jsme hned na začátku připravili pro Rapid dokument s hlavními zásadami. Chtěli jsme všechno vyprojektovat maximálně natěsnaně a strmě, aby člověk měl stále pocit, že stadion je plný. Důležitá je také viditelnost, tedy aby divák z každého místa viděl na hrací plochu a nejen na zátylek fanouška před sebou. A samozřejmě aby byly dobře vyprojektovány takové standardní záležitosti, jako jsou únikové cesty, WC a bezbariérové přístupy. Zajímavá je rovněž skutečnost, že developer dostane zpravidla od realizátorů dvakrát tolik nabídek na stavbu stadionu než je tomu u jiných projektů. Stadion chce stavět každý, je to mnohem více vzrušující než například logistické centrum. A protože jsem tomuto klubu už odjakživa fandil, bylo pro mne velkou ctí postavit pro něj stadion. Mým cílem bylo promítnout do stavby emoce.

Vídeň je jiná - také když jde o fotbalový stadion. Jaké mimořádné výzvy se objevily v tomto případě?
GP: Ano, ve Vídni je zvláštní situace: stadion neleží u silnice, která k němu cíleně vede, nelze na ni jednoduše odkázat. Ale to nám vyhovovalo, chtěli jsme vytvořit něco zvláštního. Měl to být, jak už bylo řečeno, vlastní stadion Rapidu. A to se nám podařilo, když jsme na jedné straně do objektu integrovali obrovský tubus o průměru 20 metrů, který přivádí fanoušky do srdce stadionu a jehož přední straně dominuje znak klubu.

Jak si to máme přesně představit?
GP: V zásadě se objekt skládá ze dvou částí: z velkého tubusu se znakem a ze stadionu samotného, který jsme nazvali zeleným peklem. Chtěli jsme vytvořit budovu zalitou světlem a v zelené barvě. U sportu a fotbalu může člověk pracovat s barvami. Protože klubová barva je zelená, je zelený i stadion. V případě galerie, objektu sloužícího kulturním akcím nebo muzea bych uvažoval jinak, ale tady silně pracujeme s emocemi. Teď stadion září pod paprsky světlometů jako zelený drahokam.

Tubus je centrálním prostorem stadionu. Jsou v něm lóže pro návštěvníky, administrativní prostory Rapidu, obchody pro fanoušky, centrální recepce a muzeum Rapideum. Abychom tubusu dodali moderní výraz, napadlo nás ho vepředu zkosit a opatřit sklem. Veškeré postranní plochy jsou z hladkého stříbra, jako u kosmické lodi. Pokud jde o volbu materiálu, rychle jsme našli ten správný. Důležitou roli hrálo několik faktorů. Střecha a fasáda měly vypadat jako jeden celek s plynulým přechodem – PREFA kompozitní deska to umožňovala. Obklady vysoké kvality provedla Direktion Metallica, dceřiná společnost stavebního koncernu STRABAG AG. Zaoblení, napojení oken a detaily byly skutečně velmi náročné. Výsledkem je dynamicky, kovově působící stavba, v harmonii se zelenou barvou a betonem. "Velmi zdařilý výškový dům naležato," komentovala to kdysi jedna zaměstnankyně Rapidu. A má pravdu.

Hliník tedy splnil všechny požadavky?
GP: Ano, bylo použito téměř 3 tisíce čtverečních metrů hliníku a celek působí naprosto jednolitě. Vypadá to dobře a dlouho to vydrží. Dlouhá životnost bylo velké téma, předpokládáme, že stadion i po mnoha letech bude vypadat stejně. Také z pohledu ceny to bylo v pořádku. Byl to produkt, který se nám všem velmi líbil a neohrozil rozpočet. Ze zkušenosti vím, že když má člověk k dispozici materiály, jako jsou produkty PREFA, je všechno mnohem snadnější. V jiných případech se setkávám pouze s kusem plechu a z toho musím sám něco udělat. U výrobků PREFA jsou ale mnohé varianty již předem promyšleny a připraveny.

Mužstvo, fanoušci, provozovatelé - jak lze sjednotit všechny názory, nálady a očekávání?
GP: K tomu je třeba dobrý tým. Zadání výběrového řízení požadovalo, aby návrh a nabídku předložily společně stavební podnik a zkušená architektonická kancelář. Od začátku byl znám pevný rozpočet, takže nemohly vznikat žádné vzdušné zámky. Věděli jsme, že s našimi finančními prostředky budeme muset zacházet šetrně a vymyslet, jak i s omezeným rozpočtem vytvořit něco originálního. Ale spolupráce s Rapidem Vídeň byla vynikající. Po celou dobu věděli, co chtějí. Příslušný manažer projektu si všechno prověřoval, byli jsme spolu ale pořád na stejné vlnové délce. Všechno jsme dělali ve spolupráci, nikdy nic bez souhlasu druhé strany. Rapid vždy respektoval vůli fanoušků. Ti jsou ve Vídni zvlášť důležití, jejich přáním se nelze protivit, a já myslím, že i v tomto případě to zafungovalo dobře.

Do jaké míry mohli fanoušci něco ovlivnit?
GP: Fanoušci mohli spoluvytvářet kompletní sektor k stání na tribuně. Tribuny jsme například neoznačily podle skutečných světových stran, ale tak, jak se jmenovaly dříve.
Každý má na tribuně stejné místo, na kterém vždy stával, i když nový stadion byl pootočen o 90 stupňů. Zvláštností, na kterou jsem velmi pyšný, je zachování starého stožáru světlometu bývalého Stadionu Gerharda Hanappiho. Jako dřív tak člověk uvidí stadion už zdaleka. Nápadná je také nová konstrukce střechy, protože současná budova je větší a vyšší.

A jsou racionálně navržené cesty a promyšlená infrastruktura tím, co fanoušky dobře naladí?
GP: Ano, ale my jsme nemuseli být až tak chytří, inteligentní byl Rapid. Každý, kdo se stará o prvotřídní fotbalový klub, ví přesně, co mu chybí. Touhou manažerů Rapidu, a také nám to řekli, byla sofistikovaná infrastruktura, účelně koncipované cesty a pestrá gastronomie. Takže teď jsou toalety na správném místě a stadion má i tematickou gastronomii, která nabízí také něco asijského. Zašlo to tak daleko, že existuje i vlastní měna. Od otevření stadionu je novým platidlem RAPID-MARI€, které u stánků s občerstvením rychle a snadno nahradilo hotovost. Je to tento mikrokosmos, tento zážitek, všechno kolem - nejen hra samotná. A my jsme k tomu mohli přispět svým dílem.

Jaké je Vaše resumé? Jste s výsledkem spokojen?
GP: Samozřejmě jsem jako Němec měl trochu mrazení, že mám projektovat a realizovat tak velký a důležitý rakouský projekt. Když jsem jednou vystoupil z metra na Štěpánském náměstí a šel dolů Korutanskou ulicí, pomyslel jsem si: "V tomto skvělém městě máš tak skvělý projekt. Je to věc cti a to ti už nikdo nevezme."

O PROJEKTU

Název projektu: Allianz Stadion
Země: Rakousko
Objekt, místo: fotbalový stadion, Vídeň Typ fasády: PREFA hliníková kompozitní deska
Barva fasády: stříbrná metalíza
FOTOGRAFIE: Croce & WIR