Future Talks 09 : Kiyoaki Takeda

ZZ: Děkujeme, že jste nás provedl po vaší kanceláři v Tsuruoka House a její skvělé střešní zahradě. Na začátek, mohl byste stručně představit vaše studio a popsat hlavní principy a hodnoty vaší práce?

KT: Hlavním konceptem mé architektonické kanceláře je „Příroda a architektura". Nepřemýšlíme o architektuře jako o nezávislém boxu. Uprostřed různých sociálních a environmentálních problémů navrhujeme budovy přátelské k životnímu prostředí, — což znamená že navrhujeme nejen zastavěný prostor a architekturu, ale také prostředí obklopující architekturu, podporující současně lidské i ne-lidské organismy. Staráme se o širší přírodní kontext k zachování jeho hodnot.

ZZ: Jak vnímáte roli architekta v současné a budoucí společnosti? Máte nějaké obavy o budoucnost vaší profese?

KT: No, v roce 2020 vědecký časopis Nature publikoval studii ukazující, že hmotnost architektury, infrastruktury a dalších člověkem vytvořených struktur se stala těžší než hmotnost všech živých entit na planetě. Upřímně ještě nevím, jestli se poměry těchto hmotností začnou obracet, nebo jaké budou důsledky této situace, ale vidím to jako určitý druh singularity. Architekti navrhovali budovy jako symboly a monumenty a snažili se zlepšit společnost a život komunit, ale současně přispěli ke zvýšení člověkem vytvořených objektů a degradovali přírodu. Věřím, že role architektů v budoucnosti by měla být vytvářet přírodu současně s vytvářením člověkem vytvořených objektů. Tato kancelář — Tsuruoka House — je typickým příkladem: struktura sama je těžká díky betonu, ale tato budova se stává těžší a těžší, protože v sobě skladuje půdu, drží dešťovou vodu a poskytuje na sobě prostor pro růst více rostlin a stromů. Jinými slovy, je navržena k zvýšení hmotnosti přírodních objektů také.

ZZ: Jak přemýšlíte o budoucnosti architektury a budoucnosti měst? Jak se toto myšlení odráží ve vaší práci a jak ji ovlivňuje? Jak daleko do budoucnosti přemýšlíte?

KT: Spojuji přemýšlení o budoucnosti s tématem Přírody a architektury. Dnes je příroda pro městské obyvatele vzdálená věc. Máme tendenci vnímat přírodu prostřednictvím médií a představovat si přírodu ve formě panenských deštných pralesů a hor, které vidíme v televizi a na fotografiích v časopisech, zatímco ve městech jako Tokio není čistá příroda příliš přítomná. V obrazech našeho podvědomí jsou příroda a města rozděleny velkou zdí. Města si představujeme jako lidská místa s mnoha budovami. V budoucnosti věřím, že by příroda měla do měst více zasahovat, a že lidské zásahy do přírody by měly přispívat k harmonickému vztahu mezi oběma.

ZZ: Takže si představujete, že příroda by měla být v budoucnu více prolnuta do měst. Města se neustále rozpínají do přírody, jak rostou, a městské prostředí omezuje přírodní prostředí, takže si myslíte, že příroda by měla ten prostor vzít zpět?

KT: Ano, ale špatný způsob, jakým přistupujeme k řešení nepřináší dobré výsledky. Dosud způsob, jakým přemýšlejí environmentalisté a vlády, je - protože lidé neustále ničí přírodu, je nutné vytvářet přírodní rezervace jako národní parky, které jsou pro lidi zakázané, protože jinak by lidé přírodu zničili. Ale bez ohledu na to, kolik hranic vytvoříme, tyto dva (lidský svět a přírodní svět) jsou neustále propojeny vzduchem, deštěm a tokem vody, a plocha divoké přírody se i tak každopádně rok od roku zmenšuje. Výsledkem je, že je méně prostoru pro spojení a porozumění přírodě a lidé se od přírody více vzdalují. Jsme tím zklamaní ale opakujeme tuto spirálu znovu a znovu. Nedávné studie ukázaly, že na planetě nezůstala žádná oblast, kam člověk nevkročil, ani v amazonských deštných pralesích, a že lidé si se vší přírodou pohráli ve velkém. Pokud jsme v takové situaci, pak si myslím, že bychom měli začít vnímat Zemi jako jednu velkou krajinu. Věřím, že od nynějška místo udržování přírody odděleně, jako v případě přírodních rezervací, by lidé měli aktivně přetvářet přírodu a navrhovat prostředí tak, že příroda bude v důsledku obohacena.

ZZ: Máte na mysli zásahy lidí do přírody, směřující k tomu, aby opravili škody?

KT: Ano, přesně. Bylo by dobré mít co nejvíce stromů ve městech a na planetě — přetvořit krajinu ve městech. Například strom avokáda rostoucí v Amazonii a semínko avokáda koupeného v supermarketu, které vyrostlo samo na smetišti, mají pro mě stejnou hodnotu. Někteří lidé například tvrdí, že uměle vysazené pouliční stromy ve městech nejsou přírodní, ale věřím, že nemají menší hodnotu než stromy rostoucí v džungli.

ZZ: Jak vnímáte důležitost vlivu architekta na životy běžných obyvatel města a kam vás to vede ve vaší vlastní práci?

KT: Rád bych ovlivňoval občany velmi jednoduchou myšlenkou. Jak jsem řekl, věřím, že čím více je na planetě stromů, tím je to lepší, ať už ve městech, venkovských oblastech nebo v přírodě. Budovy ve městě zabírají půdu a to omezuje prostor pro přírodu, ale pokud bychom mohli používat střechy jako zahrady nebo vyvýšit budovy výše nad zem, mohli bychom dát prostor přírodě ve městech snadněji. Navrhuji prototyp takové budovy, která je semínkem této myšlenky a přispěje k jejímu rozšíření. Lidé žijící ve městech mají tendenci vzdát se života v harmonii s přírodou, ale já to vzdát nechci.

ZZ: Takže si myslíte, že architekti mohou ovlivňovat inspirací a sdílením pozitivní vize. Které sociální aspekty považujete za nejdůležitější, aby o nich architekti přemýšleli?

KT: Myslím, že kultura scrap-and-build je sociální problém. Zejména současná obecná architektonická produkce postrádá koncept času a je s ní zacházeno jako s komoditou ke konzumaci, je to jen byznys. Bod, kdy je budova dokončena, je cílem, po něm pak v období používání už žádná vazba k architektuře té budovy a jejímu stárnutí promýšlena není. Když jsem byl student, strávil jsem tři roky v Evropě studiem opuštěných budov a ruin ve Francii a Itálii. Uvědomil jsem si, že samozřejmě 'architektura chátrá', ale že to je čas, co jí dodává kvalitu a krásu. Jistý druh připoutanosti se zdá zvyšovat kvalitu architektury. Cítil jsem, že japonské budovy se zdají bránit známkám chátrání, protože někteří lidé si myslí, že je to ošklivé, když například stěny budovy mají stopy po dešti stékajícím dolů a zbarvující je prachem a pískem. Pro mě je to krása, není to jen špína, ale znamení, že budova přijala přírodní okolí.

ZZ: Jak klimatické změny ovlivňují vaši práci?

KT: Když jsem byl malý, letní teploty v Tokiu, které jsem viděl ve zprávách, byly kolem 30°C, ale teď není neobvyklé, že teploty stoupají až na 40°C. Jak se teploty mění, mění se i typy rostlin, které zde mohou růst. Možná budou v Tokiu růst banány (smích). Pro architekturu není snadné reagovat na tyto klimatické změny. Je to proto, že většinou jakmile je stavba dokončena, není pro ni snadné změnit se, i když se prostředí kolem ní mění. Toto je encyklopedie rostlin, podrobně popisující rostliny, například které prosperují ve stínu, jejich vůně a jejich vitalitu. Pochopení a znalost takových charakteristik rostlin má pro mě velký význam. Například pokud se průměrná teplota zvýší a my tento problém vyřešíme stíněním žaluziemi, s další změnou prostředí už toto řešení nemusí stačit a k udržení tempa se změnami by bylo nutné složitější změny. Snažím se nespoléhat na takové člověkem vytvořené objekty a místo toho žádám rostliny, aby toho udělaly co nejvíce. Rostliny se přizpůsobují svému prostředí, rozprostírají listy a fungují jako žaluzie.

ZZ: Ve spojení s tématem responzivní parametrické architektury, přicházející s kinetickými fasádami reagujícími na měnící se environmentální podmínky, je to zajímavá myšlenka, že by se to dalo dělat snadněji, pokud rozumíte přírodě a principům, na kterých funguje.
Jak vnímáte vliv SDGs (Sustainable Development Goals - Cíle udržitelného rozvoje OSN pro rok 2030) na japonskou architekturu a jak je reflektujete ve své práci?

KT: Cítím to tak, že SDGs jsou jen hrou starých mužů. Stanovením cílů v číslech postrádají praktický smysl pro realitu. Protože to postrádá aspekty, které by tyto myšlenky spojovaly s každodenní zkušeností, nutí to lidi přemýšlet, která je to ta příroda, kterou bychom měli chránit, je to amazonský deštný prales, je to nějaká vzdálená příroda? Bylo by pěkné, kdyby bylo více přírody v našem dosahu každý den. Lidé by měli čas se k ní vztahovat a začít chápat, jak ji chránit, například příroda, kterou máme po ruce nám dává příležitost ji cítit, například když trhám ovoce, čichám k bylinám nebo je vařím.

ZZ: A jak vidíte vliv SDGs na architekturu? Má nějaký?

KT: Myslím, že je to dobrý vliv. Je to dobrý trend, že architektura a stavby přátelské k životnímu prostředí se stávají standardem. Další krok, jak jsem řekl dříve, je realizovat to blíže k domovu.

ZZ: Vidíte japonskou veřejnou debatu o udržitelnosti a adaptabilitě měst jako dostatečnou a plodnou? Mohl byste najít nějaké příklady jejích výsledků?

KT: Myslím, že debaty a akce o životním prostředí se často konají. Někdy se účastním přednášek a tak dále.

ZZ: Jaké jsou možnosti a limity japonských architektů při vytváření ekologické/udržitelné architektury?

KT: Viděl bych, že limity začínají ve vzdělávacím systému. Na japonských univerzitách je málo interakce mezi katedrami. Takzvaná „silo mentality“ vytváří limity. Na architektonických katedrách je tendence řešit všechny sociální nebo ekologické problémy v oblasti architektury, ale bylo by lepší aktivně začleňovat pomoc z jiných oborů, učit multidisciplinární spolupráci. Například pokud je projekt navrhnout novou ekologickou budovu, architekti mají tendenci odpovědět novými technologiemi a architektonickými elementy, ale může to být něco, co lze vyřešit jednoduše vhodným zasazením stromů na určitém místě. Mosty k jiným disciplínám jsou důležité.

ZZ: V očích Evropanů má japonská architektura velmi blízký vztah k přírodě. Kde podle vašeho názoru leží tyto kořeny? A je tento vztah o ekologii a udržitelnosti?

KT: Myslím, že kořeny leží v tom, že v Japonsku jsou čtyři roční období, počasí se mění z velmi horkého a vlhkého na velmi studené a také je zde mnoho přírodních katastrof, takže soukromé domy byly stavěny tak, aby se přizpůsobily a respektovaly přírodní prostředí. Vnímám velký rozdíl v japonském a evropském stylu zahrad, například japonský styl jako ''Karesansui'' je udělat zahradu tak, aby to vypadalo, jako by ji příroda vytvořila sama, zatímco evropský styl je navrhovat přírodu. Zahrada před touto kanceláří nebyla záměrně navržena jako zahrada určitého stylu. Důvodem je, že hned přes ulici je park, odkud přilétá mnoho ptáků. Upouští trus obsahující semena v mé zahradě, a tak v ní nacházím hodně divoce rostoucích rostlin, které jsem nezasadil. Pokud bych se rozhodl ve fázi návrhu, že to bude japonská zahrada, rostliny zvenčí by byly outsideři a musely by být odstraněny. Tato zahrada pozitivně přijímá všechny různé typy rostlin a časem se proměňuje. Profesionální zahradníci by to pravděpodobně nazvali šíleným, protože tam jsou banány rostoucí vedle „Toro", tradičních japonských kamenných luceren (smích).

ZZ: Jak vnímáte problémy městských tepelných ostrovů (UHI) v japonských městech? Jak vidíte použití přírodních řešení (NBS) v tomto kontextu a jak je používáte ve své práci?

KT: Naše současná společnost žije s myšlenkou, že příroda je škodlivá pro lidský život a rozvíjí způsoby, jak se před ní chránit. Ale uvažuji o tom opačně, o funkčním přijetí přírody - i silný déšť a ostré sluneční světlo může být transformováno na energii, kterou lze použít k životu, na elementy, které jsou podporující.
K rozšíření této filozofie si myslím, že je důležité navrhovat architekturu co nejjednodušeji. Prostřednictvím reprodukovatelnosti principů, které může kdokoli napodobit, se takový přístup může rozšířit celou společností. Navrhováním soukromých domů vytvářím prototypy, semínka k zasazení těchto myšlenek.

ZZ: Jak vnímáte roli veřejného prostoru v současných japonských městech? Jak jej zahrnujete do svého návrhového procesu?

KT: Při navrhování veřejného prostoru bychom měli přemýšlet nejen o architektuře, o druhu lidí, kteří se tam shromáždí, ale také o tom, kdo se o ten prostor bude denně starat. Například pokud postavíte veřejnou budovu se střešní zahradou, která je mnohokrát větší než střešní zahrada této kanceláře, je tu otázka, kdo ji bude spravovat. V Japonsku je běžné, že veřejný prostor je poskytován jako služba. Ale myslím, že ideálně by to nemělo záviset na správcovské společnosti, ale na uživatelích a komunitě spolupracujících na jejím pěstování.

ZZ: Vypadá to jako pěkná myšlenka komunitně spravovaných zahrad, ale je to v Tokiu možné?

KT: Momentálně navrhujeme hotel, kde budou květinová semínka umístěna na stolech v pokojích. Hosté mohou jít nahoru na střešní zahradu a tam je zasadit, pokud přijdou příště, mohou zjistit, jak brzy vyrostou nebo kdy budou kvést. Doufáme, že se tam hosté budou vracet znovu a znovu, aby si to užívali.

ZZ: Je to trochu spojené s další otázkou, jestli používáte metody participace/komunikace s veřejností nebo místní komunitou ve vaší práci a jak vnímáte tuto metodu v kontextu japonské společnosti?

KT: V Japonsku cítím, že když lidé ve městech formují své prostředí, často, téměř bez přemýšlení, dělají věci, které nakonec pomáhají komunitě a sousedství. Například často vidím domy, které umisťují květináče podél okraje úzkých uliček. Nejsou zvlášť krásné, ale každodenní život se rozlije na ulici a se stává druhem mikro-veřejného. Když se tyto malé scény spojí, zdá se, že tvoří dobrý veřejný prostor. Zdá se mi to nějak vhodnější --- a více japonské --- než když někdo formálně řídí, jak by mělo být veřejné prostranství vytvořeno.
V projektu mateřské školky, na kterém jsem nedávno pracoval, ředitel navázal lana mezi velkým stromem a prolézačkou, čímž to celé proměnil v herní prostředí pro děti. Velmi mě zaujalo, jak prostředí použil bez přísného oddělování umělého od přírodního. Ve svém vlastním designu se snažím vytvářet prostory, kde mohou uživatelé improvizovat a tvořit tímto guerrillovým způsobem.

ZZ: Co byste doporučil nastupující generaci architektů - studentům architektury, na jaká témata by měli zaměřit svou pozornost?

KT: Myslím, že pro studenty architektury je důležité zajímat se i o jiné věci než jen o architekturu, mít širší rozsah znalostí v jiných disciplínách. Myslím, že je spousta nových myšlenek skrytých v tomto hybridním stavu, které ještě nebyly objeveny. Myslet jen uvnitř boxu architektury se stává omezující.

ZZ: Děkuji vám za to, že jste se s námi podělil o váš osobitý pohled.