Future Talks 07 : Tomohiro Hata

ZZ: Děkujeme vám, že jste nám ukázal vaše studio a ještě si našel čas dokončit náš rozhovor online. Na začátek, mohl byste stručně představit vaše studio a popsat hlavní principy a hodnoty vaší práce?

TH: V Japonsku existuje kultura, která vytvořila čajové domky, a zajímalo mě, proč byly vytvořeny. Když navštívíte mnoho čajových domků, pocítíte, že je to velmi temný a malý prostor. Ale po asi 20 minutách se celé vaše tělo stane jakoby smyslovým orgánem a můžete cítit mraky přecházející přes slunce nebo jemné změny odstínů světla způsobené vánkem. Díky tomu jsem si uvědomil, že architektura není o vytváření fyzické velikosti a obrysů, ale že i ta nejmenší architektura nás může propojit s vesmírem. Jinými slovy, v japonské historii existuje velmi hluboký vztah k propojení s neviditelným: je důležité se spojit s „podstatou, esencí" - Tashikarashii, což není něco, co se změní za 50 nebo 100 let nebo něco, co je viditelné okem. Dovolte mi vyprávět příběh od psychologa Hayao Kawai. Starý muž ve vesnici se každé ráno vzbudil a vždy viděl ze svého okna v určitém směru velký strom. Jednou v noci však strom spadl po zásahu bleskem. Poté, když se každé ráno vzbudil a strom byl pryč, začala se jeho hlava vyprazdňovat. Co se z tohoto příběhu můžeme naučit je, že lidské bytosti nejsou absolutní bytosti, ale relativní bytosti, které žijí v propojení s prostředím, které nás obklopuje. Architektura má důležitou úlohu v oddělování a propojování vnějšího a vnitřního světa. Snažím se myslet na architekturu, která je jako rozhraní pro spojení s podstatou s větší velkolepostí a hloubkou času. Není to jen něco, co může být rychle změněno.

HK: 'Tashikarashii' se zdá být specificky japonským pojmem. Mohl byste to prosím vysvětlit více pro lidi ze zahraničí, aby si mohli udělat přesnější představu?

TH: Velmi jednoduše, jde spíše o topografii a celé krajiny, které se nezměnily za tisíc let, než jen o terén. Například, pokud jsme teď v této kanceláři a cítíme že jsme v části této krabice, nejsme jako lidské bytosti dobře spojeni s podstatou, s esencí. Naše bohatství a pohodlí se nenacházejí v klimatizovaném prostoru, měli bychom žít v prostředí propojeném s podstatou v dlouhodobém vztahu, který je stabilní a neměnný po tisíc let. Vnímám architekturu jako něco, co nás může spojit s podstatou a vesmírem, i v malých prostorech. Myslím, že pocit lidského spojení s vesmírem i v Yojo-han (4,5 tatami = 7,29 čtverečních metrů) místnosti je jedinečně japonský.
Než budeme pokračovat s tímto rozhovorem, podělím se o svůj základní pohled na přírodu. Jsou tu některé otázky o SDGs, ekologii a tak dále, ale jsem skeptický vůči těmto konceptům, protože představují ideální globální prostředí pro modernisty. Prostředí, které je založeno na předpokladu společnosti, která pokračuje ve stavění a růstu. Japonský pohled je trochu jiný a vždy kladl důraz na to, jak je člověk spojen s podstatou vesmíru a země. Neměli bychom vytvářet nezávislou společnost jen pro lidi. Prostředí, které je kontinuální a spojené s jinými ekosystémy, je zásadnější. V časové ose Země, která byla vytvořena za nesmírně dlouhé období, je extrémně nepřirozené narušovat rovnováhu, kontinuitu a vztahy momentální lidskou aktivitou. Například lidé často říkají, že bychom neměli emitovat skleníkové plyny, ale tento argument je od začátku nepřirozený. Věřím, že lidský způsob života více spojený s podstatou nakonec vyřeší environmentální problémy.

ZZ: Chápu, „podstata" - Tashikarashii je jádrem vašeho uvažování o architektuře. Jak vnímáte roli architekta v současné a budoucí společnosti?

TH: Pro mě je rolí architekta spojovat lidi se světem, vytvářet vztah mezi lidmi a univerzální přírodou. Například v Japonsku existuje mnoho zahradních jezírek, která odrážejí měsíc ve stejný den každý rok, nebo budovy postavené k pozorování měsíce. Měly funkci spojovat lidi s neměnnou pravdou, že měsíc se objevuje ve stejném směru ve stejný čas ve stejný den každý rok. Byl to způsob, jak prostřednictvím architektury ustanovit stabilní a spolehlivý vztah k přírodním cyklům.

ZZ: Pokud o architektuře přemýšlíte tímto způsobem, uvažujete v kontextu minulosti, ale přemýšlíte také v kontextu toho, co se stane za sto let nebo více?

TH: Přesně. Úloha architektury v budoucnosti je, jak se spojit s tímto věrohodným, jistým, zásadním vztahem s historickým kontextem minulosti. Je to způsob, jak propojit budoucnost do tohoto smysluplného kontinua pocházejícího z naší minulosti.

ZZ: Rozumím, jak to může fungovat, protože lidská povaha je stále velmi podobná a základní lidské potřeby a aktivity se také příliš nemění, ale na druhé straně se naše prostředí skrze lidské aktivity a technologie mění tak rychle. Nacházíte tuto konzistenci nebo kontinuitu i v městských prostředích nebo městských krajinách?

TH: Nejen městské prostředí se mění, bylo mnoho změn v průběhu historie. Nejdůležitější je identifikovat, co by se mělo změnit a co ne, být schopen udržet rovnováhu mezi změnitelnými a neměnitelnými tashikarashi elementy. Úloha architekta je vytvořit rozhraní mezi lidmi a vesmírem.

ZZ: Ptám se na to, protože v japonské kultuře „scrap-and-build" (postavit a zbourat) se nezdá být tak běžné přemýšlet o stárnutí architektury v obecné produkci. Když navrhujete, myslíte na to, kdy budou vaše budovy zničeny, přestavěny, opraveny, nebo co se s nimi stane?

TH: Jako Japonec musím tuto otázku brát velmi vážně; jsem šokován, že naši kulturu vidíte tímto způsobem. V minulosti byla japonská architektura stavěna tak, aby vydržela dlouho, obnovována výměnou poškozených komponentů. Opačným způsobem než v Evropě, kde byly budovy stavěny z kamene pro dlouhý a silný život, japonské budovy byly stavěny ze dřeva a papíru, protože výměna těchto měkčích materiálů byla snazší v případě katastrofy. Od nynějška by jedním z řešení problému scrap-and-build mohlo být vhodné využití síly materiálů jako je beton a ocel jako v Evropě, zároveň je kombinovat s tradičními měkkými materiály jako dřevo a papír, které jsou snadno vyměnitelné v souladu s japonskou kulturou, můžeme uvažovat o takovém hybridním přístupu. Když navrhuji architekturu, uvažuji o tom, zda a jak můžeme vytvořit architekturu s dlouhou životností a jak můžeme tento přístup podporovat i ve společnosti. Architekti musí převzít vedoucí roli ve změně scrap-and-build kultury.

ZZ: Jak vnímáte důležitost vlivu architekta na životy běžných občanů? A kam vás to vede ve vaší práci?

TH: Architektura je prostředníkem mezi společností a lidmi. Proto lze říci, že architektura zrcadlí každé časové období. Pozitivně ovlivňuje nejen ty v architektonické profesi, ale také běžné lidi, a to by mohla být jedna z rolí architektury.

ZZ: Které sociální aspekty považujete za nejdůležitější, aby o nich architekti přemýšleli?

TH: Environmentální problémy získaly mnoho pozornosti v oblasti architektury a na architekty to přenáší velkou odpovědnost. Ale jak jsem řekl dříve, architektura má na starosti vztah mezi lidmi a společností, a tato rovnováha byla v poslední době ztracena mnoha způsoby. Jeden z nich je environmentální problém. Podobně kolaps rovnováhy ve společenské struktuře může také generovat sociální problémy jako je klesající porodnost. Nemyslím si, že architektura může vyřešit všechny sociální problémy. Nicméně věřím, že architekti mohou najít jedno z řešení sociálních problémů navrhováním architektury jako prostředníka konstrukce společenské struktury.

ZZ: Jak klimatické změny ovlivňují vaši práci?

TH: Obávám se, že jen lidé žijí v uzavřených prostorech, jako v nemocnici. V mé kanceláři se snažíme budovat nové vztahy mezi lidmi a ne-lidskými ekosystémy. Snažíme se nenaplňovat pouze lidskou poptávku v architektuře, protože ta až příliš závisí na energii a technologiích kontrolujících různé aspekty kvality našeho prostředí, jako kvalitu vzduchu, osvětlení, teplotu nebo vlhkost, nezávisle na vnějším světě, což si myslíme, že není přirozená situace a může vést k environmentální nerovnováze. Takže se snažím vytvářet nový vztah s přírodou, ne návratem do minulosti, ale prostřednictvím inovativních postupů.

ZZ: Které prvky tohoto vztahu s přírodou považujete z vašeho pohledu za nejdůležitější?

TH: Například v japonské zahradě má význam, že polovina je přírodní a druhá je vytvořena lidskou rukou. Nejde jen o zasazení pěkného stromu, ale také o všechny další ne-lidské entity, které jsou v zahradě přítomny a následují své životní cykly. Pro mě je tento cyklus spojen s udržitelným obrazem. Rád bych vytvořil takový přírodní cyklus v architektuře, protože nezávislý vnitřní prostor pro mě není tak zajímavý. Jak mít vztah s přírodními cykly je pro mě důležité a usiluji o to, abych s nimi spojil architekturu.

ZZ: Rozumím, naše životy ve městě jsou velmi odpojené od těchto přírodních cyklů a vlastně dokonce narušují a ničí přírodní životní cykly jiných živých bytostí.
Jak vnímáte vliv SDGs (Sustainable Development Goals - Cíle udržitelného rozvoje OSN pro rok 2030) na japonskou architekturu a jak je reflektujete ve své práci?

TH: SDGs jsou nyní v Japonsku velmi módní, ale z mého pohledu se SDGs zaměřují pouze na blaho lidí založené na lidském extraktivistickém postoji k přírodě. SDGs vytvořily nepřirozenou situaci ve světě. Místo malé vize řešení environmentálních aspektů v pojmech spotřeby by to měla být větší vize lidí budujících přirozený vztah s jinými ekosystémy. Věřím, že nevytváření nepřirozených situací a prostředí nás nakonec přiblíží k cíli SDGs. Cítím, že současné SDGs jsou jen o pokračujícím ekonomickém růstu lidských bytostí.

ZZ: Jaký je vliv SDGs na architekturu v Japonsku? Protože v Evropě nevidíme tolik SDG kampaní, jako zde...

TH: Mluvili jsme o kultuře scrap-and-build v japonském stavebním průmyslu, takže je pro mě trochu obtížné na to odpovědět. Ale v Japonsku máme krásnou filozofii, že lidské bytosti jsou součástí přírody, ne nezávislé. Vidíme Boha v přírodě jako například ve velké skále, stromu, mraku nebo všem. Pohled na přírodu - shizenkan, je pro Japonce opravdu důležitý, takže bychom měli přemýšlet o tom, jak vytvořit přirozený vztah s jinými ne-lidskými entitami prostřednictvím architektury. My jako japonští architekti bychom mohli inspirovat zbytek světa praktickou implementací filozofie, že lidé jsou součástí přírody.

ZZ: V očích Evropanů má japonská architektura velmi blízký vztah k přírodě. Kde podle vašeho názoru leží tyto kořeny?

TH: Odhadoval bych, že tyto kořeny pocházejí z víry. Japonsko bylo vystaveno zemětřesením, tajfunům, tsunami a různým dalším katastrofám, jak se jeho civilizace vyvíjela uprostřed drsných přírodních podmínek. Japonci věřili, že tyto události jsou součástí cyklů přírody a viděli v nich Boha. Takže z našeho pohledu příroda nebyla něco určeného ke konzumaci, ale příroda byla považována za objekt, kterého se má bát a zacházet s ním s respektem. Historie přírody jako objektu víry má pravděpodobně své kořeny v tomto.

ZZ: Vidíte japonskou veřejnou debatu o udržitelnosti a adaptabilitě měst jako dostatečnou a plodnou? Můžete už vidět nějaký výsledek těchto debat?

TH: Vidím mnoho debat. Jsou plodné, ale řekl bych, že se stále vyvíjejí a budou potřebovat více času. Tyto debaty se dříve vedly většinou mezi architekty, ale v poslední době vidím, že i veřejnost začíná být více informovaná. Vidím změnu ve své praxi. Před několika lety, pokud jsem klientovi navrhl udržitelnou myšlenku, okamžitě ji odmítl kvůli nákladům. Ale v dnešní době jsem rád, že o tom mohu se svými klienty diskutovat. Také se snažím zjistit, jak tyto myšlenky komunikovat světu skrze japonské kořeny.

ZZ: Jaké jsou možnosti a limity japonských architektů při vytváření ekologické/udržitelné architektury?

TH: Například někdy diskutuji se svými klienty fundamentální řešení pro změnu energetických systémů. Nicméně cítím, že v rámci kapitalistického ekonomického systému, který nás stále obklopuje, je možné řešit spíše povrchní problémy, ale je obtížné řešit fundamentální, zásadní problémy. Stále je mnoho problémů, které je třeba vyřešit...

ZZ: Jak vnímáte problémy městských tepelných ostrovů (UHI) v japonských městech? Jak vidíte použití přírodních řešení (NBS) v tomto kontextu a jak je používáte ve své práci?

TH: Ozeleňování střech, ozeleňování stěn a začleňování zahrad a vody do návrhů jsou některé ze způsobů řešení problému UHI. Nicméně, jak jsem zmínil dříve, fundamentální řešení je, aby lidé budovali přirozenější vztahy s jinými ekosystémy. Pokud to dokážeme vyřešit, můžeme současně vyřešit environmentální a městské problémy jako UHI. Věřím, že architekti by mohli být vůdci ukazující příklady, jak řešit UHI, začínajíc malými iniciativními projekty ve vesnicích, a pokud se ukáže, že jsou efektivní, pak mohou být taková řešení aplikována i ve velkých městech.

ZZ: Jak vnímáte roli veřejného prostoru v současných japonských městech? Jak jej zahrnujete do svého návrhového procesu?

TH: Zdá se, že v japonských městech je mnoho veřejného prostoru, ale není zde tolik prostoru, který by mohl být volně používán pro lidská setkání, jak by si člověk mohl myslet. Lidé žijící ve městech jsou individualističtí a ačkoli veřejné prostory mají pomáhat vytvářet komunitu, je málo příležitostí pro lidi setkávat se kvůli přísným pravidlům užívání veřejných míst. Pro veřejný prostor je důležité, aby tato lidská setkání mohla být co nejpřirozenější, spíše než založená na pravidlech.
Když pracuji na designu veřejného prostoru, kladu důraz na vytvoření prostředí, kde se lidé mohou přirozeně setkávat. Diskutoval jsem se svými zaměstnanci v kanceláři, že bychom měli navrhovat veřejné prostory, tak aby byly více jako otevřená pole nebo venkovní divadla než zařízení pro specifickou funkci. Ideální prostor by byl ten, kde by lidé mohli sdílet stejný prostor, ale stále by mohli dělat různé věci.

ZZ: Používáte metody participace/komunikace s veřejností nebo místní komunitou ve vaší práci a jak vnímáte tuto metodu v kontextu japonské společnosti?

TH: Pokud pracujeme na veřejném projektu, obvykle účastí v soutěži, nejprve pořádáme workshopy a posloucháme názory místní komunity. Nezačleňujeme je přímo, ale spíše je používáme jako nějaké indicie pro naše soutěžní návrhy a pracujeme s nimi vlastním profesionálním způsobem.
Komunikace s veřejností je v japonské společnosti obtížná, ale zajímavá. Ale vlastně ne tak obtížná, protože architekti nemusí agregovat všechny různé názory. Na začátku je mnoho různých názorů a debaty jsou obvykle docela chaotické, ale je to plodné, protože účastníci se mohou postupně stát otevřenějšími k jiným názorům a najít kompromisy.

ZZ: Co byste doporučil nastupující generaci architektů - studentům architektury? Na jaká témata by měli zaměřit svou pozornost?

TH: Je důležité ukázat jedinečný a vlastní originální úhel pohledu. Nezáleží na tom, jestli jste brilantní nebo ne, to, co často říkám studentům je, že by měli uvažovat o svých vlastních originálních myšlenkách, a ne následovat a kopírovat trendy.

ZZ: Děkuji mnohokrát za sdílení vašeho jedinečného pohledu.