Future Talks 01 : Tamotsu Ito

ZZ: Moc děkujeme za pozvání do Gifu do vašeho studia na dnešní rozhovor. Mohl byste na úvod krátce představit své studio a popsat hlavní principy a hodnoty vaší práce?

TI: Ano, moje praxe se jmenuje tamotsu ito architecture office a sídlí v Gifu, což je regionální město v Japonsku. Můžeme začít tím, proč se nacházíme právě v Gifu. Částečně je to samozřejmě proto, že Gifu je mé rodné město – moje střední škola je hned za rohem. Důležitější je pro nás však to, že se zde nacházíme v hybridní situaci mezi různými aspekty, pokud přemýšlíme o navrhování architektury nebo zastavěného prostředí. Gifu je velmi blízko Nagoje (která je opravdu velkým městem), ale zároveň, pokud se vydáme opačným směrem za hodinu jízdy se dostaneme do lesů. Velmi mě zajímá práce a navrhování v tak dynamickém prostředí s přístupem k různým typům krajiny.
Levné nájemné nám navíc umožňuje mít více prostoru pro skladování starých recyklovatelných materiálů, například dřeva ze stavenišť nebo kusů opuštěného nábytku, které získáváme, aniž bychom věděli, kde a jak je využijeme. Ve skladu teď máme ještě dvě nebo tři další stoly. Pokud by nájemné bylo příliš vysoké, nebylo by pro nás možné takto přemýšlet a uchovávat použitelné věci.

Když jsem se vrátil z Curychu (v letech 2017–2020 jsem působil jako asistent na ETH Zurich D-ARCH) do Japonska, přemýšlel jsem také o tom, co by se stalo, kdybych začal pracovat v Tokiu. Ale právě tato možnost mít v Gifu dostatek prostoru a materiálů – řekněme "zdrojů" – mi přišla zajímavější.

ZZ: Takže lokální město vám poskytuje větší svobodu.

TI: Ano. Navíc jak vidíte kolem sebe máme tu hodně fyzických modelů. Rádi v procesu tvorby využíváme modelování, které vyžaduje hodně prostoru. Nechci se omezovat ve způsobu přemýšlení kvůli nedostatku místa. Tento přístup je také uveden na našem webu jako naše hodnota: „Jednoduché a/ale hybridní objekty.“ Termín „hybrid“ pochází od Bruna Latoura. Možná ho chápu špatně, ale stav hybridnosti mě velmi zajímá, především když přemýšlíme o architektuře jako o uzlech mnoha různých prvků – někdy na mikroskopické úrovni materiálů, detailů nebo formy, ale jindy také ve vztahu k větším měřítkům, jako jsou společenské nebo komunitní otázky.
V tomto smyslu může být to, co vytváříme během navrhovacího procesu, také hybridní, aby podpořilo tento typ architektury. Cítím, že i naše studio musí fungovat jako hybrid, který se nachází v určitém hybridním kontextu.

ZZ: Takže se můžete přepínat mezi různými stavy.

TI: Ano.

ZZ: Myslíte si, že pokud budete nadále působit v malém městě, kde máte více svobody pracovat na vlastní představivosti, že to pro vás bude bezpečná cesta do budoucnosti?

TI: Vlastně tolik ne. I tady v Gifu mám pocit, že mnoho diskusí o designu nebo kreativitě má tendenci vést ke generalizaci. Mnoho lidí chce znát „jasnou definici“ designu a kreativity – taková je dnes atmosféra ve společnosti. Nějak mám pocit, že to, co formuje mou praxi je právě to, že se vyhýbám tomuto způsobu myšlení a argumentům. Snažím se jít nad rámec toho, co už je definováno.

ZZ: Moje představa o japonské architektuře je taková, že se už při stavbě počítá s mnohem kratší životností domů kvůli kultuře „scrap and build“ (zbourat a postavit).

TI: To je pravda, ale zároveň ne tak úplně. Je to klišé, ale velmi ikonickým příkladem je tradiční znovupostavení svatyně v Ise každých 20 let, známé jako Shikinen Sengu. Není to stejná budova ve fyzickém smyslu, ale vnímáme ji jako něco věčného. Když přemýšlíme o tesařské práci nebo obnově dřevěné struktury, víme že při použití dřeva nemůžeme navrhovat super-odolné věci, protože v japonském klimatu příliš brzy degraduje. Ale pomocí údržby a někdy i výměny ho můžeme užívat dlouhou dobu. A taková výměna je také spojená s ekosystémem lesa, stejně jako s průmyslem těžby a zpracování dřeva a podobně.

ZZ: V tomto smyslu, když navrhujete, přemýšlíte také o stárnutí vašeho designu nebo budovy a jak bude v průběhu času obnovena? Ovlivňuje to váš návrhový proces?

TI: Možná bychom mohli navrhovat přímo jen pro příštích 20 nebo 30 let. Ale představujeme si výsledek v širší perspektivě. To, co mě zajímá, je začlenění myšlenky velkorysosti prostoru. Tímto způsobem se snažíme o to, aby čas životnosti stavby byl reálně delší, než si dokážeme představit. Jsem zcela otevřený tomu, že to, co navrhujeme, může být renovováno nebo změněno v průběhu času.

ZZ: Pokud si myslíte, že vaše budova může vydržet tak dlouho, přemýšlíte také o tom, jak se změní její okolní prostředí? Přemýšlíte o tom, jak se město bude vyvíjet do budoucna, protože japonská města se mění tak rychle a budovy jsou nahrazovány velmi často?

TI: Pokud jde o projekt specifický pro místo, vždy přemýšlíme o tom, jak může atmosféra a prostředí města nebo okolí přecházet do interiéru budovy. A tímto způsobem se zkušenost z vnitřku stavby může propojit s vnějším zážitkem. A prostřednictvím tohoto procesu je náš projekt ovlivněn nebo formován okolím. Také v tomto smyslu může vnímání interiéru redefinovat vnější zkušenost. V případě že se jedná o obytný dům, pak jestliže se obyvatelé cítí velmi pohodlně a šťastně uvnitř, ale když vyjdou ven, a toto propojení chybí, mohou se cítit venku hůř. Pokud však jsou atmosféry propojeny, mohou si obyvatelé město více užívat nebo objevit spoustu nových věcí prostřednictvím své vnitřní zkušenosti. Tímto způsobem je naše architektura v jistém okamžiku jakýmsi kotevním bodem v prostředí. A to může ovlivnit to, co se bude dít v budoucnu, ať už jde o velmi městské prostředí, nebo venkovské.

ZZ: Když pozorujeme japonská města, často můžeme najít velmi malý rodinný dům a vedle něj obrovskou bytovou budovu, která je jen půl metru daleko. Představujete si, že by k tomu mohlo dojít i u vašich staveb?

TI: To je běžné, je to jednak otázka stavebních předpisů nebo také toho, jak je městská krajina zachycena a vnímána jako odpovědnost komunity nebo společnosti. Ve Švýcarsku jsem byl svědkem zprávy, že velmi ikonická budova nebyla povolena veřejným hlasováním. Takové věci se v Japonsku tolik nedějí. Z tohoto hlediska je pohled na vlastnictví města nebo pocit občanství velmi odlišný mezi evropským a japonským kontextem.

ZZ: Jak vnímáte důležitost vlivu architekta na životy obyčejných městských obyvatel a kam vás to vede ve vlastní práci?

TI: Obecně jsou architekti stále vnímáni v užším smyslu; mnoho druhů návrhových zadání připravují a stanovují jiní lidé a architekti to jako vykonavatelé musí většinou následovat.

ZZ: Který sociální aspekt považujete za nejdůležitější pro architekty, aby se nad ním zamýšleli?

TI: Pokud bych měl vybrat jen jednu důležitou věc, byla by to otevřenost nebo přístupnost k ostatním, včetně lidí, materiálů, budoucího využití nebo komunity. Otevřenost možnosti zapojení společnosti nebo skupin obyvatel, ale zároveň přemýšlet o zapojení materiálů a forem. Být otevřený mnoha tématům tím skrze velkorysost umožňuje navrhovat architekturu jako „hybrid“ pro dobrou budoucnost.

ZZ: Otevřenost ke všemu je velmi široká; snažím se si představit, jak se to může odrazit ve vaší práci.

TI: Někdy architekti říkají, že jde o otevřenost k lidem nebo otevřenost ke společnosti či komunitě, ale to, co považuji za zajímavé a také důležité, je, že můžeme být stejně otevření i k ne-lidským subjektům, jako je otázka lesa nebo materialita forem a podobně. Chápu, že to je velmi těžké vysvětlit v konkrétním smyslu.

ZZ: Dobře, změňme trochu téma. Jak vaši práci ovlivňuje změna klimatu?

TI: Změna klimatu opravdu ovlivňuje naše současné myšlení a návrhy, v praktickém smyslu toho, jak moc musí architektura odolávat takovým drsným podmínkám, jako je super silný déšť nebo velmi horké klima – jak přežít a obstát. Je to spojeno i s otázkou odpovědnosti. Také musíme více izolovat, protože se změnily stavební předpisy. A v Japonsku se stále častěji vyskytují nečekané silné deště, což opravdu ovlivňuje detaily, jako je výška oken a podobně.

ZZ: Takže je to spíše praktický pohled než obecný, jako přemýšlení o vlivu budovy a výstavby na životní prostředí?

TI: Je to otázka měřítka, se kterým se teď v našich projektech setkáváme. Zatím mám pocit, že navrhujeme architekturu, která je spíše ve stavu přežití než ve stavu ovlivňování, kontrolování nebo změny klimatu.
Alespoň pro mě je životní prostředí mnohem větší než klima; životní prostředí je mnohem větší než architektura. A v tomto smyslu jsem více v pocitu, jak přežít. Přežitím se snažíme ukázat, jak může architektura existovat a být udržitelná. Naše projekty jsou prozatím příliš malé na to, aby měly přímý vliv na životní prostředí.

ZZ: Na začátku jste mluvil o opětovném využívání materiálů. Myslela jsem, že jejich recyklováním a opětovným využíváním se snažíte snížit uhlíkovou stopu a tvorbu odpadu.

TI: Vlastně tento přístup nebyl kvůli snižování uhlíkové stopy v evropském kontextu. Jde spíše o to, jak může každý klient nebo obyvatel realizovat projekty s omezenými zdroji. Tato tendence vede k výstavbě s použitím menšího množství materiálů, což přirozeně vede k nižší uhlíkové stopě. Tento příspěvek k životnímu prostředí považuji spíše za výsledek než cíl. Předně, chci navrhovat architekturu, která bude rezonovat s vizí klienta nebo jeho pohledem na budoucnost/prostředí města, pokud s nimi sám souhlasím.
Velký princip, kterým se při navrhování řídíme je, aby naše architektura, byla pro životní prostředí lepší nebo udržitelnější než jakýkoliv jiný rámec, který už zde byl. Ale v mnoha případech je to velmi náročné.
Někdy mají klienti více představivosti, než mají peněz. Pak, když se realizuje maximální možnost, může vzniknout velmi ekologická, udržitelná architektura ve svém fungování nebo způsobu výstavby.
Realizace tohoto neočekávaného rámce nebo samotného způsobu života by byla příspěvkem k životnímu prostředí, podporou ekosystému.

ZZ: Když procházíme japonskými městy, můžeme vidět, že SDGs (Sustainable Development Goals - Cíle udržitelného rozvoje OSN pro rok 2030) jsou masivně prezentovány japonské společnosti prostřednictvím reklamních kampaní. Jak vnímáte vliv SDGs na japonskou architekturu a jak je reflektujete ve své práci?

TI: Nepracujeme pouze s místními lidmi a komunitami, ale také s velmi komerčními klienty. Dobré pro mě je, že jen jednoduše nenásledují SDGs; diskutujeme hlouběji o tom, jaký je význam použití nebo opětovného použití starých materiálů a také pokračujícího používání starých struktur a podobně. Je to pro nás velmi šťastná situace.
Jedna vtipná věc se stala při navrhování setu městského nábytku ve čtvrti Ikebukuro v Tokiu. Tento projekt začal v režimu „přežití“. Měl velmi nízký rozpočet, ale měli velmi ambiciózní plán postavit mnoho nábytkových struktur. Neustále jsem se ptal, zda by nebyl k dispozici nějaký materiál. Našli podlahu divadla v Ikebukuro, která byla právě k výměně, takže jsme dostali velmi dobré podlahové desky a použili jsme je zdarma. Ale protože to byl veřejný projekt, museli jsme vše diskutovat také s veřejnou správou. Bylo velmi přirozené, že se zajímali o trvanlivost, pevnost, bezpečnost, nehořlavost a podobně. Po mnoha diskusích oddělení parkové regulace přijalo náš design a schéma. Nějak jsme tím prošli a nábytek realizovali. Na konci přišli z oddělení plánování města a zjistili, že tento projekt je v souladu s SDGs. A pak k nábytku vyvěsili plakáty SDGs. Bylo to vtipné a někdy z toho mám i komplikovaný pocit, ale zároveň je to v pořádku. Nějak to, co děláme, může být nahlíženo optikou SDGs, není to sice přesně v souladu s definicí SDGs nebo s tím, jak vnímáme udržitelnost různými způsoby. Ale sdílení hodnoty samotné by nebylo možné bez povědomí o SDGs.

ZZ: Vnímáte japonskou veřejnou debatu o udržitelnosti a adaptabilitě měst jako dostatečnou a plodnou? Můžete uvést nějaké konkrétní příklady jejích výsledků?

TI: Je těžké na to odpovědět. Existuje mnoho různých druhů diskusí, takže je těžké vytvořit rámec pouze pro jednu definici udržitelnosti. Jak se každý architekt nebo každý člověk vypořádává s touto problematikou, je opravdu různé. Nejsem si jistý, jestli tato různorodost přístupů vytváří debatu.

ZZ: Vyučujete na univerzitě, existuje zde nějaká debata o tom, jak by se měla architektonická profese přizpůsobit změnám, jak by se mohla stát udržitelnější či jak by měla reagovat na energetickou krizi, sociální změny nebo stárnutí populace?

TI: Na naší škole učíme architekturu, která může přispět nebo prospět místní komunitě v širším smyslu. Spíše diskutujeme o otázkách udržitelnosti z tohoto pohledu, nikoli tolik z technologického hlediska.

ZZ: Možná je ještě důležitější diskutovat o tom, jak architektura ovlivňuje komunitu, jaký prospěch přináší společnosti a jakým způsobem se zapojuje do jejího života.

TI: Délka životnosti domu v Japonsku je obecně kolem 30 let, což je mnohem kratší než doba, po kterou by struktura mohla skutečně stát. To je problém plánování a toho, jak je ekonomické nastavení nebo představa o stavbě domu vnímána běžnou společností. Pro mě je důležitější přemýšlet předně o tom, jak můžeme navrhovat a představovat architekturu, která bude lidmi vítána mnohem déle než 30 let. Myslím, že je to velký rozdíl ve srovnání s evropským prostředím. Podle mého chápání mají evropské domy mnohem delší životnost. Z tohoto pohledu mi připadá důležitější přemýšlet o udržitelnosti v sociálním smyslu.
Jde opět o velkorysost – jak může být architektura dostatečně velkorysá, aby dokázala pojmout změny v životním stylu přes několik generací.

ZZ: Jaké jsou možnosti a limity japonských architektů při vytváření ekologické/udržitelné architektury?

TI: Záleží na ekonomice, ale alespoň mohu říci, že „mód přežití“ je jedna z možností. To, co popisuji jako přežití, je v podstatě pokus o ovlivnění prostředí s minimálními zdroji, což se před realizací většinou všem zdá nemožné. Pro přežití se často musíme vypořádat s mnoha rámci – jako je rámec rozpočtu, rámec stavebních předpisů, rámec statický...
Ale všechny druhy omezení, kterým musíme čelit, jsou ve mnoha případech také hnacími silami, které ve výsledku vedou k přemýšlení o udržitelné architektuře.

ZZ: Takže limit vás vlastně posouvá dál v přemýšlení. Když narazíte na nějaké limity, je to pro vás výzva je překonat.

TI: Myslím, že ano. Vlastně přímo nemluvíme o tom, jestli je to udržitelné nebo ne. V každém projektu se snažíme realizovat to, co považujeme za nejlepší. V mnoha případech musíme zrealizovat maximální výstup s minimálním vkladem. Pokud je stanoven určitý limit, přemýšlíme o tom, jak maximalizovat možnosti. Pak se to určitě stane v určitém smyslu ekologické.

ZZ: V očích Evropanů má japonská architektura velmi blízký vztah k přírodě. Kde podle vás leží kořeny tohoto vztahu? A je tento vztah o ekologii a udržitelnosti?

TI: Existuje velmi známá kniha od Tetsura Watsujiho (Fudo 風土). A mám pocit, že to může být pravda, že klima nebo prostředí skutečně ovlivňuje postoj k přírodě. Watsuji možná příliš generalizuje evropské prostředí. Kniha tvrdí, že evropské klima je více kontrolovatelné, a to například ve spojení s kulturou pastevectví a chovem dobytka. Na druhou stranu japonský životní styl je formován monzunovým klimatem, jako například tajfuny. Hodně těžíme z dešťové vody, která se odpařuje z oceánu. Ale když přijde tajfun, voda se pro lidi stává nekontrolovatelnou. A zvláště pro lidi na Okinawě, kteří se stali více odevzdaní přírodě. Lidé zažívají jak prospěšné, tak i velmi děsivé aspekty přírody. Vnímání přírody není pouze romantické.

ZZ: Takže jde opět o přežití?

TI: O přežití, ale zároveň o vděčnost, což je velmi komplexní. V tomto smyslu mám komplikovaný pocit z toho, jak jsou definované SDGs, z jejich perspektivy se mnohé věci jeví jako kontrolovatelné.

ZZ: Jak vnímáte problémy městských tepelných ostrovů (urban heat island - UHI) v japonských městech? Jak v tomto kontextu vnímáte využívání přírodních řešení (nature-based solutions - NBS) a používáte je ve své práci?

TI: V mnoha projektech se snažíme mít dostatečnou hloubku přesahu střechy, která vytváří lepší regulaci oslunění interiéru. Nebojíme se přidávat dlouhé přesahy střechy. Vytváření stínů a polo-venkovních prostor bez přímého slunečního osvětlení jsou v japonské architektuře poměrně stará, ale spolehlivá řešení. Nejsem si jistý, zda to lze popsat jako přírodně založené řešení (NBS), ale mít přesahy střechy nebo mít adekvátní počet a velikost oken pro ventilaci je to, co považujeme za zásadní pro realizaci dobré architektury. Je to spíše o využívání netechnologických řešení, protože to jsou nejodolnější řešení.

ZZ: Jak vnímáte roli veřejného prostoru v současných japonských městech? Jak jej zahrnujete do svého návrhového procesu?

TI: Existuje veřejný prostor a společný prostor. Myslím, že oba jsou důležité, ale když se jedná o náš návrh, snažíme se pracovat s některými aspekty v rámci společného prostoru. Veřejný prostor je většinou záležitostí veřejného sektoru, do kterého se nemáme možnost přímo zapojit tak často. Častěji máme šanci vytvořit společný prostor, zapojením klientovy předzahrádky nebo venkovního prostoru pod přesahy střechy, které vítají sousedy s lavičkami a podobně. Je tam určitý pocit vlastnictví tohoto místa, ale může být sdíleno s ostatními, ať už se znají, nebo ne.

ZZ: Přichází tento přístup z diskuse s klientem, když vytváříte takové polo-veřejné prostory?

TI: Často o tom mluvíme, i když klienti z počátku takovou představu nemají. Nedávno jsme navrhovali dům kdy si klienti koupili velmi velký pozemek za nízkou cenu – pozemek má 420 čtverečních metrů, ale chtěli zastavět méně než 100 čtverečních metrů. V tomto případě jsme navrhli posunout venkovní zeď o dva metry od hrany pozemku. Pro ně to bylo v pořádku, ale ve výsledku to prospělo místu, kdy rozšířením velmi úzké silnice, na níž je autobusová zastávka poskytli trochu prostoru na čekání. Myslím, že je dobré nabídnout něco navíc, než si klienti představují.

ZZ: Pokud se podíváte na situaci v japonských městech obecně, jak vnímáte veřejný prostor?

TI: V běžné situaci není pravděpodobně mnoho veřejných prostorů dobře spravováno veřejným sektorem. Pro každodenní život je pro mě důležitější představit si, navrhovat a pracovat s klientem na poskytnutí nějakého společného prostoru. Myslím, že to může přispět k lepšímu prostředí.
Ale neříkám, že bychom měli opustit nebo se vzdát veřejných prostorů a rolí veřejných sektorů a komunit. Zvláště vidím mnoho možností využití skrze japonské festivaly. Ať už jsou jakkoli staré, v Japonsku je spousta festivalů. Abychom podpořili dočasné festivaly, od velmi tradičních až po současné, jako jsou taneční akce nebo sporty, je veřejný prostor důležitý.

ZZ: Používáte ve své práci metody participace/komunikace s veřejností nebo místní komunitou a jak vnímáte tuto metodu v kontextu japonské společnosti?

TI: Dělal jsem na jednom projektu v Hamburku, který byl velmi participativní. A také jeden projekt v USA. Takové věci jsem se naučil během svého magisterského studia. Ten hamburský projekt byl příležitostí spolupracovat s Atelierem Bow-Wow na návrhu komunitní budovy. Projekt zapojoval do procesu uprchlíky ze Sýrie a Afghánistánu, což bylo v období migrační krize v roce 2017.

ZZ: Dělal jste něco podobného v Japonsku?

TI: Ne takto v celém procesu, ale snažíme se zahrnout participaci do našich návrhových fází. Možná právě navrhovaný projekt nemocnice uprostřed vesnice může být příkladem. Snažíme se využít naše dovednosti architektů, kreslení a tak dále, abychom stimulovali diskusi o vzpomínkách místních obyvatel a komunity. Tento projekt je zadán soukromým klientem, ale stavební parcela je v samém centru na nejdůležitějším místě ve vesnici. Tak jsme navrhli, že bychom rádi mluvili s lidmi ve vesnici.

ZZ: Bylo to vaše myšlenka uspořádat setkání s místní komunitou a diskutovat? Jak jste použili zpětnou vazbu v návrhovém procesu?

TI: Ano, domluvili jsme s klientem, abychom udělali takové setkání. Ve skutečnosti jsme se moc nespoléhali na informace, které jsme tam později získali, ale to, jak se lidé na setkání chovali, se pro nás stalo velmi dobrou inspirací. Je to nemocnice ve vesnici, a některé zdravotní sestry pocházejí přímo z vesnice. Když jsme poprvé mluvili s majiteli nemocnice ohledně návrhu, ti přemýšleli jen o tom, jak mají jednotlivé procesy probíhat hladce, sledujíce trendy v navrhování klinik (většinou městských). Po tom, co jsme měli toto komunitní setkání za účasti zdravotnic, jsme si uvědomili, že to nejsou pouze zdravotní sestry, ale že jsou spíše takovými matkami všech ve vesnici – dobře vědí, kdo je v horší kondici nebo kdo se oženil atd. Potom jsme cítili, že současný trend v navrhování nemocnic v Japonsku, který se stává komerčnějším v tom smyslu, že pacienti jsou jakými si hosty a zdravotníci jsou takovými hostiteli, kteří nesdílejí a neukazují co se odehrává v zázemí. Ale v tomto vesnickém kontextu nám připadalo, že to není tak vhodné, že by to mělo být více otevřené, jako dům, takže jsme dali místo pro zdravotní sestry do středu, aby cirkulace dění byla viditelná pro všechny; a aby mohly všude dojít skutečně rychle, jako zaneprázdněné hospodyňky.

ZZ: Jak jste přitáhli pozornost místních lidí, abyste s nimi mohli mluvit?

TI: Zajímavé bylo, že lidé už byli velmi zvědaví díky zvěstem, že zde bude v blízké budoucnosti postavena klinika. Tak když starosta vesnice vyhlásil místně čas setkání, přišlo více než 30 lidí... Jindy jsme chtěli mluvit s více lidmi přímo v místním a neformálním prostředí. Tato oblast je známá pro Yatai, kdy na festivalech využívají tradiční, komunitou vlastněné malé vozy. Tak jsme za půl dne postavili malý vůz, který napodoboval takový malý Oshagiri vůz, který se pro tradiční festivaly používá; tento jsme vyrobili přizpůsobením velmi malého kempingového vozíku. Poté, co jsme ráno vstali a šli v 5 nebo 6 hodin ráno na komunitní pole, nabízeli jsme čaj a nějaké sladkosti a mluvili s místními lidmi. Ti pracovali na svých polích, takže jsme dostali nějakou zeleninu, dali si čaj a začali diskutovat o svých názorech. Později jsme tento Yatai postavili přímo na místo projektu a mluvili se staršími lidmi o tom, jaké mají na toto místo vzpomínky.
Nejde ani tak o to získat nějaké užitečné informace, ale spíše o to vyjádřit, že architekti navrhující tuto nemocnici se snaží něco udělat s komunitou, stejně jako cítit kontext víc holisticky, včetně toho, jak místní lidé vnímají místo a projekt.

ZZ: Je to poprvé, co jste se v Japonsku pokusil o takové zapojení místní komunity?

TI: V naší praxi si myslím, že je to poprvé v rámci takového relativně velkého projektu nové výstavby. Dříve jsem dělal několik projektů v komunitně zaměřeném nebo DIY stylu, jako návrhy scén nebo projekt skladiště na jahody. Také jsem dělal kresby, které ukazovaly, jak můžeme s komunitou sdílet vizi města – Kreativní mapu budoucnosti. Bylo to v Kjótu, blízko velkoobchodního trhu. Tento projekt byl zadán úřadem městského plánování pro tuto oblast; snažili jsme se nakreslit velmi vzrušující a zajímavou budoucnost pro toto místo. Cílem bylo přilákat množství technologických start-up společností, a poboček velkých firem z celého světa, aby v této čtvrti vybudovaly kreativní město, aniž by přitom vystěhovaly místní obyvatele z trhu. Šlo zde o koexistenci; hlavním důvodem bylo ukázat a sdílet hodnoty.

ZZ: Co byste doporučil nastupující generaci architektů – studentům architektury? Na jaká témata by měli zaměřit svou pozornost?

TI: Bude to spojené s mými současnými zájmy. Přemýšlím o pojmech péče nebo údržby a opravy. Je to velké téma, když uvažujete o architektonickém návrhu nebo o postaveném prostředí. To souvisí s tím, co naše kancelář dělá v oblasti projektů s opětovným využitím – recyklací, nebo renovací. Jde o to, jak vnímáme prostředí – kolik z toho co už tady je, můžeme využít.
Často říkám, že je třeba použít minimální prostředky k dosažení maximálního výsledku; přemýšlet o tom, co už je k dispozici, je součástí realizace takového záměru. Musíme přemýšlet o postoji péče o město nebo péče o prostředí. Péče, opravy a údržba spočívají v tom, že vycházíme z premisy, že existuje něco, na co musíme reagovat nebo se s tím vypořádat. Představa života, který měly tyto existující věci před 100 lety nás inspiruje v navrhování pro budoucnost. Tímto způsobem můžeme rozvinout argumenty, co tvoří dobrý architektonický návrh. Myslím, že celkově architekti jako skupina můžeme pro město udělat něco lepšího.

ZZ: To je hezké. Zvlášť když mluvíte o péči a údržbě, přímo mě napadá: Japonsko má stárnoucí společnost a klesající populaci. Když lidé stárnou, ubývá schopnost opravovat věci a udržovat je. To bude problém do budoucna, o kterém bychom měli přemýšlet – jak budeme opravovat a udržovat naše prostředí.

TI: K tomu všemu, přemýšlení o péči a údržbě opravdu zahrnuje pojem "respektu" k tomu, co bylo vytvořeno předchozími generacemi. Pokud se díváme zpět na to, co už existuje, bez respektu, cítím, že nemůžeme dál směřovat dobrým směrem.

ZZ: Moc vám děkuji za tak zajímavé úhly pohledu!