K úmrtí Araty Isozakiho

Ve středu 28. prosince 2022 zemřel ve věku 91 let ve svém domě na ostrově Okinawa japonský metabolista Arata Isozaki, který stavěl, vystavoval, vyučoval i přednášel po celém světě. Byl otevřený novým impulsům a inspiračním zdrojům. Podobně dával příležitost prosadit se svým mladým kolegům z Japonska i zahraničí, což nejlépe dokládá projekt Nexus ve Fukuoce z počátku 90. let, kde díky němu dostali poprvé příležitost stavět v zahraničí osobnosti jako Rem Koolhaas, Christian de Portzamparc a Steven Holl nebo v 80. letech jeho přímluva za realizaci sportovního klubu v Hong Kongu od tehdy neznáme irácké architekty Zahy Hadid. Za celoživotní tvorbu získal Isozaki v roce 1986 Zlatou medaili Královského institutu britských architektů (RIBA) a před třemi lety také Pritzkerovu cenu. Při udělování ceny tehdejší předseda Pritzkerovy poroty Stephen Breyer pronesl uznání: "Isozaki je průkopníkem v chápání toho, že potřeba architektury je globální i lokální - že tyto dvě síly jsou součástí jediné výzvy."

Isozaki se narodil ve městě Oita na jihu Japonska na ostrově Kjúšú. Byl nejstarší ze čtyř sourozenců. Jeho otec Soji Isozaki byl významný podnikatel, který vedl úspěšnou dopravní společnost a zároveň psal haiku. Ve čtrnácti letech byl Arata svědkem zničení města Hirošima, které bylo jen sto kilometrů vzdálené na protějším pobřeží od jeho rodné Oity. Při převzetí Pritzkerovy ceny neopomněl Isozaki tuto událost zmínit: „Vyrostl jsem na ground zero (místo, nad nímž došlo k výbuchu atomové bomby). Nebyla tam žádná architektura, žádné budovy a dokonce ani žádné město. Takže mou první zkušeností s architekturou byla architektonická prázdnota a já jsem začal uvažovat o tom, jak by lidé mohli obnovit své domovy a svá města.“

Rozhodl se tak studoval architekturu na tokijské univerzitě. Bakalářské studium ukončil v polovině 50. let (na tokijské univerzitě později dokončil i doktorské studium) a připojil se k týmu Kenzo Tangeho. Raná tvorba obou architektů byla pod silným západním vlivem, ale v 60. letech (společně s dalšími japonskými metabolisty jako Kiyonori Kikutake nebo Kisho Kurokawa) již používali vlastní jazyk vycházející z organického přírodního růstu aplikovaného na stavby i celá města. Metabolistům se nakonec podařilo několik odvážných vizí také zrealizovat. V polovině 60. letech si Isozaki otevřel v Tokiu vlastní ateliér. Jeho tvorba v sobě snoubí a nově vykládá východní i západní tradice. Po celou dobu se pokoušel udávat směr, nechtěl se opakovat a proto se teoretikům těžko řadí do nějakého konkrétního směru (někteří kritici ho nazývali “architektonickým partyzánem“ podrývajícího konvence a normy). V turbulentním období 2. pol. 20. století vyzkoušel snad všechny možné architektonické proudy.

Do mezinárodního povědomí se dostal na počátku 60. let s projektem Města ve vzduchu vznášejícího se na stromových megakonstrukcích rozvětvených jako lesní baldachýn nad Tokiem. Tuto konstrukci šlo měnit a doplňovat dalšími obytnými kapslemi v reakci a strmě rostoucí počet obyvatel hlavního japonského města. Podle tohoto principu dostali architekti pojmenování "metabolisté" neboť věřili, že buněčný biologický růst může být vzorem pro architekturu.

Isozaki zpočátku stavěl především na ostrově Kjúšú, kde se narodil. V roce 1980 ho však nově vznikající Muzeum současného umění v Los Angeles (MoCA) pověřilo návrhem svého sídla, které bylo za podpory Franka Gehryho zdárně dokončeno a stalo se ikonou postmoderní architektury a současně odstartovalo Isozakiho čtyřicetiletou mezinárodní kariéru.

Kromě vlastní tvorby se také věnoval pořádání výstav a publikování. V roce 2003 vydal teoretickou knihu zamýšlející se nad japonstvím (Japan-ness) v architektuře, kde upozorňoval na jednoduchost, klid, strohost a pokoru japonských architektonických tradic.

Díky ostravskému Kabinetu architektury se mohlo s Isozakiho tvorbou seznámit i české publikum. V letech 2019 a 2020 se postupně v Ostravě, Brně a Praze konala výstava Arata Isozaki. Skici a kresby a v květnu příštího roku se chystá repríza ve slovenském Popradu.