První operou, uvedenou v australské Opeře v Sydney, byla Vojna a mír

Sydney – Obří plachetnice kotvící v přístavu, veliký exotický pták, milující se želvy nebo škeble. To vše připomíná pozoruhodná budova opery s kaskádou mušlovitých útvarů, která v přístavu v australském Sydney hostí kulturní akce už půlstoletí. Přesně tolik uplyne ve čtvrtek 28. září od uvedení prvního operního představení v tomto hudebním stánku. Hrála se tu tehdy Vojna a mír ruského skladatele, klavíristy a dirigenta Sergeje Prokofjeva.

Prokofjev, mistr hudební moderny, jehož dílo patří k vrcholům hudby 20. století, tuto operu složil v letech 1941 až 1943. Adaptace slavného románu Lva Nikolajeviče Tolstého byla výrazem skladatelova hlubokého vlastenectví. Orchestr při prvním představení v opeře v Sydney řídil Edward Downes.

Od té doby vystoupila v opeře v Sydney řada vynikajících umělců. Leonard Bernstein tu v roce 1974 dirigoval koncert Newyorského filharmonického orchestru, Luciano Pavarotti tu zpíval v roce 1983 na benefičním galakoncertu a popový král Michael Jackson zde v roce 1996 obdržel cenu společnosti Sony Music a jednu tunu vážící sochu, která ho vítala z voru na hladině zátoky.

Operou zněla i česká hudba. Smetanovu Prodanou nevěstu tu v roce 1981 dirigoval František Vajnar, který zde koncertně uvedl v roce 1994 i Dvořákovu Rusalku. Zněly tu i Janáčkova Její pastorkyňa, Káťa Kabanová, Věc Makropulos a Příhody lišky Bystroušky. Janáčkovu Sinfoniettu tu choreograficky ztvárnil světoznámý Jiří Kylián.

Ze slavných osobností poctily operu svou návštěvou kromě britské královny Alžběty II. také třeba papež Jan Pavel II. v roce 1986, o čtyři roky později jihoafrický prezident Nelson Mandela, v roce 1996 prezident USA Bill Clinton a v dalším roce kupříkladu německý kancléř Helmut Kohl.

Budova opery je 183 metrů dlouhá a 120 metrů široká. V nejvyšším bodě se tyčí do výšky 67 metrů nad hladinou moře. Inspirací se architektovi tohoto díla, kterým byl Dán Jörn Utzon, prý staly listy palem a další motivy ze světa přírody i z historie architektury. A také pocit, jenž si odnesl z prohlídky náhorních plošin Mayů v Mexiku. Jeho návrh byl již během výběrové soutěže označován za geniální.

Půvab jeho vizionářského díla umocňuje i okolní prostředí – budova stojí na samém konci výběžku Bennelong, v sousedství botanické zahrady, která vytváří zelené pozadí bílých mušlovitých skořepin, záliv přístavu pak důležitou modrou horizontálu a opodál stojící most působivý kompoziční vztah.

Utzon strávil prací na náročném projektu celkem osm let a v roce 2003 mu za něj udělili Pritzkerovu cenu (přezdívanou Nobelova cenu za architekturu) se slovy: "Utzon dokázal, že v architektuře může být dosaženo nádherného a zdánlivě nemožného cíle."

Se svým revolučním projektem "surrealistické labutě" uspěl Utzon mezi 233 návrhy v roce 1957 v architektonické soutěži. To už patřil mezi nejznámější architekty planety s osobitým stylem kombinujícím monumentalitu s harmonií. "Budou to dvě budovy viditelně zavěšené na mušlích jako kus nábytku," prohlásil o svém díle v roce 1962. Nejvýraznějším prvkem stavby se staly právě tyto skořepiny kryté světlými glazovanými a matnými keramickými dlaždicemi.

Budovat se začalo roku 1959 a na stavbě pracovalo 10.000 dělníků. Samotná konstrukce skořepin se ukázala jako největší konstrukční problém. Proto Utzon své nízké tvary pozměnil a odvodil je ze sférické geometrie, takže se žebra skořepin mohla sestavit z prefabrikátů. Ale sloupy, na kterých spočívalo pódium, nemohly unést tíži nově navržené střešní konstrukce. Musely být proto odstřeleny a nahrazeny většími. S financováním strmě rostoucích nákladů pomohla série speciálních loterií, ze kterých se financuje provoz v současnosti.

Operu otevřela britská královna Alžběta II. 20. října 1973 (sama ji pak navštívila ještě čtyřikrát, naposledy v roce 2006). Krása vizionářské stavby ovšem spolykala mimořádnou částku: původní rozpočet sedmi milionů se vyšplhal až na 102 milionů australských dolarů. Kvůli sporům s vládou byl nakonec Utzon v roce 1966 od projektu odvolán, což se projevilo hlavně na podobě interiérů. Ale v devadesátých letech byl opět přizván k plánovaným úpravám budovy.

Dnes celý komplex sestává z pěti samostatných prostor: koncertní síně, vlastní opery, dramatického divadla, činohry a ze studia. To bylo otevřeno v roce 1999 a věnuje se převážně experimentální tvorbě. Největší z těchto prostor je koncertní síň s celkem 2.679 místy. K pohonu klimatizace i topení v budovách se využívá mořská voda přímo z přístavu, která v nich proudí v systému potrubí o celkové délce 35 kilometrů.

Od roku 2017 prošla opera rozsáhlou renovací. Cílem projektu za 273 milionů australských dolarů bylo především zlepšit akustiku. Vnitřní prostory, kde se z finančních důvodů hodně ustoupilo od původního Utzonova projektu, totiž akusticky nevyhovovaly a zklamání ze špatné akustiky operu provázelo od jejího otevření.

Opera v Sydney se stala symbolem Austrálie a v roce 2007 ji UNESCO zapsalo na seznam světového kulturního dědictví. Ročně ji navštíví necelých jedenáct milionů lidí.