Vila Engelsmann v Brně
1931–1932
Ve 30. letech 20. století, kdy v brněnské architektonické tvorbě již naplno dominoval funkcionalismus, započal stavbu své konzervativní soukromé vily na ulici Hlinky dnes takřka zapomenutý brněnský průmyslník a sběratel umění Felix Engelsmann. Jeho vila o to více kontrastuje s vele- tržními paláci moderního výstavního areálu, vybudovaného jen o několik let dříve v protilehlé poloze.
Ulice Hlinky začala vznikat na úpatí Žlutého kopce jako přirozená spojnice mezi Starým Brnem a přemostěním řeky Svratky v Pisáreckém údolí, odkud se dále směřovalo do Kohoutovic, Jundrova a k osadě Kamenný mlýn. Vhodná poloha, spolu s jižní orientací svahu Žlutého kopce, vytvořila podmínky pro zdejší pěstování vinné révy. Na Hlinkách tak vznikaly vinařské domky a provozy se zahloubenými vinnými sklepy. Ještě v roce 1924 se v rámci změny vlastnictví u objektu Hlinky 108 můžeme dočíst, že: ,,Moritz Schnabel prodal svůj dům č. 108 v Lehmstätte včetně vinice a pozemku […]" Ostatně dodnes se v ulici zachovaly, byť v torzovité podobě, zbytky těchto objektů včetně vinných sklepů.
Zásadní proměna charakteru ulice a její zástavby započala po polovině 19. století, kdy se údolí Pisárek začalo stávat oblíbeným výletním místem, a kdy brněnští podnikatelé a politici začali tuto lokalitu vyhledávat ke stavbě svých letních sídel příměstského a městského typu. Celou ulici můžeme rozdělit na dvě části, kde se v první části, vedoucí od Mendlova náměstí přibližně k odbočce do Lipové ulice, soustředí souvislá uliční zástavba. V druhé části, přibližně od této odbočky až k přemostění přes Svratku, pak převažují solitérní vilové stavby umístěné v zahradách.
Tento stav ulice velmi dobře ilustruje panoramatická fotografie Hlinek z roku 1911, pocházející ze sbírek Muzea města Brna. Fotografický triptych zachycuje prázdný prostor budoucího výstavního areálu a Žlutý kopec, který, až na drobné výjimky, zatím postrádá dnes charakte- ristickou zástavbu, a naopak je osázen ovocnými stromy a vinicemi. Zaměříme-li se pak na samotnou ulici Hlinky, můžeme v části se souvislou uliční zástavbou sledovat poměrně pestré spektrum architektury, od drobných vinařských domků, přes reprezentativní zástavbu nájemního bydlení (např. dvojdům Eugena Škardy, Hlinky 46 a 46a z roku 1898), až po vilové a palácové stavby, mezi nimiž asi nejvíce vyniká palác s výrazným neorenesančním průčelím na adrese Hlinky 86 (palác Johanny a Jonase Karpelesových z roku 1897). V blízkosti odbočky do dnešní Lipové ulice poté začínají solitérní vily, z nichž první, na adrese Hlinky 132, je vila vojenského krejčího Ludvíka Dukáta. Poslední, byť fotografem neúplně zachycená, je modernistická vila průmyslníka Hugo Hechta na adrese Hlinky 142b, vystavěná zde v letech 1910-1911 podle projektu Leopolda Bauera. Při bližším pohledu na námi sledovanou adresu Hlinky 108-112 můžeme na fotografii dokonce spatřit trojici domů, které předcházely stavbě vily Felixe Engelsmanna.
Život Felixe Engelsmanna, zejména ten válečný a poválečný, nebyl dosud výrazněji zachycen, a proto se tento článek nyní pokouší tuto osobnost stručně představit. Z dostupných zdrojů víme, že se Felix Engelsmann narodil 3. 6.1885 v Brně. Jeho otec Gustav (1853-1929) se narodil v maďarském Gyöngyösu a matka Friderika (1860-1933) v Novém Bydžově. Gustav Engelsmann byl obchodníkem se sukny, který v roce 1885 vstoupil v Brně jako veřejný společník do firmy na výrobu vlněného zboží Heinricha Brücka, sídlící na ulici Cejl 32. S příchodem nového společníka firma vzápětí změnila název na Brück & Engelsmann, kterýžto název přetrval nejen po úmrtí Heinricha Brücka v roce 1905, ale firma jej v západní Evropě používala dál i během druhé světové války, a to až do roku 1980, kdy byla vymazána.
Nejstarším dítětem Gustava a Frideriky Engelsmannových byl právě Felix, následovaný ještě dvěma dcerami Stephanií (1. 4. 1887) a nejmladší Ilsou (19. 10. 1900). V letech 1897-1900 studoval Felix Engelsmann Státní reálné gymnázium v Brně a poté byl mimořádným studentem (stážistou) vyšší odborné školy při tkalcovské škole. Po studiích byl v letech 1907 a 1908 nejprve prokuristou v otcově firmě Brück & Engelsmann, avšak v roce 1913, jako dvacetiosmiletý, se stal již veřejným společníkem firmy. V ročence brněnské tkalcovské školy z roku 1911 je Felix Engelsmann, spolu například s Viktorem a Hugo Hechtovými, Walterem Löw-Beerem, Walterem Neumarkem, Ernestem Stiassni či Benno Tugendhatem, uváděn jako člen festivalového výboru k výroční oslavě, která se uskutečnila 6. prosince v tanečním sále Německého domu.
V této době patrně celá rodina žila ve svém domě na dnešní třídě Kpt. Jaroše 35. V archivních dokumentech figurují u Felixe Engelsmanna, v době před stavbou jeho vily na Hlinkách, ještě dvě místa pobytu, a to Francouzská 1 (dnes Milady Horákové 1 nebo 1a) a Třída legionářů 19 (dnes tř. Kpt. Jaroše 19). Jaký vztah měl Engelsmann k uvedeným adresám, zatím není jasné.
V závěru roku 1917, přesně 13.12.1917, se Felix Engelsmann oženil s vídeňskou rodačkou Olgou Steinovou, u níž jsou v archivních pramenech uváděna dvě rozdílná data narození, a to roky 1887 a 1889. Problematické je rovněž její druhé jméno, které bývá uváděno buď jako Olga Engelsmann Ballin, nebo také Gattin.
Zásadní změnu v životě Felixe Engelsmanna a rodinné firmy přinesl vznik Československa a následující dvě dekády. V roce 1918 vystoupil Gustav Engelsmann jako šedesátipětiletý z firmy. Naopak naplno se ve firmě prosadil jeho syn Felix, a také Hugo Hanak (1880-1932) a poté jeho syn Richard Hanak (1908-?). Firma tak začala být uváděna jako: ,,Brück & Engelsmann, öffentliche Gesellschafter Hugo Hanak und Felix Engelsmann. Jeder zeichnet selbständig. Fabrikation u. Verkauf von Schafwollwaren. Zeile 32. T. 611 - A/I./66." Hugo Hanak, rovněž vlivný podnikatel ve vlnařství, byl od roku 1906 manželem mladší sestry Felixe Engelsmanna Stephanie. Jedním z jejich tří dětí pak byl Richard Hanak. Hanakovi pak byli majiteli sousedního objektu na třídě Kpt. Jaroše 33.
Spojení rodin Engelsmannových a Hanakových přirozeně posílilo jejich ekonomické a společenské postavení, které bylo ovšem pravidelně kritizováno zejména komunisty a socialisty, jako například v Neužilově Románu z Brněnska z roku 1936: ,,Kde jsou kapitalisté? Kolik je jich? Löw-Beer, Kohn, Weiss, Stiassni, Hanak, Otto Kuhn, Redlich a ještě několik. Na prstech ruky je spočítáš, kteří z práce tisíců budují miliony a blahobyt." Navzdory této socialistické kritice zaměstnávala firma Brück & Engelsmann několik stovek zaměstnanců, její snahou byl export svých výrobků do zahraničí, včetně Spojených států, a firma měla další expanzivní tendence. Někdy v průběhu 20. let zakoupila firma Brück & Engelsmann areál někdejší Offermannovi továrny na Trnité. Dozvídáme se o tom mimo jiné v článku Lidových novin z roku 1927, kdy areál zachvátil požár: "Nedávno koupila celý podnik známá brněnská textilní firma Brück & Engelsmann, která chtěla závod přeměniti na výrobu jemných látek z mykané příze." Navzdory krizi počátku 30. let a nutnosti propustit a vysadit z výroby několik zaměstnanců, zakoupila v roce 1932 firma k dalšímu rozšíření ještě přilehlý areál na Cejlu 24/26 od Aug. Märischla. Právě tento rok je v životě Felixe Engelsmanna ostatně velmi důležitý, neboť dokončuje také stavbu své vily na Hlinkách.
O lokalitu na Hlinkách se Engelsmann ovšem začal zajímat již o víc jak deset let dříve. Nejprve v roce 1921 zakoupil dům se zahradou na Hlinkách 112 od Paula Hayeka za 380.000 korun. Poté v letech 1924 a 1925 koupil také pozemky a dům na adrese Hlinky 108 od Moritze Schnabela za 230.000 korun, a konečně v roce 1929 koupil od Cyrila Wladiky také poslední objekt na Hlinkách 110. Postupný nákup domů nasvědčuje o promyšleném záměru Engelsmanna vystavět si zde nové a velkorysé bydlení, situované na parcele tří starších domů, které by v ulici dokázalo úspěšně konkurovat starším vilovým stavbám ostatních brněnských uměnímilovným průmyslníkům. Přirozeně i tyto stavby zde byly trnem v oku tehdejších socialistů. Například v listu sociálních demokratů Rovnost z roku 1923 se kromě palčivé kritiky kapitalismu, s latentním nádechem antisemitismu, dozvídáme i zajímavé okolnosti o přibližné hodnotě těchto staveb a dalším stavebním okolnostem. Zmiňován je tentokrát i samotný Engelsmann: ,,Popatřeme jen, jak se daří fabrikantům, velkoobchodníkům, bankovním ředitelům a všem podobným bařtipánům. Viděli jsme, jakou újmu ukládali v době nejtěžší hospodářské krise, jíž byla naše republika v nedávné době postižena. Stačí všimnouti si provokativní nádhery fabrikantských vil v Pisárecké čtvrti. Fabrikant Löw-Beer staví V hlinkách č. 132 přepychovou vilu nákladem 10 mil. korun pro 4 lidi (Je zajímavo, že provedení svěřuje Němcům z říše, nic mu nevadí nezaměstnanost domácích firem). Rodině téhož fabrikanta patří v téže ulici vila č. 86 s 12 pokoji, kterou obývají 2 osoby, dále vila č. 6 s 10 pokoji, které jest zpola prázdnou, jsouc reservována pro nějakého žida z Vídně, vila č. 104 s 15 pokoji pro 2 osoby a konečně vila č. 116 s 12 pokoji rovněž pro 2 osoby. Továrník Engelsmann zařídil pro svoji ženu vilu V hlinkách č. 112 nákladem 8 mil. korun. […]" Zajímavá je v tomto článku především poznámka o provedení stavby vily Augusta Löw-Beera na Hlinkách 132/134, svěřená německým firmám, a pravděpodobně též doposud neznámému projektantovi stavby. Tato okolnost by totiž mohla být užitečným vodítkem při hledání autora vily Engelsmann, která se vymyká tradiční produkci v Brně působících architektů.
Poté, co se mezi léty 1921 až 1929 podařilo Engelsmannovi na Hlinkách zakoupit trojici domů s pozemky, zadal pravděpodobně v roce 1930 projekt ke stavbě. Dne 18. února 1931 se v Lidových novinách můžeme dočíst, že: ,,F. Engelsmannovi bylo povoleno zbourat domy 108, 110 a druhé poschodí domu 112 V hlinkách." V archivu Brněnských vodáren a kanalizací se nachází soubor plánů s instalatérskými pracemi, které zajišťovala firma Emil Stöhr z Karlových Varů, datovaných do června 1931. Tatáž firma zajišťovala instalatérské práce také ve vile Stiassni nebo kavárně Esplanade. V dosti podrobné dokumentaci k vile Engelsmann, obsahující mimo jiné i popis použitých materiálů, je použit výhradně německý jazyk. Pro ilustraci o dalším průběhu stavby pak můžeme kombinovat ještě záznamy z karty nemovitosti, uložené na Magistrátu města Brna. Tato karta nám kromě věty, že: ,,Novostavba vystavěna na místě tří rozbořených domů." umožňuje získat podrobnější zprávu o stavebním povolení, které bylo Engelsmannovi vydáno dne 11. 3. 1931, resp. 31. 8. 1931, a již 28. 6. 1932 byla stavba zkolaudována. Felix Engelsmann se tak v roce 1932 jako nový obyvatel ulice dostává do společnosti ostatních zámožných a vlivných brněnských podnikatelů, zejména v oblasti textilnictví, jako byly rodiny Offermann, Hecht, Löw-Beer nebo Bloch, které spojovalo mimo jiné i sběratelství umění.
Vila Engelsmann byla vystavěna na půdorysu ve tvaru písmene L, přičemž důraz byl kladen na provedení reprezentativního průčelí stavby směrem do ulice. Průčelí je rozděleno do tří hmot, jakoby odkazující na trojici původních staveb, které vila nahradila. Převyšující je střední hmota stavby, kterou umocňují jednak proporce okenních otvorů, a také mansardové zastřešení. Oproti uličnímu průčelí, je fasáda křídla vybíhajícího do zahrady, provedena výrazně střízlivěji. Na základě dochované stavební dokumentace můžeme vnitřní uspořádání vily rozdělit rovněž do tří funkčních celků. Jednak na část určenou pro obsluhu a servisní zázemí vily, které se nacházela v pravé části stavby. Dále na převažující prostory společenské a reprezentativní funkce, situované v celé délce prvního patra vily, a konečně na soukromou část s ložnicemi a zázemím pro majitele, kterou architekt umístil do křídla v zahradě. Do objektu se vstupuje skrze hlavní vstupní portál ve střední části stavby, za nímž se nachází prostorný vestibul. Z něj byl umožněn vpravo přístup do bytu pro hosty a také do servisní části, kde se nacházel byt pro řidiče a pokoj pro zahradníka. Tato část budovy má nejen vlastní obslužné schodiště, ale také samostatný vstup z ulice, aby provoz vily nenarušoval soukromý a společenský život jeho majitelů.
Vlevo ze vstupní haly je naopak přístup k velkorysému schodišti, kterým se vstupuje do společenských místností v patře. Této části dominuje hlavní hala s krbem a specifickou štukovou úpravou stropu. Směrem do ulice jsou pak za sebou řazeny místnosti jídelny, pánského pokoje, salonu a hudebního salonu. Za zmínku stojí dodnes dochovaná vitrážová okna v bývalé jídelně vily. Minimálně dvě z těchto vitráží odkazují na Holandsko a holandské výtvarné umění (vitráž s postavou Jana Swarta van Groningena), což nepochybně symbolizuje vztah Felixe Engelsmanna k starým holandským mistrům.
Soukromá část vily s obytnými místnostmi, situovaná v křídle do zahrady, je přístupná z prvního patra, nebo také vlastním soukromým schodištěm majitelů. V této části se nacházely dvě ložnice se samostatnými koupelnami a snídaňová místnost. Toto křídlo stavby je opatřeno rovnou střechou s pochozí terasou a světlíky, kterými se osvětluje chodba mezi ložnicemi majitelů. Některé z dochovaných technických detailů, jako například okenní kování se značkami ,,Patent Nikolaus" a ,,DRGM" (Deutsches Reichsgebrauchsmuster) svědčí o německé provenienci těchto výrobků.
V brněnském Technickém muzeum je zachována série unikátních fotografií, díky nimž můžeme do interiéru vily nahlédnout. Minimálně dvě z těchto fotografií, zachycující uliční průčelí vily, vznikly někdy záhy po 15. březnu 1939, kdy se o objekt a jeho majitele začalo zajímat Gestapo. Na fotografiích jsou jednak patrné ještě neolistěné větve stromů, lemující ulici Hlinky, a rovněž doposud kompletní vstupní portál vily. Za zmínku stojí i osobní automobil Tatra 75, zachycený na jedné z fotografií, jak stojí před vilou. Jedná se pravděpodobně o Gestapem zabavený automobil, který patřil právě Engelsmannovi. Další snímky pak vznikly o něco později, pravděpodobně již v létě 1939. Na třetí fotografii uličního průčelí už totiž můžeme spatřit odstraněné konzoly u vstupního portálu, jejichž místo nahradila nacistická orlice. Jak bylo zmíněno, po okupaci Brna nacisty byl objekt zabaven Gestapem, což je uvedeno i v pozemkové knize. V průběhu roku 1939 nebo nejpozději počátkem roku 1940 pak Gestapo objekt bezplatně věnovalo Německé policii (Deutsche Schutzpolizei in Brünn, Polizeiregiment Mähren). Navzdory tomu, že soubor fotografií z Technického muzea vznikl až po okupaci, dávají tyto snímky možnost nahlédnout do interiéru vily a jejího zařízení, které nepochybně odkazuje – až na několik výjimek nacistické symboliky – k původnímu vlastníkovi stavby Felixu Engelsmannovi. Jak vidno, interiér vily byl opatřen starožitným nábytkem a cennými uměleckými předměty, zejména výtvarným uměním, a architektonické vyznění celé stavby se tak opírá právě o rozsáhlou uměleckou sbírku Felixe Engelsmanna.
Jeho sběratelská vášeň měla již rodinnou tradici, a on tak mohl již rozšiřovat sbírku svého otce. V roce 1929 se Felix Engelsmann zúčastnil amsterdamské aukce obrazárny Otto Kuhna, kde zakoupil minimálně jedno dílo. Spolu s ním se aukce Kuhnovy sbírky účastnil také Julius Drucker, Hans Löffler, Heinrich Perschak, Heinrich Plaček, Alfred Stiassni. Všechny jmenované spojovalo mimo jiné členství v Moravském uměleckém spolku. Jeden z řady obrazů umělecké sbírky Felixe Engelsmanna zmiňuje též Emil Filla ve svém dopise Kutalovi z roku: ,,Milý pane doktore Kutale, ta adresa majitele obrazu Chittussiho v Brně je: Felix Engelsmann, velkoprůmyslník, V hlinkách 110, Brno. Prosím Vás, napište mu, zda má slušnou fotografii, či zda by dovolil, abyste ji pořídil pro Prameny. Obraz koupil od Dra. H. Feigla, od něhož mám jeho adresu. Srdečně Vás zdraví Emil Filla." Zda se podařilo fotografii Chittussiho obrazu nakonec pořídit, či nikoliv není jasné. Jisté však je, že v závěru 30. let již Felix Engelsmann musel jako židovský občan vnímat sílící hrozbu. Už v roce 1938 se Engelsmann začal zajímat o komplex budov Taylor Hill Mills ve městě Huddersfield ve Velké Británii. Ve stejném roce, patrně ještě v domnění, že se v Československu podaří udržet svobodu, věnoval státu 250.000 korun ve sbírce na obranu republiky. O několik měsíců později však jakékoliv naděje pro židovské obyvatele vyhasly.
O jeho náhlém a jistě dramatickém odchodu do zahraničí si můžeme učinit představu z textu, který psal Franz Lerch, nacisty dosazený správce firmy Brück & Engelsmann, dne 16.11.1940 Říšskému komisaři pro zacházení s nepřátelským majetkem v Praze: ,,Zjistil jsem, že Žid Felix Engelsmann v doprovodu své ženy odjel 14. března 1939 časně odpoledne do Vídně s řidičem svého auta. Přestože v továrně řekl, že jede na 8denní služební cestu do Švýcarska, jeho odjezd byl náhlý, až ukvapený. Po velmi krátkém pobytu ve Vídni se nechal odvézt na nádraží a odjel do Curychu. […] Jeho cílem byl Huddersfield /Anglie/. Pokud je mi známo, dva akcionáři propůjčili jméno známé světové společnosti 21. září 1938 na dobu 10 let za roční poplatek 300 angl. liber. Synovec společníka, Žid Richard Hanák, který také uprchl, tam byl dříve zaměstnán jako generální ředitel a Felix Engelsmann začal pracovat v této firmě Brück und Engelsmann Ltd. v dubnu 1939."
Zatímco tedy nacisté v Brně provedli likvidaci firmy Brück & Engelsmann a společnost sloučily pod Vereinigte Schafwollwarenfabriken A.G. Brünn, fungovala firma pod svým původním názvem a pod vedením obou společníků i během války, řízená z britského Huddersfieldu. Právě v tomto průmyslovém městě se Engelsmann se svojí ženou Olgou a synovcem Richardem Hanakem usadili. Ani zde Engelsmann nezapřel svůj příklon k historismu a konzervativní architektuře. Pro své potřeby zde zakoupil sídlo Bankfield, neogotickou stavbu z 60. let 19. století, kterou si původně postavil obchodník s vlnou a továrník James Priestley. Objekt byl však v roce 2007 zbořen.
Během válečných let se Engelsmann stále hlásil k Československu. Byl patrně nejvýznamnějším členem Britského klubu československého přátelství, založeného zde v roce 1943. Zatímco v Británii během války zaměstnávala firma 250 lidí, jeho někdejší tovární areál v Brně utrpěl značné škody během spojeneckého náletu na Brno 20.11.1944. Těžce poškozeny byly také oba nájemní domy na třídě Kpt. Jaroše 33 a 35.
Je zajímavé, že po skončení války nejevil Engelsmann o svůj majetek v Brně žádný zájem. Je znám pouze jediný dopis z 23.7. 1947, kterým se obrací na Moravské muzeum, do jehož sbírek během války přešla kolekce výtvarného umění z vily na Hlinkách. Engelsmann v dopise žádá o navrácení jednoho ze svých obrazů: ,,Ve vašem museu se nachází obraz od Pettenkofen /"výroční trh"/ který jest mým majetkem a byl svého času Němci z mého domu v Brně ukraden. Myslím, že obraz jest vám znám, neb kdybyste si přáli, mohu Vám zaslati kopii obrazu a též dokázati, že obraz jsem před mnoha roky koupil. Myslím ale, že jest Vám známo, že obraz byl mým majetkem, a proto není zapotřeby důkazu o koupi. Rád bych přes tento obraz rozhodl a oznámil Vám, komu jej máte předati. Prosím, potvrďte tento dnešní dopis. V úctě Felix Engelsmann." O několik dní později, 29. července 1947, podává tehdejší ředitel muzea Engelsmannovi strohou odpověď: ,,Vážený pane, na Váš dotaz z 23. července t.r. oznamujeme, že obraz "Výroční trh" od Pettenkofena byl za války předán zemskému museu a je uložen ve skladišti zemské obrazárny. Ředitel"
Tato velmi krátká korespondence dává nahlédnout do poválečných poměrů v Československu a poměrně náročné snaze židovských obyvatel, přihlásit se zde o svůj někdejší majetek. Do roku 1961 byla umělecká díla z Engelsmannovy sbírky uložena v obrazárně Moravského zemského muzea. Z celkem 19 za války konfiskovaných děl se dodnes dochovalo 14 děl, jež jsou nyní ve sbírkách Moravské galerie.
Podobný osud měl i firemní areál na Cejlu a také vila na Hlinkách. V roce 1946 byl areál firmy začleněn pod Moravsko-slezské vlnařské závody, a národní správa byla uvalena také na vilu Engelsmann. Ještě z téhož roku pochází záměr poskytnout vilu Svazu přátel SSSR, jak o tom svědčí článek z 3. 1. 1946 v listu české sociálně-demokratické strany Čin, popisující brněnskou návštěvu sovětského velvyslance v Československu Valeriana Alexandroviče Zorina: ,,Jako symbol boje za svobodu a práci uvedl velvyslanec Zorin obnovování Stalingradu, aby mohly býti v nejbližší době obnoveny škody válkou způsobené a Stalingrad opět mohl žíti životem ruského průmyslového velkoměsta. Na konci svého proslovu provolal velvyslanec Zorin věčné přátelství mezi národy ČSR a SSSR a přál celému národu mnoho úspěchů v novém roce. Nadšeně pozdravován odjel pak velvyslanec Zorin prohlédnout si vilu č. 108 v ulici V hlinkách, která je dosud v majetku národního fondu a kterou hodná MNV dáti do užívání Svazu přátel SSSR." Tento záměr však patrně nakonec nebyl realizován, neboť ještě v roce 1946 se do vily nastěhoval referát Zemského národního výboru, konkrétně úřad pro živnosti, a v roce 1947 také Zemský studijní a plánovací ústav. Kromě původní dokumentace z roku 1931 je v archivu Brněnských vodáren a kanalizací uložena také dokumentace z roku 1949, která počítá s adaptací někdejší vily Engelsmann, spolu se sousedními objekty Hlinky 112a, 114 a 116, pro potřeby Domova mladých úderníků. Jako stavebník je zde uveden Přípravný výbor pro stavbu ,,Domova mladých úderníků" Brno Hlinky. V roce 1955 pak vlastnické právo vily přešlo na Ministerstvo pracovních sil a v roce 1958 na První brněnskou strojírnu, závod Klementa Gottwalda, což pravděpodobně souvisí s rozvojem strojírenských veletrhů a potřebou mít v těsném blízkosti výstavního areálu reprezentativní prostory.
O závěru života Felixe Engelsmanna se dozvídáme již jen z britských pramenů. Občanství ve Velké Británii získal Engelsmann 19. 3. 1947. Jeho žena Olga zemřela v Británii v roce 1945. Po její smrti si Felix Engelsmann vzal rodačku z německého Schöllkrippenu Bertu Neumannovou (nar. 17. 12. 1897), žijící v Británii od roku 1939. Již jako britský občan obdržel na brazilském generálním konzulátu v Liverpoolu 5. 1. 1949 vízum do Brazílie. Z tohoto dokladu tak pochází dosud jediná známá portrétní fotografie Felixe Engelsmanna. O rok později, v roce 1950, odcestovali manželé do New Yorku. Během tohoto pobytu však utrpěl Engelsmann mozkovou příhodu a krátce po svém návratu do Británie Felix Engelsmann ve věku 64 let zemřel. Ve své závěti zanechal své ženě 5.000 liber, a zbytek majetku zdědil synovec Richard Hanak.
Jeho někdejší vila na Hlinkách je v současné době v soukromém vlastnictví a autorství stavby je předmětem dalšího výzkumu. Jak bylo naznačeno výše, autorem objektu by mohl být některý z konzervativních architektů, kteří v Československu projektovali stavby pro náročnější klienty, jako byli například architekti Max Spielmann nebo Paul Brockardt. Stejně tak není vyloučeno, že se mohlo jednat o rakouského či německého architekta. Jen několik let před stavbou vily Engelsmann, dokončila v roce 1929 Gusti Löw-Beerová, přestavbu své vily na adrese Hlinkách 104. Autorem přestavby, této takřka sousední vily, byl vídeňský architekt Rudolf Bredl a stojí za zmínku, že v obou stavbách nacházíme celou řadu technických podobností a uplatnění totožných výrobků.
Současné fotografie vily byly pořízeny v rozmezí srpna až října 2022.
Tento příspěvek je věnován Felixu Engelsmannovi a všem židovským obyvatelům města, na které se zapomnělo.
Poděkování:
Petra Dovola, Palace Hlinky
Margaret Woodcock, Huddersfield & District Family History Society
Naděžda Urbánková, Technické muzeum v Brně
Petr Houzar, Archiv města Brna
Silvie Klimešová, Brněnské vodárny a kanalizace, a.s.
Lenka Kudělková, Muzeum města Brna
Zdroje:
Archiv města Brna
Brněnské vodárny a kanalizace, a.s.
Bundesarchiv
Geni.com
Huddersfield & District Family History Society
Internetová encyklopedie dějin Brna
Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-venkov
Magistrát města Brna, Odbor vnitřních věcí Moravská zemská knihovna
Moravská galerie
Moravský zemský archiv
Muzeum města Brna
Národní památkový ústav, Územní odborná pracoviště Brno
Technické muzeum v Brně
Literatura:
Adresář Velkého Brna. 28. ročník - 28. Jahrgang. 1930. [Brünn]: Friedr. Irrgang Verlag,
Brünner Morgenpost. 21.9.1921, roč. 56, s. 3.
Brünner Morgenpost. 9.8.1924, roč. 59, s. 2
Brünner Morgenpost. 7.7.1925, roč. 60, s. 2.
Čin: list české sociálně-demokratické strany dělnické pro osvobození části Moravy. 3.1.1946, roč. 2, č. 2, s. 3
Lidové noviny. 8.2.1930, roč. 38, č. 70, s. 16.
Lidové noviny. 18.2.1931, roč. 39, č. 88, s. 4.
Lidové noviny. 10. 3. 1933, roč. 41, č. 126, s. 14.
Lidové noviny. 1.10.1937, roč. 35, č. 496, s. 1.
Lidové noviny. 21.6.1938, roč. 46, č. 309, s. 4.
Národní obroda: ústřední orgán Československé strany lidové. 1946, roč. 2, č. 229, s. 109.
NEUŽIL, František. Země v průvanu: Román z Brněnska. Moravské kolo spisovatelů v Brně, 1936.
Rovnost: list sociálních demokratů českých. 23.8.1923, roč. 39, č. 231, s. 4.
SLAVÍČEK, Lubomír. ,,Sobě, umění přátelům": Kapitoly z dějin sběratelství v Čechách a na Moravě 1650 - 1939. Společnost pro odbornou literaturu, 2007, s. 207-220.
SLAVÍČEK, Lubomír. Irene Beran a ty druhé: Brněnské sběratelky umění německé národnosti před rokem 1939. In: Alis Volat Propriis : Sborník příspěvků k životnímu jubileu Ludmily Sulitkové. Brno, 2016, s. 576-595.
Slovo národa: orgán československé strany národně-socialistické. 18.11.1947, roč. 3, č. 268, s. 5.
SMUTNÝ, Bohumír. Brněnští podnikatelé a jejich podniky: 1764-1948: encyklopedie podnikatelů a jejich rodin. Brno: Statutární město Brno, Archiv města Brna, 2012.
Ulice Hlinky začala vznikat na úpatí Žlutého kopce jako přirozená spojnice mezi Starým Brnem a přemostěním řeky Svratky v Pisáreckém údolí, odkud se dále směřovalo do Kohoutovic, Jundrova a k osadě Kamenný mlýn. Vhodná poloha, spolu s jižní orientací svahu Žlutého kopce, vytvořila podmínky pro zdejší pěstování vinné révy. Na Hlinkách tak vznikaly vinařské domky a provozy se zahloubenými vinnými sklepy. Ještě v roce 1924 se v rámci změny vlastnictví u objektu Hlinky 108 můžeme dočíst, že: ,,Moritz Schnabel prodal svůj dům č. 108 v Lehmstätte včetně vinice a pozemku […]" Ostatně dodnes se v ulici zachovaly, byť v torzovité podobě, zbytky těchto objektů včetně vinných sklepů.
Zásadní proměna charakteru ulice a její zástavby započala po polovině 19. století, kdy se údolí Pisárek začalo stávat oblíbeným výletním místem, a kdy brněnští podnikatelé a politici začali tuto lokalitu vyhledávat ke stavbě svých letních sídel příměstského a městského typu. Celou ulici můžeme rozdělit na dvě části, kde se v první části, vedoucí od Mendlova náměstí přibližně k odbočce do Lipové ulice, soustředí souvislá uliční zástavba. V druhé části, přibližně od této odbočky až k přemostění přes Svratku, pak převažují solitérní vilové stavby umístěné v zahradách.
Tento stav ulice velmi dobře ilustruje panoramatická fotografie Hlinek z roku 1911, pocházející ze sbírek Muzea města Brna. Fotografický triptych zachycuje prázdný prostor budoucího výstavního areálu a Žlutý kopec, který, až na drobné výjimky, zatím postrádá dnes charakte- ristickou zástavbu, a naopak je osázen ovocnými stromy a vinicemi. Zaměříme-li se pak na samotnou ulici Hlinky, můžeme v části se souvislou uliční zástavbou sledovat poměrně pestré spektrum architektury, od drobných vinařských domků, přes reprezentativní zástavbu nájemního bydlení (např. dvojdům Eugena Škardy, Hlinky 46 a 46a z roku 1898), až po vilové a palácové stavby, mezi nimiž asi nejvíce vyniká palác s výrazným neorenesančním průčelím na adrese Hlinky 86 (palác Johanny a Jonase Karpelesových z roku 1897). V blízkosti odbočky do dnešní Lipové ulice poté začínají solitérní vily, z nichž první, na adrese Hlinky 132, je vila vojenského krejčího Ludvíka Dukáta. Poslední, byť fotografem neúplně zachycená, je modernistická vila průmyslníka Hugo Hechta na adrese Hlinky 142b, vystavěná zde v letech 1910-1911 podle projektu Leopolda Bauera. Při bližším pohledu na námi sledovanou adresu Hlinky 108-112 můžeme na fotografii dokonce spatřit trojici domů, které předcházely stavbě vily Felixe Engelsmanna.
Život Felixe Engelsmanna, zejména ten válečný a poválečný, nebyl dosud výrazněji zachycen, a proto se tento článek nyní pokouší tuto osobnost stručně představit. Z dostupných zdrojů víme, že se Felix Engelsmann narodil 3. 6.1885 v Brně. Jeho otec Gustav (1853-1929) se narodil v maďarském Gyöngyösu a matka Friderika (1860-1933) v Novém Bydžově. Gustav Engelsmann byl obchodníkem se sukny, který v roce 1885 vstoupil v Brně jako veřejný společník do firmy na výrobu vlněného zboží Heinricha Brücka, sídlící na ulici Cejl 32. S příchodem nového společníka firma vzápětí změnila název na Brück & Engelsmann, kterýžto název přetrval nejen po úmrtí Heinricha Brücka v roce 1905, ale firma jej v západní Evropě používala dál i během druhé světové války, a to až do roku 1980, kdy byla vymazána.
Nejstarším dítětem Gustava a Frideriky Engelsmannových byl právě Felix, následovaný ještě dvěma dcerami Stephanií (1. 4. 1887) a nejmladší Ilsou (19. 10. 1900). V letech 1897-1900 studoval Felix Engelsmann Státní reálné gymnázium v Brně a poté byl mimořádným studentem (stážistou) vyšší odborné školy při tkalcovské škole. Po studiích byl v letech 1907 a 1908 nejprve prokuristou v otcově firmě Brück & Engelsmann, avšak v roce 1913, jako dvacetiosmiletý, se stal již veřejným společníkem firmy. V ročence brněnské tkalcovské školy z roku 1911 je Felix Engelsmann, spolu například s Viktorem a Hugo Hechtovými, Walterem Löw-Beerem, Walterem Neumarkem, Ernestem Stiassni či Benno Tugendhatem, uváděn jako člen festivalového výboru k výroční oslavě, která se uskutečnila 6. prosince v tanečním sále Německého domu.
V této době patrně celá rodina žila ve svém domě na dnešní třídě Kpt. Jaroše 35. V archivních dokumentech figurují u Felixe Engelsmanna, v době před stavbou jeho vily na Hlinkách, ještě dvě místa pobytu, a to Francouzská 1 (dnes Milady Horákové 1 nebo 1a) a Třída legionářů 19 (dnes tř. Kpt. Jaroše 19). Jaký vztah měl Engelsmann k uvedeným adresám, zatím není jasné.
V závěru roku 1917, přesně 13.12.1917, se Felix Engelsmann oženil s vídeňskou rodačkou Olgou Steinovou, u níž jsou v archivních pramenech uváděna dvě rozdílná data narození, a to roky 1887 a 1889. Problematické je rovněž její druhé jméno, které bývá uváděno buď jako Olga Engelsmann Ballin, nebo také Gattin.
Zásadní změnu v životě Felixe Engelsmanna a rodinné firmy přinesl vznik Československa a následující dvě dekády. V roce 1918 vystoupil Gustav Engelsmann jako šedesátipětiletý z firmy. Naopak naplno se ve firmě prosadil jeho syn Felix, a také Hugo Hanak (1880-1932) a poté jeho syn Richard Hanak (1908-?). Firma tak začala být uváděna jako: ,,Brück & Engelsmann, öffentliche Gesellschafter Hugo Hanak und Felix Engelsmann. Jeder zeichnet selbständig. Fabrikation u. Verkauf von Schafwollwaren. Zeile 32. T. 611 - A/I./66." Hugo Hanak, rovněž vlivný podnikatel ve vlnařství, byl od roku 1906 manželem mladší sestry Felixe Engelsmanna Stephanie. Jedním z jejich tří dětí pak byl Richard Hanak. Hanakovi pak byli majiteli sousedního objektu na třídě Kpt. Jaroše 33.
Spojení rodin Engelsmannových a Hanakových přirozeně posílilo jejich ekonomické a společenské postavení, které bylo ovšem pravidelně kritizováno zejména komunisty a socialisty, jako například v Neužilově Románu z Brněnska z roku 1936: ,,Kde jsou kapitalisté? Kolik je jich? Löw-Beer, Kohn, Weiss, Stiassni, Hanak, Otto Kuhn, Redlich a ještě několik. Na prstech ruky je spočítáš, kteří z práce tisíců budují miliony a blahobyt." Navzdory této socialistické kritice zaměstnávala firma Brück & Engelsmann několik stovek zaměstnanců, její snahou byl export svých výrobků do zahraničí, včetně Spojených států, a firma měla další expanzivní tendence. Někdy v průběhu 20. let zakoupila firma Brück & Engelsmann areál někdejší Offermannovi továrny na Trnité. Dozvídáme se o tom mimo jiné v článku Lidových novin z roku 1927, kdy areál zachvátil požár: "Nedávno koupila celý podnik známá brněnská textilní firma Brück & Engelsmann, která chtěla závod přeměniti na výrobu jemných látek z mykané příze." Navzdory krizi počátku 30. let a nutnosti propustit a vysadit z výroby několik zaměstnanců, zakoupila v roce 1932 firma k dalšímu rozšíření ještě přilehlý areál na Cejlu 24/26 od Aug. Märischla. Právě tento rok je v životě Felixe Engelsmanna ostatně velmi důležitý, neboť dokončuje také stavbu své vily na Hlinkách.
O lokalitu na Hlinkách se Engelsmann ovšem začal zajímat již o víc jak deset let dříve. Nejprve v roce 1921 zakoupil dům se zahradou na Hlinkách 112 od Paula Hayeka za 380.000 korun. Poté v letech 1924 a 1925 koupil také pozemky a dům na adrese Hlinky 108 od Moritze Schnabela za 230.000 korun, a konečně v roce 1929 koupil od Cyrila Wladiky také poslední objekt na Hlinkách 110. Postupný nákup domů nasvědčuje o promyšleném záměru Engelsmanna vystavět si zde nové a velkorysé bydlení, situované na parcele tří starších domů, které by v ulici dokázalo úspěšně konkurovat starším vilovým stavbám ostatních brněnských uměnímilovným průmyslníkům. Přirozeně i tyto stavby zde byly trnem v oku tehdejších socialistů. Například v listu sociálních demokratů Rovnost z roku 1923 se kromě palčivé kritiky kapitalismu, s latentním nádechem antisemitismu, dozvídáme i zajímavé okolnosti o přibližné hodnotě těchto staveb a dalším stavebním okolnostem. Zmiňován je tentokrát i samotný Engelsmann: ,,Popatřeme jen, jak se daří fabrikantům, velkoobchodníkům, bankovním ředitelům a všem podobným bařtipánům. Viděli jsme, jakou újmu ukládali v době nejtěžší hospodářské krise, jíž byla naše republika v nedávné době postižena. Stačí všimnouti si provokativní nádhery fabrikantských vil v Pisárecké čtvrti. Fabrikant Löw-Beer staví V hlinkách č. 132 přepychovou vilu nákladem 10 mil. korun pro 4 lidi (Je zajímavo, že provedení svěřuje Němcům z říše, nic mu nevadí nezaměstnanost domácích firem). Rodině téhož fabrikanta patří v téže ulici vila č. 86 s 12 pokoji, kterou obývají 2 osoby, dále vila č. 6 s 10 pokoji, které jest zpola prázdnou, jsouc reservována pro nějakého žida z Vídně, vila č. 104 s 15 pokoji pro 2 osoby a konečně vila č. 116 s 12 pokoji rovněž pro 2 osoby. Továrník Engelsmann zařídil pro svoji ženu vilu V hlinkách č. 112 nákladem 8 mil. korun. […]" Zajímavá je v tomto článku především poznámka o provedení stavby vily Augusta Löw-Beera na Hlinkách 132/134, svěřená německým firmám, a pravděpodobně též doposud neznámému projektantovi stavby. Tato okolnost by totiž mohla být užitečným vodítkem při hledání autora vily Engelsmann, která se vymyká tradiční produkci v Brně působících architektů.
Poté, co se mezi léty 1921 až 1929 podařilo Engelsmannovi na Hlinkách zakoupit trojici domů s pozemky, zadal pravděpodobně v roce 1930 projekt ke stavbě. Dne 18. února 1931 se v Lidových novinách můžeme dočíst, že: ,,F. Engelsmannovi bylo povoleno zbourat domy 108, 110 a druhé poschodí domu 112 V hlinkách." V archivu Brněnských vodáren a kanalizací se nachází soubor plánů s instalatérskými pracemi, které zajišťovala firma Emil Stöhr z Karlových Varů, datovaných do června 1931. Tatáž firma zajišťovala instalatérské práce také ve vile Stiassni nebo kavárně Esplanade. V dosti podrobné dokumentaci k vile Engelsmann, obsahující mimo jiné i popis použitých materiálů, je použit výhradně německý jazyk. Pro ilustraci o dalším průběhu stavby pak můžeme kombinovat ještě záznamy z karty nemovitosti, uložené na Magistrátu města Brna. Tato karta nám kromě věty, že: ,,Novostavba vystavěna na místě tří rozbořených domů." umožňuje získat podrobnější zprávu o stavebním povolení, které bylo Engelsmannovi vydáno dne 11. 3. 1931, resp. 31. 8. 1931, a již 28. 6. 1932 byla stavba zkolaudována. Felix Engelsmann se tak v roce 1932 jako nový obyvatel ulice dostává do společnosti ostatních zámožných a vlivných brněnských podnikatelů, zejména v oblasti textilnictví, jako byly rodiny Offermann, Hecht, Löw-Beer nebo Bloch, které spojovalo mimo jiné i sběratelství umění.
Vila Engelsmann byla vystavěna na půdorysu ve tvaru písmene L, přičemž důraz byl kladen na provedení reprezentativního průčelí stavby směrem do ulice. Průčelí je rozděleno do tří hmot, jakoby odkazující na trojici původních staveb, které vila nahradila. Převyšující je střední hmota stavby, kterou umocňují jednak proporce okenních otvorů, a také mansardové zastřešení. Oproti uličnímu průčelí, je fasáda křídla vybíhajícího do zahrady, provedena výrazně střízlivěji. Na základě dochované stavební dokumentace můžeme vnitřní uspořádání vily rozdělit rovněž do tří funkčních celků. Jednak na část určenou pro obsluhu a servisní zázemí vily, které se nacházela v pravé části stavby. Dále na převažující prostory společenské a reprezentativní funkce, situované v celé délce prvního patra vily, a konečně na soukromou část s ložnicemi a zázemím pro majitele, kterou architekt umístil do křídla v zahradě. Do objektu se vstupuje skrze hlavní vstupní portál ve střední části stavby, za nímž se nachází prostorný vestibul. Z něj byl umožněn vpravo přístup do bytu pro hosty a také do servisní části, kde se nacházel byt pro řidiče a pokoj pro zahradníka. Tato část budovy má nejen vlastní obslužné schodiště, ale také samostatný vstup z ulice, aby provoz vily nenarušoval soukromý a společenský život jeho majitelů.
Vlevo ze vstupní haly je naopak přístup k velkorysému schodišti, kterým se vstupuje do společenských místností v patře. Této části dominuje hlavní hala s krbem a specifickou štukovou úpravou stropu. Směrem do ulice jsou pak za sebou řazeny místnosti jídelny, pánského pokoje, salonu a hudebního salonu. Za zmínku stojí dodnes dochovaná vitrážová okna v bývalé jídelně vily. Minimálně dvě z těchto vitráží odkazují na Holandsko a holandské výtvarné umění (vitráž s postavou Jana Swarta van Groningena), což nepochybně symbolizuje vztah Felixe Engelsmanna k starým holandským mistrům.
Soukromá část vily s obytnými místnostmi, situovaná v křídle do zahrady, je přístupná z prvního patra, nebo také vlastním soukromým schodištěm majitelů. V této části se nacházely dvě ložnice se samostatnými koupelnami a snídaňová místnost. Toto křídlo stavby je opatřeno rovnou střechou s pochozí terasou a světlíky, kterými se osvětluje chodba mezi ložnicemi majitelů. Některé z dochovaných technických detailů, jako například okenní kování se značkami ,,Patent Nikolaus" a ,,DRGM" (Deutsches Reichsgebrauchsmuster) svědčí o německé provenienci těchto výrobků.
V brněnském Technickém muzeum je zachována série unikátních fotografií, díky nimž můžeme do interiéru vily nahlédnout. Minimálně dvě z těchto fotografií, zachycující uliční průčelí vily, vznikly někdy záhy po 15. březnu 1939, kdy se o objekt a jeho majitele začalo zajímat Gestapo. Na fotografiích jsou jednak patrné ještě neolistěné větve stromů, lemující ulici Hlinky, a rovněž doposud kompletní vstupní portál vily. Za zmínku stojí i osobní automobil Tatra 75, zachycený na jedné z fotografií, jak stojí před vilou. Jedná se pravděpodobně o Gestapem zabavený automobil, který patřil právě Engelsmannovi. Další snímky pak vznikly o něco později, pravděpodobně již v létě 1939. Na třetí fotografii uličního průčelí už totiž můžeme spatřit odstraněné konzoly u vstupního portálu, jejichž místo nahradila nacistická orlice. Jak bylo zmíněno, po okupaci Brna nacisty byl objekt zabaven Gestapem, což je uvedeno i v pozemkové knize. V průběhu roku 1939 nebo nejpozději počátkem roku 1940 pak Gestapo objekt bezplatně věnovalo Německé policii (Deutsche Schutzpolizei in Brünn, Polizeiregiment Mähren). Navzdory tomu, že soubor fotografií z Technického muzea vznikl až po okupaci, dávají tyto snímky možnost nahlédnout do interiéru vily a jejího zařízení, které nepochybně odkazuje – až na několik výjimek nacistické symboliky – k původnímu vlastníkovi stavby Felixu Engelsmannovi. Jak vidno, interiér vily byl opatřen starožitným nábytkem a cennými uměleckými předměty, zejména výtvarným uměním, a architektonické vyznění celé stavby se tak opírá právě o rozsáhlou uměleckou sbírku Felixe Engelsmanna.
Jeho sběratelská vášeň měla již rodinnou tradici, a on tak mohl již rozšiřovat sbírku svého otce. V roce 1929 se Felix Engelsmann zúčastnil amsterdamské aukce obrazárny Otto Kuhna, kde zakoupil minimálně jedno dílo. Spolu s ním se aukce Kuhnovy sbírky účastnil také Julius Drucker, Hans Löffler, Heinrich Perschak, Heinrich Plaček, Alfred Stiassni. Všechny jmenované spojovalo mimo jiné členství v Moravském uměleckém spolku. Jeden z řady obrazů umělecké sbírky Felixe Engelsmanna zmiňuje též Emil Filla ve svém dopise Kutalovi z roku: ,,Milý pane doktore Kutale, ta adresa majitele obrazu Chittussiho v Brně je: Felix Engelsmann, velkoprůmyslník, V hlinkách 110, Brno. Prosím Vás, napište mu, zda má slušnou fotografii, či zda by dovolil, abyste ji pořídil pro Prameny. Obraz koupil od Dra. H. Feigla, od něhož mám jeho adresu. Srdečně Vás zdraví Emil Filla." Zda se podařilo fotografii Chittussiho obrazu nakonec pořídit, či nikoliv není jasné. Jisté však je, že v závěru 30. let již Felix Engelsmann musel jako židovský občan vnímat sílící hrozbu. Už v roce 1938 se Engelsmann začal zajímat o komplex budov Taylor Hill Mills ve městě Huddersfield ve Velké Británii. Ve stejném roce, patrně ještě v domnění, že se v Československu podaří udržet svobodu, věnoval státu 250.000 korun ve sbírce na obranu republiky. O několik měsíců později však jakékoliv naděje pro židovské obyvatele vyhasly.
O jeho náhlém a jistě dramatickém odchodu do zahraničí si můžeme učinit představu z textu, který psal Franz Lerch, nacisty dosazený správce firmy Brück & Engelsmann, dne 16.11.1940 Říšskému komisaři pro zacházení s nepřátelským majetkem v Praze: ,,Zjistil jsem, že Žid Felix Engelsmann v doprovodu své ženy odjel 14. března 1939 časně odpoledne do Vídně s řidičem svého auta. Přestože v továrně řekl, že jede na 8denní služební cestu do Švýcarska, jeho odjezd byl náhlý, až ukvapený. Po velmi krátkém pobytu ve Vídni se nechal odvézt na nádraží a odjel do Curychu. […] Jeho cílem byl Huddersfield /Anglie/. Pokud je mi známo, dva akcionáři propůjčili jméno známé světové společnosti 21. září 1938 na dobu 10 let za roční poplatek 300 angl. liber. Synovec společníka, Žid Richard Hanák, který také uprchl, tam byl dříve zaměstnán jako generální ředitel a Felix Engelsmann začal pracovat v této firmě Brück und Engelsmann Ltd. v dubnu 1939."
Zatímco tedy nacisté v Brně provedli likvidaci firmy Brück & Engelsmann a společnost sloučily pod Vereinigte Schafwollwarenfabriken A.G. Brünn, fungovala firma pod svým původním názvem a pod vedením obou společníků i během války, řízená z britského Huddersfieldu. Právě v tomto průmyslovém městě se Engelsmann se svojí ženou Olgou a synovcem Richardem Hanakem usadili. Ani zde Engelsmann nezapřel svůj příklon k historismu a konzervativní architektuře. Pro své potřeby zde zakoupil sídlo Bankfield, neogotickou stavbu z 60. let 19. století, kterou si původně postavil obchodník s vlnou a továrník James Priestley. Objekt byl však v roce 2007 zbořen.
Během válečných let se Engelsmann stále hlásil k Československu. Byl patrně nejvýznamnějším členem Britského klubu československého přátelství, založeného zde v roce 1943. Zatímco v Británii během války zaměstnávala firma 250 lidí, jeho někdejší tovární areál v Brně utrpěl značné škody během spojeneckého náletu na Brno 20.11.1944. Těžce poškozeny byly také oba nájemní domy na třídě Kpt. Jaroše 33 a 35.
Je zajímavé, že po skončení války nejevil Engelsmann o svůj majetek v Brně žádný zájem. Je znám pouze jediný dopis z 23.7. 1947, kterým se obrací na Moravské muzeum, do jehož sbírek během války přešla kolekce výtvarného umění z vily na Hlinkách. Engelsmann v dopise žádá o navrácení jednoho ze svých obrazů: ,,Ve vašem museu se nachází obraz od Pettenkofen /"výroční trh"/ který jest mým majetkem a byl svého času Němci z mého domu v Brně ukraden. Myslím, že obraz jest vám znám, neb kdybyste si přáli, mohu Vám zaslati kopii obrazu a též dokázati, že obraz jsem před mnoha roky koupil. Myslím ale, že jest Vám známo, že obraz byl mým majetkem, a proto není zapotřeby důkazu o koupi. Rád bych přes tento obraz rozhodl a oznámil Vám, komu jej máte předati. Prosím, potvrďte tento dnešní dopis. V úctě Felix Engelsmann." O několik dní později, 29. července 1947, podává tehdejší ředitel muzea Engelsmannovi strohou odpověď: ,,Vážený pane, na Váš dotaz z 23. července t.r. oznamujeme, že obraz "Výroční trh" od Pettenkofena byl za války předán zemskému museu a je uložen ve skladišti zemské obrazárny. Ředitel"
Tato velmi krátká korespondence dává nahlédnout do poválečných poměrů v Československu a poměrně náročné snaze židovských obyvatel, přihlásit se zde o svůj někdejší majetek. Do roku 1961 byla umělecká díla z Engelsmannovy sbírky uložena v obrazárně Moravského zemského muzea. Z celkem 19 za války konfiskovaných děl se dodnes dochovalo 14 děl, jež jsou nyní ve sbírkách Moravské galerie.
Podobný osud měl i firemní areál na Cejlu a také vila na Hlinkách. V roce 1946 byl areál firmy začleněn pod Moravsko-slezské vlnařské závody, a národní správa byla uvalena také na vilu Engelsmann. Ještě z téhož roku pochází záměr poskytnout vilu Svazu přátel SSSR, jak o tom svědčí článek z 3. 1. 1946 v listu české sociálně-demokratické strany Čin, popisující brněnskou návštěvu sovětského velvyslance v Československu Valeriana Alexandroviče Zorina: ,,Jako symbol boje za svobodu a práci uvedl velvyslanec Zorin obnovování Stalingradu, aby mohly býti v nejbližší době obnoveny škody válkou způsobené a Stalingrad opět mohl žíti životem ruského průmyslového velkoměsta. Na konci svého proslovu provolal velvyslanec Zorin věčné přátelství mezi národy ČSR a SSSR a přál celému národu mnoho úspěchů v novém roce. Nadšeně pozdravován odjel pak velvyslanec Zorin prohlédnout si vilu č. 108 v ulici V hlinkách, která je dosud v majetku národního fondu a kterou hodná MNV dáti do užívání Svazu přátel SSSR." Tento záměr však patrně nakonec nebyl realizován, neboť ještě v roce 1946 se do vily nastěhoval referát Zemského národního výboru, konkrétně úřad pro živnosti, a v roce 1947 také Zemský studijní a plánovací ústav. Kromě původní dokumentace z roku 1931 je v archivu Brněnských vodáren a kanalizací uložena také dokumentace z roku 1949, která počítá s adaptací někdejší vily Engelsmann, spolu se sousedními objekty Hlinky 112a, 114 a 116, pro potřeby Domova mladých úderníků. Jako stavebník je zde uveden Přípravný výbor pro stavbu ,,Domova mladých úderníků" Brno Hlinky. V roce 1955 pak vlastnické právo vily přešlo na Ministerstvo pracovních sil a v roce 1958 na První brněnskou strojírnu, závod Klementa Gottwalda, což pravděpodobně souvisí s rozvojem strojírenských veletrhů a potřebou mít v těsném blízkosti výstavního areálu reprezentativní prostory.
O závěru života Felixe Engelsmanna se dozvídáme již jen z britských pramenů. Občanství ve Velké Británii získal Engelsmann 19. 3. 1947. Jeho žena Olga zemřela v Británii v roce 1945. Po její smrti si Felix Engelsmann vzal rodačku z německého Schöllkrippenu Bertu Neumannovou (nar. 17. 12. 1897), žijící v Británii od roku 1939. Již jako britský občan obdržel na brazilském generálním konzulátu v Liverpoolu 5. 1. 1949 vízum do Brazílie. Z tohoto dokladu tak pochází dosud jediná známá portrétní fotografie Felixe Engelsmanna. O rok později, v roce 1950, odcestovali manželé do New Yorku. Během tohoto pobytu však utrpěl Engelsmann mozkovou příhodu a krátce po svém návratu do Británie Felix Engelsmann ve věku 64 let zemřel. Ve své závěti zanechal své ženě 5.000 liber, a zbytek majetku zdědil synovec Richard Hanak.
Jeho někdejší vila na Hlinkách je v současné době v soukromém vlastnictví a autorství stavby je předmětem dalšího výzkumu. Jak bylo naznačeno výše, autorem objektu by mohl být některý z konzervativních architektů, kteří v Československu projektovali stavby pro náročnější klienty, jako byli například architekti Max Spielmann nebo Paul Brockardt. Stejně tak není vyloučeno, že se mohlo jednat o rakouského či německého architekta. Jen několik let před stavbou vily Engelsmann, dokončila v roce 1929 Gusti Löw-Beerová, přestavbu své vily na adrese Hlinkách 104. Autorem přestavby, této takřka sousední vily, byl vídeňský architekt Rudolf Bredl a stojí za zmínku, že v obou stavbách nacházíme celou řadu technických podobností a uplatnění totožných výrobků.
Současné fotografie vily byly pořízeny v rozmezí srpna až října 2022.
Tento příspěvek je věnován Felixu Engelsmannovi a všem židovským obyvatelům města, na které se zapomnělo.
Mgr. Michal Doležel
Poděkování:
Petra Dovola, Palace Hlinky
Margaret Woodcock, Huddersfield & District Family History Society
Naděžda Urbánková, Technické muzeum v Brně
Petr Houzar, Archiv města Brna
Silvie Klimešová, Brněnské vodárny a kanalizace, a.s.
Lenka Kudělková, Muzeum města Brna
Zdroje:
Archiv města Brna
Brněnské vodárny a kanalizace, a.s.
Bundesarchiv
Geni.com
Huddersfield & District Family History Society
Internetová encyklopedie dějin Brna
Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-venkov
Magistrát města Brna, Odbor vnitřních věcí Moravská zemská knihovna
Moravská galerie
Moravský zemský archiv
Muzeum města Brna
Národní památkový ústav, Územní odborná pracoviště Brno
Technické muzeum v Brně
Literatura:
Adresář Velkého Brna. 28. ročník - 28. Jahrgang. 1930. [Brünn]: Friedr. Irrgang Verlag,
Brünner Morgenpost. 21.9.1921, roč. 56, s. 3.
Brünner Morgenpost. 9.8.1924, roč. 59, s. 2
Brünner Morgenpost. 7.7.1925, roč. 60, s. 2.
Čin: list české sociálně-demokratické strany dělnické pro osvobození části Moravy. 3.1.1946, roč. 2, č. 2, s. 3
Lidové noviny. 8.2.1930, roč. 38, č. 70, s. 16.
Lidové noviny. 18.2.1931, roč. 39, č. 88, s. 4.
Lidové noviny. 10. 3. 1933, roč. 41, č. 126, s. 14.
Lidové noviny. 1.10.1937, roč. 35, č. 496, s. 1.
Lidové noviny. 21.6.1938, roč. 46, č. 309, s. 4.
Národní obroda: ústřední orgán Československé strany lidové. 1946, roč. 2, č. 229, s. 109.
NEUŽIL, František. Země v průvanu: Román z Brněnska. Moravské kolo spisovatelů v Brně, 1936.
Rovnost: list sociálních demokratů českých. 23.8.1923, roč. 39, č. 231, s. 4.
SLAVÍČEK, Lubomír. ,,Sobě, umění přátelům": Kapitoly z dějin sběratelství v Čechách a na Moravě 1650 - 1939. Společnost pro odbornou literaturu, 2007, s. 207-220.
SLAVÍČEK, Lubomír. Irene Beran a ty druhé: Brněnské sběratelky umění německé národnosti před rokem 1939. In: Alis Volat Propriis : Sborník příspěvků k životnímu jubileu Ludmily Sulitkové. Brno, 2016, s. 576-595.
Slovo národa: orgán československé strany národně-socialistické. 18.11.1947, roč. 3, č. 268, s. 5.
SMUTNÝ, Bohumír. Brněnští podnikatelé a jejich podniky: 1764-1948: encyklopedie podnikatelů a jejich rodin. Brno: Statutární město Brno, Archiv města Brna, 2012.
0 komentářů
přidat komentář
