Viktor Rudiš: 60.léta - začátek a konec

7.5.2009, prostor Roxy/NoD, 19h

---

Viktor Rudiš je významný brněnský architekt, který obohacuje českou architektonickou tvorbu již od 60. let. Svoji přednášku v Kruhu s názvem ,,60.léta: začátek a konec“ zaměřil na své dva nejvýznamnější projekty - sídliště Lesná v Brně a pavilon pro Expo v Ósace. Přednášku i přes architektem avizovanou kolizi s mistrovství v hokeji navštívil velký počet diváků. Vystoupení Viktora Rudiše si nenechal ujít také Jiří Hrůza - matador českého urbanismu.

Na…ZAČÁTEK Viktor Rudiš promluvil o atmosféře 60.let, kterou charakterizoval slovy Václava Havla jako ,,nenápadné posouvání možností“. Dále podnikl exkurz do historie, k počátkům industrializace stavebnictví. Připomenul principy rozšířené na Bauhausu, kde se forma odvozovala od výrobního procesu. Od děl Waltra Gropia, Le Corbusiera a ,,katechismu urbanismu 20.století“ v podobě Athénské charty se Rudiš přehoupl až do 60. let, ke kritice „zónování“ a knize Jane Jacobsové Život a smrt amerických velkoměst (1961, překlad 1975). Plynule tak přešel k hlavnímu tématu své přednášky - k sídlišti Lesná. V souvislosti s ideou obytného souboru 60. let Rudiš zdůraznil v té době lákavou myšlenku bydlení v zeleni inspirovanou Skandinávií. Zejména finská Tapiola byla pro Lesnou přímou inspirací. Lokalita Lesné pro svůj nezaměnitelný přírodní ráz představovala příležitost splnit si ony představy příjemného bydlení v zeleni. Proto architekti zvolili nakonec variantu menšího počtu velkých deskových domů se zelenými plochami mezi objekty, za což je Lesná dodnes ceněna. Projekt vedl architekt František Zounek, jehož zásluhou mají domy samostatně řešená přízemí bez bytů či netypické prvky jako keramický obklad a osobité balkóny. Velkou péči věnovali architekti také občanskému vybavení - projektům školy a obchodních center. Lesná vyniká nejen pečlivým architektonickým a urbanistickým řešením, ale také výjimečným spojením architektů a výtvarníků na utváření veřejných prostorů. Zástěny k jednotlivým hřištím ztvárnili například Zdeněk Palcr, Čestmír Kafka nebo Bohumír Matal. Na závěr Viktor Rudiš k Lesné smutně konstatoval její nynější vývoj, kdy sídliště zestárlo, masově se na fasády přilepují  lodžie, domy se navyšují a mizí občanská vybavenost. Snaha o regulaci ze strany autorů byla marná, jelikož na sídliště se nevztahuje žádná ochrana. K problematice dnešního stavu Lesné se architekt ve své přednášce ještě vrátil s tím, že asi nelze vývoji v urbanismu bránit, lze s ním však kvalitně zacházet. V souvislosti s dalšími obytnými projekty (Brno-Líšeň, Praha-Uhříněves) architekt připomenul svoji zkušenost s tvorbou evropských ateliérů Josic- Candilis- Woods a Van den Broek&Bakema.
Druhou část přednášky Viktor Rudiš věnoval pavilonu na Expo v Ósace. Při té příležitosti připomenul úspěch československého pavilonu v Bruselu a Montrealu. Na pavilonu v Ósace Rudiš vyzdvihl koncepci jednoduché stavby se silným výtvarným interiérem. Myšlenka času radosti, úzkosti a naděje byla přesně šitá na společenskou situaci po roce 1968. Libreto Jana Skácela a Adolfa Kroupy spolu s výtvarnými díly předních umělců 60. let tak dodnes patří k nepřekonaným. Rudiš zavzpomínal také na celkovou koncepci světové výstavy a vyzdvihl práci jeho hlavního architekta Kenza Tangeho. Československý pavilon byl oceněn jako jeden ze tří nejlepších. O tečku za Expem 1970 i za touto přednáškou se postaral komentář Rudého práva: ,,...skupina lidí za peníze dělnické třídy se snažila upoceným způsobem dosáhnout jakési světovosti.“ Tímto se arch.Viktor Rudiš dostal až na…KONEC