Zpráva z 19. architektonického bienále v Benátkách
Benátské bienále navštěvuji pravidelně od roku 2002. Většinou volím termín těsně před koncem celé slavnosti, abych si současně odpočinul od podzimních plískanic v Čechách. Expozice se však tou dobou často nachází za zenitem své životnosti. Tentokrát se naskytla příležitost navštívit výstavu pár dní po zahájení, kdy už všichni novináři a odborníci z města na laguně odjeli, ale ještě se nestihl zaplnit mediální prostor oslavnými či kritickými ohlasy. Dříve návštěvy benátského bienále doprovázely obavy, jak v mezinárodní konkurenci obstojí společně prezentace České a Slovenské republiky. Z pozorování reakcí běžných návštěvníků se to naposledy povedlo Martinu Rajnišovi, který v roce 2010 provoněl Novotného pavilon dřevěnými modely. Kurátoři by neměli zapomínat, že benátské bienále není vědecké periodikum, ale plní také popularizační roli a má za úkol přilákat širokou veřejnost (v minulém roce vidělo umělecké bienále 700 000 zájemců a v roce 2023 přilákalo architektonické bienále 285 000 návštěvníků). Od léta 2019, kdy na střechu československého pavilonu spadl strom, vnímám uzamčené dveře nejen jako výpověď o stavu instituce, ale neúčast lze také chápat jako pozitivní příspěvek k minimalizaci uhlíkové stopy. Nevím však, kam by bienále dospělo, pokud by podobný přístup měly ostatní státy nebo všech sedm set účastníků hlavní expozice v Arsenale.
Letošním kurátorem byl turínský architekt Carlo Ratti, který jako hlavní téma zvolil “Inteligenci“ ať už přírodní, umělou nebo kolektivní (podrobně zmapované v doprovodném téměř tisícistránkovém katalogu). Po předchozích ročnících okouzlených moderními technologiemi a prezentováním ve virtuálním prostoru byla tentokrát cítit pokora k přírodě a návrat k rozměrným fyzickým modelům. Instalace v národních pavilonech v Giardini byly gesci jednotlivých států, které se mohly volně držet společného tématu nebo také nemusely. Na výsledné expozici v Arsenale se podílelo více než sedm set padesát různých osobností, ateliérů, vědeckých institucí a studentských týmů, které pro konkrétní místo vytvořily 300 exponátů. Ať už přímo v areálu výstaviště nebo na různých místech ve městě vznikla celá řada dočasných pavilonů. Kromě hlavních dvou expozicí v Arsenale a Giardini, se v benátských palácích představují další státy. Po celém městě probíhají paralelní akce jako výstava Diagrams (zpracoval think-tank AMO/OMA) ve Fondazione Prada (v paláci Ca'Corner della Regina na Grand Canal) přinášející kolekci tří set diagramů z hluboké historie až po digitální současnost. Již mnoho let s architektonickým bienále paralelně probíhá v paláci Bembo výstava Time Space Existence, která se nyní rozšířila do zahrad Marinaressa v blízkosti Giardini, kde si můžete odpočinout ve stínu některého z pavilonů od studií Elemental, Cloud 9 nebo MVRDV, které si vzaly za téma recyklaci a dlouhodobou udržitelnost.
Po jarní návštěvě římské výstavy Neklidná architektura koncipované ateliérem Diller Scofidio+Renfro bylo možné prohlédnout si také v Benátkách dva jejich dočasné pavilony - knihkupectví a kavárnu, která dokonce získala hlavní cenu Zlatého lva. Krátkodobou instalaci přivezl také britský architekt Norman Foster, který ve spolupráci s firmou Porsche, vytvořil kovový most vedoucí na plovoucí molo Brána k benátské vodní cestě v docích Arsenale, kde byla zaparkovaná tzv. vodní kola Schiller, což jsou katamarány poháněné lidskou silou.
Za každou expozicí se ukrývá příběh, který by vydal na samostatný článek. Některé pavilony v Giardini již nyní nabízí u vstupu k prodeji obsáhlé publikace. Intelektuálně nejnáročnější je absolvování stovky metrů dlouhou budovu bývalé provazárny (Corderie) v Arsenale, kde vás za vstupní projekcí zpomalené těžby hornin přivítá potemnělá instalace Perspektiva třetího ráje (nový symbol nekonečna odkazující se celoživotní téma italského malíře, umělecké teoretika a významného představitele Arte Povera Michelangela Pistoletty), kde se návštěvníci proplétají trojicí spojených kruhů na vodní ploše, zatímco ve vzduchu jsou zavěšeny desítky klimatizačních jednotek upravujících teplotu a vlhkost prostředí na téměř nesnesitelnou úroveň. Máte tu pocit, že jste se přímo ocitli uvnitř klimatizace. Instalace nás má připravit na to, co v budoucnu čeká naši planetu, pokud nezměníme způsob naše chování. Pistolettův Třetí ráj je fúzí prvního a druhého ráje. Zatímco v prvním ráji byli lidé plně propojeni s přírodou, tak druhý ráj byl již uměle vytvořený lidskou rukou v globálním měřítku prostřednictvím vědy a techniky. Lidstvu se uplynulých letech podařilo vytvořit umělý svět, který exponenciálně a souběžně s blahodárnými účinky spustil také nevratné procesy úpadku a ztráty přírodního světa. Třetí ráj má představovat vyvážené spojení mezi uměle vytvořeným a přírodou. Třetí ráj je podle Pistoletty přechodem na novou úroveň nezbytnou pro zajištění přežití lidstva. Za tímto účelem je třeba v první řadě přeformulovat principy a etické chování, kterými se řídí náš společný život. Slovo „ráj“ pochází ze starověké perštiny a znamená „chráněná zahrada“. Stávají se z nás tak novodobí zahradníci, kteří musí tuto planetu chránit. Symbol Třetího ráje, rekonfigurace matematického znamení nekonečna, se skládá ze tří po sobě jdoucích kruhů. Dva vnější kruhy představují všechny rozmanitosti a protiklady, mezi nimiž je příroda a umělost. Střední kruh je dán pronikáním protilehlých kruhů a představuje plodné lůno nového lidstva.
Hned za touto úvodní místností, o které by se dalo dlouze uvažovat a jen krátce ji obývat, se nachází expozice Protější strana kopce od dvojice amerických teoretiků Beatriz Colomina a Mark Wigley, kteří se svými spolupracovníky spojili mikrobiologii a teoretickou fyziku s historií a teorií architektury. Tato čtvrtkruhová instalace opisující exponenciální křivku znázorňuje růst světové populace za uplynulých pět tisíciletí, ale současně hrozící kolaps za méně než jednu generaci, protože porodnost na celém světě neustále klesá. Jako překvapivý zdroj inspirace si berou z bakterií, které jsou na planetě déle než čtyři miliardy let a kromě enormního růstu jsou také přeborníky na soužití s omezenými zdroji, adaptabilitu a regeneraci. Autorka instalace Protější strana kopce, kterou je španělská architektka Patricia Urquiola, ke svému návrhu použila 1500 tvárnic z kompozitního materiálu Cimento® obsahujícího hydraulická pojiva, minerální kamenivo, recyklované sklo a organické prvky pocházející z benátské laguny, včetně rákosu, mušlí a řas. Tento mohutný kopec vytvořený ze živé masy zároveň nastoluje téma vzájemné závislosti, recyklace a regenerace.
Po vizuální stránce stejně poutavá a s podobně komplexním teoretickým příběhem je každá ze tří set instalací, které se nachází v sálech Arsenale. Druhá část bienále je tradičně soustředěna do parku Giardini, kde se rovněž nachází pavilon České a Slovenské republiky. Ten nebyl jediným, který letos neotevřel svoje brány. Dalšími zeměmi byly například Venezuela, Rusko nebo Izrael, kde lze pochopit, že mají dost problémů ve vlastní zemi. V našem případě se omluvné argumenty hledají složitěji. Větev spadla na světlík československého pavilonu již v červenci 2019 a od té doby nejsou odpovědné instituce schopné pavilon zprovoznit.
Přitom by si stačilo vzít příklad ze sousední Francie, která svůj pavilon rovněž rekonstruuje. Hlavní budova sice zůstala uzavřená, ale o to větší dění bylo všude okolo. Autoři letošní expozice Vivre Avec jsou pařížští Jakob+MacFarlane, kteří rozšířili lešení a rozvěsili na něj výstavní panely s projekty francouzských i mezinárodních architektonických škol. Výsledný prostor neslouží pouze k výstavě, ale také jako místo k setkávání a pořádání diskusních fór. Z lehké konstrukce zároveň vznikla dobrodružná stezka k běžně nepřístupnému vodnímu kanálu, kudy nyní kvůli rekonstrukci probíhá zásobování stavby. Z komplikované situace je zde vytěžené maximum.
Zatímco Francouzi nechali návštěvníky chodit po lešení okolo opravovaného pavilonu, tak Dánové se rozhodli zastavit po dobu konání bienále rekonstrukci objektu, zakonzervovat stavbu a zpřístupnit ji návštěvníkům. Kodaňský architekt Soren Pihlmann ve spolupráci s odborníky z různých univerzit (RDA, ETH) poodhaluje jednotlivé vrstvy a přetváří elementy (z podlahy se stává stůl, okna se překlápí jiným směrem než původní architekt plánoval) a používá hyper-lokální metody recyklace materiálů. Dánský pavilon je současně laboratoří, staveništěm i výkladní skříní.
Stejně tak probíhají stavební práce na hlavním italském pavilonu v Giardini, kde dokonce porušili dlouholeté pravidlo, že by během konání výstavy neměly probíhat zásadní stavební práce a na místě panuje čilý ruch.
Helsinská kurátorka Kaisa Karvinen pro letošní expozici v ikonické budově skandinávského pavilonu od Sverre Fehna vybrala performativní postavu Teo Ala-Ruona. Punkovým přístupem k Pěti bodům nové architektury zpochybňují Le Corbusierův purismus a svou expozicí Průmyslových svalů předkládají postapokalyptickou scénografii, kde recyklují části budov nebo strojů a propojující je s audivizuálními výstupy. Stěžejní částí celé celé expozice je umělecké představení v kostýmech z recyklovaných textilií, kde tanečníci převádí zastavěné prostředí do řeči těla.
Korejský pavilon si připomíná třicetileté výročí vzniku a po dlouhé době opět zpřístupnil střechu. Expozice In-Between v japonském pavilonu pod vedením Juna Aokiho při navrhování zaměstnala umělou inteligenci a roboty, ale výsledek má stále velmi blízko přírodě a člověku.
Maďarsko se prezentovalo podobnou tématikou jako Česká a Slovenská republika na posledním architektonickém bienále. Vedle kritického popisu pracovních podmínek pro začínající tvůrce maďarský kurátor Márton Pintér nabídl také příběhy architektů, kteří uspěli v jiné profesi než té, kterou vystudovali.
Katarský pavilon vznikl jako dočasná konstrukce z bambusu a rákosu na volném prostranství vedle Stirlingova knihkupectví. Autorkou pavilonu je pákistánská architektka Yasmeen Lari a expozice uvnitř připomíná dílo egyptského urbanisty Hassana Fathyho.
Australský pavilon patří mezi nejmladší stavby v Giardini. Zůstává ukrytý v lesíku poblíž kanálu a černé zbarvení příliš nepomáhá v jeho objevení. O to větší překvapení pak máte z jeho objevení. Letošní instalace nese název Home (Domov). Uprostřed čtvercové dispozice je kruhové posezení z dusané hlíny a ve vitrínách podél obvodových stěn jsou vystaveny práce více než 100 studentů z 11 univerzit po celé Austrálii. Každý z účastníků byl požádán, aby se zamyslel nad tím, co pro něj znamená domov a návštěvníci jsou vybízeni, aby si vystavené práce řádně osahali.
Polská historička umění Aleksandra Kędziorek se expozicí Lárové a Penáti: O budování pocitu bezpečí v architektuře podívala vtipnou formou na prostředky, které činí naše obydlí bezpečnější a zároveň se člověk mohl dovzdělat o římské mytologii.
Anglický pavilon dostal nový plášť ze zavěšených korálků a s podtitulem Geology of Britannic Repair se zaměřil na několik oblasti v Kení, která je bývalou britskou kolonií. Multidisciplinární britsko-keňský kurátorský tým vedený profesorkou Katrhyn Yusoff, historikem Owenem Hopkinsem a architekty z nairobského studia Cave_bureau si především kladli za cíl zkoumat vztah mezi architekturou a kolonizací jako paralelních propojených systémů.
Expozice Stresstest v německém pavilonu upozorňovala na zvolna rostoucí teploty v centrech měst v důsledku úbytku stromů. Čtveřice kurátorek vybírala především z okruhu krajinářských ateliérů, které analyzovaly postupně zastavovaná území a hledali společná řešení, aby se z center města nestaly v letních měsících neobyvatelné výhně.
Rakouský pavilon se rozdělil na dvě poloviny a za kovovým závěsem představila trojice kurátorů pod společným názvem Agentura pro lepší bydlení dva velmi odlišné přístupy při hledání nových způsobů bydlení. V jednom křídle rakouského pavilonu se představily příklady revitalizace moderních ruin v Římě za pomoci místních občanských aktivit a druhá část všeobecně vychvalovaný model sociálního bydlení ve Vídni dlouhodobě řízeným místní radnicí.
Před historizujícím pavilonem USA vyrostlo velké dřevěné zápraží vybízející k odpočinku. Kurátor Peter MacKeith z univerzity v Arkansasu se zaměřil na vývoj a různé podoby tohoto polootevřeného stavebního prvku situovaného většinou před vstupem do budovy. Pro navození správné akustické atmosféry byly dřevěné podlahy nejen na venkovní verandě, ale také uvnitř výstavních sálů. Místo intelektuálního východního pobřeží nebo akčního západního pobřeží se tentokrát představilo americké vnitrozemí, které návštěvu příjemně zpomalilo. Na přání Carla Rattiho, aby letošní bienále co nejvíce myslelo na životní prostředí, tak se po skončení bienále dřevěná konstrukce amerického pavilonu rozmontuje a znova využije na školních dvorech v Benátkách a Římě.
Kanadský pavilon, který v polovině 50. letech navrhl milánský ateliér BBPR, byl po čtyřleté rekonstrukci (2018-22) opět zpřístupněn v celé své původní kráse. Dispozici pavilonu, která proskleným atriem obepíná strom a střešní konstrukci, je osazena na centrální betonový kmen, nyní dotváří expozice Picoplanktonics od vědeckého týmu Living Room Collective skládající se ze dvou organických vytištěných kmenů zasazených do plytkého jezírka. Vědci z Living Room Collective vyvinuli systém biofabrikace, který je schopný tisknout živé struktury kombinující usazeniny s bakteriemi. Tyto struktury byly vytištěny na ETH v Curychu, aby se k sinicím dostalo do nejvíce vzduchu a mohl nastat proces přeměny, která však probíhá v dlouhém časovém horizontu. Umělé kmeny jsou vyplněny rostlinnými strukturami z mořských sinic, které na sebe vážou uhlík dvěma způsoby – fotosyntézou a biocementací, což znamená, že odebírají uhlík ze vzduchu a přeměňují ho na minerální látky.
Ve švýcarském pavilonu pavilonu si připomínají, že finální podobu projekt získá až na stavbě. Pětice kurátorek vložila do pravoúhlého stávajícího objektu dřevěné kruhové fragmenty a plátěné přístřeší připomínající šapitó. Belgický pavilon pod vedením ateliéru Bas Smets vytváří v interiéru umělou biosféru. Španělský pavilon se zaměřil na materiály a konstrukce, které pomohou snížit uhlíkovou stopu ve stavebnictví. Dvojice architektů Roi Salgueiro Barrio a Manuel Bouzas Barcala vybrala 32 příkladů z posledního desetiletí a zavěsila je na pomyslné dřevěné váhy do centrálního pavilonu. V přilehlých místnostech je pak tématicky rozebírán potenciál jednotlivých materiálů, jejich recyklace a šetření vodních zdrojů.
Všechny expozice můžete slovy hlavního kurátora Carla Rattiho proletět za pár minut (na zahajovací přednášce Ratti promítl slavnou scénu z filmu Banda pro sebe od Jean-Luc Godarda z roku 1964, kde se trojice mladých lidí pokouší překonat rekord v rychlosti prohlídky celého pařížského Louvre), studovat dlouhé hodiny nebo pravidelně navštěvovat mnoho dní a přitom stále objevovat něco nového. Většina návštěvníků zvolí zlatou střední cestu. Já si prohlídku určitě zopakuji ještě jednou během podzimních plískanic a s kladnými vzpomínkami se budu k letošnímu bienále mnohokrát vracet.
Letošním kurátorem byl turínský architekt Carlo Ratti, který jako hlavní téma zvolil “Inteligenci“ ať už přírodní, umělou nebo kolektivní (podrobně zmapované v doprovodném téměř tisícistránkovém katalogu). Po předchozích ročnících okouzlených moderními technologiemi a prezentováním ve virtuálním prostoru byla tentokrát cítit pokora k přírodě a návrat k rozměrným fyzickým modelům. Instalace v národních pavilonech v Giardini byly gesci jednotlivých států, které se mohly volně držet společného tématu nebo také nemusely. Na výsledné expozici v Arsenale se podílelo více než sedm set padesát různých osobností, ateliérů, vědeckých institucí a studentských týmů, které pro konkrétní místo vytvořily 300 exponátů. Ať už přímo v areálu výstaviště nebo na různých místech ve městě vznikla celá řada dočasných pavilonů. Kromě hlavních dvou expozicí v Arsenale a Giardini, se v benátských palácích představují další státy. Po celém městě probíhají paralelní akce jako výstava Diagrams (zpracoval think-tank AMO/OMA) ve Fondazione Prada (v paláci Ca'Corner della Regina na Grand Canal) přinášející kolekci tří set diagramů z hluboké historie až po digitální současnost. Již mnoho let s architektonickým bienále paralelně probíhá v paláci Bembo výstava Time Space Existence, která se nyní rozšířila do zahrad Marinaressa v blízkosti Giardini, kde si můžete odpočinout ve stínu některého z pavilonů od studií Elemental, Cloud 9 nebo MVRDV, které si vzaly za téma recyklaci a dlouhodobou udržitelnost.
Po jarní návštěvě římské výstavy Neklidná architektura koncipované ateliérem Diller Scofidio+Renfro bylo možné prohlédnout si také v Benátkách dva jejich dočasné pavilony - knihkupectví a kavárnu, která dokonce získala hlavní cenu Zlatého lva. Krátkodobou instalaci přivezl také britský architekt Norman Foster, který ve spolupráci s firmou Porsche, vytvořil kovový most vedoucí na plovoucí molo Brána k benátské vodní cestě v docích Arsenale, kde byla zaparkovaná tzv. vodní kola Schiller, což jsou katamarány poháněné lidskou silou.
Za každou expozicí se ukrývá příběh, který by vydal na samostatný článek. Některé pavilony v Giardini již nyní nabízí u vstupu k prodeji obsáhlé publikace. Intelektuálně nejnáročnější je absolvování stovky metrů dlouhou budovu bývalé provazárny (Corderie) v Arsenale, kde vás za vstupní projekcí zpomalené těžby hornin přivítá potemnělá instalace Perspektiva třetího ráje (nový symbol nekonečna odkazující se celoživotní téma italského malíře, umělecké teoretika a významného představitele Arte Povera Michelangela Pistoletty), kde se návštěvníci proplétají trojicí spojených kruhů na vodní ploše, zatímco ve vzduchu jsou zavěšeny desítky klimatizačních jednotek upravujících teplotu a vlhkost prostředí na téměř nesnesitelnou úroveň. Máte tu pocit, že jste se přímo ocitli uvnitř klimatizace. Instalace nás má připravit na to, co v budoucnu čeká naši planetu, pokud nezměníme způsob naše chování. Pistolettův Třetí ráj je fúzí prvního a druhého ráje. Zatímco v prvním ráji byli lidé plně propojeni s přírodou, tak druhý ráj byl již uměle vytvořený lidskou rukou v globálním měřítku prostřednictvím vědy a techniky. Lidstvu se uplynulých letech podařilo vytvořit umělý svět, který exponenciálně a souběžně s blahodárnými účinky spustil také nevratné procesy úpadku a ztráty přírodního světa. Třetí ráj má představovat vyvážené spojení mezi uměle vytvořeným a přírodou. Třetí ráj je podle Pistoletty přechodem na novou úroveň nezbytnou pro zajištění přežití lidstva. Za tímto účelem je třeba v první řadě přeformulovat principy a etické chování, kterými se řídí náš společný život. Slovo „ráj“ pochází ze starověké perštiny a znamená „chráněná zahrada“. Stávají se z nás tak novodobí zahradníci, kteří musí tuto planetu chránit. Symbol Třetího ráje, rekonfigurace matematického znamení nekonečna, se skládá ze tří po sobě jdoucích kruhů. Dva vnější kruhy představují všechny rozmanitosti a protiklady, mezi nimiž je příroda a umělost. Střední kruh je dán pronikáním protilehlých kruhů a představuje plodné lůno nového lidstva.
Hned za touto úvodní místností, o které by se dalo dlouze uvažovat a jen krátce ji obývat, se nachází expozice Protější strana kopce od dvojice amerických teoretiků Beatriz Colomina a Mark Wigley, kteří se svými spolupracovníky spojili mikrobiologii a teoretickou fyziku s historií a teorií architektury. Tato čtvrtkruhová instalace opisující exponenciální křivku znázorňuje růst světové populace za uplynulých pět tisíciletí, ale současně hrozící kolaps za méně než jednu generaci, protože porodnost na celém světě neustále klesá. Jako překvapivý zdroj inspirace si berou z bakterií, které jsou na planetě déle než čtyři miliardy let a kromě enormního růstu jsou také přeborníky na soužití s omezenými zdroji, adaptabilitu a regeneraci. Autorka instalace Protější strana kopce, kterou je španělská architektka Patricia Urquiola, ke svému návrhu použila 1500 tvárnic z kompozitního materiálu Cimento® obsahujícího hydraulická pojiva, minerální kamenivo, recyklované sklo a organické prvky pocházející z benátské laguny, včetně rákosu, mušlí a řas. Tento mohutný kopec vytvořený ze živé masy zároveň nastoluje téma vzájemné závislosti, recyklace a regenerace.
Po vizuální stránce stejně poutavá a s podobně komplexním teoretickým příběhem je každá ze tří set instalací, které se nachází v sálech Arsenale. Druhá část bienále je tradičně soustředěna do parku Giardini, kde se rovněž nachází pavilon České a Slovenské republiky. Ten nebyl jediným, který letos neotevřel svoje brány. Dalšími zeměmi byly například Venezuela, Rusko nebo Izrael, kde lze pochopit, že mají dost problémů ve vlastní zemi. V našem případě se omluvné argumenty hledají složitěji. Větev spadla na světlík československého pavilonu již v červenci 2019 a od té doby nejsou odpovědné instituce schopné pavilon zprovoznit.
Přitom by si stačilo vzít příklad ze sousední Francie, která svůj pavilon rovněž rekonstruuje. Hlavní budova sice zůstala uzavřená, ale o to větší dění bylo všude okolo. Autoři letošní expozice Vivre Avec jsou pařížští Jakob+MacFarlane, kteří rozšířili lešení a rozvěsili na něj výstavní panely s projekty francouzských i mezinárodních architektonických škol. Výsledný prostor neslouží pouze k výstavě, ale také jako místo k setkávání a pořádání diskusních fór. Z lehké konstrukce zároveň vznikla dobrodružná stezka k běžně nepřístupnému vodnímu kanálu, kudy nyní kvůli rekonstrukci probíhá zásobování stavby. Z komplikované situace je zde vytěžené maximum.
Zatímco Francouzi nechali návštěvníky chodit po lešení okolo opravovaného pavilonu, tak Dánové se rozhodli zastavit po dobu konání bienále rekonstrukci objektu, zakonzervovat stavbu a zpřístupnit ji návštěvníkům. Kodaňský architekt Soren Pihlmann ve spolupráci s odborníky z různých univerzit (RDA, ETH) poodhaluje jednotlivé vrstvy a přetváří elementy (z podlahy se stává stůl, okna se překlápí jiným směrem než původní architekt plánoval) a používá hyper-lokální metody recyklace materiálů. Dánský pavilon je současně laboratoří, staveništěm i výkladní skříní.
Stejně tak probíhají stavební práce na hlavním italském pavilonu v Giardini, kde dokonce porušili dlouholeté pravidlo, že by během konání výstavy neměly probíhat zásadní stavební práce a na místě panuje čilý ruch.
Helsinská kurátorka Kaisa Karvinen pro letošní expozici v ikonické budově skandinávského pavilonu od Sverre Fehna vybrala performativní postavu Teo Ala-Ruona. Punkovým přístupem k Pěti bodům nové architektury zpochybňují Le Corbusierův purismus a svou expozicí Průmyslových svalů předkládají postapokalyptickou scénografii, kde recyklují části budov nebo strojů a propojující je s audivizuálními výstupy. Stěžejní částí celé celé expozice je umělecké představení v kostýmech z recyklovaných textilií, kde tanečníci převádí zastavěné prostředí do řeči těla.
Korejský pavilon si připomíná třicetileté výročí vzniku a po dlouhé době opět zpřístupnil střechu. Expozice In-Between v japonském pavilonu pod vedením Juna Aokiho při navrhování zaměstnala umělou inteligenci a roboty, ale výsledek má stále velmi blízko přírodě a člověku.
Maďarsko se prezentovalo podobnou tématikou jako Česká a Slovenská republika na posledním architektonickém bienále. Vedle kritického popisu pracovních podmínek pro začínající tvůrce maďarský kurátor Márton Pintér nabídl také příběhy architektů, kteří uspěli v jiné profesi než té, kterou vystudovali.
Katarský pavilon vznikl jako dočasná konstrukce z bambusu a rákosu na volném prostranství vedle Stirlingova knihkupectví. Autorkou pavilonu je pákistánská architektka Yasmeen Lari a expozice uvnitř připomíná dílo egyptského urbanisty Hassana Fathyho.
Australský pavilon patří mezi nejmladší stavby v Giardini. Zůstává ukrytý v lesíku poblíž kanálu a černé zbarvení příliš nepomáhá v jeho objevení. O to větší překvapení pak máte z jeho objevení. Letošní instalace nese název Home (Domov). Uprostřed čtvercové dispozice je kruhové posezení z dusané hlíny a ve vitrínách podél obvodových stěn jsou vystaveny práce více než 100 studentů z 11 univerzit po celé Austrálii. Každý z účastníků byl požádán, aby se zamyslel nad tím, co pro něj znamená domov a návštěvníci jsou vybízeni, aby si vystavené práce řádně osahali.
Polská historička umění Aleksandra Kędziorek se expozicí Lárové a Penáti: O budování pocitu bezpečí v architektuře podívala vtipnou formou na prostředky, které činí naše obydlí bezpečnější a zároveň se člověk mohl dovzdělat o římské mytologii.
Anglický pavilon dostal nový plášť ze zavěšených korálků a s podtitulem Geology of Britannic Repair se zaměřil na několik oblasti v Kení, která je bývalou britskou kolonií. Multidisciplinární britsko-keňský kurátorský tým vedený profesorkou Katrhyn Yusoff, historikem Owenem Hopkinsem a architekty z nairobského studia Cave_bureau si především kladli za cíl zkoumat vztah mezi architekturou a kolonizací jako paralelních propojených systémů.
Expozice Stresstest v německém pavilonu upozorňovala na zvolna rostoucí teploty v centrech měst v důsledku úbytku stromů. Čtveřice kurátorek vybírala především z okruhu krajinářských ateliérů, které analyzovaly postupně zastavovaná území a hledali společná řešení, aby se z center města nestaly v letních měsících neobyvatelné výhně.
Rakouský pavilon se rozdělil na dvě poloviny a za kovovým závěsem představila trojice kurátorů pod společným názvem Agentura pro lepší bydlení dva velmi odlišné přístupy při hledání nových způsobů bydlení. V jednom křídle rakouského pavilonu se představily příklady revitalizace moderních ruin v Římě za pomoci místních občanských aktivit a druhá část všeobecně vychvalovaný model sociálního bydlení ve Vídni dlouhodobě řízeným místní radnicí.
Před historizujícím pavilonem USA vyrostlo velké dřevěné zápraží vybízející k odpočinku. Kurátor Peter MacKeith z univerzity v Arkansasu se zaměřil na vývoj a různé podoby tohoto polootevřeného stavebního prvku situovaného většinou před vstupem do budovy. Pro navození správné akustické atmosféry byly dřevěné podlahy nejen na venkovní verandě, ale také uvnitř výstavních sálů. Místo intelektuálního východního pobřeží nebo akčního západního pobřeží se tentokrát představilo americké vnitrozemí, které návštěvu příjemně zpomalilo. Na přání Carla Rattiho, aby letošní bienále co nejvíce myslelo na životní prostředí, tak se po skončení bienále dřevěná konstrukce amerického pavilonu rozmontuje a znova využije na školních dvorech v Benátkách a Římě.
Kanadský pavilon, který v polovině 50. letech navrhl milánský ateliér BBPR, byl po čtyřleté rekonstrukci (2018-22) opět zpřístupněn v celé své původní kráse. Dispozici pavilonu, která proskleným atriem obepíná strom a střešní konstrukci, je osazena na centrální betonový kmen, nyní dotváří expozice Picoplanktonics od vědeckého týmu Living Room Collective skládající se ze dvou organických vytištěných kmenů zasazených do plytkého jezírka. Vědci z Living Room Collective vyvinuli systém biofabrikace, který je schopný tisknout živé struktury kombinující usazeniny s bakteriemi. Tyto struktury byly vytištěny na ETH v Curychu, aby se k sinicím dostalo do nejvíce vzduchu a mohl nastat proces přeměny, která však probíhá v dlouhém časovém horizontu. Umělé kmeny jsou vyplněny rostlinnými strukturami z mořských sinic, které na sebe vážou uhlík dvěma způsoby – fotosyntézou a biocementací, což znamená, že odebírají uhlík ze vzduchu a přeměňují ho na minerální látky.
Ve švýcarském pavilonu pavilonu si připomínají, že finální podobu projekt získá až na stavbě. Pětice kurátorek vložila do pravoúhlého stávajícího objektu dřevěné kruhové fragmenty a plátěné přístřeší připomínající šapitó. Belgický pavilon pod vedením ateliéru Bas Smets vytváří v interiéru umělou biosféru. Španělský pavilon se zaměřil na materiály a konstrukce, které pomohou snížit uhlíkovou stopu ve stavebnictví. Dvojice architektů Roi Salgueiro Barrio a Manuel Bouzas Barcala vybrala 32 příkladů z posledního desetiletí a zavěsila je na pomyslné dřevěné váhy do centrálního pavilonu. V přilehlých místnostech je pak tématicky rozebírán potenciál jednotlivých materiálů, jejich recyklace a šetření vodních zdrojů.
Všechny expozice můžete slovy hlavního kurátora Carla Rattiho proletět za pár minut (na zahajovací přednášce Ratti promítl slavnou scénu z filmu Banda pro sebe od Jean-Luc Godarda z roku 1964, kde se trojice mladých lidí pokouší překonat rekord v rychlosti prohlídky celého pařížského Louvre), studovat dlouhé hodiny nebo pravidelně navštěvovat mnoho dní a přitom stále objevovat něco nového. Většina návštěvníků zvolí zlatou střední cestu. Já si prohlídku určitě zopakuji ještě jednou během podzimních plískanic a s kladnými vzpomínkami se budu k letošnímu bienále mnohokrát vracet.
0 komentářů
přidat komentář
