Rozhovor s Petrem Kratochvílem
Historik a teoretik architektury doc. PhDr. Petr Kratochvíl, CSc. se na konci minulého roku vrátil ze stipendijního pobytu Fulbright-Masaryk Scholarship na prestižní Columbia University. Rozhodli jsme se přinést rozhovor, který přiblíží aktuální dění nejen na manhattanském poloostrově, kde Petr Kratochvíl strávil tří měsíce. Díky jeho postřehům i poskytnutým fotografiím se můžete na stránkách archiwebu setkávat s řadou hodnotných amerických staveb.
Odjezdem na jednu z nejlepších světových univerzit se Vám musel splnit sen mnoha akademiků. Jak se Vám to poštěstilo?
Fulbrightova komise vyhlašuje každoročně konkurz na pobyty v USA nejen pro vědce ze všech oborů, ale především pro studenty, což považuji za zvláště přínosné. Strávit na počátku kariéry semestr nebo dva na americké univerzitě může předznamenat celý další osud mladého člověka. I v pokročilejším věku je takový pobyt samozřejmě skvělou příležitostí. V konkurzu na badatelský pobyt se posuzuje předložený výzkumný projekt, dosavadní výsledky a mně jistě pomohlo, že jsem měl pozvání od jednoho z nejrespektovanějších teoretiků architektury Kennetha Framptona, jehož Dějiny moderní architektury jsme kdysi s kolegou Halíkem přeložili.
Americké univerzity dlouhodobě zaujímají přední místo v akademickém světě. Nejinak jsou na tom i americké školy architektury. Neříkejte mi, že celý trik vězí jen ve financích?
Nevím, zda je to kvalitou vybavení a výší profesorských platů, nebo spíše prestiží a koncentrací intelektuálních kapacit na vybraných amerických univerzitách, ale v řadě oborů působí opravdu jako magnet. Ostatně i profesor Frampton je původně Angličan, dlouholetým děkanem Školy architektury na Columbii byl švýcarský architekt Bernard Tschumi, dnes je jím původně Novozélanďan Mark Wigley. Také studenti jsou z celého světa - mimochodem školné za rok je tu 42 000 USD.
Stejně úrodná je v Americe i teoretická půda. V Evropě by se dal počet obstojných institucí spočítat na prstech jedné ruky. Nehrozí tak, že by nám v zámoří mohli začít vykládat naše vlastní dějiny?
Ignasi Sola-Morales kdysi prohlásil, že kdo chce studovat aktuální teorii architektury, musí na východní pobřeží USA. Myslím, že důraz na teoretickou rovinu architektury naznačuje třeba i to, že ze čtyř podlaží Avery Hall, kde na Columbii sídlí Škola architektury, zabírá knihovna podlaží dvě. A je od rána do večera obsazená studenty tak, že si musíte hlídat židli, když si odskočíte na kávu. Během kritik studentských projektů, které jsem mohl navštívit, je teoretickému zdůvodnění zvoleného řešení také věnováno spoustu času – debata kolem každého projektu před šestičlennou komisí trvala vždy skoro hodinu (a to šlo jen o průběžnou kontrolu uprostřed semestru). Možná že míra teoretizování je až přehnaná nebo samoúčelná, alespoň v očích některých architektů. To by naznačovala třeba nedávná a dosud živá vlna zájmu o neopragmatismus, tedy hledání takových teorií, které míří především k praktické využitelnosti. Dnes často diskutovaný termín „postkritická architektura“, vymezující se proti dřívějším sociálně kritickým teoriím, je příznakem téhož posunu. Ale na USA je úžasná především pestrost a každá univerzita má svou teoretickou tradici, danou klíčovými osobnostmi. Stejně jako v architektuře samé, najdete i v její teorii všechny možné pozice. A že by se američtí historici vrhli na výklad našich dějin, moc nehrozí – z té dálky nejsme, s výjimkou osobnosti Václava Havla, příliš rozlišitelní.
Otázky na kdyby nemiluji, ale pročítám si Miesovy zápisky a vidím, že mu Amerika umožnila v plné míře rozvést jeho myšlenky, stejně jako dnes Koolhaasovi dává křídla Čína. Mohl by být Mies Miesem bez emigrace?
Možná by Mies i v rámci poválečné obnovy Německa a Evropy dokázal své architektonické koncepce rozvinout a realizovat – jeho berlínská galerie je toho důkazem. Ale Amerika mu nabídla nejen zcela mimořádné technické prostředky a movitou klientelu, ale především výsadní postavení, které by v Evropě asi neměl. Jak svými stavbami, tak pedagogickým působením předurčil základní směřování americké architektury po 2. světové válce, která pak svůj vliv uplatnila po celém světě.
Louis I. Kahn našel více následovníků na svém rodném kontinentu. Jsou jeho myšlenky v Americe pasé a přikládá se více důležitosti mediálnímu obrazu?
Kahnova architektura je jistě ctěna jako nezpochybnitelná hodnota, ale zda jsou jeho myšlenky považovány za stejně aktuální a inspirativní jako za jeho života nebo pak v dobách postmoderny, si netroufám odhadnout. Právě jeho stavby je možné plně pochopit jen při reálné návštěvě, jakkokoliv bývá jejich mediální zprostředkování efektní. Ale ten pocit, že se v jeho stavbách stáváte účastníky něčeho podstatného, asi fotografií vyjádřit nelze. Souhru forem, materiálů, světla, ticha je třeba poměřit vlastní fyzickou přítomností. Musím říci, že Kahnovy galerie v New Havenu a jeho knihovna v Exeteru byly moje nejsilnější architektonické zážitky, a to i ve srovnání s atraktivní současnou tvorbou.
Ze dvou přednášek o Vašem americkém pobytu bylo zřejmé, že jste celé tři měsíce netrávil jen studiem na univerzitě nebo poodhalováním všech tváří Manhattanu, ale navštívil jste také střed i západ USA. Co Vás během cest nejvíce oslovilo?
Součástí mého pobytu bylo samozřejmě i seznamování se se stavbami in situ. “Nikdy nemluvte o stavbě, kterou jste neviděli na vlastní oči – určitě bude v publiku někdo, kdo ji viděl,“ zní jedna z pouček zkušených profesorů. Takže jsem se snažil sesbírat co nejvíce materiálu pro své přednášky na liberecké fakultě architektury i pro vlastní práci a alespoň krátce navštívil i Boston, Chicago, Washington a San Francisco. Těch pozoruhodných staveb staršího i zcela nového data je tam samozřejmě spousta. Jen na Manhattanu se za poslední 3-4 roky objevilo množství velkých novostaveb třeba od Gehryho, Piana, Fostera, Nouvela, Tschumiho, ateliérů Morphosis, SANAA, NL Architects aj, v Chicagu se zas snaží dobýt zpět primát ve stavbě mrakodrapů, alespoň co se elegance týče (Jeanne Gang: Aqua Tower), San Francisco stále rozmnožuje sbírku svých muzeí (Piano, Herzog & de Meuron, Libeskind) . Ale kromě jednotlivých staveb mě nejvíce oslovila pozornost, která je v těchto velkých městech dnes věnována veřejnému prostoru. Zjevně je to – i politicky motivovaná – silná vlna nové strategie městského plánování. Ukazuje se, že investice do zkvalitnění nebo vytváření nových veřejných prostorů jsou efektivní způsob jak zvýšit atraktivitu celé čtvrti, ale i jak generovat zisky pro město dík novým soukromým investicím, které tyto veřejné prostory přitahují. V Bostonu nebo v San Franciscu zbořili dvoupatrové estakády dálnic, které donedávna odřezávaly městské centrum od kontaktu s vodou, a místo nich jsou zde teď městské třídy s promenádami a parky. V New Yorku jsou na Manhattanu nové pruhy pro cyklisty podél hlavních avenue, na Times Square je částečně pěší zóna (a poprvé v historii se tak v tomto srdci New Yorku můžete posadit na lavičku), podél East River na manhattanském i brooklynském břehu vznikají veřejné parky na místě bývalých skladů, přístavních a průmyslových areálů. (Nouvel zde na podzim dokončil skleněný pavilon pro historický kolotoč.) A vrcholem je samozřejmě High Line, opuštěná nadzemní železniční trať, z níž se stala parkově upravená, přes 2 kilometry dlouhá promenáda. Říká se jí Empire State Building na ležato, protože – stejně jako každý turista musí vystoupit na tento mrakodrap – je třeba dnes projít po této nové severojižní pěší ose středního Manhattanu. A stavět dnes u High Line znamená garanci dobré adresy.
Ricardu Scofidiovi z DS+R je přes pětasedmdesát let. Velkých realizací jako např. High Line nebo Lincoln Center se však dočkal až v posledních letech, což mu umožnilo předchozí působení na Cooper Union a řada scénografických projektů. Obdobný model lze spatřit na opačném pobřeží u celé kalifornské generace kolem E.O.Mosse. Lze podobně neuspěchaný rozjezd najít také v dnešní hektické Evropě?
Odpověď by vyžadovala nějakou systematičtější sociologickou studii. Některé nové hvězdy americké architektury jsou naopak docela mladé – např. Michael Arad vyhrál soutěž na (dnes již realizovaný) památník 11. září ve svých pětatřiceti letech; a v Evropě například architekti, kteří prošli líhní kanceláře OMA, pak nastartovali vlastní kariéry také rychle. Scofidio v jednom rozhovoru ostatně tvrdí, že ve své kariéře neshledává žádný zlom, protože nerozlišuje mezi projekty velkými a malými, nebo projekty výstavních instalací a projekty staveb. (Rozlišuje prý jen mezi projekty, na nichž se vydělává, a projekty, na kterých se prodělává – přičemž těch druhých mají víc.)
V Chicagu vymysleli mrakodrap a v New Yorku ho dovedli k dokonalosti. Další města jen myšlenky výškového stavění kopírují za cenu nepříliš vábivého parteru. Zažil jste někde jinde příjemnější život u pat velikánů?
Ne. Dokonce mám pocit, že mrakodrapům se daří právě jen v těchto dvou městech a jinde škodí. Boston byl bez nich jistě krásnější a mrakodrapové finanční centrum San Francisca je rozhodně nudnější než ostatní čtvrti, o Frankfurtu nad Mohanem ani nemluvě. Přemýšlel jsem, proč New Yorku a Chicagu naopak mrakodrapy sluší, a nabízím – bez záruky – toto vysvětlení: Zatímco ve většině velkoměst začaly mrakodrapy růst až po druhé světové válce a jsou to vesměs podobné, dosti nudné bedny, v Chicagu a New Yorku jsou některé z nich už přes 100 let staré – panorama těchto měst je tedy historicky i stylově velmi pestré, živé a plné překvapení, když jimi procházíte s hlavou nahoru. A zadruhé: Obě města mají živý parter. Když procházíte s hlavou dolu, vnímáte normální ulici s obchody, hospodami, biografy, nad kterými je sice někdy 30 – 50 pater úředníků, ale i když tito odjedou domu, v přízemí se většinou stále cosi nabízí pouličnímu životu. Ty mrakodrapy běžný život na ulici nezabily, jak mi to připadá v londýnské City, ale naopak zintenzivnily.
Vámi oblíbené téma jsou veřejné, společně užívané prostory. Amerika je na jednu stranu vnímaná jako individualistická země řízená nelítostnými ekonomickými pravidly, ale na druhou stranu plná nesmírně štědrých mecenášů. Občanská hnutí dokáží proměňovat podoby měst. Nečekají, až za ně stát něco rozhodne. Jaké jsou Vaše postřehy z veřejného života v současné Americe?
New York jsem zažil právě, když začala akce Occupy Wall Street a malé náměstíčko na dolním Manhattanu bylo zabráno stanujícími demonstranty. Kromě základního sociálního protestu proti nerovnoměrnému rozložení bohatství a moci mělo i zajímavou dimenzi právě ve vztahu k veřejnému prostoru: Co se smí dělat na místě, které je sice určeno veřejnosti, ale zároveň je regulováno mnoha předpisy, nebo složitými vlastnickými vztahy? High Line je báječná věc a skutečně byla konstrukce opuštěné železnice před demolicí zachráněna občanskou iniciativou nadšenců ze sousedství, kteří založili spolek Přátelé High Line, přesvědčili veřejnost, pak i politiky a dnes tu pěší promenádu provozují. Stejně tak příjemný je pocit bezpečí, který máte i v noci na místech, jako je Bryantův park u 42. ulice, kde dříve vládli dealeři drog, a který byl dík iniciativě okolních obchodníků rekultivován a proměněn v příjemný společenský a kulturní prostor. To, čemu se říká partnerství veřejného a soukromého sektoru, zde opravdu umějí využít. Ale zároveň cítíte, že na těchto místech jste stále monitorován kamerami, nenápadně je vytlačováno pryč vše, co neodpovídá středostavovským hodnotám, a nejste si jist, zda je to opravdu prostor veřejný nebo soukromý. Obzvláště v souvislosti s bezpečnostními opatřeními po 11. září se stalo tématem vážných diskuzí, zda veřejný prostor – jako místo spontaneity projevu a setkávání s odlišností - není ohrožen nebo nahražen něčím, co se spíše podobá kontrolovanému prostředí shopping mallu.
Lehkou notu na závěr. Po čem se Vám při odjezdu do Ameriky nejvíce stýskalo a naopak, co z Ameriky postrádáte po návratu do Čech?
V Americe jsem postrádal kavárny, které by vypadaly jinak než Starbucks. V Praze se mi zas stýská po té neuvěřitelně pestré a vzrušující směsici tváří, které člověk v New Yorku na ulici, v metru potkával, směsici, proti níž jsme tady skoro všichni jaksi stejní.
Mnohokrát Vám děkuji za rozhovor.
Fulbrightova komise vyhlašuje každoročně konkurz na pobyty v USA nejen pro vědce ze všech oborů, ale především pro studenty, což považuji za zvláště přínosné. Strávit na počátku kariéry semestr nebo dva na americké univerzitě může předznamenat celý další osud mladého člověka. I v pokročilejším věku je takový pobyt samozřejmě skvělou příležitostí. V konkurzu na badatelský pobyt se posuzuje předložený výzkumný projekt, dosavadní výsledky a mně jistě pomohlo, že jsem měl pozvání od jednoho z nejrespektovanějších teoretiků architektury Kennetha Framptona, jehož Dějiny moderní architektury jsme kdysi s kolegou Halíkem přeložili.
Americké univerzity dlouhodobě zaujímají přední místo v akademickém světě. Nejinak jsou na tom i americké školy architektury. Neříkejte mi, že celý trik vězí jen ve financích?
Nevím, zda je to kvalitou vybavení a výší profesorských platů, nebo spíše prestiží a koncentrací intelektuálních kapacit na vybraných amerických univerzitách, ale v řadě oborů působí opravdu jako magnet. Ostatně i profesor Frampton je původně Angličan, dlouholetým děkanem Školy architektury na Columbii byl švýcarský architekt Bernard Tschumi, dnes je jím původně Novozélanďan Mark Wigley. Také studenti jsou z celého světa - mimochodem školné za rok je tu 42 000 USD.
Stejně úrodná je v Americe i teoretická půda. V Evropě by se dal počet obstojných institucí spočítat na prstech jedné ruky. Nehrozí tak, že by nám v zámoří mohli začít vykládat naše vlastní dějiny?
Ignasi Sola-Morales kdysi prohlásil, že kdo chce studovat aktuální teorii architektury, musí na východní pobřeží USA. Myslím, že důraz na teoretickou rovinu architektury naznačuje třeba i to, že ze čtyř podlaží Avery Hall, kde na Columbii sídlí Škola architektury, zabírá knihovna podlaží dvě. A je od rána do večera obsazená studenty tak, že si musíte hlídat židli, když si odskočíte na kávu. Během kritik studentských projektů, které jsem mohl navštívit, je teoretickému zdůvodnění zvoleného řešení také věnováno spoustu času – debata kolem každého projektu před šestičlennou komisí trvala vždy skoro hodinu (a to šlo jen o průběžnou kontrolu uprostřed semestru). Možná že míra teoretizování je až přehnaná nebo samoúčelná, alespoň v očích některých architektů. To by naznačovala třeba nedávná a dosud živá vlna zájmu o neopragmatismus, tedy hledání takových teorií, které míří především k praktické využitelnosti. Dnes často diskutovaný termín „postkritická architektura“, vymezující se proti dřívějším sociálně kritickým teoriím, je příznakem téhož posunu. Ale na USA je úžasná především pestrost a každá univerzita má svou teoretickou tradici, danou klíčovými osobnostmi. Stejně jako v architektuře samé, najdete i v její teorii všechny možné pozice. A že by se američtí historici vrhli na výklad našich dějin, moc nehrozí – z té dálky nejsme, s výjimkou osobnosti Václava Havla, příliš rozlišitelní.
Otázky na kdyby nemiluji, ale pročítám si Miesovy zápisky a vidím, že mu Amerika umožnila v plné míře rozvést jeho myšlenky, stejně jako dnes Koolhaasovi dává křídla Čína. Mohl by být Mies Miesem bez emigrace?
Možná by Mies i v rámci poválečné obnovy Německa a Evropy dokázal své architektonické koncepce rozvinout a realizovat – jeho berlínská galerie je toho důkazem. Ale Amerika mu nabídla nejen zcela mimořádné technické prostředky a movitou klientelu, ale především výsadní postavení, které by v Evropě asi neměl. Jak svými stavbami, tak pedagogickým působením předurčil základní směřování americké architektury po 2. světové válce, která pak svůj vliv uplatnila po celém světě.
Louis I. Kahn našel více následovníků na svém rodném kontinentu. Jsou jeho myšlenky v Americe pasé a přikládá se více důležitosti mediálnímu obrazu?
Kahnova architektura je jistě ctěna jako nezpochybnitelná hodnota, ale zda jsou jeho myšlenky považovány za stejně aktuální a inspirativní jako za jeho života nebo pak v dobách postmoderny, si netroufám odhadnout. Právě jeho stavby je možné plně pochopit jen při reálné návštěvě, jakkokoliv bývá jejich mediální zprostředkování efektní. Ale ten pocit, že se v jeho stavbách stáváte účastníky něčeho podstatného, asi fotografií vyjádřit nelze. Souhru forem, materiálů, světla, ticha je třeba poměřit vlastní fyzickou přítomností. Musím říci, že Kahnovy galerie v New Havenu a jeho knihovna v Exeteru byly moje nejsilnější architektonické zážitky, a to i ve srovnání s atraktivní současnou tvorbou.
Ze dvou přednášek o Vašem americkém pobytu bylo zřejmé, že jste celé tři měsíce netrávil jen studiem na univerzitě nebo poodhalováním všech tváří Manhattanu, ale navštívil jste také střed i západ USA. Co Vás během cest nejvíce oslovilo?
Součástí mého pobytu bylo samozřejmě i seznamování se se stavbami in situ. “Nikdy nemluvte o stavbě, kterou jste neviděli na vlastní oči – určitě bude v publiku někdo, kdo ji viděl,“ zní jedna z pouček zkušených profesorů. Takže jsem se snažil sesbírat co nejvíce materiálu pro své přednášky na liberecké fakultě architektury i pro vlastní práci a alespoň krátce navštívil i Boston, Chicago, Washington a San Francisco. Těch pozoruhodných staveb staršího i zcela nového data je tam samozřejmě spousta. Jen na Manhattanu se za poslední 3-4 roky objevilo množství velkých novostaveb třeba od Gehryho, Piana, Fostera, Nouvela, Tschumiho, ateliérů Morphosis, SANAA, NL Architects aj, v Chicagu se zas snaží dobýt zpět primát ve stavbě mrakodrapů, alespoň co se elegance týče (Jeanne Gang: Aqua Tower), San Francisco stále rozmnožuje sbírku svých muzeí (Piano, Herzog & de Meuron, Libeskind) . Ale kromě jednotlivých staveb mě nejvíce oslovila pozornost, která je v těchto velkých městech dnes věnována veřejnému prostoru. Zjevně je to – i politicky motivovaná – silná vlna nové strategie městského plánování. Ukazuje se, že investice do zkvalitnění nebo vytváření nových veřejných prostorů jsou efektivní způsob jak zvýšit atraktivitu celé čtvrti, ale i jak generovat zisky pro město dík novým soukromým investicím, které tyto veřejné prostory přitahují. V Bostonu nebo v San Franciscu zbořili dvoupatrové estakády dálnic, které donedávna odřezávaly městské centrum od kontaktu s vodou, a místo nich jsou zde teď městské třídy s promenádami a parky. V New Yorku jsou na Manhattanu nové pruhy pro cyklisty podél hlavních avenue, na Times Square je částečně pěší zóna (a poprvé v historii se tak v tomto srdci New Yorku můžete posadit na lavičku), podél East River na manhattanském i brooklynském břehu vznikají veřejné parky na místě bývalých skladů, přístavních a průmyslových areálů. (Nouvel zde na podzim dokončil skleněný pavilon pro historický kolotoč.) A vrcholem je samozřejmě High Line, opuštěná nadzemní železniční trať, z níž se stala parkově upravená, přes 2 kilometry dlouhá promenáda. Říká se jí Empire State Building na ležato, protože – stejně jako každý turista musí vystoupit na tento mrakodrap – je třeba dnes projít po této nové severojižní pěší ose středního Manhattanu. A stavět dnes u High Line znamená garanci dobré adresy.
Ricardu Scofidiovi z DS+R je přes pětasedmdesát let. Velkých realizací jako např. High Line nebo Lincoln Center se však dočkal až v posledních letech, což mu umožnilo předchozí působení na Cooper Union a řada scénografických projektů. Obdobný model lze spatřit na opačném pobřeží u celé kalifornské generace kolem E.O.Mosse. Lze podobně neuspěchaný rozjezd najít také v dnešní hektické Evropě?
Odpověď by vyžadovala nějakou systematičtější sociologickou studii. Některé nové hvězdy americké architektury jsou naopak docela mladé – např. Michael Arad vyhrál soutěž na (dnes již realizovaný) památník 11. září ve svých pětatřiceti letech; a v Evropě například architekti, kteří prošli líhní kanceláře OMA, pak nastartovali vlastní kariéry také rychle. Scofidio v jednom rozhovoru ostatně tvrdí, že ve své kariéře neshledává žádný zlom, protože nerozlišuje mezi projekty velkými a malými, nebo projekty výstavních instalací a projekty staveb. (Rozlišuje prý jen mezi projekty, na nichž se vydělává, a projekty, na kterých se prodělává – přičemž těch druhých mají víc.)
V Chicagu vymysleli mrakodrap a v New Yorku ho dovedli k dokonalosti. Další města jen myšlenky výškového stavění kopírují za cenu nepříliš vábivého parteru. Zažil jste někde jinde příjemnější život u pat velikánů?
Ne. Dokonce mám pocit, že mrakodrapům se daří právě jen v těchto dvou městech a jinde škodí. Boston byl bez nich jistě krásnější a mrakodrapové finanční centrum San Francisca je rozhodně nudnější než ostatní čtvrti, o Frankfurtu nad Mohanem ani nemluvě. Přemýšlel jsem, proč New Yorku a Chicagu naopak mrakodrapy sluší, a nabízím – bez záruky – toto vysvětlení: Zatímco ve většině velkoměst začaly mrakodrapy růst až po druhé světové válce a jsou to vesměs podobné, dosti nudné bedny, v Chicagu a New Yorku jsou některé z nich už přes 100 let staré – panorama těchto měst je tedy historicky i stylově velmi pestré, živé a plné překvapení, když jimi procházíte s hlavou nahoru. A zadruhé: Obě města mají živý parter. Když procházíte s hlavou dolu, vnímáte normální ulici s obchody, hospodami, biografy, nad kterými je sice někdy 30 – 50 pater úředníků, ale i když tito odjedou domu, v přízemí se většinou stále cosi nabízí pouličnímu životu. Ty mrakodrapy běžný život na ulici nezabily, jak mi to připadá v londýnské City, ale naopak zintenzivnily.
Vámi oblíbené téma jsou veřejné, společně užívané prostory. Amerika je na jednu stranu vnímaná jako individualistická země řízená nelítostnými ekonomickými pravidly, ale na druhou stranu plná nesmírně štědrých mecenášů. Občanská hnutí dokáží proměňovat podoby měst. Nečekají, až za ně stát něco rozhodne. Jaké jsou Vaše postřehy z veřejného života v současné Americe?
New York jsem zažil právě, když začala akce Occupy Wall Street a malé náměstíčko na dolním Manhattanu bylo zabráno stanujícími demonstranty. Kromě základního sociálního protestu proti nerovnoměrnému rozložení bohatství a moci mělo i zajímavou dimenzi právě ve vztahu k veřejnému prostoru: Co se smí dělat na místě, které je sice určeno veřejnosti, ale zároveň je regulováno mnoha předpisy, nebo složitými vlastnickými vztahy? High Line je báječná věc a skutečně byla konstrukce opuštěné železnice před demolicí zachráněna občanskou iniciativou nadšenců ze sousedství, kteří založili spolek Přátelé High Line, přesvědčili veřejnost, pak i politiky a dnes tu pěší promenádu provozují. Stejně tak příjemný je pocit bezpečí, který máte i v noci na místech, jako je Bryantův park u 42. ulice, kde dříve vládli dealeři drog, a který byl dík iniciativě okolních obchodníků rekultivován a proměněn v příjemný společenský a kulturní prostor. To, čemu se říká partnerství veřejného a soukromého sektoru, zde opravdu umějí využít. Ale zároveň cítíte, že na těchto místech jste stále monitorován kamerami, nenápadně je vytlačováno pryč vše, co neodpovídá středostavovským hodnotám, a nejste si jist, zda je to opravdu prostor veřejný nebo soukromý. Obzvláště v souvislosti s bezpečnostními opatřeními po 11. září se stalo tématem vážných diskuzí, zda veřejný prostor – jako místo spontaneity projevu a setkávání s odlišností - není ohrožen nebo nahražen něčím, co se spíše podobá kontrolovanému prostředí shopping mallu.
Lehkou notu na závěr. Po čem se Vám při odjezdu do Ameriky nejvíce stýskalo a naopak, co z Ameriky postrádáte po návratu do Čech?
V Americe jsem postrádal kavárny, které by vypadaly jinak než Starbucks. V Praze se mi zas stýská po té neuvěřitelně pestré a vzrušující směsici tváří, které člověk v New Yorku na ulici, v metru potkával, směsici, proti níž jsme tady skoro všichni jaksi stejní.
Mnohokrát Vám děkuji za rozhovor.
1 comment
add comment
Subject
Author
Date
Veřejný prostor je zajímavé téma.
robert
22.02.12 09:38
show all comments
