XV. Cena Bohuslava Fuchse - ohlasy porotců

za letní semestr 2017/2018

Source
Přemysl Zhoř, SOFA
Publisher
Tisková zpráva
23.05.2018 21:05
Czech Republic

Brno

.
Takže začal bych otázkou, jestli byste mohli posoudit jednotlivé stránky odevzdaných prací od práce s analýzami a konceptem, přes urbanismus, kompozici hmoty návrhu, technickou a stavební část, až po konečnou grafickou prezentaci návrhu? Jak byste to celkově zhodnotili?
Markéta Žáčková: Ta otázka je hodně široce položená, protože každé jednotlivé zadání mělo své specifikum a těžko se to lze úplně generalizovat. Já bych to řekla na příkladech těch dvou ateliérů, které jsme vyhodnotili jako nejlepší nebo nechci tady plýtvat superlativy, ale dospěli jsme společně k závěru, že v ateliéru Jan Hora-Barbora Hora-Jan Weisser byla práce velmi konzistentní, a že tomu předcházel výzkum, že se pracovalo dobře s kontextem území a zadání, které může na první pohled působit třeba obyčejně nebo skoro až jednoduše nebo vlastně banálně, tak ono takové vůbec nebylo. A studenti dovedli s maličkým prostorem ve stávající struktuře maloměsta, protože zadáním bylo bydlení v maloměstě, tedy konkrétně v Mikulově, tak dovedli každý prostorově využít to řešené území originálně a řekla bych až inovativně, a zároveň ale každý jinak. Takže tam bych ocenila, že sledovali rozhodně historický kontext, dovedli se do něj trefit, ale jak říkám, každý svou specifickou cestou. To znamená, že se tam objevila soustava tří hmot, které vytvářely veřejný prostor, ale zároveň i poloveřejný či spíše polosoukromý prostor, takže to jsme velmi ocenili. Co se týče kompozice, tak to bych řekla, že to řešení bylo odpovídající u všech.
Václav Štojdl: Já si myslím, že posuzovat aktuální projekty na fakultě architektury vlastně úplně nelze tímto rozdělením na jednotlivé stránky díla. Ten proces je komplexní a v některých z těch projektů je možná i jedna nebo jiná stránka více či méně důležitá než u jiného projektu. To co je společné pro všechny oceněné projekty nebo ty, které nás zaujaly, je fakt, že byly velmi propracované ze všech těchto hledisek a že samozřejmě ta důkladná analytická část je prostě zásadním a základním předpokladem pro dobrý výsledek. Měli jsme pocit, že v této části se projekty napříč ateliéry velmi lišily. Možná právě v důrazu na tuto analytickou část, míra propracování je možná ten nejzásadnější rozdíl mezi výstupy z jednotlivých ateliérů. Existují zástupci velmi propracovaných a poctivě udělaných, tak i bohužel reprezentanti toho přístupu méně důkladného a velmi povrchního až možná odbytého, na první pohled.

Vy jste se zmínila, že Vás oslovilo téma Bydlení v maloměstě. Napadá Vás nějaké téma, které celkově na škole chybí, nebo která Vy byste zadali Vašim potenciálním studentům?
Pavel Martinka: Myslím si, že asi neexistuje vyloženě špatné téma. Každé zadání se dá pojmout zajímavě a originálně. Nedá se úplně říct, že by bylo téma, které by tady vyloženě chybělo. Z mého pohledu by možná bylo přínosné, kdyby studenti mohli situovat téma do konkrétního místa a především i pro konkrétní klienty, se kterými by mohli konzultovat své návrhy, a ne jen s vedoucími práce. Studentům by se tak mohla přiblížit praxe, kdy se staví na konkrétním místě, v konkrétním čase, a především s konkrétními lidmi. Zapojit tak do návrhu roli investora, který hraje v celém procesu návrhu zcela zásadní roli.

Když se posuneme k vystavovaným pracím, jak hodnotíte celkovou kvalitu na škole? Překvapilo Vás to pozitivně nebo spíše negativně?
Václav Štojdl: Oběma způsoby. Byl jsem překvapen kolik je tu nových ateliérů s kvalitními výsledky, ale i těch opačných, které si myslím svou úrovní neodpovídali mému očekávání po deseti letech, co jsem odešel ze školy.
Pavel Martinka: Některé věci se od doby, co jsme školu opustili, příliš nezměnily. To, co tehdy nebylo moc kvalitní, se pořád opakuje. Ale na druhou stranu je třeba říct, že vzniklo dost nových a zajímavých ateliérů.

Když byste to měli shrnout, v čem podle Vás mají studenti slabiny a všem naopak vynikají?

Václav Štojdl: Myslím, že velmi silná je dnes vizuální stránka jednotlivých prací. Studenti se naučili dokonale ovládat prezentační nástroje a využívají veškeré nabízející se možnosti, což mnohdy svádí k tomu upnout se na stránku vizuální více než k samotnému obsahu. Nedá se to samozřejmě říci obecně. Zvládnutá grafická prezentace je jistě nedílnou součástí dobrého projektu.
Markéta Žáčková: Což ale nebylo třeba úplně pravidlem. U těch zmiňovaných ateliérů, to znamená u ateliéru Michala Palaščáka a ateliéru Jan Hora-Barbora Hora-Jan Weisser, bylo všechno odvedené úplně profesionálně. Ale potom třeba památková zadání byla od prezentována průměrně či až starodávně. V ne úplně dobrém slova smyslu.
Pavel Martinka: V čem si myslím, v čem studenti mají velkou výhodu, je určitá míra „bezstarostnosti" při navrhování a možnosti vyzkoušet si experimentální postupy, na které není v praxi pokaždé prostor.
Václav Štojdl: Za sebe bych chtěl poděkovat studentské části poroty za to, že nás mnohdy přiměla o projektech mezi sebou diskutovat. Při každodenním pracovním procesu je člověk často nucen dělat rychlé a jasné závěry. Mnohdy nás upozornili na projekty, které jsme třeba na první pohled neobjevili, jindy zase znamenala společná kritika přehodnocení prvotního závěru.

Máme za sebou ocenění a výsledky, ale odnášíte si po dnešku nějaký projekt, který Vám vyloženě utkvěl v paměti?

Pavel Martinka: Bylo jich samozřejmě víc, ale tak dva až tři zřejmě nejvíce. Je to jeden ze dvou výherců hlavní ceny - projekt nazvaný ,Y bytě na maloměstě" z ateliéru Jana Hory. To byl dům, který se mohl rovnou začít stavět.
Markéta Žáčková: To byl hotový dům, který měl dospělé řešení.
Václav Štojdl: Láska na první pohled.
Pavel Martinka: Také se mi velmi líbil jeden projekt, který však nemohl soutěžit, protože to byl projekt jedné z porotkyň. Šlo o projekt lávky nad potokem a úprava nábřeží rybníka u Jaroslavic. To byla taková jemná, poetická, jednoduchá a propracovaná práce.
Markéta Žáčková: Ale zároveň měla hezký teoretický bac- kground. Ona tam pracovala s konceptem objektu a anti-objektu Kenga Kumy. To bylo pěkný, že to bylo zakotvené ještě teoreticky. Bylo vidět, že se zde přemýšlelo a že to mělo silný koncept a subtilní výsledek. Bylo to nesmírně propracovaný. Ale bohužel z formálních důvodů jsme projekt nemohli hodnotit.
Pavel Martinka: A jako neposlední v řadě mne zaujal jeden z projektů „Bydlení u vody", kde byla vytvořena otevřená železobetonová kostra, do které byly modulárně vsazeno bydlení ve stanech, atd...
Markéta Žáčková: Na první pohled se mohlo zdát, že ten projekt je nějakou reinterpretací konceptů z 60. let, na druhou stranu velmi dobře reaguje na stávající situaci té tekuté modernity, nomádství, neustálého putování a provizoria, dočasnosti. Zároveň to bylo prezentováno s nesmírnou lehkostí, protože on k tomu měl takový prospekt, který svou grafickou úpravou nebo obecně svou vizualitou odkazoval k těm obskurním letákům z cestovních kanceláří, takže bylo to velmi promyšlené ale zároveň strašně vtipně a s nadhledem prezentovaný, což bylo dobrý. Obecně i to zadání, které mohlo mít úplně konzervativní výsledek, tak vlastně ten student nad tím přemýšlel z opačné strany.
Zase je to kontext toho ateliéru. Je to druhý zmiňovaný ateliér vedle bydlení v maloměstě, kde zde bylo zadání „dům u řeky", kde se řešila fronta domů a každý student k tomu přistoupil specifickým způsobem. Hodně se řešila taky otázka kolektivního nebo, řekněme, sdíleného bydlení. Jakkoliv mnohý z těch projektů byly seriózní a vážné, tak se zde objevil i ten opačný přístup, což jsme vlastně ocenili.
Pavel Martinka: Řekl bych že my architekti jsme někdy „smrtelně vážní" a i svou práci bereme jako velmi seriózní obor, do kterého vtip nepatří. Proto mi přišlo pěkné, že se dá zadání ateliéru zpracovat i s trochou nadhledu. Ne ale s tím, že si ze zadání dělám „srandu", ale s určitou lehkostí a vtipem. A byla to jediná práce, které jsem si všiml, že by takto pracovala s daným zadáním a jejíž výsledek nebyl banální (i když by si zasloužil ještě více propracovat).
Markéta Žáčková: Bylo to osvěžující!
Václav Štojdl: Navíc je to důkaz toho, že i klasické zadání jako je bytový dům, lze pojmout různým způsobem, velmi osobitě a koncepčně. Nemusí to být pouze o zadání samotném, ale o způsobu jeho interpretace, explikace, vedení. Každý z řešitelů měl přitom možnost přistoupit k zadání velmi svobodně.

Vy už jste to tady načali v některých odpovědích, ale když byste měli zhodnotit veškeré ty práce, dovedou podle Vás studenti vnímat kontext místa a reagovat na něj, popřípadě s ním pracovat?
Markéta Žáčková: To si myslím, že určitě dovedou. Globálně vzato. Samozřejmě byly tam i zadání na oživení sídlištních celků, které byly dobře zformulovány, ale pravděpodobně v důsledku nějakého vedení, které třeba nebylo úplně odpovídající, tak jsme byli trochu zklamaní těmi výstupy. Tam by se nabízelo spoustu nápadů, které se tam ale nestaly. Takže, tohle bylo trošku překvapivý, ale jinak si myslím, že určitě obecně ano.
Pavel Martinka: Myslím si, že práce s kontextem a jeho míra zapojení do tvorby návrhu závisí hodně na vedoucím práce. Pokud na něj klade důraz, tak se většinou v pracích objeví.
Markéta Žáčková: Což se nám třeba docela líbilo i v případě hostujícího profesora Franze Sumnitsche a Janici Šipulové, kde se vlastně řešilo sídliště Per-Hansson-Siedlung ve Vídni. Tam byl nesmírný kus práce odvedený právě na analýzách, na úplném prověření kontextu toho sídliště. Ale i třeba z historického hlediska, ze sociologického hlediska. A přemýšlelo se tam o věkové struktuře obyvatel. Ta analytická práce byla nesmírně pečlivě odvedená. V tomto případě se určitě přemýšlelo hluboce v kontextu.

Na závěr se ještě zeptám, jaká ¡sou podle Vás aktuální témata, která by se měla na architektonické půdě diskutovat a řešit? Našli jste dnes taková témata mezi vystavenými pracemi?
Markéta Žáčková: Teď mě tak napadlo, že možná tady trošku chybělo řešení nějakého veřejného prostoru. Jakkoliv to zní banálně, nebo jinak řečeno je to téma, které se přetřásá už 20 let, tak se domnívám, že to tady úplně nezaznělo nějak silně. Ale tím myslím třeba klidně i reprezentativní prostor typu náměstí v centru města, ale zároveň mám na mysli i „blind spots". Toto tady chybělo. Nebo téma různých městských džunglí nebo ambivalentních zákoutí. Tak to si myslím, že by si zasloužilo pozornost.

To je ode mne vše, moc Vám děkuji za Váš čas!
Všichni: I my děkujeme za pozvání!

Rozhovor s porotci vedl Přemysl Zhoř, student 3. ročníku BSP na FA VUT. Část studií strávil na Tallinn University of Technology v Estonsku a švýcarské Hochschule Luzern.
0 comments
add comment

Related articles