The Matter of Data - výstava v Galerii VI PER
Concrete Narratives across the Sykes-Picot Border
Zájem o mnohostranné významy a složité dějiny architektonických modernismů včetně jejich historie plných migrací a přesunů a současně i snaha pospojovat rozptýlený soubor získaných poznatků přivedly Centrum pro dokumentární architekturu (Centre for Documentary Architecture, CDA) k tomu, aby začalo uplatňovat metodu „dokumentární architektury“ (která této instituci mimo jiné dala i jméno). Co to vlastně znamená? Je to kombinování hmotných vodítek s digitálními stopami tak, aby umožnily zkoumání geografie, která jde napříč měřítky – od zrnitosti kameniva v betonu až po geopolitické formování celých regionů – a napříč historií, od počátku výmarské éry až po současnost.
Výstava Když data mluví: Příběhy betonu na Sykesově-Picotově hranici se zabývá architekturou na obou stranách nechvalně známé Sykesovy-Picotovy linie. Zmíněná hranice, založená na tajné smlouvě uzavřené mezi Velkou Británií a Francií v roce 1916, rozdělila bývalou Osmanskou říši a od té doby je neuhasínající rozbuškou nikdy neutuchajícího konfliktu. Na základě případových studií, jejichž cílem je zmapovat politiku a logistiku přesunu stavebních materiálů, a to se zvláštním důrazem na (bílý) cement, je architektura představována jako dokumentování historických a politických souvislostí.
Výzkum materiality modernistické architektury si klade za cíl propojit konkrétní stavby nejen se složitými dějinami koloniální nadvlády a okupace v regionu, ale také se sítěmi architektů, stavebních mecenášů, obchodníků a stavitelů moderní architektury napříč Palestinou a arabským světem, stejně jako s transarabskými infrastrukturami a trasami obchodu či výměny, které již zanikly.
Aby bylo možné pospojovat tento rozptýlený soubor znalostí, je nutné uplatnit přeshraniční a současně i otevřený přístup k datům. Konceptuální základ výstavy je uspořádán podél dvou os, hmoty a dat, které propojují filmovou dokumentaci, studie z archivů, analýzu materiálů i digitální dokumentaci staveb do prezentace, která je taktilní i mediální zároveň. Architektonické případové studie – prezentované jako „architektonické biografie“ – se stávají klíčem k pochopení byrokratických opatření, abstraktních ekonomických principů a politických vztahů, zatímco materiály jsou zkoumány ve spektru mikrohistorie i makrokartografie.
Fascinace modernismu barevnými nátěry vznikla na základě jeho obliby hladkých povrchů, ale když tyto vrstvy sloupneme, archeologie modernismu je nucena odhalit své vrstvy zkamenělé minulosti. Hloubka zdi je „nevědomím“ budovy. Právě s touto novou citlivostí dokumentární architektury a díky kritickému využití nových technologií můžeme začít dávat smysl rozprášeným molekulárním fragmentům historie – oblakům prachu, které zvedli vojenští vůdci tohoto regionu, rozptýleným přes hranice narýsované v písku, které pak byly vyznačené v betonu. Ty se pak shromažďují v hlubinách budov – a následně jsou sesbírány do dat.
Výstava představuje výzkum a dokumentaci ze stále se rozrůstajícího digitálního archivu Centra pro dokumentární architekturu, interdisciplinárního výzkumného kolektivu historiků architektury, filmařů a digitálních technologů. Je součástí probíhajícího výzkumu zabývajícího se architektonickými modernismy a jejich historií migrací a přesunů, stejně jako jejich nejrůznějšími následnými životy a reinterpretacemi.
Kurátorka: Ines Weizman
Výstava Když data mluví: Příběhy betonu na Sykesově-Picotově hranici se zabývá architekturou na obou stranách nechvalně známé Sykesovy-Picotovy linie. Zmíněná hranice, založená na tajné smlouvě uzavřené mezi Velkou Británií a Francií v roce 1916, rozdělila bývalou Osmanskou říši a od té doby je neuhasínající rozbuškou nikdy neutuchajícího konfliktu. Na základě případových studií, jejichž cílem je zmapovat politiku a logistiku přesunu stavebních materiálů, a to se zvláštním důrazem na (bílý) cement, je architektura představována jako dokumentování historických a politických souvislostí.
Výzkum materiality modernistické architektury si klade za cíl propojit konkrétní stavby nejen se složitými dějinami koloniální nadvlády a okupace v regionu, ale také se sítěmi architektů, stavebních mecenášů, obchodníků a stavitelů moderní architektury napříč Palestinou a arabským světem, stejně jako s transarabskými infrastrukturami a trasami obchodu či výměny, které již zanikly.
Aby bylo možné pospojovat tento rozptýlený soubor znalostí, je nutné uplatnit přeshraniční a současně i otevřený přístup k datům. Konceptuální základ výstavy je uspořádán podél dvou os, hmoty a dat, které propojují filmovou dokumentaci, studie z archivů, analýzu materiálů i digitální dokumentaci staveb do prezentace, která je taktilní i mediální zároveň. Architektonické případové studie – prezentované jako „architektonické biografie“ – se stávají klíčem k pochopení byrokratických opatření, abstraktních ekonomických principů a politických vztahů, zatímco materiály jsou zkoumány ve spektru mikrohistorie i makrokartografie.
Fascinace modernismu barevnými nátěry vznikla na základě jeho obliby hladkých povrchů, ale když tyto vrstvy sloupneme, archeologie modernismu je nucena odhalit své vrstvy zkamenělé minulosti. Hloubka zdi je „nevědomím“ budovy. Právě s touto novou citlivostí dokumentární architektury a díky kritickému využití nových technologií můžeme začít dávat smysl rozprášeným molekulárním fragmentům historie – oblakům prachu, které zvedli vojenští vůdci tohoto regionu, rozptýleným přes hranice narýsované v písku, které pak byly vyznačené v betonu. Ty se pak shromažďují v hlubinách budov – a následně jsou sesbírány do dat.
Výstava představuje výzkum a dokumentaci ze stále se rozrůstajícího digitálního archivu Centra pro dokumentární architekturu, interdisciplinárního výzkumného kolektivu historiků architektury, filmařů a digitálních technologů. Je součástí probíhajícího výzkumu zabývajícího se architektonickými modernismy a jejich historií migrací a přesunů, stejně jako jejich nejrůznějšími následnými životy a reinterpretacemi.
Kurátorka: Ines Weizman
0 komentářů
přidat komentář
