Tadao Ando : Od moderní architektury, uzavřené do sebe, k univerzalitě

Ty druhy budov, bytových domů a obchodních objektů, na kterých jsem v průběhu posledních deseti let pracoval, představují problémy, jejichž řešení je dlouhodobé - proporčně vzhledem k úsilí, jež je třeba vynaložit. Jsou těžko uchopitelné a stimulují jen malou odezvu veřejnosti. Ačkoliv beze vší pochyby postrádají lesk a příchuť velkých projektů, jako jsou divadla, knihovny a muzea, budovy todruhu, z hlediska každodenních vztahů k lidským bytostem, představují základní body, kolem kterých se vyvíjí architektura.
V základě architektura stále vychází z forem a metod, vytvořených Modernisty. Platí to z mnoha důvodů právě pro Japonsko. Zaprvé existuje ohromný rozdíl mezi životem v Japonsku před a po druhé světové válce. Myslím si, že žádný člověk ze Západu nemůže pochopit vzdálenost mezi starým způsobem života a tím, které přivodily změny v této zemi v poválečném období. (...) Výsledek je ten,že zatímco v širším rámci Západní architektonické kultury je Modernizmus minulostí, v Japonsku zůstává neasimilovaný. Japonci stále ještě vykazují v této věci velké protiklady. Například, ačkoliv bez ostychu používají standardní, uniformní materiály, jež pozůstatky Modernizmu, usilovně hledají koncepční inovace a v důsledku toho okázale předvádějí excentrická formální vyjádření, jež jsou izolována jak od vnějšího, tak i vnitřního života lidí. (...)
Protože jsem se narodil a byl vychován v Japonsku, pracuji jako architekt zde. Předpokládám, že by se dalo říci, že můj přístup používá slovník a techniky vyvinuté otevřeným, univerzálním Modernizmem uvnitř prostoru individuálních životních stylů a regionálních konvencí. Zdá se mi nemožné pokusit se vysvětlijemnosti, zvyky, estetickou vnímavost, svébytnost kultury a společenské tradice dané rasy pomocí otevřeného a internacionálního slovníku Modernizmu.
V letech 1955 - 60 bylo učiněno mnoho pokusů propojit tento otevřený slovník se sobě vlastní japonskou tradicí v estetice a formách. (...) Jenže pokusy o reprodukci v moderních materiálech (beton a ocel) s kompatibilními technickými formami, které vznikly ve vazbě na tradiční stavební materiál Japonska (dřevo), se rovnaly ignorování nevyhnutelných a fundamentálních vazeb mezi materiálem a formou. Z tohoto důvodu narazily budovy, které se o to pokusily, na mnoho potíží a zanedlouho přestaly vznikat. Protiklad mezi nezměněnými formami minulých dob a dnešního životního stylu, který se tak výrazně liší od minulého, je prostě příliš velký.
Po druhé světové válce, když Japonsko nastoupilo cestu rychlého ekonomického rozvoje, hodnoty lidí se změnily. Starý systém, v podstatě feudální rodiny, se zhroutil. (...) Pro přehuštěné městské a předměstské populace již nebylo možno zachovávat nejcharakterističtější vlastnost architektury japonských obydlí - intimní vztah k přírodě a otevřenost k jejímu světu. Když hovořím o uzavřené moderní architektuře,, mám na mysli znovunastolení jednoty mezi domem a přírodou, kterou japonské domy ztratili v procesu modernizace.
V mých stavbách jsou vztahy k přírodě vyjádřeny v teorii částí. Zdůrazňuji pozadí, před kterým je stavíme. Moje architektura je rozhodně moderní. A vyžaduje jak teorii celkové kompozice takového druhu, kterou nebyla japonská architektura generovat, tak i teorii, zabývající se životem jednotlivých částí.
Vytvářím architektonický řád na základě geometrie, jejíž základní osou jsou jednoduché tvary - části čtverce, obdélníku a kruhu. Navíc se pokouším vybírat si síly, jež jsou latentní v oblasti, kde pracuji a tímto způsobem vytvořit teorii o částech, která vychází z jemné vnímavosti Japonců. (...)
Naproti domu, kde jsem vyrůstal, byl obchod se dřevem, ve kterém jsem jako dítě strávil mnoho času a tam jsem se začal zajímat o možnosti tvarování dřeva. (...) Mladýma očima a s citlivostí dítěte jsem pozoroval účinky působení prostředí na dřevo, jak může sluneční svit měnit sílu růstových prstenců kmene a tak měnit dotykové kvality řeziva. Získal jsem přímou osobní znalost osobitjednotlivých druhů dřeva, jejich vůně a textury. Porozuměl jsem absolutní rovnováze mezi tvarem (formou) a materiálem, ze kterého vznikl. Důležitost této rovnováhy jsem cítil přímo tělem. Prožil jsem vnitřní boj, inherentní lidské vůli, usilující o vztvaru. Mé svaly poznaly, že vytvořit něco - tedy vtisknout nějaký význam fyzickému objektu - není snadné.
Později se mé zájmy začaly soustředit na architekturu, která nabízela možnost promyslet důvěrné vztahy mezi materiálem a tvarem a mezi objemem a lidským životem.
Skrze zkušenosti, které jsem získal během dětství, začal jsem rozumět těmto vztahům v konkrétní architektuře - nejen rozumem, ale celou svou fyzickou bytostí. Od svých asi dvaceti let jsem začal objevovat a zamýšlet se nad věcmi, které jsem nacházel v japonských rolnických usedlostech (minka) a městských domech a i v Západní architektuře. Například, světlo, prostupující vysokými okny do rolnických domů na zasněženém severu nebo ostrý kontrast světla a stínu v ulicích středověkých italských městských států - když je promítneme do moderních prostorů, pak mi odhalují nepřeberně skutečné, nepřikrášlené vztahy mezi prostorem v architektuře a lidmi.
Cílem mých projektů je, když tvořím podle svých architektonických teorií, propůjčovat bohatství významů prostorům prostřednictvím takových věcí, jako jsou přírodní prvky a mnoho aspektů denního života. Věci jako jsou světlo a vítr mají význam jen tehdy, když je dovnitř domu vpustíme ve formě, vytnuté z vnějšího světa. Izolované fragmenty světla a vzduchupodněcují představu celého
světa přírody. Formy, které jsem vytvořil, změnily a získaly svůj význam pomocí přírodních prvků (světlo a vzduch), které naznačují běh času a změny ročních období a pomocí vazeb na lidský život. I když prostor obsahuje mnoho možností jak jej rozvinout, dávám přednost jednoduchému výrazu. Dále, mám rád, když se fixní tvary kompoziční metoda vztahují ke způsobu života, který se v daném prostoru povede a k místní, regionální společnosti. Jinými slovy, vybírám si řešení problémů jakreakci na převládající okolnosti. (...)
Jak jsem už zmínil dříve, koncem šedesátých let bylo populární hovořit o tak zvaném "japonském stylu" a využívat jej - třeba v podobě struktury sloupů a trámů - v budovách, stavěných z moderních materiálů. Většina z těchto budov však pokročila dále, než jen ke kopírování staromódních prvků jako jsou tvar střechy, hluboké okapy, mříže a verandy. Dávám přednost nezabývat se samotnými konkrétními tvary, ale jejich duchem a emocionálním kontextem. Duch stylu Sukiya podnítil v tradiční japonské architektuře nejrůznější směry rozvoje.
Vysvětlit slovy celou povahu architektury Sukiya, v jejímž rámci se vyvinula místa pro čajový obřad (ne pouze čistě japonský komplex umění a akčního projevu - performance, ale také vlastně i sám koncentrát japonského způsobu chování), je téměř nemožné.
V malém měřítku může Sukiya znamenat jednotlivý dům pro čajový obřad. Ve velkém pak se jím může myslet celá řada poměrně složitých obytných prostorů jako třeba palác Katchura. Čajový obřad, který vedl ke stavbě budov tohoto druhu byl v minulosti oblíbený lidmi vyšších společenských tříd. Bez ohledu na měřítko, žádné stavby Sukiya neměly vztah k běžnému každodennímu životu. V modernější době Japonci rozvinuli čajový obřad do mimořádně jednoduché fumělecké zkratky, pro kterou je charakteristické vysoce racionální provádění řady jednotlivých úkonů. Tato forma umění byla příčinou vzniku skupiny výjimečných budov, vycházejících z těžko vyložitelného pojmu Sukiya.
I když samo Sukiya není součástí života obyčejných lidí, estetická vnímavost a v ní obsažená emocionalita jsou fundamentální charakteristikou Japonců jako celku. Některé prvky této estetiky jsou v architektuře - nízké okapy (střechy ? eaves), prostorné verandy a jemné kombinace obou. Podletradice Sukiya bereme volnou přírodní scenérii a uměle ji přetvoříme do pevné kompozice. Používají se panely "shoi" jako vstup pro světlo a současně jak oddělování, tak i spojování vnitřních a vnějších zdí zahrady pomocí plotů.
Jak panely, tak i ploty vytářejí intervaly - současně spojují i oddělují. Intervaly tohoto druhu, které vymezují a do vzájemného vztahu uvádějí prvky situace jsou charakteristické vlastnosti - nejen japonské architektury, ale také všeho japonského umění a mohli bychom je dokonce chápat jako symbol japonské estetiky. Jejich hlavní úlohou je podněcovat očekávání scény, které teprve přijde. Části, které jsou v jednotlivých intervalech odděleny, se navzájem proplétají a překrývají a vytvářejí tak nové scény v rámci celkové situace. Tatopředstava je hluboce zakořeněná do vztahu mezi japonským domem a světem přírody. V minulosti byl japonský dům a příroda jedno. Tvarosloví domu zaměřovalo myšlení jeho obyvatel směrem ven. Tento vztah k přírodě je zvláště záměrně sledován v domech stylu Sukiya.(...)
V tradičním japonském domě zeď vlastně není. Samozřejmě, zdi byly používány. Jenže jejich hlavní cíl nebyl vyjádřit prostotu dřeva, papíru, hlíny a stébel, ze kterých byly vytvořeny. Podle tradiční japonské interpretace spočívá architektura vždy v jednotě s přírodou a pokouší se izolovat a zafixovat přírodu v okamžiku, ve kterém se ve své organické metamorfóze právě nachází. Jinými slovy, architektura je dovedena do extrémní jednoduchosti a její estetika je zbavena konkrétnosti a vlastností tak, že se přibližuje teoriím Ma, tedy nicoty, prázdna. Další spojení s přírodou se dosahují jemnými transformacemi, zapříčiněnými z části subtilními kontrasty světla a stínu. Ve všech těchto souvislostech figuruje zeď, konstruovaná tak lehce a tence jak je to jen možné, která dovoluje - nebo spíše přesně evokuje - prostor. Otvory ve zdech budov stylu Sukiya lze umístit kdekoliv podle požadavků toho, kdo se dívá zevnitř. Tyto otvory umožňují dva druhy proměn scén v čase: proměny v závislosti na době dne a klimatročního období a proměny odvisející od stanoviště pozorovatele. Ironicky však, tyto proměny izolují jednotlivé scény z proudu času a činí z nich statické světy nebo jednotlivé izolované okamžiky času - generují tak to, co by se dalo označit jako zvláštníjaponskou podobu věčnosti. Krátce řečeno, protože jsou tyto podoby statické a svým způsobem vymezené, tradice Sukiya umožňuje lidem existovat v neomezených mentálních prostorech. Byť jsou lidé "uzavřeni" v malých místech, mohou dovolit svým myšlenkám dosanekonečných horizontů. Když tak činí, v extrémních stavech kontemplace, mohou naslouchat hlasům přírody a cestovat kosmickými vzdálenostmi. Japonská interpretace času a estetické vnímavosti je podstatná pro generování prostorů tak kondenzovaných, jakjsou prostory v budovách v pojetí Sukiya. Nicméně, při zacházení s částmi a jejich vztahy, Sukiya budovy postrádají silnou orientaci k celkové jednotě. (...)
Dalším tradiční japonskou architekturou, která mne silně přitahuje, je starý rolnický dům (minka). (...) Tyto domy mají jednoduchost kompozice, která se vyvíjela léty zápasu i přátelství s přírodou a které odrážejí usedlý a klidný způsob života, tak typický pro lidi, kteří obdělávají půdu. Idea mít pod kontrolou kompozici celé budovy definovala struka životní styl velké rodiny, žijící společně jako skupina pod jednou střechou.
Ne tak jako v domech Sukiya, obydlí rolníků sestávají z rámců uspořádaných jako prostorové totality, které určil každodenní život. Síla rámce rolnického obydlí vyplývá z jednoduchosti života jeho obyvatel. Japonský názor na život má jednoduchou estetiku, která je tím silnější, čím více byly vylučovány a opouštěny nepodstatnosti.
Pokouším se užívat moderní materiál - beton a konkrétně řečeno betonové zdi - v zjednodušených podobách, abych realizoval takový druh prostoru, protože jsem Japonec. Spočívá to na jednoduché estetické vnímavosti, která je ve mně jako v Japonci pěstovaná. V současnosti se mi zdá, že beton je nejvhodnější materiál budování prostorů, vytvářených slunečnípaprsky. Beton, který používám, však nemá plastickou rigiditu nebo hmotu. Místo toho musí být homogenní a lehký a musí vytvářet povrchy. Když to odpovídá mé estetické představě, zdi se stávají abstraktní a dosahují konečných mezí prostoru. jejich konkréje spíše abstraktní a pouze prostor, který obemykají, vyvolává pocit, že skutečně existuje. Za těchto podmínek objem a samo promítané světlo vystupují do popředí jako výrazné prvky prostorové kompozice.
A to je tím, co dává geometrické kompozici význa. Univerzální geometrické tvary jasně vymezují prostory a orientují celou konkrétní architekturu jedním určitým směrem. Lidé, žijící v těchto prostorech, postupně ztrácí povrchní vědomí prostorů, vytvářených na tomto principu. Formy přesahují jejich přirojako tvarů a stávají se neviditelnými, až na určité případy. Prostor je jedinou věcí, schopnou podněcovat city. Vizuální pole v denním životě, aniž bere v úvahu celkovou představu budov, expanduje pouze prostřednictvím kontinuitu částí. Teorie kompopůsobí jako neviditelné, latentní síly. Totalita architektury podporuje řád denního života, její části (prvky) obohacují scenérie běžného života a prohlubují jeho texturu. Prostor dosahuje pocitu průhlednosti, když pohyb z úrovně abstrakce na úroveň kétnosti a pohyb z úrovně celku do úrovně jednotlivých částí tvoří společný proud a ten je od začátku do konce naplněn jedním tvůrčím záměrem.
Prostory tohoto druhu zůstávají v praktických souvislostech každodenního života nepovšimnuty a vnímáme je jen zřídkakdy. Avšak i přesto jsou schopny podněcovat uvědomování si jejich nejvnitřnějších tvarů a stimulovat nové objevy. V tom spatřuji cíl toho, co nazývám "uzavřenou moderní architekturou" (enclosed modern architecture). Architektura tohoto druhu je schopna se měnit podle svého umístění, kam zapouští své kořeny a vyrůstá z něho různými individuálními způsoby. Přesto, i když je uzavřena, jsem přesvědčen, že jako metodologie se otevírá k univerzalitě.