Tadao Ando

Tadao Ando se narodil 13. září 1941 v Osace v Japonsku. Po ukončení "high school" nešel na univerzitu. Moderní systém architektonického vzdělání je založen na ukončení a absolvování univerzity, ale jako Adolf Loos a Mies van der Rohe, vyrůstal i Ando v řemeslném prostředí a vzdělával se sám. Na "high school" objevil svou oblibu ve skicování a tak navštěvoval školu kreslení. Navštěvoval mnoho tradičních národních lidových domů, rezidencí, čajových slavnostních prostorů, zahrad atp., které jsou silně koncentrovány v Osace, Naře a Kyoto. Na těchto výletech se naučil vnímat charakteristickou japonskou architekturu. Po ukončení "high school" získával zkušenosti v mnoha architektonických kancelářích a kancelářích zabývajících se projektováním interiérů. V tomto čase začal přemýšlet o architektuře a dělat inspirační výlety do ciziny.
V roce 1969 (bylo mu 28 let) si založil v rodné Osace svou vlastní kancelář. V roce 1970 začal vytvářet prostory pro bydlení ve stále se měnícím urbanistickém prostředí. Nakonec začal vyvíjet nový způsob stavění budov na základě logiky a podmínek prostředí, ale nenechal se ovlivňovat změnami okolí. Konečně dospěl k úspěchu, za velmi složitých podmínek, ve vytváření nezávislé architektury. Jeho dílem z tohoto období jeho tvorby je Row House v Sumiyoshi (1975-76) v Osace, za který v roce 1979 získal cenu Japonského architektonického institutu a stal se světově známým architektem.
Do poloviny 80tých let neměl Ando jedinou příležitost projektovat něco z veřejné architektury, jako např. divadlo, muzeum nebo vládní budovu. Zatím projektoval pouze rodinné domy a obchody, tzn. prostor pro "život obyčejných lidí" (living spaces for ordinary people). Jelikož mají Japonci ekonomický i materiální nadbytek, jejich domy jsou většinou plně mechanizovány a přetékají zbožím. Svým způsobem projektování chtěl Ando lidem ukázat, jak se dá žít, aby byli ušetřeni vlivu zhoršených podmínek prostředí, které si sami zavinili.
Tadao Ando o sobě říká, že přijít na koncept, základní myšlenku mu trvá jen pár minut, nezáleží na typu budovy. Jeho proces navrhování není rozdělen na etapy. To ale neznamená, že se o konečné podobě projektu rozhodne hned po zadání zakázky. Čeká na moment, kdy je přesvědčen, že je jeho myšlenka jasná a ta pravá. Je-li čas, čeká na tento moment i 1-2 roky. Během této doby si nedělá skici. Dává čas svým zaměstnancům, aby se mohli sami projevit, dává jim tím možnost rozvoje. Když přijde jeho moment, sedne a skicuje na vše co mu přijde pod ruku. Pak je s prací hned hotov. Nediskutuje se svými zaměstnanci o konceptu. To co on instinktivně vymyslí je považováno za jediné možné řešení. Snaží se, aby zaměstnanci rozuměli jeho konceptu a následně na něm mohli pracovat. Jednomu z nich dává odpovědnost za projekt.
Jeho kancelář odmítá systematizaci a modernizaci. K práci má řemeslný přístup. Vše musí být děláno rukama, aby měl možnost okamžité a přesné kontroly. Tvoří prostor eliminací lidskosti, funkce a bez souvislostí se životním stylem. Snaží se o originální ztvárnění prostoru, ne o abstraktní prostor.