Rozhovor s Kamilou Venclíkovou o letošním Olověném Dušanovi
 |
KV: Soutěž Olověný Dušan považuji již dlouhá léta za prestižní záležitost v prostoru fakulty architektury. Proto pro mne bylo pozvání do poroty velmi milým překvapením zvláště teď, kdy jsem na mateřské dovolené a architektura se pro mne stala spíše koníčkem.
JK: V čem spočívá podle Vás hlavní Dušanův přínos?
KV: Na Dušanovi považuji za nejcennější pohled zvenčí, myslím tím to že porota je složená z lidí z praxe, na fakultě aktuálně nepůsobících. Myslím, že je to důležitý a snad i jediný "metr" který škola má. Samozřejmě že se nejedná o univerzální objektivitu, výběr je vždy odvislý od složení poroty, a to je právě zajímavé.
JK: Je podle Vás poskytnutý čas pro výběr nejlepších projektů dostatečný? Mohlo se stát, že byste některé zajímavé projekty přehlédli?
KV: Jeden a půl dne na výběr z téměř tisíce projektů je opravdu hodně limitující a já osobně jsem s tím měla zpočátku velký problém. Několikrát jsem se vracela a hledala co jsme "přehlédli". Je jasné, že větší šanci mají projekty s výraznou prezentací a výraznou formou. Nakonec však mám z výběru opravdu dobrý pocit, myslím že jsme se nenechali nachytat a i ty kvalitní méně "viditelné" návrhy jsme objevili.
JK: Vy sama jste byla v roce 97 jako studentka mezi nominovanými. Mělo to nějaký vliv na následující kariéru?
KV: Neřekla bych. V té době jsem již působila v ateliéru duma. a moje "kariéra" se odehrávala především tam. Snad to ovlivnilo přizvání do letošní poroty?
JK: Kdo ví? Jakou hodnotu má tedy ocenění pro samotné studenty?
KV: To ví asi nejlépe studenti sami, hodnotu si každý stanovuje sám v sobě. Pro mne samotnou jako studentku byla nominace od lidí kterých si vážím vyznamenáním.
JK: Zaznamenala jste na škole během porotování nějaké výrazné změny od dob, kdy jste zde studovala?
KV: Bohužel musím říci, že téměř žádné, což pro mne bylo skličující. Představovala jsem si, že se úroveň školy bude vyvíjet a samozřejmě zlepšovat. Kvalita ateliérové tvorby obecně se podle mne vůbec nezměnila. Sice přibyly nové svěží ateliéry, ale jiné dříve kvalitní mne nezaujaly. Co se týče ateliérů chronicky špatných, myslím, že náprava v tomto směru je věcí opravdu nového a silného vedení školy.
JK: Daly se mezi hodnocenými projekty vysledovat určité soudobé tendence nebo módní prvky?
KV: Zaznamenala jsem inspirace holandskou architekturou v podobě Kolhaasovských koláží, okouzlení futuristickými konstrukcemi či oblibu krystalických forem. Mnohdy šlo spíše o módní prvky, formální aplikace bez jasného konceptu, než o soudobé tendence. Daleko bližší mi byly projekty časově nezařaditelné.
JK: Který z ateliérů Vás nadchnul a který naopak zklamal?
KV: Nejvíce pozitivně jsem vnímala ateliéry, které působily kompaktně, to znamená že měly buď jedno jediné zadání pro všechny - Šépka/Hájek, nebo pracovaly kolektivně na jednom tématu se záměrným potlačením individuality - Koucký. V modelu, kde studenti s pedagogem pracují jako jeden tým, vidím napodobení reálné praxe. Ocenila jsem výborné pracovní prostředí v ateliéru arch. Kroupy. Naopak rozpačitá jsem byla z ateliérů dříve kvalitních, které dnes podle mého názoru dosti stagnují, snad čekají na nové nadechnutí - arch. Lábus, Šrámková.
JK: Myslíte si, že by se na základě zprávy poroty mohla objevit na škole nějaká změna? Stalo se to vůbec někdy?
KV: Jsem v tomto směru skeptická. Vždyť jak je možné, že nominované projekty jsou ze stále stejného okruhu atelierů a ti "nenominovaní" si dosud ničeho nevšimli?
JK: Jste zastáncem akademického experimentování nebo by škola naopak měla vyučovat kvalitnímu řemeslu?
KV: Jedno čínské přísloví říká: "kdo chce běhat, musí se nejdříve naučit chodit". Jsem rozhodně zastáncem školy klasického řemesla. Myslím, že experiment bez kvalitních základů a kvalitního vedení může studenta trvale poškodit.
JK: Souhlasíte s výrokem poroty o oceněných nebo jste mezi pracemi našla i další zajímavé projekty, které by si zasloužily vyzdvihnout?
KV: Každý z porotců měl "své koně". Ti moji se do nominačního výběru dostali a to mě těší. Určitě byla spousta dalších zajímavých projektů, ale při nominování jsme sledovali jakousi společnou krevní skupinu vybraných prací. Myslím že ve výběru se odráží názorové naladění poroty, které na mne působilo překvapivě harmonicky.
JK: Děkuji za rozhovor
Ing. arch. Kamila Venclíková
1992-1999 FA ČVUT PRAHA
1997 nominace na Olověného Dušana - Rekonstrukce rodného domu G. Mahlera v Kalištích
1999 diplomní projekt u arch. Krátkého - Krematorium v Praze Ďáblicích
1996-2004 působení v kanceláři DUM ARCHITEKTI (autorská spolupráce na realizacích Věž v Čimelicích, Pavilon ČR Expo2000 Hannover, Terapeutická komunita Karlov, Vestibul metra Kolbenova a oceněných projektech: 1999 soutěž na Pavilon ČR Expo2000 v Hannoveru - 1. cena, 2004 Nominace na Mezinárodní cenu Miese van der Rohe, 2004 soutěž na novou budovu FA ČVUT - 2. odměna)
od r. 2005 vlastní praxe
0 comments
add comment
